Islandská spravedlnost a zločinní bankéři

Island, krásná severská země v severním Atlantiku mezi Grónskem a Norskem, s aktivními sopkami, potoky s nejchutnějšími neprůmyslovými a geneticky nemanipulovanými divokými lososy, energeticky soběstačná díky energii z termálních pramenů a hydroelektráren, byla vlákána do šíleného hrabivostí poháněného běsnění v americké hypotéční krizi a angažována velmi silně. V říjnu 2008, uprostřed globální finanční tsunami spuštěné Paulsenovým zákonem o Lehman Bros., islandská vláda znárodnila tři největší soukromé banky, Glitnir, Landsbanki a Kaupthing, po panických výběrech vkladatelů. Tyto tři banky, pár let po své privatizaci, dokázaly nahromadit dluhy ve výši desetinásobku islandského GDP.

Když skupina inteligentních amerických ekonomů navrhla Paulsenovi znárodnit největší banky Wall Street stojící za krizí – JP Morgan Chase, Citigroup, Bank of America, Goldman Sachs – aby se obnovil řád a udržel se příliv úvěrů do reálné ekonomiky, odpověděl, že by to byl „socialismus. To v Americe nepotřebujeme“. Místo toho Paulsenovo ministerstvo financí použilo stovky miliard dolarů amerických daňových poplatníků na nákup akcií bez hlasovacího práva bank Wall Street, což znamenalo, že vláda nepožadovala mít co mluvit do politiky těchto bank. To bylo možné nazvat bankéřským socialismem – privatizování zisků a socializace ztrát.

V listopadu 2008 britští a holandští investoři v nyní zkrachovalém investičním plánu Landsbanki, Icesave, zjistili, že jejich stovky miliard investovaných liber jsou skutečně zamrzlé na kost. Když britská vláda požadovala po islandské vládě vyplatit vklady v britských pobočkách dříve soukromé banky Landsbanki, vypukl mezinárodní spor, známý jako Icesave. Britská vláda se dovolávala proti Islandu protiteroristické legislativy, aby zmrazila aktiva největší islandské banky Kaupthing v Británii, což by banku zkrachovalo. Islandská vláda se obrátila na MMF o nouzové vyplacení ve výši 5 miliard dolarů, jako první evropská země po Itálii v r. 1976.

Občané se bouří

Guvernér islandské centrální banky, David Oddsson, šel proti vládě Geir Haarde, která byla spoluviníkem v tom, že napomáhala zločinným pyramidovým hrám soukromých bankéřů, a uvedl ve státní televizi: „Islanďané nebudou platit dluhy zvrhlých finančníků.“ V lednu 2009 byla Haardeho koalice nucena rezignovat, po masivních protestech, když nezaměstnanost vzrostla během několika měsíců z 1% před krizí na více než 9%. MMF, jako vždy, požadoval po vládě tvrdá úsporná opatření v řeckém stylu, jako podmínku nouzového vyplacení. V září 2010 se Haarde stal prvním islandským ministrem, který byl obviněn ze zneužití pravomocí, a jediným politikem na světě, který byl obviněn a byla mu dána zodpovědnost za finanční krizi. Stanul před zvláštním soudem pro zločiny státních úředníků, Landsdómur. Byl usvědčen v jednom bodě obžaloby.

Haardeho vláda dvakrát vyjednávala podmínky, za kterých měl Island zaplatit britské a holandské vládě, s úrokem, za náklady na nouzové vyplacení střadatelů Icesave. MMF to požadoval jako podmínku pro poskytnutí svých peněz. A parlament se podvolil. Ale spolehlivě nezávislí voliči Islandu dvakrát prosadili referendum o odmítnutí požadavků Británie, Holandska a MMF. Za úsporného programu MMF, než byl v r. 2011 ukončen, se Island propadl do ekonomické krize. Dosažitelný příjem klesl o čtvrtinu a 30,000 lidí – desetina obyvatel – mělo závažné problémy a nespláceli půjčky; tisíce domů byly vyvlastněny.

V dubnu 2013 byl 38letý premiér, Sigmundur David Gunnlaugsson, zvolen na základě slibu, že každému vlastníkovi domu budou poskytnuty hypotéční úlevy, namísto úlev ve prospěch akcionářů tří zkrachovalých islandských bank z řad zahraničních bank. Jeho vláda nechala mezinárodní akcionáře a vkladatele smažit se ve vlastní šťávě, protože jeho vláda a islandští nucení správci zmrazili asi 9 miliard liber zahraničních aktiv, která tyto tři banky vlastnily, než budou znárodněny.

