Provokace jako nástroj politiky Západu (I)

Zastřelení arcivévody Franze Ferdinanda (bez ohledu na záměry 19letého bosenského studenta, který zmáčkl spoušť) způsobilo masakr v historii bezprecedentní, který zničil každou říši, vyjma britské. Je typické, že zástupci Ruska a Srbska nebyli na události v Anglii, kde se vzpomínalo na 100leté výročí začátku první světové války, pozváni, a je to také pochopitelné: Západ chce přesunout zodpovědnost za vyvolání ozbrojeného konfliktu, který si vyžádal bezprecedentní počet životů, na tyto dvě slovanské země. Přepisování historie je oblíbeným koníčkem Anglosasů. Avšak byla to Británie, která byla katalyzátorem první světové války. Když 5. července císař Wilhelm II prohlásil: „Neváhejte s akcí proti Srbsku!“ (starý Franz Josef pochyboval, že Vídeň potřebuje podniknout proti Bělehradu rozhodné opatření), Londýn okamžitě německému velvyslanci, princi Lichnowskymu, naznačil, že Anglie neumožní zničení Francie, ale ohledně Ruska neřekl naprosto nic. 9. července 1914 bylo témuž princi Lichnowskymu řečeno, že Británie není vázána žádnými závazky ani k Paříži, ani k Petrohradu. Berlín to pochopil tak, že Británie se do konfliktu na Balkánu nezapojí a že Němci mají volnou ruku, takže spolu s Vídní vyhlásilo Německo válku Francii a Rusku. Nicméně 4. srpna se Británie postavila na stranu Francie, což císaře Wilhelma II rozzuřilo: pokud by věděl, že Británie, se všemi svými koloniemi a rozsáhlými přírodními a lidskými zdroji, si bude dělat legraci, nerozhodl by přesunout svoji armádu do Belgie a Francie. Provokativní střelba v Sarajevu zažehla válku na Balkáně, ve které bylo nepravděpodobné, že Rakousko-Uhersko bude schopné přestát konflikt s Ruskem, a tato válka byla přeměněna na světovou válku díky provokační politice britské diplomacie.

Precedent hraje důležitou roli nejen v anglosaském právu, ale i v jejich politice: akt provokace fungoval jednou, takže bude fungovat opět. Situace, ve které se císař Wilhelm II ocitl, je podobná situaci, ve které skončil Saddam Hussein o tři čtvrtě století později. Před útokem na Kuvajt chtěl irácký prezident vědět, jak budou Spojené státy reagovat. Během hodinové konverzace s Husseinem 25. července 1990 americká velvyslankyně April Glaspie uvedla, že USA budou považovat akce Iráku při vypořádání svého územního sporu s Kuvajtem za vnitřní arabskou záležitost. 2. srpna irácká armáda vtrhla do Kuvajtu a pastička sklapla. USA vytvořily plán operací pod kódovým označením „Pouštní bouře“ k poražení iráckých ozbrojených sil. Válka v Perském zálivu začala 17. ledna 1991 a trvala 41 dní. V této válce, uprostřed sebedestrukce Varšavské smlouvy, si USA usurpovaly výhradní právo použít vlastní ozbrojené síly a síly NATO kdekoliv na světě, dle vlastního uvážení. Byl nastolen „nový řád“, aby Amerika ovládla světové energetické zdroje, a systém světového řádu Jalta-Postupim, který byl vyvinut po spojeneckém vítězství ve druhé světové válce, byl zničen.

Druhá světová válka začala provokací. Po několik minut večer 31. srpna 1939 prováděla skupina příslušníků SS operaci s kódovým označením „Konzervované zboží“. Nacisté si vynutili cestu do německé radiostanice v německém městě Gleiwitz poblíž polské hranice, a po zmocnění se stanice se jeden a aktérů provokace postavil před mikrofon a přečetl zprávu v polštině, uvádějící, že polští vojáci vstoupili do Německa a převzali kontrolu nad německou radiostanicí. Po vystřelení několika ran, tak, aby byly slyšet v éteru, opustili provokatéři budovu. Operace trvala pouhých několik minut. Role polských vojáků údajně zabitých během útoku byla přiřknuta vězňům koncentračního tábora oblečeným do polských uniforem, kteří byli předtím zabiti smrtící injekcí. Jejich těla (příslušníci SS jim říkali „konzervované zboží“, kde má název operace původ) byla převezena do radiostanice a uložena s německou důkladností. Druhý den, 1. září, Hitler vyhlásil válku Polsku.

Je třeba říct, že v r. 1939 byli nacisté v rozsáhlých aktech provokace zběhlí. První z nich bylo vypálení Říšského sněmu 27. února 1933, kdy to bylo svaleno na komunisty. 28. února vydal Hindenburg nouzový dekret „O ochraně lidu a státu“, rušící veškerá demokratická ustanovení Výmarské republiky, včetně soukromí korespondence a nedotknutelnosti soukromého majetku; komunistická strana byla zakázána a téměř 4,000 komunistů a obrovský počet liberálních a sociálně-demokratických vůdců, včetně poslanců Reichstagu, byl zatčen. Takto nacistická strana zlikvidovala své oponenty a dosáhla naprosté parlamentní většiny ve volbách, které se konaly o pět dní později.

