Ukrajinský nacionalismus – jeho kořeny a povaha

The Saker

4.3.2014 Komentáře Témata: Historie, Ukrajina 5531 slov

Nejdříve jedno krátké uvodní odskočení:

Přinejmenším by člověk mohl říct, že za poslední 2 dny (článek napsán 24. února, pozn. editora) událostí na Ukrajině ubíhaly rychle, velmi, velmi rychle. Zatímco jsem si dopřál 2 dny volna, stále jsem po očku sledoval aktuální vývoj a dělal jsem si poznámky do notebooku. Zde je, co jsem si sepsal (omlouvám se za zkratkovitost):

  • Lukin nepodepsal
  • S&P snižuje rating Ukrajiny z CCC+ na CCC
  • Pogrom v Kyjevě
  • Útoky na lidi ruské národnosti
  • Vypálené autobusy (vč. běloruských)
  • Januk se nezúčastnil kongresu v Charkově
  • Januk se zajímá jen o svoji bezpečnost
  • Janukova vila byla vykradena
  • Kongres v Charkově 3000 delegátů
  • Telefonická vyhrožování všem politickým oponentům
  • Černomořská flotila ve stavu bojové pohotovosti
  • Na východě místní úřady přebírají naprostou kontrolu
  • Dva Janukovi ministři zatčeni při pokusu o útěk
  • NIKDO NECHCE ROZDĚLENÍ UKRAJINY, DOKONCE ANI RUSKO
  • ALE JEN JULIE JI MŮŽE UDRŽET POHROMADĚ
  • RADA probírá zákaz ruských televizních kanálů
  • Regionální přeběhlíci podplaceni a je jim vyhrožováno
  • Žádné referendum, ale síla zbraní rozhodne
  • Hlad je skutečným rizikem
  • 7,000,000 milionů Rusů na Ukrajině, oficiálně
  • 50% Ukrajinců mluví rusky
  • 15,000 dobrovolníků mobilizováno na Krymu
  • Také v neděli, americká národně-bezpečnostní poradkyně Susan Rice varovala Rusko, že vojenská intervence by byla „vážnou chybou“
  • Nový „prezident“ Oleksander Turčynov 2005 – šéf Ukrajinské bezpečnostní služby (SBU)
  • Nový režim říká, že Ukrajina potřebuje 35 miliard dolarů
  • Hlad je nyní skutečným rizikem
  • Rusko povolává velvyslance
  • Ruština prakticky zakázána
  • Jmenovaný starosta Sevastopole nahrazen Alexejem Čalyjem, ruským občanem, přímo zvoleným místními lidmi
  • Politici EU tvrdí, že mohou nabídnout Ukrajině 20 miliard dolarů. Jak to vysvětlí Řecku je nejasné.

Páni! Věci evidentně překročily podmínky kapitulace Janukoviče před ozbrojenci, tak „skvěle“ medializovanými byrokraty EU. Došlo ke skutečné kvalitativní změně konfliktu a země je nyní de facto v situaci občanské války. Ale nejdříve, aby to, co se odehrává, dávalo smysl, musíme se podívat zpět na vzdálenou minulost, až do 13. století.

Ukrajinský nacionalismus – jeho kořeny a povaha

ČÁST PRVNÍ: Úvodní exkurze do starodávné historie

1204 – Východní křížová výprava papeže Innocenta III:

[Innocent III]

Většina lidí mylně věří, že křížové výpravy se odehrávaly jen na Středním východě a že byly namířeny pouze proti islámu. To je blud. Ve skutečnosti, zatímco oficiální záminkou západního imperialismu v té době bylo osvobození města Jeruzalém od „muslimských nevěřících“, bylo cílem křížových výprav také buď vyhlazení, nebo konverze „řeckých schizmatiků“, tj. ortodoxních křesťanů. Nejznámější epizodou této proti-ortodoxní křížové výpravy je vyplenění Konstantinopole křižáky v r. 1204, během 4. křížové výpravy, kdy bylo město vystaveno třem dnům naprosto bizarního drancování, rabování a masakrům prováděným západními „křesťany“, kteří dokonce vyrabovali a vypálili ortodoxní kostely, monastýry a kláštery, znásilňovali jeptišky na kostelních oltářích a dokonce posadili prostitutku na patriarchální trůn. Tento výlev genocidní nenávisti byl jen sotva náhodný, ale šlo o ranou manifestaci něčeho, co se stalo ústřední charakteristikou stavu mysli a ideologie římské církve.

V historii římské nenávisti k ortodoxní církvi však existuje další, neméně důležitá, epizoda, která je mnohem méně známá.

1242 – Severní křížové výpravy papeže Řehoře IX:

[Řehoř IX]

Na rozdíl od svého předchůdce, který směroval své vojáky na Svatou zemi, papež Řehoř IX měl velmi odlišný názor: chtěl konvertovat „pohany“ severu a východu Evropy na „pravou víru“. Podle něj bylo ortodoxní Rusko součástí těchto „pohanských zemí“ a ortodoxní křesťané byli pohané také. Jeho rozkaz Teutonským rytířům (spirituálním nástupcům Franků, kteří vyplenili a zničili Řím) zněl – všechny pohany, se kterými se setkají buď konvertovat, nebo zabít (tento genocidní rozkaz byl velmi podobný rozkazu vydanému Ante Paveličem svým jednotkám proti Srbům v druhé světové válce: konvertujte, zabijte nebo vyžeňte). Ve většině historických knih si papež Řehoř IX vysloužil jméno tím, že zavedl papežskou inkvizici (která nebyla nikdy zrušena, mimochodem), takže není nijak překvapivé, že tento pán neměl chuť projevovat jakékoliv slitování s „řeckými schizmatiky“. Tentokrát se však papežské hordy setkaly s impozantním obráncem: princem Alexandrem Něvským.

