Usiluje washingtonská elita o válku s Ruskem?

Doposud všichni prezidenti chtěli výlučně nahradit všechny spojence Ruska – a byli v tom úspěšní:

Nahradili jsme Saddama Husseina.

Nahradili jsme Muammara Kaddáfího.

Nahradili jsme Viktora Janukoviče.

Stále se pokoušíme nahradit Bashara al-Assada, a rovněž vedení Íránu.

Je otázka, jestli americký prezident, Donald Trump, bude pokračovat v této řadě, a mnozí z tisku jej považují za příliš nakloněného Rusku.

Média si vybírají z řad demokratů a neokonzervativců a proto je Trump silně tlačen kvůli tomu, že je „Putinova loutka“, či dokonce „Putinův mandžuský kandidát“, ačkoliv předpokladem v těchto prohlášeních je, že Rusko je odsouzeno být nepřítelem Ameriky, dokud jej Amerika nedobude – a to je válečné štvaní a arogantní předpoklad americké vlády co se týká Ruska, a má to rovněž daleko k jakémukoliv realistickému předpokladu ohledně Ruska. Bude Rusko tolerovat všechno to svrhávání jeho spojenců Spojenými státy? Kolik dalších amerických jaderných hlavic bude Rusko akceptovat poblíž a na svých hranicích, v dříve spojeneckých zemích, které jsou nyní v NATO – protiruském vojenském spolku?

Trump dal během své kampaně jasně najevo, že chce být spojencem v Putinově konzistentní válce proti „radikálnímu islámskému terorismu“ – kdy nikdo nemůže zpochybňovat, že Putin byl vždy a konzistentně nekompromisně odhodlán se mu postavit – a postoji nikdy nevyzbrojovat či necvičit džihádisty, jak to dělají USA a jejich saúdský „spojenec“, saúdská královská rodina (aby se svrhli spojenci Ruska).

Takže: která z těchto dvou možností je děsivější – banda Hillary Clinton a Johna McCaina, neokonzervativci, kteří chtějí rozdrtit Rusko; nebo pár lidí ve Washingtonu, kteří (aspoň do Trumpova zvolení) byli nepřáteli této bandy?

Jakmile byl Trump zvolen, jeho strach, že bude označen za „Putinovu loutku“ nebo „Putinova mandžuského kandidáta“, způsobil, že jmenoval národně-bezpečnostní tým, který je na smrt odhodlán nahradit zbývající spojence Ruska, Írán a Sýrii. Ale jako by ani toto k ukojení neokonzervativců, kteří řídí obě partaje a média, nepostačovalo. Trump se pokoušel vyhovět lidem, kteří dělají vše, co mohou, aby ho sesadili, ale nezdá se, že by si je usmířil. Washingtonská elita ho odradila od jeho předvolebních slibů, že vytvoří s Ruskem spojenectví a bude s ním spolupracovat na vyhlazení džihádismu – a džihádismus je něco, co v moderních časech ani neexistovalo, dokud ho USA a jejich saúdští spojenci nezavedli v Afghanistánu v r. 1979, aby svrhli sekulárního na SSSR napojeného vůdce, Nura Muhammeda Tarakiho. Toto společné úsilí se Saudy vytvořilo džihádismus v moderním věku. Zbigniew Brzezinski mluvil o tomto svém úspěchu, a úspěchu CIA a Saudů, v rozhovoru v r. 1998. „Litovat? Čeho? Tato tajná operace byl vynikající nápad. Vedla k tomu, že byli Rusové zataženi do afghánské pasti, a vy chcete, abych toho litoval?“ A to se stalo vzorem pro to, co nyní dělají v Sýrii.

Trump řekl, že jeho hlavní národně-bezpečnostní prioritou je boj proti džihádismu, ne proti Rusku a jeho spojencům. Ale doposud jeho zahraniční politika v tomto ohledu vypadá spíše jako ta, která byla předjímána v případě, že vyhraje Hillary Clinton. (Dokonce i Trumpovo zaměření se na „radikální islámský terorismus“ je namířeno výlučně proti sedmi převážně šíitským zemím, které američtí saúdští spojenci – kteří jsou fundamentalističtí sunité a nenávidí šíity (mno spíš wahhabisté – p.p.) – nenávidí. A dvě tyto šíity řízené země, Írán a Sýrie, jsou podporovány Ruskem; takže Trump může prostě jen pokračovat v pro-saúdské politice svého předchůdce.). Přesto však neokonzervativci tlačí na vyšetřování, jestli je Trump tajným ruským agentem.

Co washingtonská elita opravdu chce? Co je jejich skutečným požadavkem? Putinova hlava? Nebo opravdu chtějí Trumpovu hlavu? Či něco zcela jiného? Motiv, který uvádí, tedy že chtějí nahradit Trumpa jeho vice-prezidentem Mikem Pencem – fanatickým neokonzervativcem – nedává smysl, a „důkazy“, na kterých tuto kampaň staví, jsou po měsících pokusů stále jen pomlouvačnými kecy, než autentickými důkazy. Jasně, stojí za tím skryté motivy. A zdá se, že vítězí – ať je jejich skutečnou motivací cokoliv.