Psychologický profil multikulturalistů

Odpověď na tuto otázku nám dává skvělé a nadčasové dílo Maxe Frische s názvem “Pan Biedermann a žháři“. Tato divadelní hra byla napsána (později zfilmována) jako reakce na převzetí moci komunisty v Československu, ale na islamizaci Evropy sedí stejně trefně, ne-li trefněji. Pan Biedermann a žháři (1958) je slavné psychologické drama o tom, že maloměšťáci nejsou schopni zabránit nástupu zla přes jakékoliv varovné signály, protože zlo do poslední chvíle vytěsňují a neberou vážně.

A o čem vlastně celý příběh pojednává? Pan Biedermann poskytne přístřeší ve svém domě dvěma podezřelým mužům, i když ví, že ve městě řádí žháři. Chce dokázat, že netrpí předsudky a pomůže bližním v nouzi. Následně se stydí, že si je do domu pustil, bojí se jich a stále si nalhává, že ho jen zkouší a dům nakonec nezapálí. Pomáhá jim i vyměřit zápalnou šňůru a ve finální scéně sám podá zápalky…

Jakým způsobem k něčemu takovému mohlo dojít? Jak je vůbec možné, že někdo dospěje do podobného stavu? Jaká je psychologická motivace takového člověka? Pan Biedermann dospěl do stadia totálního potlačení pudu sebezáchovy přes tyto 3 fáze:

1. Fáze ega – V této fázi se jeden ze žhářů vnutí k panu Biedermannovi s prosbou o pomoc. Apeluje na jeho lidskost, na jeho dobré srdce, že nemá kde hlavu složit, a že by potřeboval přístřeší jenom na jednu noc. Pan Biedermann nejprve váhá, má trochu pochybnosti, jelikož půlka města je v plamenech, ale neznámý muž ním manipuluje a snaží se zapůsobit na jeho ego: „Pane Biedermanne, víte vy, kolikrát jsem byl odmítnut? Vy jste ale určitě lepší, vy máte jistě dobré srdce.“ No a jelikož si pan Biedermann chce připadat jako “lepší“ člověk, kromě toho má i výčitky svědomí kvůli jednomu svému zaměstnanci, tak nakonec souhlasí. Cizinec může zůstat v jeho domě.

Druhý den ale tento neznámý muž pouští do domu svého kamaráda, který se tam rovněž ubytuje. Pan Biedermann je poněkud šokován, avšak oba muži opět pomocí manipulace dosahují svého. Tentokrát vytáhnou historku o neradostném dětství, o tom, jak žili ve špatných soc. podmínkách a v chudobě. Zakončí to apelem na ego: „Pane Biedermanne, Vy jste člověk, který nestrpí nepravosti ve světě. Jste člověk, který má ještě ideály a věří v dobro, v lepší svět. To je to, co potřebujeme.“ Pan Biedermann je uchlácholen, ego převládlo nad rozumem a oba muže nechává ve svém domě.

2. Fáze popírání – Druhý den žháři natahají na půdu několik kanystrů s benzínem. Pan Biedermann je zděšen a dostane strach. Zeptá se obou mužů, k čemu ty kanystry potřebují a oni se smíchem jenom odpoví: „Snad byste nás nepodezíral?“ Pan Biederman si přičichne ke kanystrům, které jsou jednoznačně cítit benzínem. Podezření, že se jedná o žhářství, se přímo vnucuje. Avšak pan Biedermann se to snaží popírat a bagatelizovat se slovy: „Člověk musí druhým důvěřovat, musí věřit v to lepší, co v nich je. Ne v to špatné.“

Kouzelná je i scéna s manželkou, která má již všeho dost a pana Biedermanna žádá o okamžité řešení situace.

Pan Biedermann: „Žádní žháři to nejsou!“

Manželka: „A jak to víš?“

Pan Biedermann: „Vždyť jsem se jich na to sám ptal!“ (Naivita takového jednání je přímo absurdní.)

Pana Biedermanna se snažili varovat i kamarádi v hospodě. Ale on jejich obavy odmítl myšlenkou: „Já si nikým nahánět strach nenechám. A s přáteli, kteří nevěří v mojí znalost lidí, prostě nemůžu hrát kuželky!“ Jak vidíme, tak v tomto případě se k slovu opět dostalo ego a pýcha. Pan Biedermann místo toho, aby uznal, že se mýlil, tak raději dál zaslepeně popíral.

3. Fáze Sebedestrukce – V této fázi už všechny indicie byly tak očividné, že obyčejné popíraní už nestačilo a pan Biedermann dostal velký strach. Na to si řekl, že jestliže ti dva jsou skutečně přece jenom žháři a mají něco za lubem, tak tím spíš není radno chovat se k nim hrubě. Pokud k nim budu přátelský, ušetří alespoň mě. Po tomto dalším naivním sebeklamu šel pan Biedermann za oběma žháři, aby jim ukázal, jak je má rád. Jako důkaz svého kamarádství začal s oběma muži vyměřovat zápalnou šňůru k odpálení celého domu.

Pak je pozval na večeři, kde k oběma mužům promluvil: „Všichni jsme výtvory jednoho Stvořitele, všichni jsme lidé z masa a krve. Proč by si lidé jako vy a já nemohli podat ruce a poznat, že jsou bratři? Já netrpím předsudky. Trochu dobré vůle a všichni budeme mít svůj klid a mír. Přísahám, já k vám nechovám ani špetku nedůvěry. Dobro za dobro.“

A co na to žháři: „Nechováte k nám ani špetku nedůvěry? Tak nám, prosím, podejte zápalky…“ Žháři děkují za večeři, loučí se a venku škrtají zápalkou. Následně z oken vyšlehnou plameny a požár zachvátí i zbývající půlku města…

Takhle to dopadá, když emoce jsou silnější než rozum a logika. Lidé zkrátka věří tomu, čemu věřit chtějí a je pro ně velmi obtížné věřit tomu, co si nepřejí, ať by byly důkazy jakkoliv přesvědčivé. Multikulturalistům nejde o pravdu a dobro jako takové, jde jim jenom o svůj dobrý pocit, o utišení pocitu viny. Nejpohodlnější cestou k dosažení souladu mezi fakty a tím, čemu někdo věřit chce, není změnit přesvědčení, ale potlačit důkazy a umlčet ty, kdo na ně upozorňují. Lidé mají sklon věřit tomu, co jim přináší dobrý pocit, nikoli tomu, z čeho se jim dělá špatně. Jenže tento přístup přináší více škody než užitku, protože podřizuje objektivní pravdu subjektivním hodnotám.

Dá se u multikulturalistů ještě probudit zdravý rozum, nebo v nich naprosto převládl sebedestrukční pan Biedermann? Jak se říká, cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. Dobré úmysly Evropě nechybí, avšak až příliš často jí chybí zdravý rozum.