Je euroland na pokraji rozpadu?

Od globální finanční krize v r. 2008 toho Brusel nebo vlády 19 členských zemí eurozóny udělaly jen málo významného, aby dostaly největší banky eurozóny do zdravého stabilního stavu. Naopak, dokonce i posvátné mega banky, jako německá Deutsche Bank, jsou na pokraji propasti.

V Itálii nejstarší banka na světě, Monte Paschi di Siena, je na kapačkách. A to je jen špička ledovce špatných úvěrů italských bank. Dnes mají italské banky celkem špatných úvěrů za 360 miliard euro, či 20% italského GDP, což je dvojnásobek, než před pěti lety.

A bude to ještě horší. Itálie je čtvrtou největší ekonomikou v EU. Její ekonomika je v neutěšeném stavu, takže špatné úvěry bank narůstají. Státní dluh je téměř stejně vysoký, jako ten řecký, a činí 135% GDP. Nyní, po kyperské bankovní krizi v r. 2013, schválila EU přísnější zákon o „nouzovém vyplácení“ bank, především na základě německého tlaku. Ten stanoví, že v případě nové bankovní krize je nouzové vyplacení banky z peněz daňových poplatníků zakázáno, dokud ztráty neuhradí vlastníci dluhopisů banky, a bude-li to nezbytné jako na Kypru, vkladatelé. V Itálii tvoří většinou držitelů dluhopisů bank obyčejní občané, v celkové výši asi 200 miliard euro, kterým bylo řečeno, že dluhopisy jsou bezpečnou investicí. Již však nejsou.

Německý lék, úsporná opatření, zabíjí pacienta

Velkým problémem je, že ekonomiky eurozóny byly nuceny požít špatný lék, aby se vypořádaly s finanční a ekonomickou krizí 2008. Krize eurozóny byla mylně považována za důsledek přílišného utrácení států a příliš rychlého nárůstu mzdových nákladů. Takže, pod tlakem Německa, země eurozóny v krizi, jako Řecko, byly nuceny zavést drakonická úsporná opatření, skrouhnout penze a snížit mzdy. Výsledkem byla ještě horší ekonomická krize a nárůst nezaměstnanosti, a zvýšení množství špatných bankovních úvěrů. V r. 2015 poklesl, oproti r. 2008, GDP Řecka o více než 26%, Španělska o téměř 6%, Portugalska o 7% a GDP Itálie o téměř 10%.

Úsporná opatření nejsou nikdy řešením ekonomické krize. Příklad německé ekonomické krize, která vypukla za krize v r. 1931, růst nezaměstnanosti a bankovní krize v důsledku tvrdých úsporných opatření kancléře Heinricha Brüniga, by měl být pro německé úřady, trpící dnes zřejmě historickou amnézií, dostatečně jasným.

V celé eurozóně je bez práce více než 19 milionů lidí. Počet nezaměstnaných v Řecku, Itálii, Portugalsku a Španělsku činí bezprecedentních 11 milionů. Ve Francii a Itálii je nezaměstnaných přes 13% celkové pracovní síly. Ve Španělsku je to 20% a v Řecku 25%. Takový je stav ekonomiky více než 8 let pro krizi 2008. V krátkosti, v eurolandu se žádné ekonomické zotavení nekonalo. Od r. 2009 Evropská centrální banka (ECB), banka emitující euro, učinila bezprecedentní kroky pokoušejíc se stabilizovat bankovní krizi. Situaci však nezlepšila, jen posunula v čase.

Dnes, v důsledku nákupů hypotéčních dluhopisů, státních dluhopisů a aktivy krytých cenných papírů Evropskou centrální bankou, činí bilance ECB více než 1,5 bilionu euro. ECB, jejíž italský prezident Mario Draghi držel úrokové sazby od června 2014 na bezprecedentní záporné úrovni kolem -0,4%. ECB dala jasně najevo, že záporné úrokové sazby centrální banky „po jistou dobu“ zůstanou v platnosti. To vede některé lidi k tomu, že se pokouší přesvědčit voliče, aby akceptovali bezhotovostní společnost, jak učinila vloni Indie, s katastrofickými následky, a jak z velké části realizovalo Švédsko, nečlenská země eurozóny. Pokud banky začnou účtovat svým zákazníkům poplatky za používání jejich vkladů, což je pro většinou lidí neuvěřitelné, lidé si prostě „vyberou peníze a odejdou“ a přejdou na zlato nebo jiná bezpečná aktiva, či na hotovost.

Záporné úrokové sazby ECB jsou známkou zoufalství, mírně řečeno. Za tak nízkých výnosů dluhopisů v celé eurozóně čelí mnoho pojišťoven při krytí svých budoucích závazků vážným problémům s likviditou, dokud se úrokové sazby v eurozóně nevrátí na normálnější úroveň. Přesto pokud by ECB skoncovala se svoji politikou záporných úrokových sazeb a s tak zvaným kvantitativním uvolňováním, dluhová krize mnoha bank by explodovala, od Řecka a Itálie po Francii a dokonce Německo.

Blíží se měnová válka?

Takže, jemně řečeno, eurozóna je tikající dluhovou časovanou bombou, připravenou vybuchnout při sebemenším šoku či krizi. Tohoto šoku bychom mohli být svědky v příštích dvou letech, jakmile Británie dokončí svůj odchod z EU. Nová vláda Donalda Trumpa ve Washingtonu již signalizovala potenciální zahájení měnové války proti euru. 31. ledna americký „car“ pro obchod Peter Navarro obvinil Německo z používání „silně podhodnoceného eura pro vysávání“ USA a německých partnerů v EU. Navarro dále označil Německo, jádro ekonomiky eurozóny, za de facto „manipulátora s měnou“. Navarro uvedl: „Zatímco euro volně plave na mezinárodních měnových trzích, tento systém devalvuje německou měnu a posouvá její hodnotu níž, než kde by byla, kdyby stále ještě existovala německá marka.“

Británie, s rozsáhlými finančními zdroji londýnské City, by se, jakmile se zbaví okovů členství v EU, mohla připojit k Washingtonu a vést totální skrytou měnovou válku s cílem zlikvidovat euro, což je něco, co by mělo devastující následky pro ekonomiky eurozóny. Britská libra je třetí nejčastěji používanou platební měnou, po dolaru a euru. Pokud Británie, zbavena omezení EU, v měnové válce po boku Washingtonu proti křehké eurozóně, s jejími italskými, řeckými, španělskými a dalšími problémy, dokáže položit euro, libra by mohla značně posílit. Britská premiérka Theresa May již s Trumpovou vládou probírá možnou bilaterální obchodní dohodu mezi USA a Británií, a některé vlivné britské kruhy mluví o přizvání USA coby přidruženého člena Britského společenství národů. Pro americký dolar a banky Wall Street je poškození konkurence dolaru coby rezervní měny velmi lákavou myšlenkou. Nyní, kdy se Británie a londýnská City brzy zbaví omezení EU, se toto pokušení může stát realitou.

A to vše je důsledkem dysfunkční povahy celého projektu eurozóny, nadnárodní měny, kde demokraticky zvolené instituce nemají naprosto žádnou kontrolu. Zredukování suverenity států na polovinu vnucené Maastrichtskou smlouvou, spolu se zavedením Evropského měnového systému v 90. letech, znamená pro EU v případě budoucí krize tu nejhorší kombinaci.