Devizové swapy v současném světě, vznik globálního devizového kartelu (II)

Finanční orgány USA, EU, Británie, Japonska, Švýcarska a Kanady se dohodly na následujícím: a) bude snížena cena dodávané dolarové likvidity v rámci devizových swapů (výpočet je navázán na indexy devizových swapů v americkém bankovním systému); b) perioda devizových swapů bude navýšena na 3 měsíce; c) žádné limity u dodávek dolarové likvidity nebudou, objem devizových swapů bude určován potřebami bankovních systémů odpovídajících zemí; d) Federální rezervy si v případě nutnosti také vyhrazují právo požádat o zahraniční měnu partnerské centrální banky; e) dohoda bude platit od 5. prosince 2001 do 1. února 2013.

V prosinci 2011 FED podpořil operaci ECB pod kódovým označením LTRO-1 (long-term refinancing operation 1). Šlo o emisi euro ve výši téměř 500 miliard. Část této emise byla okamžitě vyměněna za americkou měnu, v rámci tříměsíčního swapu, v celkové výši 100 miliard dolarů. Někteří analytici to označili za první koordinovanou emisi ECB a FEDu. Stažení poměrně velkého objemu euro z trhu zabránilo narušení křehkého statutu quo mezi dvěma částmi euroatlantického světa. Nebýt operace s devizovým swapem, kurz euro by silně klesl, což by vyvolalo pro Brusel a Washington nežádoucí finančně-ekonomické a politické napětí mezi nimi.

Jak je známo, finanční orgány USA od r. 2010 realizují program „kvantitativního uvolňování“, což v praxi znamená navyšování dolarové peněžní zásoby. Vedou se scholastické diskuse o tom, jestli podobná „kvantitativní uvolňování“ provádí i nejbližší partneři USA – Evropská unie, Británie, Japonsko a Kanada. Nicméně ať se aktivity centrálních bank uvedených zemí nazývají jakkoliv, všechny zvyšují objem peněžní emise. A zde je nanejvýš důležité, jestli jsou tyto aktivity koordinovány. Po finanční krizi 2007-2009 to na Západě pochopili a začali vytvářet mechanismus takové koordinace. Důležitým detailem tohoto mechanismu dnes jsou devizové swapy. S jejich pomocí je možné dostatečně operativně vyrovnávat různé nerovnováhy a nedopustit, aby přední státy „zlaté miliardy“ sklouzly k „měnové válce“ mezi sebou.

Dohoda „šestky“ o devizových swapech z r. 2011 byla na období do 1. února 2013. Tato lhůta ještě neskončila a již v prosinci 2012 ji centrální banky prodloužily o jeden rok. Pravda, „šestka“ se změnila na „pětku“, protože z jejich dohody se stáhlo Japonsko.

Měnový pool „šestky“ jako krok k celosvětové měně

V další fázi se americký FED, ECB, Bank of England, Bank of Canada, Švýcarská národní banka a Bank of Japan (ta se do klubu „vyvolených“ vrátila) dohodly přeměnit dočasné dohody o swapech na časově neomezené. 31. října 2013 šest předních centrálních bank světa vytvořilo mezinárodní měnový pool, umožňující operativně navyšovat likviditu v účastnických zemích poolu v případě zhoršení tržní konjunktury a při závažných poruchách na devizových trzích. V podstatě nevelká skupina předních centrálních bank vytváří mechanismus globálního měnového řízení. Někteří to označují za vznik světového měnového kartelu centrálních bank a za krystalizaci řídícího jádra mezinárodních financí.

Posílení koordinace centrálních bank je již patrné. Analytici poukazují na to, že se zúžil koridor výkyvů devizových kurzů „šestky“ a pro devizové spekulanty nastaly těžké časy. Samotný pojem „konvertibilní měna“ bude za zafixovaných kurzů v zóně „šestky“ dosti relativní. „Šestka“ začala vystupovat konsolidovaně vůči zemím, které do tohoto klubu „vyvolených“ nepatří. Skeptici opodstatněně tvrdí, že v rámci „velké dvacítky“ nyní nemá projednávání možnosti vytvoření jednotné měnové politiky smysl.

