Přímá správa: Nejnovější zbraň pro rozpadající se vlády

O zavedení přímé správy nad Katalánskem se madridský režim již dlouhá léta snažil. Katalánsko usilovalo o stejné autonomní pravomoci, které byly poskytnuty baskickému regionu Španělska, zejména ve věci zdanění. Nicméně Kastilci z Madridu a jiné regiony, které se ohledně svých výhod spoléhají na státní rozpočet Španělska, si zvykly na skutečnost, že Katalánsko velkou měrou přispívá do španělského rozpočtu. Katalánci si přáli udržet v regionu více peněz z daní, a nikoli, aby tyto finance byly přerozdělovány do „beroucích“ španělských regionů. To vedlo režim premiéra Rajoye a nejvyšší soud Španělska k tomu, že odmítli rozšířit autonomní pravomoci pro Katalánsko. Referendum o nezávislosti Katalánska vzešlo přímo z madridského odmítnutí vyjednávané dohody s barcelonskou vládou.

V době, kdy madridský režim předvolával členy katalánské vlády před samozvané soudy v Madridu, se britská vláda zaměřila na zavedení přímé správy nad autonomním Severním Irskem. Jako důvod Londýn oficiálně uvedl, že je tak Severnímu Irsku poskytnut rozpočet, který diktuje Westminster. Londýn však tímto krokem zbavil vládu v Belfastu všech finančních pravomocí, převedl decentralizaci moci na koaliční vládu protestantské Demokratické unionistické strany (DUP) Severního Irska a hlavně na katolickou stranu Sinn Féin.

Přeměna decentralizace moci v Severním Irsku a de facto zavedení přímé správy Londýnem posloužilo jako pozadí pro požadavky ohledně větší suverenity Severního Irska v rámci Brexitu. Většina obyvatel Severního Irska upřednostňuje zachování otevřené hranice s Irskem, které je členem EU. Přímá správa Londýna nad Severním Irskem komplikuje vztahy Severního Irska s Irskem, protože Spojené království zavádí tvrdý britský režim nad Britskými ostrovy. Tento krok Británie, zaměřený proti autonomii a převedení pravomocí v Severním Irsku, také slouží jako varování pro skotskou vládu, že i ona by mohla čelit zredukování pravomocí, tak jak se Edinburgh opět dožaduje nezávislosti nebo větší autonomie se zvláštním postavením v rámci EU.

Labouristická strana ve Walesu, který si také přeje zvláštní vztah s EU po Brexitu, bude možná čelit bičování konzervativců, neboť Londýn získá větší moc nad autonomní vládou v Cardiffu. Navíc kroky, které učinily polonezávislý ostrůvek Isle of Man a Normanské ostrovy v rámci vlastních „postbrexitových“ dohod s EU, vyústily v požadavek, aby byly ostrovy zastřešeny Westminsterským parlamentem. To pouze rozdmýchalo Manxův nacionalismus na ostrově Man a normanský odpor na Normanských ostrovech Jersey a Guernsey, přičemž Guernsey leží blíž k Francii než Británii.

Vláda v Iráku se postavila proti regionální vládě Kurdistánu, pravděpodobně povzbuzena akcemi Madridu a Londýna, týkajícími se jejich vlastních vzdorovitých oblastí, které usilují o nezávislost. Ohromná podpora referenda o nezávislosti Kurdistánu se okamžitě setkala s negativní reakcí nejen Bagdádu, ale i Turecka, Íránu a Saúdské Arábie - tří zemí, které se jinak zřídkakdy na něčem shodnou.

Irácká ústava z roku 2005 stanovila, že autonomní oblast Kurdistánu bude mít větší autonomii, než jakákoli irácká provincie. Bagdád však nikdy zcela neuznal veškerá autonomní práva Kurdistánu a Iráčané nerealizovali 67 ze 144 článků irácké ústavy, včetně těch, které se zabývají kurdskou autonomií. Poté, co bojovali v krvavém konfliktu s Islámským státem a poté, co dlouholetý prezident iráckého Kurdistánu Masúd Barzání odstoupil v důsledku neúspěšného pokusu o nezávislost, Kurdistán už není v očích Bagdádu nezávislý více, než jsou provincie Anbar nebo Basra.