Systematické vyhlazování židů Třetí říší bylo také zahájeno provokací. 7. listopadu 1939 17letý židovský uprchlík z Polska, Herschel Grynszpan, smrtelně zranil Ernsta von Ratha, tajemníka německého velvyslanectví v Paříži. (Ernst von Rath nebyl ani zdaleka antisemita). Ale zavražděním diplomata chtěl tento pubescent údajně obrátit pozornost na zoufalou situaci 18,000 židů (včetně jeho otce a sestry), kteří byli transportováni na polskou hranici Němci po zabrání Rakouska. Navíc je Polsko odmítlo přijmout.

Ernst von Rath zemřel 9. listopadu. Večer téhož dne, na shromáždění v Mnichově na počest výročí „Pivnicového puče“, pronesl Goebbels plamenný projev o světové židovské konspiraci proti Němcům, a o několik hodin později začal po celém Německu předem naplánovaný a strašný pogrom. Jen během jedné noci, z 9. na 10. listopadu, bylo vypáleno téměř 200 synagog, řada židovských hřbitovů byla znesvěcena a tisíce židovských domů bylo zničeno. Cinkání rozbíjených židovských výloh dalo masakru „romantický“ název „Kristallnach“. (V dokumentech Gestapa má prosaičtější název „Červený kohout“). Devadesát jedna lidí bylo zabito a 30,000 židů v celé zemi bylo zatčeno.

Goebbels by měl být také považován za tvůrce další hrůzné provokace – masakru v Katyni. 13. dubna 1943 německý říšský ministr propagandy oznámil, že byla u Smolenska nalezena těla 20,000 polských důstojníků. Proč právě tehdy? Nakonec nacisté se tohoto města zmocnili v červenci 1941. Faktem je, že po bitvě u Stalingradu začala Rudá armáda osvobozovat nacisty okupovaná území a Berlín zjistil, že jak Rudá armáda postupuje na západ, veškerá zvěrstva, která nacisté spáchali, budou odhalena. To by nejen zvýšilo nenávist lidí SSSR vůči nim, ale také by to způsobilo, že němečtí spojenci v zemích bojujících na Hitlerově straně by je zavrhli, v důsledku čehož by se přestali účastnit vojenských akcí a kapitulovali by. Bylo proto nezbytné poštvat lidi Evropy proti Rusům: když se vzdáte, pak vás komisaři zastřelí na místě, stejně jako zastřelili Poláky. Není to totéž, jako to, co se děje nyní, kdy byl Boeing 777 Malajských aerolinií s 298 cestujícími na palubě sestřelen nad Doněckem, s jasným provokačním cílem obvinit z toho Rusko? Západní média dělají vše, co mohou, aby vyprovokovala silnou protiruskou kampaň po celém světě. Vrátíme se k sestřelenému Boeingu 777 později, ale prozatím poznamenejme, že provokační dovednosti Anglosasů nejsou v žádném případě horší, než dovednosti německých fašistů v éře nacistického Německa, a tyto dovednosti jsou vyučovány a předávány nové vlně fašistů, přebírajících pod svá křídla Ukrajinu. Připomeňme si další závažný akt provokace během druhé světové války:

7. prosince 1941, Havaj, Pearl Harbor na ostrově Oahu. Místo americké námořní základny. Brzy ráno se na horizontu objevila japonská letadla. Motory řvou a již pokrývají celou oblohu. Útok 183 stíhaček, bombardérů a torpédových letounů trvá přibližně hodinu. O deset minut později je americká základna napadena druhou vlnou japonských letadel v počtu 171. Jejich nálet trval téměř hodinu. Výsledek: čtyři bitevní lodě, tři lehké křižníky, dva torpédoborce a dvě pomocné lodě potopeny; čtyři bitevní lodě, tři lehké křižníky, torpédoborec a dvě pomocné lodě poškozeny; 188 letadel zničeno; a více než 3,000 lidí zabito (zatímco Japonci ztratili 40 krát méně lidí).

Bombardování Pearl Harboru bylo velkou ranou pro americkou vojenskou sílu, zatímco zároveň po sobě zanechalo spoustu otázek. Byla to náhoda, že všechny tři letadlové lodě tam alokované – hlavní cíl japonského útoku na Pearl Harbor – o několik dní dříve základnu opustily? Byla to jen náhoda, že v přístavu byly shromážděny zastaralé lodě? Bylo pouhou náhodou, že americké výzvědné služby, které již prolomily tak zvaný „purpurový kód“ Japonců a monitorovaly veškerou komunikaci japonského generálního štábu, nevyslaly varování před hrozícím útokem? Je také záhadou, proč Británie, která měla přístup k tajným informacím o japonském námořnictvu, se o tyto informace nepodělila se svými spojenci. To, že americká vláda věděla o hrozícím útoku na Pearl Harbor, uvedl ministr války Henry Stimson: ten ve svém deníku napsal, že Roosevelt mluvil o možném útoku v příštích několika dnech a ptal se „jak bychom je mohli vmanévrovat do pozice, aby vystřelili první ránu, bez toho, aby to znamenalo přílišné nebezpečí pro nás. Navzdory možným rizikům umožníme Japoncům vypálit první ránu“. To byla cena, kterou Bílý dům byl ochoten zaplatit, aby překonal odpor lidí stavících se proti vojenskému konfliktu s Japonskem a dotlačil Ameriku do druhé světové války.

Existuje téměř mystická shoda u počtu obětí: aby se přesvědčila Amerika o potřebě války v Afghánistánu, bylo potřeba zabít téměř 3,000 Američanů, kteří pracovali ve věžích WTC a kteří se stali obětí teroristického útoku 11. září 2001. Téměř tolik jich Amerika ztratila 7. prosince 1941. Precedent, pánové…

Pokračování...