Měnové války nikam nemizí, jsou přerušeny pouze v rámci měnového poolu „šestky“. A mezi „šestkou“ a zbytkem světa jsou nové měnové války nevyhnutelné. Úspěch BRICS a dalších zemí periferie světového kapitalismus při budování spravedlivého světového finančního řádu bude do značné míry záviset na pochopení toho, že Západ se již konsolidoval a distancoval se od ostatního světa. „Šestka“ je uzavřený klub, již se nikoho přibírat nechystají (je známo, že o to usiluje Austrálie, a pokud ji přijmou, bude to „sedmička“).

Existují známky toho, že měny vycházející s tiskařských lisů FEDu, ECB a ostatních centrálních bank „šestky“ již nejsou různé měny, ale jedna měna. Vždyť pokud mezi euro, americkým dolarem, librou, jenem, švýcarským frankem a kanadským dolarem existuje trvalá výměna, tak již nejde o různé měny, ale o různé modifikace jednotné světové měny.

Vznikající mechanismus částečně připomíná systém Bretton-Woods, v kterém byly rovněž fixní devizové kurzy a za světovou měnu byl uznán dolar a zlato. Nicméně podoba je jen vnější, povrchní. V r. 1944 přijaly rozhodnutí o vytvoření nového světového měnového systému státy, které delegovaly na konferenci vládní představitele. Při všech zvláštnostech systému Bretton-Woods se členem mohl stát jakýkoliv stát (existovala pouze dočasná omezení pro Německo a jeho spojence ve druhé světové válce). Na počátku podepsalo dokumenty konference 44 států, ale po dvaceti letech (v 60. letech) bylo členem systému Bretton-Woods již více než 100 států. Současná „šestka“ je uzavřený klub. V porovnání s ní vypadá i Banka pro mezinárodní vypořádání (BIS), která je nazývána „centrální bankou centrálních bank“, jako demokratická organizace.

U současné měnové „šestky“ je situace zcela jiná. Plány na vytvoření celosvětové měny vypracovávají centrální banky, které mají na státu nezávislý statut. Rozhodnutí o vytvoření permanentních devizových swapů mezi „vyvolenými“ centrálními bankami nejsou předkládána k posouzení ani vládám, ani parlamentům zemí „šestky“, zatímco dokumenty, které podepsaly v r. 1944 delegace na konferenci v Bretton-Woods, prošly procedurou ratifikace v parlamentech.

I když formálně jsou si v „šestce“ všechny centrální banky rovny, jsou mezi nimi „rovnější“. Takovou „rovnější“ jsou Federální rezervy. Vždyť v podstatě všechny swapové operace, počínaje rokem 2008, vedly k tomu, že FED zásoboval „zelenými papírky“ své partnery. Lze pochybovat, že složení „šestky“ se bude rozšiřovat. Spíše naopak, časem se některých partnerů měnové spolupráce mohou páníčci FEDu zbavit jako přebytečné zátěže.

Někteří experti mají sklony dramatizovat vznikající situaci v měnově-finančním světě a vidí v tom znamení „konce časů“. Skutečně, vidíme známky demontáže národních států, vytváření nadnárodních institucí, posilování moci světových bankéřů. Nicméně netřeba si myslet, že zmíněná měnová „šestka“ je pojištěna proti vnitřním rozporům a že je konsolidovaným jádrem. Připomeňme si například, že na podzim 1961 centrální banky předních zemí Západu vytvořily tak zvaný „zlatý pool“ (ve složení newyorský FED a centrální banky sedmi předních kapitalistických zemí), jehož cílem bylo provádění společných intervencí na podporu stabilní ceny zlata. Nicméně v březnu 1968 se tento pool rozpadl. Současný měnový pool „šestky“ se také může rozpadnout. Ostatně to bude v mnohém záviset na tom, nakolik země periferie světového kapitalismu dokážou zkonsolidovat svoji měnově-finanční politiku.