Katalánsko, Severní Irsko a Kurdistán nejsou první, kdo pocítil bolest přímé správy koloniálních vládců. V roce 2016 Spojené státy donutily autonomní společenství Portoriko, aby se řídilo nařízeními sedmičlenné Federální rady pro kontrolu a řízení (FOMB), která vznikla v důsledku finanční krize na území ostrova. Krizi zapříčinily chamtivé investiční firmy na Wall Street a ratingové společnosti, které zničily finanční prognózu Portorika. V podstatě Obamova administrativa a Kongres zavedly přímou správu nad Portorikem. Poté, co území Portorika zničil hurikán Maria, vláda prezidenta Trumpa přistupovala k tomuto území jako k cizí zemi na odlehlém místě, přestože jsou Portorikánci občany Spojených států. Americké Panenské ostrovy, zdevastované hurikány Irma a Maria, také zjistily, že schopnost činit vlastní rozhodnutí je omezováno Washingtonem. Osud Portorika a Amerických Panenských ostrovů mají také Americká Samoa, ostrov Guam a Severní Mariana - také zažívají obavy ohledně způsobilosti rozhodovat o své vlastní politice, neboť se jim do toho vměšuje Washington.

Australský svaz nabádal v roce 2015 země, aby zavedly přímou správu, a aby byla zrušena samospráva ostrova Norfolk tím způsobem, že se anuluje dohoda z roku 1979 mezi Canberrou a tímto ostrovem. Austrálie rozpustila legislativní shromáždění ostrova Norfolk a odvolala ostrovní vládu. Ostrov se stal na základě jednostranného rozhodnutí součástí největšího australského státu Nový Jižní Wales a na ostrov byl vyslán pravicový rozhlasový moderátor, aby zde fungoval jako správce. Obyvatelé ostrova apelovali na Organizaci spojených národů a žádali o pomoc, ale jako nesamosprávnému území byla ostrovu odepřena práva podle Charty OSN. Ostrov Norfolk také požádal Nový Zéland, aby z něj učinila samosprávné závislé území, jako jsou další taková území Nového Zélandu, jmenovitě Cookovy ostrovy a Niue.

Nový Zéland však nebyl přesně takovým typem země, s nímž by měl ostrov Norfolk vytvořit dohodu o přidružené samosprávě. Když Cookovy ostrovy, vyspělé závislé území Nového Zélandu, vyjádřily zájem o plné členství v OSN, vyjádření z Wellingtonu znělo jasně - „žádná dohoda“.

Možná, že si vlády, inklinující k totalitě, berou podněty od americké vlády, která neudělala nic, pouze projevila své opovržení vůči mezinárodním smlouvám a vnitrostátním dohodám. Nejen že Trumpova administrativa zničila samosprávu v Portoriku a na Amerických Panenských ostrovech, ale také ignorovala dohody o domorodé svrchovanosti mezi Washingtonem a vládami severoamerických Indiánů. Tyto konflikty s kmenovými vládami vznikly kvůli přání Trumpa a jeho kumpánů předat původní území vykořisťovatelským firmám, zabývajícím se těžbou ropy, zemního plynu, dřeva, a těžebním společnostem. Trump také nedávno žádal po státu Aljaška, aby přejmenoval horu Denali na „Mount McKinley“, což je předchozí koloniální název. Trumpovu žádost odmítli dva republikánští senátoři z Aljašky.

Šikanující a zastrašující lídři po celém světě postupně omezují konstituční a další dohody, které poskytují regionům a územím samosprávu a autonomii. Nizozemsko neprojevuje žádnou snahu vrátit autonomii karibským ostrovům Bonaire, Saba a Svatý Eustach, které Amsterdam obsadil po zániku Nizozemských Antil. Dánsko bojuje zuby nehty proti jakýmkoli krokům, které by Grónsku a Faerským ostrovům umožnily dosáhnout nezávislosti, což je možnost, která je povolena v dohodách s Kodaní. Saúdská Arábie a Egypt vojensky znemožňují jakýkoliv pokus, který by umožnil Jižnímu Jemenu plně obnovit nezávislost, kterou tato země ztratila v důsledku nepopulárního spojení s Jemenem v roce 1990.

Než aby nechali „zaznít svobodu“, tyrani v Madridu, Londýně, Bagdádu, Washingtonu, Canbeře a dalších hlavních městech mají požitek ze zvuků skutečných surovostí v ulicích Barcelony, Belfastu, Kirkúku, San Juanu, Charlotte Amalie a Adenu.