Evropská unie je už dávno parazitní „nadevropskou“ strukturou

Do roku 2009 pozici předsedy Evropské rady automaticky zaujímal na půl roku představitel státu nebo vlády země, která Radě předsedala. Ale v roce 2009 začala Rada svého předsedu prakticky jako prezidenta státu kvalifikovaným počtem hlasů volit na dva a půl roku a s možností opětovné volby na další období. Prvním předsedou Evropské rady se stal Belgičan Hermann van Rompuy. Donald Tusk byl zvolen hlavou Evropské rady v říjnu 2014.

„Velký precedens“ EU spočívá v tom, že od okamžiku, kdy byl Tusk zvolen předsedou Evropské rady proti vůli Polska, stalo se zcela očividným, že EU je soběstačná struktura a kterýkoliv funkcionář jejích vedoucích orgánů zastupuje v první řadě zájmy konkrétní struktury a ne státu, jehož je formálně zástupcem.

Evropská unie se úplně přeměnila v nadstavbu nad zeměmi – členy EU. Žije z peněz zemí platících příspěvky, které jsou členy této mezinárodní organizace, ale nemusí se jim nijak zodpovídat. Dnes se EU nezodpovídá ani národním vládám členských zemí. Unie se stala korporací kontrolující Evropu, která potlačuje jakoukoliv národní vůli, což se v pravém smyslu slova stalo příčinou jejího gradujícího úpadku.

O narůstajících ekonomických problémech EU se můžeme bavit jak chceme, ale hlavní problém, stále více vnímaný jak elitami evropských zemí tak řadovými daňovými poplatníky, je ztráta suverenity národních států, která byla zpočátku dobrovolně a později „dobrovolně z přinucení“ předávána vládami členských států Unie ve prospěch „všeevropské“ byrokracie.

Došlo to tak daleko, že si tato byrokracie vykládá evropskou ústavu (Listinu základních práv EU, pozn. překl.) ve svůj prospěch.

Podle mínění Beaty Szydlové, odsoudivší poslední summit EU kvůli ignorování pozice Polska ve vztahu k Donaldu Tuskovi, „podle pravidel EU, pokud některý z účastníků jednání nepřijme jeho závěrečný dokument, jednání je považováno za neplatné.“ Polsko přitom, jak můžeme vidět, nepodepsalo výstupní dokument a nic se nestalo – účastníci pokračovali ve své práci. A samotná Beáta Szydlová neopustila jednání a uvedla, že „posuzovaná témata jsou důležitá pro budoucnost Evropské unie,“ čímž také podpořila porušení evropské ústavy.

Vypadá to tak, že každý člen EU hraje hru, jejíž pravidla se neodvozují od oficiálních unijních pravidel, nýbrž od politické účelovosti. Otázka spočívá pouze v tom, kdo rozhoduje, co je a co není účelné v daném okamžiku.

Vzhledem k tomu, že národní vlády dnes fakticky nemají možnost ovlivňovat rozhodování Evropské rady a dalších struktur EU (s výjimkou Německa a částečně Francie), stává se očividným, že je řídí nadnárodní globalistická struktura, jednající v zájmu vedoucích transnacionálních zájmových skupin. Tato struktura, přes stanoviska některých evropských vlád, podpořila bombardování Bělehradu v roce 1999 a anexi Kosova albánskými bojovníky a jednotkami NATO a také majdan v Kyjevu a poslední eskalaci nacismu a násilí na Ukrajině.

Eurobyrokracie potlačila nepokoje řeckých socialistů v roce 2015 a pak otevřela dveře do Evropy miliónům běženců ze zemí Asie a Afriky. Aktivně se vložila do rusofobních her a vyhlásila ekonomické sankce Rusku. Tato byrokracie nejen kvůli vlastním zájmovým skupinám, ale také z důvodu požadavku velkých amerických ropných a plynárenských společností blokovala ruský projekt Jižní proud, čímž ponechala řadu balkánských zemí bez naděje na ekonomický rozvoj.

Dnes tato megabyrokracie dusí ruský projekt Severní proud a snaží se bránit Trumpovým novotám, usiluje o udržení projektu NATO v Evropě, lituje odmítnutí podpory dohody TTIP ze strany státního departementu USA a hledá po celé Evropě stopy „ruských hackerů.“

Intrika této situace spočívá v tom, že na rozdíl od Velké Británie, která v sobě našla sílu a schopnost realizovat brexit, „limitrofní“ státy budou podle všeho posledními, kdo bude opouštět potápějící se letadlovou loď (pozn. překl.: limitrofními státy jsou zvány v ruské historiografii státy, které vznikly po rozpadu carského impéria v roce 1917, konkrétně šlo o Estonsko, Litvu, Lotyšsko, Polsko a Finsko, původně jde však o zvláštní pohraniční území už v římské říši).

To je možná příčinou, proč problémy Polska a pobaltských zemí nezískávají žádný zájem Evropy ani Eurasie – bezpodmínečnou podporou evropské byrokracie a funkcionářů NATO se vedení těchto zemí neustále samo podsekává.

V jednom ze svých předcházejících článků autor tohoto textu uvedl, že svého času

v kuloárech rozhovorů s Ruskem evropští úředníci poukazovali na USA, které jim nedovolují učinit ústupky Rusku v otázkách Ukrajiny, projektů plynovodů a tak dále. Dnes se ukazuje, že americká zahraniční politika se mění a nic už nebrání evropským politikům minimálně v tom, aby snížili míru rusofobie, nicméně oni nechystají přehodnotit své vztahy k východnímu sousedovi.

Jedním slovem, Evropská unie se už dnes neschovává za záda amerického ministerstva zahraničí a ve značné míře pokračuje ve své rusofobii. Proč? Odpověď je očividná: za účelem udržení kontroly na zeměmi EU pod záminkou nezbytnosti jejich ochrany před údajnou evropské hodnoty ohrožující ruskou agresivitou.

Vychází z toho, že nastavit vztahy Ruska s jeho hlavním geopolitickým konkurentem Spojenými státy americkými bude jednodušší, než nastolit dobré sousedské vztahy s některými evropskými sousedy. Klíčová příčina tohoto paradoxu spočívá v tom, že v rozvoji vztahů Ruska dokonce i se slovanskými zeměmi brání prostředník – Evropská unie, která není zodpovědná za nastolení míru v Evropě, ale má veškerou moc eskalovat v ní válku.

Pozn. překladatele: Tento text je výběrovým překladem části většího Lepechinova článku, odkaz na celý původní článek (Vrátit se k dialogu s USA je snazší, než s Evropskou unií) je uveden ve zdroji.