Jako ovce na porážku

Umělec z Fakulty designu a umění tuto báseň vsadil do dnešní doby (viz příloha) a v mnoha ohledech dost přiložil pod kotlem. Co na to říkáte?

Dle mého názoru: Jestli má umění šokovat, pak se to autorovi opravdu povedlo. Jinak mi studentovo dílo přijde dost trapné, laciné, neuvěřitelně průhledné a tendenční. Kdyby to "umění" bylo koncipované opačně (3 černí vs. 1 bílý), tak to v prostorách univerzity zaručeně viset nebude, autor nedostuduje, bude označen za rasistu, popotahován po soudech a s kariérou se může navždy rozloučit. Univerzita by měla rozvíjet myšlenky studentů, nabízet diskuzi a umožňovat pluralitu názorů a ne vtloukat studentům propagandu a ještě ke všemu tak hloupou. Proč tedy přes chodbu nevisí podobné umění v opačném gardu, aby byla zachována vyváženost?

Pokud uznáte za vhodné, uveřejněte přiložené fotky do rubriky "Ve zkratce" s krátkým názvem, např. "Umění na Západočeské univerzitě v Plzni". Vím, že jste dříve uveřejnil i názvy některých v dnešní době "in" témat bakalářských a diplomových prací na českých filozofických i jiných fakultách, kterým dílko umělce z Fakulty designu a umění může zdárně konkurovat.

S pozdravem a přáním pěkného dne,

Váš věrný čtenář

A zde jsou fotky. S pisatelem samozřejmě souhlasím.

Naproti tomu jsem na webu D-fens narazil na článek Defilé naivity, aneb my to dobro páchat budem podepsaný přezdívkou Adanedhel. Vyrozuměl jsem, že autor je řidič autobusu, který jezdí pravidelně po celé západní Evropě. Nabízí několik zajímavých postřehů:

...rád bych také přidal nějaké ty postřehy z „mýtického Západu“, který už ve skutečnosti umřel. Možná se jako Fénix zrodí, ale leda s těmi mýtickými plameny a tak. Jako řidiče v mezinárodní dopravě všeho druhu mě překvapila pasivita a odevzdanost lidí žijících na tzv. Západě a ve Skandinávii.

Viděl jsem jak přistěhovalci obvykle vytlačí při čekání na autobus „domorodce“ mimo území zastávky, někdy i dokonce přímo do vozovky. Lidé mlčky a se sklopenými hlavami trpně stojí v hloučku jako ovce a jen tak jako stádo či jako hejno ryb uhýbají před automobily, či se synchronizovaně pohybují po chodníku, aby se vyhýbali pohybu těchto přistěhovalců.

Jakmile se přiblíží autobus, přistěhovalci, podle odění nejčastěji muslimové, se rychle zvednou a protlačí se jako první do autobusu. Jejich ženy s dětmi a kočáry obsadí přední části autobusu a místa kde jsou velká sedadla tzv. pro čtyři. Zbytek se rozsadí po autobusu a „domorodci“, jejich živitelé, většinou stojí v zadní uličce.

Venku sedí starší ženy a muži a po nastupujících „domorodcích“ hází vajgly, plechovky, boty, plivají po nich a halekají v různých jazycích a domácí mlčí, možná se koušou do rtů, ale trpně pokračují. To pak nevíte, z koho se vám chce víc zvracet. Zda z dobyvatelů nebo z té ubohé domorodé sebranky.

Lidé jsou tišší, odevzdaní, chtějí jen přežít, nechávají se strkat a nahánět bez náznaku odporu.