„Civilizační volba“ svatého Alexandra Něvského

[Svatý Alexnadr Něvský]

Dokonce ještě před vypořádáním se s papežovými křižáky již Alexander Něvský odrazil předešlou invazi západu do Ruska – pokus vpadnout na sever Ruska Švédského království – které porazil v r. 1240 ve slavné bitvě na Něvě. Avšak neméně důležitým je fakt, že Alexander Něvský nebyl schopen porazit mongolskou invazi z východu a tak se ocitl před tím, co lze označit pouze za civilizační volbu: chápal, že Rusko nemůže bojovat s papeženci a Mongoly najednou, takže volba byla prostá: podvolit se jednomu a vzdorovat druhému. Ale komu se měl rozhodnout Rusko podvolit?

Princ Alexander (který byl později oslavován ruskou ortodoxní církví jako svatý) byl skutečně hluboce zbožným mužem, který hluboce chápal svaté texty a který měl na paměti slova Krista, když se ptal, jestli by židé platili daně Římanům: „Nechte proto císaři co jeho jest, a bohu co jemu přináleží“ (Matt 22:21) a „Nebojte se těch, kteří zabijí tělo, ale nejsou schopni zabít duši: ale bojte se toho, kdo je schopen zničit jak duši, tak tělo v pekle“ (Matt 10:28). Alexander, který byl velmi dobře informován o politice svých nepřátel, věděl, že jediným cílem Mongolů je vybírat od Rusů daně, ale že si nepřejí nikoho konvertovat nebo pronásledovat církev. Právě naopak, domněle „divocí“ Mongolové církev a její kněžstvo respektovali a nikdy ji nepronásledovali. V kontrastu s tím dostali křižáci konkrétní rozkaz konvertovat nebo vyvraždit všechny ortodoxní křesťany, se kterými se setkají, jak Římané učinili mnohokrát předtím, a jak učinili mnohokrát později. Tudíž princ Alexander Něvský si zvolil podvolit se mongolskému chánovi a bojovat s křižáky, které porazil ve slavné bitvě na ledě v r. 1242.

Západní Rusko okupováno, pád 2. Říma, vzestup Moskvy

[Okupovaná Ukrajina ve 14. století]

Po dvojnásobné porážce Ruskem se západní vůdci dočasně svých invazních plánů zřekli, ale ruské vítězství evidentně nepřineslo oblibu Rusů nebo kultury u západní elity. Další vlna invazí západu předvídatelně začala na počátku 14. století a trvala až do r. 1385, kdy Svaz Krewo zpečetil unii Polska a Litvy. A v té době vše, co bylo později nazýváno „Ukrajina“, bylo plně dobyto Římany.

V r. 1453 pád východního Říma, Konstantinopole, znamenal konec „druhého Říma“ a konec římské civilizace, která přežila pád Říma o celý tisíc let (západní Římská říše padla v r. 476; východní Římská říše padla v r. 1453).

Římané se pokusili podrobit si ortodoxní svět pečlivou směsicí hrozeb a slibů, že pomohou Konstantinopoli proti Osmanům, v tak zvané Falešné dohodě z Florance, ale neučinili tak a Konstantinopol nakonec dobyla armáda Mehmeta Dobyvatele. Takže Moskva se stala „třetím Římem“, posledním svobodným ortodoxním křesťanským královstvím, civilizačním dědicem římské civilizace. Moskva se nyní stala ústředním bodem nenávisti papeženců k ortodoxnímu křesťanství. Další útok západu přišel v r. 1595 a byl opravdu zničující.

1595 – Papež Klement VIII vytváří Ukrajinu

[Klement VIII]

Koncem 16. století byla většina západního Ruska okupována Římany, po dvě stě let (14.-16. st.), tak dlouho, dokud trvalo mongolské jařmo ve východním Rusku (13.-15. st.). Předvídatelně byla situace ortodoxních křesťanských rolníků za římské okupace strašlivá. Ze všech praktických důvodů byli zotročeni, jak vysvětluje Israel Shahak ve své klíčové knize Židovská historie, židovské náboženství:

V důsledku mnoha příčin zaostávalo středověké Polsko ve vývoji za zeměmi jako Anglie a Francie; silná monarchie feudálního typu – avšak bez jakékoliv parlamentní instituce – tam byla vytvořena až ve 14. století, obzvláště za Kazimíra Velkého (1333-70). Okamžitě po jeho smrti vedly změny dynastie a další faktory k velmi rychlému rozvoji moci šlechtických velmožů, pak také drobné šlechty, takže do r. 1572 byl proces zredukování krále na figurku a vyloučení všech ostatních nešlechtických stavů z politické moci prakticky dokončen. (…) Tento proces byl doprovázen oslabením pozice polských rolníků (kteří byli na začátku středověku svobodní) až do totálního nevolnictví, těžko rozlišitelného od přímého otroctví, a zcela jistě nejhoršího Evropě. Přání šlechticů v sousedních zemích těšit se moci nad svými rolníky, jako polští páni (včetně moci nad životem a smrtí, bez jakéhokoliv práva na odvolání) napomohlo územní expanzi Polska. Situace ve „východních“ zemích Polska (Bílé Rusi a Ukrajině) – kolonizovaných a pak osídlených nově osvobozenými rolníky – byla nejhorší.

Skutečně, místní elity byly více než šťastné se odrodit a prodat se polským okupantům, aby se mohly těšit privilegiím a vlastnit otroky (předtím Rusko otroctví nikdy neznalo!), zatímco zotročení rolníci zarputile trvali na své víře (je zajímavé, že to bylo také období v historii, kdy se zrodila ukrajinská židofobie – více podrobností viz Shahak). Bylo třeba něco udělat, aby se našlo „řešení“ tohoto „problému“, a papež (Klement VIII) ho našel: násilnou konverzi místních ortodoxních křesťanů na římský katolicismus: tak zvaná Dohoda z Brestu. Tím začalo dlouhé období zuřivého pronásledování ortodoxních rolníků, společným úsilím polské šlechty, jejich židovských dohlížitelů a, obzvláště, jezuitů, kteří ospravedlňovali jakákoliv zvěrstva pod heslem „ad majorem Dei gloriam“ (k větší slávě boží). Jeden muž vynikal v pronásledování ortodoxních křesťanů obzvláště: Josfat Kuncevič (o jehož životě si můžete přečíst v tomto textu: Vatikán a Rusko). Kuncevič – který byl nakonec zlynčován davem rolníků – byl pohřben v bazilice sv. Petra v Římě, poblíž, a nekecám, pozůstatků svatého Řehoře teologa a sv. Jana Křtitele (!). Římané o tomto masovém vrahovi stále mluví jako o „mučedníkovi Kristovu“ (viz zde, typická papežská hagiografie Kunceviče) a je stále velmi respektován a obdivován moderními ukrajinskými nacionalisty. A je jasné proč – právě během těchto let okupace a pronásledování byla vytvořena moderní „Ukrajina“, možná zatím ne jako území, ale určitě jako kulturní entita.

