Může Sýrie přežít?

Ale zde je pár pochmurných faktů. Isis a Jabhat al-Nusra nyní útočí na syrskou armádu kolonami sebevražedných náklaďáků a na tak široké frontě, že armáda často nemá dost mužů, aby to ustála. Logistika ozbrojenců je vysoké technické úrovně a je lepší, než logistika syrské armády, a spousta komunikačních systémů je amerických. Ozbrojenci mají stovky protitankových drátem naváděných střel TOW a protitankových raket Milan a mohou si dovolit vystřelit tři – dokonce čtyři – rakety na jediný syrský tank, zasáhnout místo pro řízení palby, takže jeho munice vybuchne a jeho osádka uhoří.

V Palmyře v provincii Homs stálo 1,800 až 2,000 bojovníků Isis proti armádě, která nemohla ustát jejich neustálé útoky. Ve dvou dnech, než ustoupily, si syrské jednotky probily na krátko cestu do předních pozic Isis, jen aby tam našly hromady „taktických vest“ – moderního brnění – termálních raket, stohy muslimských modlitebních knih v ruštině (evidentně patřících čečenským bojovníkům), dost postroje na výzbroj, aby jeden bojovník mohl nést 10,000 nábojů, a stohy čokoládových tyčinek Snickers. Dokonce i Isis, zdá se, si potřebuje nacpat břich.

Američtí „experti“ nenuceně mluví nyní o tom, jak syrská armáda „plánovaně ustoupí“ do hor alavitů, šíitské sekty prezidenta Assada, a pokusí se vytvořit cestu z Damašku na středozemní pobřeží přes Homs.

Syrští „experti“ – mnohem blíže boji, než hoši z mozkových trustů Washingtonu – mluví o více politické strategii. Říkají, že režim musí držet velká města na linii od Aleppa na jih přes Hama a Homs do Damašku (Deraa na jihu může a nemusí být do tohoto plánu zahrnuta) a připravit Nusra nebo Isis o potenciální hlavní město v Sýrii. Současné hlavní město Isis, Raqqa, zastrčené město v poušti, a dokonce i Palmyra, jakkoliv symbolická jeho ztráta byla, není žádnou metropolí, ze které by mohli ozbrojenci vyhlásit národní suverenitu.

Časová posloupnost: Vynoření se Isis

1 z 24

Ale ztráta Aleppa by jim dala hlavní město hodné toho označení, největší město v Sýrii, třebaže druhá metropole po Damašku. Tudíž Aleppo je důležité, ne proto, že ho syrská vláda musí udržet – což je povinnost – ale proto, že nepřátelé musí být o něj připraveni. Nově zformovaná „Armáda dobyvatelů“, Nusrou vedená a Nusrou zastřešovaná aliance islamistických satelitních skupin, je dnes největší hrozbou. A poprava je pro ozbrojence stejně důležitá, jako sebevražedná bomba.

Armádní zdroje v Damašku říkají, že bylo popraveno 250 rodin příslušníků armády, když padla Palmyra. Jeden z posledních stoupenců vlády, který opustil město, mi ukázal obrázek, který pořídil svým telefonem, na kterém byla smějící se malá dívka, dcera důstojníka, o které si myslel, že je v bezpečí. „Nyní víme, že její otec byl zmasakrován,“ řekl. „Nevíme, co se stalo ji.“ Ale jak mi minulý týden řekl jeden syrský důstojník: „Říkám svým vojákům, ano, Isis vás může zabít – ale vy jste stejně tak schopni zabíjet Isis.“

Není pak divu, že lze nalézt příslušníky íránské armády – kdy i já jsem na ně tento měsíc narazil – rozmístěné po dvou nebo třech kolem bojiště, kde se místo boje učí, a není pochyb, že si oťukávají taktiku používanou jejich otci v titánské osmileté válce mezi Irákem a Íránem po invazi Saddama Husseina do Islámské republiky v r. 1980. Jsou chytří, dobře vzdělaní; jeden z nich, u pole osvětleného výstřely, se mi radostně omluvil plynnou angličtinou za to, že nemůže mluvit. „Špatné místo – špatný čas!“ smál se.