Také mně docela zaujalo, jak se lidé ze zahraničí ostýchají otevírat takový záchod. V buse je vždy toaleta a ta se otevírá kulatou klikou, na kterou musíte mírně zatlačit a otočit s ní. Každý den a každou jízdu jsem musel řešit, že si pasažéři stěžovali, že toaleta je zavřená anebo proč je mimo provoz. Taky jsem si všiml, že oni tam přijdou, tahají za kliku a ono nic. Tak jsem k nim šel a nejprve jsem řekl, že musí tu kulatou kličku uchopit a otočit. Obligátní odpověď byla že to nejde. Kroutili se a očima kouleli. Tak jsem učinil nevídanou věc, uchopil jsem jejich ruku do své, přitlačil na kliku a voilá! Dveře se otevřely. Na druhou stranu, se pasažérky nijak nerozpakovaly zanechávat ve výpletu sedaček pokrámované tampony a srolované vložky. Každý den. Ať jste vezli černé, bíle, mladé, staré, Němky, Rusandy, Švýcarky, Švédky a tak dál. Na Asiatkách a na Češkách obecně, bylo milé to, že ty většinou bordel nedělaly.

Když se ženy blížily k busu s pánským doprovodem, tak ženy většinou nesly kompletní bagáž a někdy i „mužovu“ a jaly se s těmi bágly cpát dovnitř, ač druhý kolega vždy stál u otevřeného a osvíceného kufru, jehož otvor zví běžných dveří či výkladní skříně. Některé ženy se pak tvářily dost překvapeně, když jsem jim sdělil že já jim pomohu a bágly uložím atd. Některé se vehementně snažily věci cpát dovnitř naráz a dělaly tam bordel a zmatek. Takové stačilo několikrát verbálně upozornit a taktně věci vymanit z jejich sevření. Také jsem jim sem tam pomohl s nasazením krosen na záda (to proto, že taková ženština tam překáží a zdržuje). Je pravda, že některé pak divně koukaly, nicméně, nikdy mě žádná neokřikla a ani neobvinila z „obtěžování“. Ale bylo mi za ty místní kastráty stydno.

Všiml jsem si, že od snědých kolegů okoukali ten zvyk všechno naložit na ženskou, a právě proto jsem nepochopil, čím si ty místní ženské pomohly, když se vydaly do náruče připrchlencovy, asi holt ta „samčí síla“ paňmámy Žilkové.

Je zajímavé, že starší vozy, asi z let 2013–2015 měly v horním patře kameru, která umožňovala mít jakýsi přehled o dění v patře. Je to zábavné a užitečné. Avšak novější stroje už tuto fci postrádaly, prý kvůli narušování soukromí.

Také bych rád řekl, že z celé Evropy je nejupravenější a nejčistší naše Česko. Rakousko není špatné, a ještě před rokem 2015 i Německo. Ve Skandinávii je zdánlivým plusem nízké plošné zalidnění, nicméně tam kde žijí lidé, tam je to bohužel otřesné. Třeba ve Francii a Itálii mě překvapil stav obcí jako když by ty země byly pořád v roce 1950 či tak. Nebývá to jen ošklivé, bývá to jaksi i malebné a evokuje to například filmy s Luisem De Funés a s Účetním Fantozzim, ale naše Čechy učinily ohromný krok vpřed.

Nejčastěji jsem cestoval po Německu a Rakousku a po Skandinávii. Nikdy jsem osobně nebyl v bezprostředním nebezpečí smrti, nicméně, jednou jsme vezli pasažéry objízdnou trasou, a jeden z přistěhovalců (měl modré spolkové doklady) začal křičet a dělat nepořádek, že jsme prý unesli náš autobus a že je vezeme někam jinam. Bylo to 24.12.2017. Obvykle jezdí trajekty do Dánska z Rostocku, ale tentokrát jsme museli jet kvůli vánoční výluce do přístavu v Puttgarden (jsou od sebe vzdálené cca 220 km).

Tohoto muže uklidňovali nejprve ostatní pasažéři a pak i kolega. Ten na to ale nedbal a procpal se a prostrkal se ke mně, (řídil jsem) a začal na mě křičet a mával mi pěstí u nosu a žádal ať okamžitě otočím autobus a jedu obvyklou cestou. Kolega se ho ani nedotkl a smířlivě ho prosil ať se usadí a vysvětloval mu, že je to v pořádku a že je objížďka a že se nic nemění. Přesto nepřestal a pak mě uchopil za rameno a ohnul se a zblízka na mě křičel. Já jsem zpomalil a zařval na něho, aby se uklidnil nebo volám policii, setřásl jsem mu ruku z ramene. Sice nadával dál, ale odešel a v Kodani pak vystoupil a byl klid.