Etnogeneze „ukrajinského národa“

Národy, stejně jako jedinci, se rodí, žijí a umírají. V podstatě, jak tak skvěle demonstroval Shlomo Sands ve své knize Vynález židů, jsou národy skutečně vymýšleny, vytvářeny. V podstatě nám 20. století ukázalo vymyšlení mnoha národů ex-nihilo, z ničeho (abychom se vyhnuli, že se někoho dotkneme nebo že se dostaneme mimo, nebudu uvádět příklady, ale bůh ví, že jich je spousta). „Národ“ nemusí mít hluboké historické a kulturní kořeny, nepotřebuje mít legitimní historiografii, v podstatě vše, co je k „vytvoření národa“ třeba, je jisté množství lidí identifikujících se jako komunita – vše ostatní lze vytvořit/vymyslet později. Tudíž argument některých Rusů, že nic takového jako ukrajinský národ neexistuje, je zásadně chybný: pokud existuje dostatek lidí identifikujících se jako „Ukrajinci“, pak „ukrajinský národ“ existuje. Vůbec nezáleží na tom, že neexistují po tomto národu žádné stopy v historii, nebo že jeho zákládající mýty jsou absurdní, dokud jsou charakteristické společné věci sdíleny jeho členy. A z tohoto hlediska je existence ukrajinského národa, zásadně se lišícího od ruského, nepopiratelnou realitou. A to je obrovský úspěch římské církve – nepopiratelně uspěla ve svém přání odtrhnout západní Rusy od jejich historických kořenů a vytvořit nový národ: Ukrajince.

Jako vedlejší, avšak důležitou věc bych poznamenal, že Mongolové hráli podobně klíčovou roli ve vytvoření moderního ruského národa. Nakonec jaké jsou „základní kameny“ ruské kultury? Kultura Slovanů před pokřesťanštěním Ruska v 10. století? Ano, ale minimálně. Pokračování římské civilizace po pádu 2. Říma? Ano, do jisté míry, ale není to klíčové. Přijetí křesťanské víry po 10. století? Ano, rozhodně. Ale ruský „stát“, který vyrostl z poněkud malého Velkovévodství moskevského, byl rozhodně utvářen mongolskou kulturou a státnictvím, nikoliv Byzancí či starodávnou Rusí. Nebylo by nesprávné říct, že starodávná Kyjevská Rus nakonec dala zrodu dvěma rozdílným národům: ukrajinskému, jehož otcem byla papeženská okupace, a ruskému, jehož otcem byla mongolská okupace. V tomto smyslu je rusofobní výrok markýze de CustineGrattez le Russe, et vous verrez un Tartare“ (podrbej Rusa a najdeš Tatara) správný. Nicméně stejně tak bych tvrdil, že lze říct „podrbej Ukrajince a najdeš papežence“.

A zde již nechci pokračovat v líčení historie Ukrajiny, protože si myslím, že jsem již vše jasně řekl: ukrajinský národ je produktem tisíc let staré nenávisti papeženců k ortodoxnímu křesťanství. Stejně jako moderní rabínský judaismus není skutečně ničím víc, než pouhým anti-křesťanstvím, moderní ukrajinská národní identita je v podstatě ustředěna kolem fanatické, absolutně iracionální a paranoidní nenávisti k Rusku a strachu z něj. Tím neříkám, že všichni lidé, kteří žijí na Ukrajině, se této hysterické rusofobie účastní, vůbec ne, ale nacionalistické tvrdé jádro rozhodně ano. A toto je tak klíčové, že jsem cítil, že musím udělat tuto dlouhou odbočku do starodávné historie, abych to vysvětlil.

Musím dodat jednu další věc: římská církev prošla obrovskými změnami ve 20. století a dokonce její jezuité se odchýlili od tradic a myšlenek svých předchůdců z protireformace. Ačkoliv nenávist k ortodoxním křesťanům a Rusům stále v jistých římských kruzích existuje, byla z velké části nahrazena přáním „začlenit“ nebo spolknout ortodoxní církev do papežství prostřednictvím tak zvaného „ekumenického dialogu“. Co se týká řadových pravověrných římských katolíků – ti prostě o této historii naprosto nic netuší, protože ji je samozřejmě nikdy neučili.

Konečný cíl papeženců je stále stejný – podrobení papeži. Ale metody a emoce se změnily: bývala to nenávist a teror, nyní je to „dialog lásky“. Mezi ukrajinskými nacionalisty a Uniaty se však způsob myšlení prakticky nezměnil. Od týpků jako Stěpan Bandera po jeho moderní následovníky jako Dmytro Jaroš, vůdce Pravého sektoru, se ukrajinští nacionalisté drželi vražedné nenávisti Josfata Kunceviče, a tudíž pak ony šílené výroky, se kterými tito chlápci přišli.

Nyní musíme poskočit o 3 století vpřed a podívat se na kořeny fašismu a národního socialismu na počátku 20. století. Musíme tento skok udělat ne proto, že tato století nebyla pro Ukrajinu důležitá – byla a velmi – ale kvůli času a prostoru. Klíčovým rysem doby, kterou přeskočíme, byl v podstatě vzestup moci Ruska, které se stalo za Petra I impériem, a tomu odpovídající oslabení polského a litevského státu, což při mnoha příležitostech skončilo okupací Ruskem.