Nový ministr financí uvalil 39% daň na Islanďany chtějící investovat peníze v zahraničí, a zavedl kapitálovou kontrolu, což byl krok, který stabilizoval měnu. Výmluvnějším však je, že vláda upřednostnila záchranu svých lidí a ekonomiky a stíhala a dokonce uvěznila soukromé bankéře a politiky zodpovědné za krizi, tedy pravý opak toho, co udělala vláda USA a EU, kdy tyto vlády použily peníze daňových poplatníků k nouzovému vyplacení zločinných bank zodpovědných za podvod, to především.

Do basy se zkorumpovanými bankéři!

15. listopadu 2015 islandské soudy usvědčily 26. bankéře zapleteného do skandálu, který vypukl v září 2008. Bankéři, kteří šli do vězení, byli obviněni od obchodování s vnitřními informacemi po podvod, praní peněz, klamání trhu, vyzrazení důvěrných informací, lhaní úřadům, manipulaci s trhem a zpronevěru. Dohromady si 26 uvězněných bankéřů odsedí za mřížemi asi 74 let. Rovněž byly 20 největším bankám uděleny pokuty ve výši 212 miliard dolarů. Na soud čekají další bankéři.

V kontrastu s tím u zkrachovalé britské bankovní skupiny HBOS, největší britské hypotéční banky, byli daňoví poplatníci nuceni zatáhnout nouzové vyplacení ve výši 29 miliard dolarů. Britská Správa finančních služeb stíhala jen šéfa korporátního úvěrování, který dostal pokutu 500,000 liber a zákaz činnosti v oboru finančních služeb, a zbavila (za zneuctění!) rytířského titulu jednoho ředitele HBOS. Ve zkrachovalé Royal Bank of Scotland, také nouzově vyplacené miliardami daňových polatníků, Fred Goodwin, šéf Royal Bank of Scotland, také přišel o rytířský titul. Byl pasován rytířem v r. 2004 za odměnu za „služby bankovnictví“. V USA se o trestním stíhání generálních ředitelů či ředitelů JP Morgan Chase nebo Goldman Sachs, či Citigroup, ani nemuklo. Vládní pokuty udělené různým bankám byly odepsány a stejní zločinci, které Island vsadil za mříže, byli ponecháni na svobodě.

Islandská odlišnost

Dnes je Island úspěšným vzorem, přesným opakem řeckého modelu MMF – vyždímání krve i ze šutru pomocí brutálních úsporných opatření. Je to první, a doposud jediná evropská země, která překročila ekonomickou úroveň před r. 2007. GDP rostl prvních šest měsíců 2015 impozantními 5,6%. Inflace klesla z 18% na počátku krize v r. 2008 na 2% v r. 2015. Státní dluh spadl z 88% GDP v r. 2010 na 81%, silně pod úrovní většiny zemí EU. V březnu 2015 islandská vláda oficiálně stáhla svoji předešlou žádost o vstup do Evropské unie, jako jediná země, která doposud něco takového udělala.

Paradoxně byl premiér Sigmundur David Gunnlaugsson nachytán v rámci skandálu Panamských dokumentů a byl nucen rezignovat v důsledku faktu, že neuvedl všechna finanční aktiva, která vlastní. Byl jediným západním politikem, který byl přímo v těchto dokumentech zmíněn, což se jeví být podivné, přinejmenším. Nicméně Island se stále zdráhá sklonit.

Prezident Islandu, Ölafur Ragnar Grímsson, vysvětlil pocity svých spoluobčanů: „Byli jsme dostatečně moudří, abychom se nedrželi tradičních převažujících dogmat západního finančního světa posledních 30 let. Zavedli jsme měnové kontroly, necháváme banky krachnout, poskytli jsme podporu chudým a nezavedli jsme úsporná opatření, která vidíte v Evropě. Proč jsou banky považovány za posvátné krávy moderní ekonomiky? Proč nejsou soukromé banky jako letecké společnosti a telekomunikační společnosti a není jim umožňováno zbankrotovat, když byly řízeny nezodpovědným způsobem? Teorie, že musíte nouzově vyplatit banky, je teorie, která umožňuje bankéřům těšit se ze svých zisků, svého úspěchu, a pak nechat obyčejné lidi nést břímě jejich selhání prostřednictvím daní a úsporných opatření.“