Trestání neočkovaných: Evropský zdravotní experiment COVID-19

V Rakousku byl kancléř Alexander Schallenberg velkým zastáncem drtivých trestů a odvolával se na tvrdohlavost občanů své země. (Pouze 69 % občanů obdrželo alespoň jednu dávku, což je výrazně méně než v jiných západoevropských státech). „Máme dost vakcín,“ řekl CNN před oznámením své rezignace. „Věda nám dala možnost, únikovou jízdenku z tohoto začarovaného kruhu virových vln a diskusí o uzavírkách. A tuto možnost a tuto únikovou jízdenku nevyužívá dostatečný počet lidí“.

Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová inspirována vznikem varianty Omicron se rovněž nyní otevřeně zabývá podobnou myšlenkou. „Máme život zachraňující vakcíny,“ řekla tento měsíc novinářům v Bruselu, „ale ne všude se dostatečně používají. A to něco stojí.“ Nastal čas „podpořit a případně uvažovat o povinném očkování v rámci Evropské unie“.

Takové myšlenky již nějakou dobu kolovaly v právních a politických debatách. Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva v případu Vavřička a ostatní proti České republice, které bylo vyneseno v dubnu letošního roku, údajně otevřelo dveře tomuto trendu. Případ Vavřička se týkal rodičů v České republice, kteří z různých důvodů, včetně náboženských, odmítali očkování svých dětí a podali stížnost k ESLP. Soud jejich argumenty neuznal. Byli potrestáni pokutami a jejich děti byly vyloučeny ze školky.

Většina soudců rozhodla, že politika povinného očkování dětí je v souladu s článkem 8 (právo na respektování a rodinný život) Evropské úmluvy o lidských právech. Soud uznal, že jakákoli zákonnost zásahu do tělesné integrity osoby by musela mít určitý základ ve vnitrostátním právu dané země.

Soud rovněž shledal, že politický cíl ochrany zdraví členů společnosti obecně a snížení dobrovolného očkování, který by ohrozil cíl stádové imunity, mohou taková pravidla ospravedlnit.

Navzdory nesouhlasnému stanovisku soudce Wojtyczka bylo uznáno, že Úmluva „nevylučuje zavedení povinnosti očkování proti určitým nemocem ve spojení s výjimkami na základě výhrady svědomí“.

Nejnovější experiment v tomto duchu se odehrává v Aténách, kde Mitsotakisova vláda navrhuje, aby osoby starší 60 let byly pokutovány částkou 100 eur, pokud odmítnou očkování po polovině ledna. (Počet neočkovaných v této skupině se pohybuje kolem 520 000.) Řecko se tak stává jakýmsi průkopníkem v cílení na určitou věkovou skupinu. (Autor zřejmě neví, že totéž se odehrává v ČR, poznámka editora.) V současné době má zákony, které nařizují očkování proti COVID-19 pro personál v zdravotnických zařízeních a v zařízeních, která se starají o seniory a zdravotně postižené.

Místo toho, aby řecká vláda označila pokutování odmítačů za trestné opatření, které je nepřiměřené, dává přednost jinému úhlu pohledu. „Není to trest,“ tvrdí premiér Kyriakos Mitsotakis. „Řekl bych, že je to poplatek za zdravotní péči.“ Pro řeckého premiéra jsou to jen čísla, věk a několik falešných srovnání. „Odborníci odhadují, že význam vakcíny u sedmdesátiletého člověka odpovídá z hlediska veřejného zdraví 34 očkováním mladších osob.“

S takovou logikou není divu, že má problémy. Yanis Varoufakis, bývalý řecký ministr financí a současný poslanec, je jedním z těch, kteří slibují, že snahu pokutovat odmítače ztíží. Jako kritik trestní politiky si vyčítá, že tuto ohavnou myšlenku premiérovi posměšně navrhl. „Měl jsem před sebou v parlamentu (před dvěma měsíci) premiéra a ... řekl jsem mu: 'Představte si, že byste zavedl pokutu 200 dolarů každý měsíc pro neočkované... jaký to bude mít efekt?“ „Ne,“ řekl tehdy.

Varoufakis podotýká, že vzít si na paškál skeptiky a tvrdohlavé obyvatele znamená živit jejich věc tím nejrozporuplnějším způsobem, jaký si lze představit. Někteří lidé v důsledku toho dostanou ránu, ale národ bude rozdělen a odpůrci budou mít pocit, „že jsou mučedníky za to, že mají obavy“.

Uvádí několik důležitých bodů týkajících se politiky Mitsotakisovy vlády. Prvním z nich je absence důvěry občanů ve vládu, jejíž představitelé udělali mnoho pro to, aby ji podkopali. Druhým je, že občané jsou obecně podezřívaví, co by jejich vláda mohla udělat příště - například je uplácet, povzbuzovat jejich sklony k rozkoši a doufat, že naletí na očkování. V mnoha zemích se toto opatření používá v různých podobách: poukázky, nápoje, jídlo a přímé uplácení v hotovosti.

Článek nedávno zveřejněný v časopise Nature zdůrazňuje význam prvního bodu. „V zemích s vysokou úrovní konsenzu ohledně důvěryhodnosti vědy a vědců je pozitivní korelace mezi důvěrou ve vědu a důvěrou v očkování silnější než ve srovnatelných zemích, kde je úroveň společenského konsenzu slabší.“

Předchozí studie o povaze neochoty Řeků nechat se očkovat ukazují, že vláda má před sebou ještě mnoho práce. Studie zveřejněná v lednu tohoto roku v časopise Global Health and Policy zjistila, že ze vzorku 1004 respondentů vyjádřilo přání nechat se očkovat proti COVID-19 pouhých 57,7 %. Autoři konstatovali naléhavou „potřebu, aby představitelé veřejného zdravotnictví přijali okamžitá opatření ke zvýšení informovanosti“.

Jakákoli politika očkování, která vyžaduje vyloučení a exkomunikaci, je politikou, která se může označit za neúspěch. Autoritářství, ať už jde o zdravotnictví nebo jakoukoli oblast vládního úsilí, je až na druhém místě za silou přesvědčování a ujišťování. A historie přináší několik temných precedentů, které mohou být bohatou potravou pro odpůrce, kdy se země rozhodly porušit fyzickou autonomii lidí v zájmu širšího veřejného blaha. Rozumné, i když v tomto ohledu tradiční, je Varoufakisovo doporučení: předkládat fakta.