ČÁST DRUHÁ: Fašismus, národní socialismus a jejich odlišné kořeny

Je nám typicky říkáno, že druhá světová válka byla svědkem vítězství „spojeneckých mocností“ nad „mocnostmi osy“. Zatímco to není nesprávné, jsou tyto kategorie často matoucí. Například podle Wikipedie byly Francie a Jugoslávie součástí spojeneckých mocností. To ale samozřejmě závisí na tom, jaký režim člověk považuje za legitimní, Petainův nebo de Gaullův, nebo Paveličův, Titův či Michailovičův? A také – dává opravdu smysl matlat Sovětský svaz s Britským impériem a USA? A co Petain, Hitler a Hirohito? No, byli to spojenci, o tom zde není pochyb, ale byly to velmi odlišné entity a jejich aliance byla především o spojenectví proti společným nepřátelům, než výsledkem skutečné spřízněnosti. To platí obzvláště o Hitlerových spojeních v Evropě: Mussolinim, samozřejmě, ale také o Francovi, Petainovi a Paveličovi. Skutečně, zatímco jak Hitler, tak Mussolini byli ateisté (a dokonce fanatičtí anti-klerikalisté), Franco, Petain a Pavelič byly oddanými římskými katolíky. A pokud se papežství nikdy nestavělo dobře k sekularistickým nacionalistickým a socialistickým idejím Hitlera nebo Mussoliniho, plně podporovalo Franca, Paveliče a Petaina. Hitler a Mussolini byli primárně projevem názorů a zájmů malé buržoazie a pracující třídy, zatímco Franco, Pavelič a Petain byli silným projevem zájmů finanční elity a šlechty. Ve Francii obzvláště mělo petainistické hnutí vždy vělmi silný, téměř monarchistický etos a bylo proti r. 1789. V hloubi se samozřejmě ateisticko-populistické a papežsko-monarchistické skupiny příliš nemilovaly. Ale sjednotila je společná nenávist k židům, bolševikům, Rusům a ortodoxním křesťanům obecně, spolu se silně reakční ideologií.

Dva odlišné Drang nach Osten

Jak ateisticko-populistická, tak papežsko-monarchistická frakce měly společné velmi silné nutkání „Drang nach Osten“ a obě se považovaly za Kulturträger, doslova „nositele civilizace“ divokým barbarům na východě. Hitlerovým dráždidlem u Sovětského svazu byl samozřejmě velmi vysoký počet židů v Bolševické straně (a proto mluvil i žido-bolševismu), zatímco papeženci nenáviděli židy, ateisty a ortodoxní křesťany prakticky stejně (Franco rád mluvil o „conspiración judeo masonica pagada con el oro de Moscú“, či „žido-zednářském spiknutí placeném zlatem Moskvy“). A zatímco Hitler se díval na východ, aby poskytl půdu a otroky své panské rase, papeženci viděli fantastickou příležitost, jak konečně podrobit „photianské schizmatiky“ Římu: již v předvečer první světové války papež Pius X (který byl svatořečen v r. 1954) pronesl: „Rusko je největším nepřítelem (římské) církve“ a „pokud Rusko zvítězí, pak zvítězí schisma“ (a nezapomínejte, že podle římské doktríny jsou tito lidé neomylní, když mluví z biskupského stolce, ve jménu církve a v záležitostech víry). Takže tato dvě původně velmi odlišná hnutí spojila síly a sjednotila se proti arcinepříteli: Rusku (ať již ateistickému, židovskému nebo bolševickému, nebo ruskému a ortodoxnímu – to jim bylo jedno). Netřeba říkat, že tento toxický odvar nenávisti našel naprosto dokonalou Petriho misku pro své názory mezi ukrajinskými nacionalisty, obzvláště na západní Ukrajině.

Opět, z nedostatku času a prostoru nebudu zacházet do historie Organizace ukrajinských nacionalistů, Stěpana Bandery nebo „ukrajinské“ divize SS Galizien, o tom si můžete přečíst na internetu. Jen řeknu, že tyto síly patřily ve druhé světové válce k těm nekrutějším a nejvražednějším. V podstatě ta nejodpornější zvěrstva druhé světové války nebyla spáchána Hitlerovými silami, dokonce ne ani SS, ale silami plně inspirovanými a podporovanými Vatikánem: chorvatskými Ustašovci Ante Paveliče a ukrajinskými nacionalisty. Nakonec byli Ustašovci a Banderovci poraženi, ale spousta jejich členů nejen, že přežila válku, ale prosperovala v exilu, většinou v USA a v Kanadě, kde je anglosféra držela mimo skutečnou politiku, ale byli dostatečně aktivní, aby byli „odmraženi“, pokud by vznikla potřeba. A opravdu, po skončení studené války spatřila anglo-sionistická říše příležitost, jak rozvrátit a oslabit své nepřátele: potomci Ustašovců byli pověřeni rozložením Jugoslávie, zatímco potomci Banderovců byli pověřeni rozložením Ukrajiny a jejím odtažením od Ruska co nejdále. Zároveň jak v Jugoslávii, tak v Rusku směrovali anglo-sionisté další svoji teroristickou odnož – mezinárodní wahabbisty, alias „Al-Kejdu“, aby se připojila k neonacistům a papežencům ve společném boji proti ortodoxní/socialistické Jugoslávii a Rusku. Všichni víme, co se pak s Jugoslávií stalo.