Ale Íránci jsou v Sýrii pro Bashara al-Assada ve správnou dobu, a stejně tak afghánští šíitští bojovníci z Kábulu, z nichž někteří stáli frontu, aby mohli minulý týden navštívit mešitu Umayyada v Damašku, kdy několik z nich bylo oblečeno v maskáčích. Maje asi 50,000 padlých potřebuje syrská armáda muže. Vyčerpané jednotky nyní slouží bez časového omezení. A pokud tato armáda zaváhá nebo přestane existovat, žádná další síla není schopna udržet Sýrii pohromadě. Není divu, že prezident Assad ve svých proslovech tak často oceňuje armádu a uctívá desítky tisíc jejích „mučedníků“.

Bylo tudíž minulý týden nezbytné učinit pouť na ministerstvo zahraničí hvězdné lodi Galaktika v Damašku a poslechnout si dr. Faisala Mekdada – lékaře, jakož i náměstka ministra zahraničí – a zjistit, jak si režim věří. Co si myslí o boji Íránců na své straně? A libanonského Hizballahu? Nebo jestli je pravda, co říkají američtí „experti“, a to, že existuje „plánovaný ústup“ na pobřeží, lpění na Damašku a Latakii a vytvoření „zadní“ Sýrie?

Návštěva dr. Mekdada je jako návštěva zubaře. Může to být velmi bolestivé – ale pak se cítíte lépe. Nebo aspoň na chvíli. „Je naším právem, aby za nás bojoval kdokoliv,“ říká. „Kdokoliv je ochoten přijet a pomoct nám, je vítán… Druhá strana je stranou teroristů, a nyní máme velmi důvěryhodné informace, že Francouzi a Britové půjdou do EU a řeknou tam, že fronta al-Nusra je „umírněná“ skupina – pokusí se rehabilitovat Nusra, dokonce i když je Nusra součástí al-Kajdy…“

„Samozřejmě, že ztráta jakékoliv malé vesnice je pro nás velkou ztrátou. Každý centimetr čtvereční Sýrie je pro nás důležitý. Ale Aleppo je druhé velké město Sýrie a jeho ztráta by byla velkou ztrátou. Ale na setkáních naší vlády jsme nikdy, -- naprosto nikdy – nepochybovali, že ho udržíme. Veškeré naše strategické plánování je nyní zaměřeno na způsob, jak umožnit vstup do Aleppa a umožnit našim jednotkám ho bránit.“

Že syrská vláda probírá Aleppo je důkazem politického, jakož i vojenského významu města – „veškeré naše strategické plánování“ je dramatická fráze, když ji slyšíte z úst nějakého syrského ministra. Cestoval jsem před měsícem po nebezpečné zásobovací trase severně od Aleppa a střely se stopovkama křižovaly silnici z obou stran. Dálnice na jih může být napadena kdykoliv. Nusra používá horská kola, aby unikala z pouště na osamocených kontrolních bodech v noci.

„Před pár měsíci,“ stěžoval si dr. Mekdad, „před přímou intervencí na pomoc Daesh (Isis) a Nusře ze strany Turecka, Saúdské Arábie a Kataru, jsme byli před dosažením historického postupu. Okupace (města) Idlib by nikdy neproběhla bez přímé turecké intervence – tisíce Turků, Čečenců, byly přivezeny obrovské síly, které zaútočily na Idlib a Jisr al-Shugour. Když jsme se připravovali na osvobození Idlib, ztratili jsme Jisr al-Shugour. Musíme se připravit na ztráty i zisky, to je válka.“

Ministři mývají ve zvyku říkat věci jako tato, když jde do tuhého. Bashar al-Assad řekl totéž. Ale to, co dr. Mekdad řekl dále, má jiný rozměr.

