Severní Korea: ohnivá zloba a strach

Dejte si pozor na válečné štváče. Na ty stejné „lidi“ od zpravodajských služeb, kteří v minulosti přišli se zprávami o tom, že „zlí“ Iráčané vytahují miminka z inkubátorů, anebo že neexistující zbraně hromadného ničení jsou známkou toho, že Severní Korea vyrobila miniaturizované jaderné hlavice, která jsou kompatibilní s nedávno testovanou mezikontinentální balistickou raketou (ICBM).

To je jádro analýzy, kterou v červenci dokončila Obranná zpravodajská agentura (DIA). Navíc americké zpravodajské služby věří, že Pchjongjang má nyní přístup až k 60 jaderným zbraním.

Na území Severní Koreje americké zpravodajské služby prakticky neexistující - takže toto hodnocení je učiněno na základě nejlepších odhadů.

Ale když spojíme tyto odhady s každoročně vycházejícím 500stránkovým dokumentem, který začátkem týdne zveřejnilo japonské ministerstvo obrany, zvony skutečně bijí na poplach.

Dokument zdůrazňuje „významné pokroky“ Pchjongjangu v jaderných závodech, a jeho „možné“ (kurzíva přidána) schopnosti vyrábět miniaturizované jaderné hlavice, kterými lze osadit balistické rakety.

Tato „možná“ schopnost je však utopena v naprostých spekulacích. Jak se uvádí ve zprávě: „Je myslitelné, že severokorejský program jaderných zbraní již značně pokročil, a je možné, že Severní Korea již dosáhla miniaturizace jaderných bomb do velikosti hlavic a získala jaderné hlavice.“

Západní korporátní média by se stěží vyhnula metastazování čistých spekulací do zpráv typu „Severní Korea má miniaturizované jaderné zbraně“, které se dostaly na hlavní stránky novin a do hlavního televizního zpravodajství.

Pojďme mluvit o srdcích a myslích, které lehce přehlušil faktor strachu.

Japonský dokument také příhodně vystupňoval odsouzení Číny za pekingské akce ve Východočínském i Jihočínském moři.

Takže se podívejme na to, jaké agendy jsou ve hře. Válečná strana ve Spojených státech se spoustou vazeb na vojensko-průmyslový a mediální komplex, očividně chce/potřebuje válku, aby byla celá mašinérie v chodu. Tokio by zase hodně ocenilo preventivní vojenský útok USA - a zatraceně nevyhnutelné, masivní jihokorejské ztráty, které by vyplynuly z pchjongjangského protiúderu.

Je celkem poučné si uvědomit, že Tokio z praktických důvodů považuje Čínu za stejně velkou „hrozbu“, jakou představuje Severní Korea; ministr obrany Itsunori Onodera šel rovnou k věci, když řekl: „Rakety Severní Koreje představují stále se prohlubující hrozbu. To je společně s pokračujícím ohrožujícím chováním Číny ve Východočínském a Jihočínském moři hlavním problémem pro Japonsko.“ Reakce Pekingu byla rychlá.

Kim Čong-un, démonizovaný ad infinitum, není žádný blázen a nebude se oddávat rituálu seppuku, kdy by jednostranně zaútočil na Jižní Koreu, Japonsko nebo americké území. Pchjongjangský jaderný arzenál představuje odstrašující prostředek, který má zabránit změně režimu, tedy něco, s čím Saddám Husajn ani Kaddáfí nemohli počítat. Existuje pouze jediný způsob, jak se vypořádat se Severní Koreou, jak jsem již tvrdil dříve - diplomacie. Řekněte to Washingtonu a Tokiu.

Zatím tu máme rezoluci Rady bezpečnosti OSN 2371. Ta se zaměřuje na hlavní severokorejský export - uhlí, železo, mořské plody. Uhlí představuje 40% exportu a pravděpodobně 10% HDP.

Tento nový balíček sankcí se však nedotýká dovozu ropy a rafinovaných ropných produktů z Číny. To je jeden z důvodů, proč Peking hlasoval pro.

Strategie Pekingu je zcela jasně asijský pokus o nalezení řešení, které by jim zachránilo čest - a to nějaký čas potrvá. Rezoluce Rady bezpečnosti OSN 2371jim pomůže získat čas - a může odradit Trumpovu administrativu, alespoň pro nynějšek, od použití těžkého kovu s nedozírnými následky.

Čínský ministr zahraničí Wang Yi s opatrností uvedl, že sankce jsou známkou mezinárodního nesouhlasu se severokorejským jaderným programem. Poslední věc, kterou Peking potřebuje, je válka na jeho hranicích, která by také negativně narušovala rozšiřování Nové hedvábné stezky, známé pod názvem projektu „Jedno pásmo, jedna cesta“ (BRI).

Peking by stále mohl pracovat na obnovování důvěry mezi Pchjongjangem a Washingtonem. To je příkaz, který je vyšší, než Himaláje. Stačí se jen podívat na Sjednaný rámec vztahů mezi USA a Severní Koreou z roku 1994, který podepsal během svého prvního volebního období Bill Clinton.

Tento rámec měl zmrazit - a dokonce i zrušit - jaderný program Pchjongjangu a měl normalizovat vztahy mezi USA a Severní Koreou. Konsorcium pod vedením USA by postavilo dva lehkovodní jaderné reaktory, aby tak byly kompenzovány ztráty jaderné energie Pchjongjangu; sankce by byly zrušeny; obě strany by vydaly „formální ujištění“, že nepoužijí jaderné zbraně.

Nic z toho se nestalo. Rámec se zhroutil v roce 2002, kdy Cheneyho režim zakotvil Severní Koreu do „osy zla“. Nemluvě o tom, že korejská válka stále technicky probíhá; příměří z roku 1953 nebylo nikdy nahrazeno skutečnou mírovou smlouvou.

Takže co bude dál? Tři připomenutí.

1) Dejte si pozor na vykonstruovanou falešnou vlajku, kdy veškerá vina bude svalována na Pchjongjang; to by totiž byla dokonalá záminka pro válku.

2) Současné zprávy se podivuhodně podobají těm, které obvyklí podezřelí stále vyřvávají do světa, že Írán je už jen o píď od „vyrobení jaderné zbraně“.

3) Severní Korea vlastní biliony amerických dolarů v neprozkoumaném nerostném bohatství. Pozorujte stínové hry jednotlivých kandidátů, kteří by profitovali z tak šťavnaté kořisti.