ČÁST TŘETÍ: Ukrajina – zpět do budoucnosti

2014 – Je stále plodné lůno, ze kterého vyskočila odporná bestie

V tomto časovém okamžiku chci říct pár věcí o (nyní bývalé) ukrajinské „opozici“. Během minulých měsíců nám bylo většinou říkáno, že ji reprezentovali tři muži: Vitalij Kličko a jeho hnutí UDAR, Arsenij Jacenjuk a jeho strana Batkivščina a Oleh Tjagnibok, nechvalně známý vůdce strany Svoboda. Samozřejmě, že skutečným vůdcem strany Batkivščina vždy byla Julie Timošenková, ale od chvíle, kdy byla Janukovičem poslána do vězení, nemohla se posledních událostí účastnit přímo. Většina západních pozorovatelů opomněla položit otázku, jestli by jakákoliv z těchto politických figurek mohla řídit demonstranty na náměstí Majdan. Navíc se ani nepodívali na to, jak byl dav vyzbrojený většinou kameny, baseballovými pálkami, železnými tyčemi a Molotovovými koktejly „náhle“ nahrazen dobře organizovanou a dobře vyzbrojenou silou, kterou lze označit pouze za ozbrojence. Tato síla, která opravdu nabrala na síle a palebné síle, se neskládala z členů UDAR, Batkivščina či dokonce strany Svoboda – skutečným vlastníkem Majdanu, a nyní zbytku Kyjeva, je tak zvaný Pravý sektor, teroristická organizace vedená Dmytro Jarošem:

[Dmytro Jaroš a jeho vojáci]

Pokud fotografie výše vypadá, že by mohla být pořízena v Čečensku během války, tak proto, že býtmohla: mnoho ukrajinských nacionalistů bojovalo na straně wahabbistů v Čečensku, často pod vlajkou teroristické organizace UNA-UNSO. Bojovali také v Gruzii proti Rusku, právě proto navštívil Saakašvili náměstí Majdan dvakrát.

Bylo by logické se ptát, jak velká část lidí na Ukrajině podporuje pana Jaroše a jeho Pravý sektor. Těžko říct, ale pravděpodobně četná, avšak malá menšina. Podle většiny odhadů jsou nejoblíbenějšími vůdci nového režimu Timošenková a Kličko. Následovaní Tjagnibokem – aspoň tomu tak bylo před revolucí minulou neděli. Ale to je sotva relevantní: většina Čečenců nebyli wahabbisté, většina Chorvatů nebyli Ustašovci a většina kosovských Albánců nebyla v KLA – to však nezabránilo těmto malým, ale dobře vyzbrojeným, skupinám mít rozhodnou kontrolu nad událostmi.

To staví nový režim do velmi obtížné situace: buď se podvolí agendě týpků jako Jaroš a jeho Pravého sektoru, nebo riskuje, že bude smeten ozbrojenou vzpourou. Nezapomínejte, že ukrajinská armáda existuje prakticky jen na papíře a že policejní síly nejsou ve stavu, aby mohly vnutit svoji autoritu extremistům.

[]

A co je horší, prezidentování Juščenka ukázalo, že tak zvaní „umírnění“ nacionalisté se neustále podbízejí extremistům. Takže Juščenko dokonce učinil z Bandery „ukrajinského hrdinu“ (toto rozhodnutí bylo později zrušeno) a vydal hezké malé známky s jeho podobiznou. Problémem s tímto zdánlivě neškodným činem je, že ve skutečnosti šlo o rehabilitaci genocidní ideologie a že to vyslalo skutečně děsivou a pobuřující zprávu východním Ukrajincům a Rusům na Ukrajině: jsme zpět a budeme jednat.

Povětšinou to bylo přehlédnuto, ale k podobné situaci došlo v Chorvatsku v okamžiku rozpadu Jugoslávie: Chorvati, dokonce i tak zvaní „umírnění“ nevymysleli nic inteligentnějšího, než že okamžitě znovu zavedli kostkovanou vlajku Paveličových Ustašovců jako „chorvatský národní symbol“. Do jaké míry to vybudilo Srby v Krajině chopit se zbraní je diskutabilní, ale zcela určitě to nijak nepomohlo.

Totéž se nyní odehrává na Ukrajině. Mimo žlutomodrých vlajek západní Ukrajiny lze vidět také spoustu rudočerných vlajek, vlajek Banderovců, spolu s všemožnými neonacistickými symboly. A opět, opravdu nezáleží na tom, kolik Ukrajinců trpí genocidními tendencemi, záleží na tom, jak jsou tyto vlajky vnímány na východní Ukrajině nebo 7 miliony Rusy, kteří na Ukrajině žijí.

Reakce na puč byla okamžitá. Podívejte se na tento snímek obrazovky, na kterém je masové shromáždění ve městě Sevastopol:

Vidíte ty vlajky? Před pučem se na shromážděních na východě objevovaly téměř výhradně ukrajinské žlutomodré vlajky, nyní většinou vlajky ruské, s několika roztroušenými vlajkami ruského námořnictva: lidé jsou buď naštvaní, nebo vyděšení. Pravděpodobně obojí. A potenciál pro násilí proto rychle eskaluje.

Podívejte se na toto video, ve kterém se pro-režimní aktivista pokouší uspořádat demonstraci ve městě Kerč, a podívejte se, jak rychle se situace vymyká kontrole. Rozzuřený dva začíná křičet „vypadni!“ a „fašisti!“, ale brzy poldové ztrácí kontrolu nad situací a dav začíná nacionalistického aktivistu napadat. Přesvědčte se sami:

Stejně jako v Chorvatsku a Bosně politici USA a EU ignorovali (ať již ze stupidity, nebo záměrně), že strach plodí násilí, které obrátkou budí více strachu a začíná začarovaný kruh, který je téměř nemožné zastavit.

Takže kam odtud směřujeme?