„Je nyní jasné, že bez posílení armády, její reorganizace a umožnění, aby ústřední vedení realizovalo všechna svá rozhodnutí, nebudeme schopni dosáhnout toho, co máme v plánu dosáhnout.“ Dr. Mekdad mluvil o nových zbraních pro armádu – ta je bolestně potřebuje, aby nahradila opotřebované tanky Varšavské smlouvy, které hyzdí Sýrii, nicméně ministrův slib se zrodil převážně z naděje, spíše než z podepsaných kontraktů. Ale Aleppo se vracelo do našeho rozhovoru jako neúnavný komár.

„Souhlasím, když mluvíte o našich městech ze strategického a humanitárního hlediska. Ano, na Idlib záleží, na Deir ez-Zour (kde se obklíčená syrská armáda stále drží) záleží, na Raqqa záleží – ale nejsou tak důležitá, jako Aleppo. Jakmile máte silnou přítomnost (v zemi), máte všechny šance, že menší města mohou být navrácena přirozeně, jak vojensky, tak politicky… ale v žádném případě nemůžeme obětovat ani milimetr našeho území „prioritizací“ – bylo by naprosto velkou ztrátou, kdyby Aleppo nebylo v našich rukách. Věříme, že ho můžeme ubránit.“

To, co je pro vládu důležité, řekl dr. Mekdad, „je, jestli Sýrie přežije, nebo ne. Prezident Assad ze sebe neudělal primadonu. Bude pracovat pro Sýrii – a nejdůležitější věcí je, aby Sýrie přežila.“

Je to samozřejmě důvěrně známé území. Země musí být reformována prostřednictvím „politického procesu“ – všichni víme, koho to obnáší – nebo „již žádná Sýrie nebude – věřím, že věci nedopadnou právě takto. Jestli na to dojde, mnoho zemí v regionu zmizí.“

Což je to, co Bashar al-Assad říkal od začátku války. Ale když si procházím své poznámky ze svých dlouhých cest po Sýrii z posledních dnů, nacházím jednotlivé příběhy. O kontrolních stanovištích čelících obrněným vozidlům řízeným sebevražednými atentátníky, o syrských raketách, které je mohou zasáhnout pouze na 300 metrů – příliš blízko na obranu vojáků, tak, aby výbuch přežili. O sebevražedných „balíčcích“ mužů z Isis, kteří bojují do poslední minuty a teprve pak se vyhodí do vzduchu. O syrských vrtulnících Mi-35, kterým dochází rakety a munice dříve, než mohou zničit všechny cíle. „Jakmile je Isis blízko vás, je konec,“ poznamenal ponuře přede mnou jeden bývalý syrský důstojník. „Musíte je zabít dříve, než se dostanou k vám. Když mají přesilu, nemáte šanci.“

Čím dále od Sýrie cestujete, tím vymyšlenějšími se příběhy stávají, na to, aby vás přesvědčily. Američané uzavřeli obchod s Rusy, že odešlou Assada do exilu v Moskvě. Íránci „zastaví“ syrskou válku, pokud budou jaderné rozhovory úspěšné. Íránci nemají důvěru v syrskou armádu. Nejmimořádnější teorie tvrdí, že „umírnění“ povstalci zničí jak Isis, tak Assada.

Nemá smysl romantizovat si jakoukoliv stranu této války. Vládní domobrana a barelový bombarďák a mučící kobky neumožňují používat růžové barvy. Ale když si máte sestavit seznam priorit pro syrský režim, aby přežil nadcházející týdny a měsíce, jsou snadno identifikovatelné. Nepatří sem strana Baath. Ani, ostatně, prezident Assad. Odpověď je jednoduchá: syrská armáda. Nové zbraně. Nové tanky, Aleppo.