Pak jsem v Örebru byl svědkem toho, že k našemu autobusu běžely tři dívky ve večerních šatech a byl už téměř čas odjezdu ale začaly na nás mávat a podle pohybů úst i volaly. Na nádraží jsme byli jediní. Za nimi běžel hlouček postav v kapucích, ještě jsme otevřeli dveře a dívky jsme vpustili dovnitř a jelikož byl čas odjezdu, rozjeli jsme se. Dívky pak zaplatily a jely s námi dále. Několik snědých postav na nás zvenčí hrozilo ale nic víc se nedělo.

Dívky děkovaly že jsme je vzali, a že měly strach, nicméně o ničem víc se nezmiňovaly. Několikrát jsem viděl ty samé scény. „Domorodé“ obyvatelstvo běží, prchá, za nimi tmavé postavy. Hony na lidi.

...

Těžko říci kde byla situace konkrétně nejhorší. Spíše šlo o to, že jsem viděl tu dynamickou změnu v chování lidí a ve změně atmosféry v ulicích a v tom, že jsem zkrátka viděl např. hromadění odpadků, všeobecný nesoulad, ono pověstné křičení a halekání v ulicích a dopravních prostředcích. Například v Berlíně okolo centrálního autobusového nádraží (a to platí obecně kolem všech nádraží v jakémkoli městě) jsem nejednou viděl jak třeba mladší ženy nebo ženy obecně skutečně prchají před snědými a tmavými muži rozličného věku o zlom krk, zavěšené loket v lokti. Důchodkyně a starší muži buď chodí v párech anebo v hroznech a organizovaně se přesouvají přes ulice a drží se co možná v záři světel.

Genocida bílého muže probíhá z mnoha stran stran, já tady v tomto článků si všímám pouze dvou. Na jedné straně se establishment snaží vyvolávat v nás pocit viny za jakýsi uměle vykonstruovaný rasismus, který my, bílí, údajně cítíme vůči barevným, vychovávají nás všemi možnými prostředky k defenzivě. U mladých se jim to velmi daří. Na druhé straně arogantní, všehoschopní barevní okupanti plni nenávisti a pohrdání otevřeně a veřejně terorizují své hostitele, devastují naše města, útočí na naše ženy (viz výše uvedený text ze stránek D-fens), o čemž se ovšem mluví málo nebo vůbec ne.

K tomu se připojuje propagace jako je tato (pozor, jde o sexuálně explicitní materiál). Propagace je doplněna textem Proof of the superiority of black men. Everyone should watch. Sorry, white man! Everything in this documentary is real. (Důkaz nadřazenosti černého muže. Tohle by měli vidět všichni. Sorry, bílý muži. Vše v tomto dokumentu je skutečné.) Twitter je plný podobných rasistických útoků na bílé muže. A nikomu to nevadí. Samozřejmě příspěvek v obráceném gradu se tam neudrží ani 10 minut.

Doslova nás duševně kastrují, přičemž systém kriminalizuje náš odpor. Takže se ptám, co s tím budeme my, bílí chlapi, dělat. Západní Evropa už je zřejmě odepsaná. My tady v zemích bývalé Varšavské smlouvy ještě možná máme šanci se tomu postavit. Upřímně řečeno, blahořečím komunistům, že nás naočkovali vakcínou, která nás do jisté míry dělá vůči této genocidě imunní. Ale nic netrvá věčně, ani účinek této vakcíny. Jak starší odcházejí, ke slovu se dostává mladá generace, která už vyrůstala v jiné době, a která už má dostatečně vymyté mozky, aby trendu podlehla. Nejhorší je, že si Sorosjugend vychovává na univerzitách u nás novou generaci totálních blbců, kteří dobře tuší, že se jinak než aktivismem nedokážou uživit. Budou se držet zuby nehty svých pozic a samozřejmě předávat svůj mor dalším. Nevím, jak dlouho ještě zdravý rozum přetrvá.