Upřímně, do jisté míry doufám, že Julie Timošenková může stále Ukrajinu zachránit. Ne, ne proto, že ji mám rád, ale proto, že uznávám sílu její osobnosti, obzvláště v porovnání buď s nekonečně stupidními (Tjagnibok, Kličko), nebo bezpáteřními (Jacenjuk, Janukovič) mužskými politiky Ukrajiny. Jak mi včera řekl jeden ruský novinář: je dobré konečně vidět, jak na ukrajinskou politickou scénu vstupuje „skutečný člověk“. A skutečně, i přes všechny její ostatní chyby má Julie tři věci hrající v její prospěch: je inteligentní, má silnou vůli a je velmi oblíbená. Nebo aspoň tomu tak bylo, než ji Janukovič poslal do vězení. Když jsem viděl záběry jejího příchodu na Majdan, na kolečkovém křesle, s odulými tvářemi, kdy zněla hystericky a zcela si nebyla vědoma faktu, že je obklopena neonacisty, začal jsem pochybovat. Jasně, v Janukovičově base měla těžké časy. A těm, kteří řeknou, že je do posledního kousku stejně zkorumpovaná, jako všichni ostatní oligarchové, bych řekl toto: zatímco všichni ostatní oligarchové považují moc za způsob, jak vydělat peníze, Timošenková považuje peníze za způsob, jak se chopit moci. Z v tom je obrovský rozdíl.

Pak, na rozdíl od Tjagniboka nebo Jaroše, nevypadá Timošenková genocidně, ani se nikdy nepokusila hrát roli „moderního Bandery“. Pak, na rozdíl od typických ukrajinských neonacistů, je Julie vyznáním ortodoxní, ne „řecko-katolická“ (tj. Římanka). Ne že bych věřil, že kdokoliv z nich je nějak obzvláště nábožný, ne, ale Timošenková aspoň nebyla vychována s maniakální nenávistí ke všemu ruskému, ve kterém jsou typicky vychovávány „řecko-katolické“ děti.

A konečně, Timošenková je určitě dostatečně chytrá, aby chápala, že neexistuje způsob, jak udržet Ukrajinu jako unitární stát, pokud jsou neonacisté de facto u moci, ať již přímo, nebo prostřednictvím řady „umírněných“ loutek.

Takže možná jsem byl naivní, ale do jisté míry jsem doufal, že Julie by mohla udržet Ukrajinu pohromadě. Ne, ne proto, že jsem takový pravověrný stoupenec „nezávislé Ukrajiny“, ale proto, že považuji jakékoliv řešení za lepší, než rozdělení Ukrajiny, které by se nevyhnutelně stalo násilným.

Proč je násilí nevyhnutelné?

Paradoxně zde nejsou hlavní příčinou stoupenci Bandery. Někteří z nich v podstatě mluvili ve prospěch odtržení západní Ukrajiny od zbytku země. Pokud vím, jsou v menšině, ale přesto je zajímavé, že aspoň někteří z nich jsou si vědomi, že názor přeměnit celou Ukrajinu na Halič je prostě absurdní. Většina nacionalistů je však zarytě proti jakémukoliv rozdělení, ze dvou důvodů. Prestiž: vědí, že „jejich“ Ukrajina je ve skutečnosti mnohem menší, než Ukrajina zděděná ze sovětské éry. Peníze: vědí, že veškeré skutečné bohatství Ukrajiny je na východě. A konečně, avšak ne zanedbatelně, skuteční loutkovodiči ukrajinských nacionalistů (USA) chtějí připravit Rusko o bohatství východní Ukrajiny a o ukrajinské černomořské pobřeží. Takže pokud někdo očekává, že nacionalisté budou poklidně souhlasit s civilním rozvodem západu a jihovýchodu, je to jen zbožné přání: to se nestane, aspoň ne v referendu nebo jakékoliv jiné formě konzultací.

Historie nám také říká, že je nemožné nutit dvě skupiny koexistovat, když se vzájemně nenávidí a bojí se, aspoň ne bez „spousty“ násilí.

Situace na východě je stejně jednoduchá, jako neoblomná: Janukovič je politicky mrtev. Strana regionů prakticky explodovala a noví politici se objevují v Charkově, v Sevastopolu a v dalších městech. Velké sebeobranné síly jsou organizovány lokálně a populace je prakticky připravená bojovat. Vzhledem k okolnostem je to vše pozitivní vývoj. Na záporné straně je fakt, že východní oligarchové jsou stále zde, stále připravení podvést vlastní lidi pro zisk (stejně jak to učinila ukrajinská elita během Dohody z Brestu) a že místní politické síly jsou, podle všech známek, poněkud amatérsky organizovány. A nakonec je zde velká porce nejistoty ohledně toho, co Rusko skutečně chce.

A co Rusko v tom všem?

Myslím, že Rusko se opravdu chce vyhnout občanské válce na Ukrajině a že dává přednost rozdělení Ukrajiny. Proč? Zamyslete se nad tím:

Pro Rusko je oddělená a nezávislá Ukrajina především způsobem, jak se vyhnout zatažení do občanské války. Pokud, řekněme, Timošenková dokáže potlačit neonacisty a vyjednat nějaký modus vivendi mezi západní Ukrajinou a Kyjevem na jedné straně a východní a jižní Ukrajinou na druhé straně, je jen málo pochyb, že s Putinem najdou nějaký mírový a pragmatický způsob koexistence. Ach, nemluvím o svátku lásky, to se prostě nestane, ale aspoň nějaké vzájemně prospěšné, civilní a pragmatické vztahy jsou představitelné. To by s největší pravděpodobností byla Kremlem upřednostňovaná možnost (což jen ukáže, jak stupidní a paranoidní Ukie nacionalisté – a Susan Rice – jsou, když halucinují o ruské invazi na Ukrajinu).

Další možností je, že nacionalisté převezmou úplnou kontrolu nad celou Ukrajinou. To mi připadá extrémně nepravděpodobné, ale kdo ví? Byl jsem rozčarován politiky Ukie dost na to, abych počítal i s nejhorším možným výsledkem. To by znamenalo, že rusko-ukrajinské hranice by se přeměnily na něco mezi zdí, která oddělovala dvě části Německa během studené války, nebo DMZ mezi dvěma částmi Koreje. Z vojenského hlediska to není naprosto žádný problém. Jak jsem napsal v minulosti, dokonce i pokud NATO nasadí jednotky na Ukrajině, což by udělali, vojenská aktiva tak blízko ruskému území se prakticky mění na lukrativní cíle: Rusko by nasadilo dostatek Iskanderů, aby pokrylo svůj seznam cílů, a to je vše. Co se týká Černomořské flotily, ta by buď prostě odmítla odejít, a vidělo by se, jestli má NATO žaludek na to, aby se pokusilo ji k tomu donutit, nebo by zahájila nákladnou, ale možnou ústupovou operaci a relokovala se do Novorossijska (nepochybně nepříliš dobrá možnost, ale lepší, než nic). Ale opět, to je nadmíru nepravděpodobný scénář.

Což vede k třetí možnosti: pokus nacionalistů podrobit si jih a východ selže. Násilí bude eskalovat a nakonec Rusko do toho bude zataženo. Nyní, z čistě vojenského hlediska, by Rusko mohlo velmi snadno porazit jakoukoliv armádu Ukie, která by se s ním pokusila bojovat. Co se týká NATO a USA – ty nemají prostředky k nasazení nějakých „kombinovaných spojených úderných sil“ k odražení ruské armády na Ukrajině. Takže než by začali vzájemně destruktivní jadernou válku, museli by akceptovat fakta na zemi. Ale jen si představte noční můru, která by vznikla jako následek operací ruské armády na východní Ukrajině! Byl by to návrat ke studené válce, ale tentokrát na steroidech: západní politici by se předháněli v odsuzování, prohlášeních, hrozbách, zatracování, prohlášeních, sankcích a bůh ví v jakých nesmyslech ještě. Hysterická rusofobie by byla pořádkem dne a anglo-sonistická říše by konečně našla nějakého věčného nepřítele, kterého tak zoufale hledala od skončení první studené války. Pokud by začali být opravdu odporní, a to by pravděpodobně začali, Čína by se do toho s největší pravděpodobností zapojila také a měli bychom přesně ten typ planety, o kterém 1% plutokracie snilo tolik let: Oceánii uzamčenou do totální války proti Eurasii a Eastasii, jak předpověděl Orwell:

To rozhodně není to, co Rusko – nebo Čína – potřebují. A přesto je to reálné riziko, pokud občanská válka na Ukrajině vypukne. Jednou z „nejméně špatných“ možností, jak se vyhnout takovému scénáři, by bylo zajistit, aby východní a jižní Ukrajinci byli dostatečně silní, aby odrazili invazi nacionalistů sami, tak, aby ruská armáda mohla zůstat mimo konflikt.

Takže Kreml musí provést obtížné rozhodnutí: Kreml musí rozhodnout, jestli:

a) jsou lidé východní a jižní Ukrajiny dezorganizovaní, demoralizovaní, vládou zkorumpovaných oligarchů učiněni pasivními a v podstatě neschopnými se bránit,

nebo

b) jsou lidé východní a jižní Ukrajiny jednotní, organizovaní a dostatečně odhodlaní se opravdu postavit a bojovat s neonacisty do poslední kulky.

V prvním případě by Kreml musel prakticky bránit ruské hranice a připravit se na zvládnutí velkého počtu uprchlíků, kteří by nevyhnutelně překročili hranice.

V druhém případě by měl Kreml silný stimul pomoct východním a jižním Ukrajincům všemi možnými prostředky, až k otevřené a přímé vojenské intervenci.

Obě tyto možnosti jsou nebezpečné a žádná z nich není pro jednotnou Ukrajinu vedenou více či méně racionálním vůdcem žádoucí. To je důvod, aspoň v počátečním stádiu, proč očekávám, že Rusko „opravdu“ podpoří jakýkoliv aspoň napůl při smyslech režim v Kyjevě, v naději, že se vyhne rozdělení Ukrajiny.

A co USA a EU v tom všem?

No, jak jsem nedávno napsal, USA a EU mají na Ukrajině velmi odlišné cíle: EU chce trh pro své zboží a služby, USA chtějí poškodit Rusko co nejvíce. Všichni jsme viděli naprostý nedostatek účinnost byrokratů EU a jejich naivní pokusy najít vyjednané řešení. Cíl americké zahraniční politiky má tu výhodu, že je jednoduchý a přesto jasný: do píči s Ruskem a do píči s EU! Z amerického hlediska čím horší se situace stane, tím lepší to je pro strýčka Sama. Přinejmenším to ublíží Rusku, přinejlepším to dá USA báječnou záminku pro „chránění“ Evropy před „znovuožívajícím ruským medvědem“, a pro bránění civilizace, demokracie a pokroku. Vlhký sen neokonů…

A pak je tu „faktor S“: stupidita, zkrátka a dobře. To, co se často zdá být výsledkem nějakého machiavelistického plánu upečeného v hlubokém sklepě Bílého domu, CIA nebo Pentagonu, je často nepochopitelně zarážejícím příkladem skutečné fenomenální stupidity, ignorance a arogance našich vůdců. Oni věří, že jsou tak mocní, že nemusí rozumět kultuře, historii nebo dokonce ani jednomu cizímu jazyku. Nakonec, pokud americká politika někde selhala, reakce byla vždy stejná: vyjebat s nimi! Vyjebat s Jugoslávci! Vyjebat se Srby! Vyjebat s Iráčany! Vyjebat s Afghánci! Vyjebat s Pákistánci! Vyjebat s Libyjci a Egypťany a Palestinci, a vyjebat se Somálci, Korejci, Kolumbijci a Venezuelci, a, samozřejmě, s Číňany, a vyjebat se všemi! Bez ohledu na to, jak stupidní nebo jak destruktivní americká politika vůči jiné straně je – buď funguje, nebo vyjebat s nimi! Slova paní Nuland by se opravdu mohla stát oficiálním motto ministerstva zahraničí nebo CIA.

Můj závěr? Pesimistický, samozřejmě

Ti, kteří čtou můj blog již nějakou dobu, nebudou překvapeni, že jsem, opět, dospěl k velmi pesimistickému závěru: budoucnost Ukrajiny vypadá naprosto strašně: země je zruinována, nemá žádnou ekonomiku, je sociálně, kulturně a politicky neživotaschopná, s největší pravděpodobností bude vedena buď imbecily, nebo rasistickými maniaky, a největší moc na planetě nebude šetřit na snaze přilít více oleje do ohně. Nezapomínejte, že ani jeden ukrajinský politik nemá nic, co by jen aspoň vzdáleně připomínalo plán na vzkříšení v tuto chvíli mrtvé ukrajinské ekonomiky. Jedinou a poslední šancí pro Ukrajinu bylo přežít na „ruském finančním respirátoru“ – ale ten byl nyní vypnut, aspoň pro dohlednou budoucnost: Ukies mohou mít svoji Banderovskou revoluci, ale Rusové za ni nemusí platit.

V listopadu jsem napsal článek s názvem Pro Ukrajinu se otvírají brány pekel, ve kterém jsem celkem slušně předpověděl, co se od té doby stalo. Napsal jsem:

Předpokládám, že eurobyrokraté a ukrajinští nacionalisté nakonec převáží a že Janukovič buď zcela dokončí svoji očividnou „otočku“ a zvrátí své rozhodnutí, nebo přijde o moc. Tak či tak eurobyrokraté a ukrajinští nacionalisté myslím zvítězí. Bude více radostných demonstrací, ohňostrojů a oslav v Kyjevě, spolu se spoustou farizejského poplácávání se po zádech a gratulací v Bruseli, a pak se brány pekel pro Ukrajinu skutečně otevřou.

Nyní tam jsme: Ukrajina nyní prošla bránami pekel a zcela vstoupila do dlouhého cyklu tragédie a násilí. To je skutečně obrovsky smutné. A vina za to, co se bude dít dál, spočívá především na těch silách, které bezohledně otevřely Pandořinu skříňku nenávisti středověku a 20. století a které povzbuzovaly nacionalistického démona, aby opět udeřil, a na těch, kteří stáli stranou a nedělali nic: politici USA a EU, mezi kterými se nenašel ani jediný, který by řekl pravdu. Ať za to, co udělali, všichni shnijí v pekle!

Ukrainian nationalism - its roots and nature vyšel 24. února 2014 na vineyardsaker.blogspot.co.uk. Překlad v ceně 2441 Kč Zvědavec.

Známka 1.4 (hodnotilo 291)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Káva pro Zvědavce

42

Být v obraze něco stojí.
Připojte se k ostatním a staňte se
také sponzorem Zvědavce, stačí
částka v hodnotě jedné kávy měsíčně.

Za měsíc duben přispělo 87 čtenářů částkou 14 686 korun, což je 42 % měsíčních nákladů provozu Zvědavce.

Bankovní spojení: 2000368066/2010

IBAN: CZ4720100000002000368066
Ze Slovenska 2000368066/8330
IBAN: SK5883300000002000368066
BIC/SWIFT: FIOBCZPPXXX

[PayPal]

Bitcoin:
bc1q40mwpus89teua4ruhxrtal6v45lc3ye5a9ttud

Další možnosti platby ›

Ve zkratce

Více než 100 000 ukrajinských vojáků již dezertovalo24.04.24 19:39 Ukrajina 0

„Už neočkujte.“ Zoufalství a mlčení po propadu porodnosti. Už nelze přehlížet.24.04.24 06:56 Česká republika 2

Po dezinformátorovi Zítkovi pátrá policie23.04.24 19:31 Česká republika 0

Británie uvede zbrojní průmysl do válečného režimu, oznámil Sunak23.04.24 19:23 Británie 0

Polský prezident Andrzej Duda je pro umístění jaderných zbraní NATO v Polsku. 23.04.24 19:10 Polsko 0

Totalitní opatření za covidu byla záměrně cílená proti lidem. Věděli přesně, co dělají!23.04.24 19:02 Evropská unie 2

Velká policejní akce měření rychlosti - šikana nebo prevence?22.04.24 21:13 Česká republika 1

České zbrojovky jedou na plné obrátky 22.04.24 20:55 Česká republika 1

V Gaze byl objeven masový hrob s těly bez hlavy a kůže a odstraněných orgánů.21.04.24 19:56 Palestina 0

Špatné zprávy přináší Ladislav Vrábel (neověřeno)21.04.24 19:20 Česká republika 6

Evropa začala nakupovat více ruského plynu21.04.24 18:44 Evropská unie 0

Fentanyl se začíná rozmáhat i u nás. Drogu horší než heroin lze sehnat na inzerát.20.04.24 06:03 Česká republika 1

Účast Ruska na ceremoniálu osvobození koncentračních táborů považována za "nežádoucí".19.04.24 19:08 Německo 1

ICC zvažuje vydání zatykačů pro válečné zločiny na Netanjahua19.04.24 19:00 Neurčeno 0

Írán odhalil polohu všech izraelských jaderných zařízení a je připraven na ně udeřit19.04.24 18:54 Írán 1

Dluh České republiky rekordně narůstá 19.04.24 18:05 Česká republika 0

Apollo 11 – Přistáli Američané na Měsíci?18.04.24 19:58 USA 11

Nové informace o kauze „Ostatkový kříž“18.04.24 18:48 Česká republika 0

Třetina Ukrajinců živoří 18.04.24 10:57 Česká republika 6

Rakušan neříkal pravdu17.04.24 16:43 Česká republika 3

Měnové kurzy

USD
23,57 Kč
Euro
25,23 Kč
Libra
29,35 Kč
Kanadský dolar
17,25 Kč
Australský dolar
15,29 Kč
Švýcarský frank
25,86 Kč
100 japonských jenů
15,23 Kč
Čínský juan
3,25 Kč
Polský zloty
5,85 Kč
100 maď. forintů
6,42 Kč
Ukrajinská hřivna
0,59 Kč
100 rublů
25,27 Kč
1 unce (31,1g) zlata
54 773,88 Kč
1 unce stříbra
644,42 Kč
Bitcoin
1 574 483,38 Kč

Poslední aktualizace: 23.4.2024 21:00 SEČ

Tuto stránku navštívilo 24 686