Janukovičův poslední krok by mohl učinit rozdělení Ukrajiny nevyhnutelným

Po dnech intenzivního výtržnictví, kdy bylo napadeno mnoho vládních budov, kdy bylo hospitalizováno více než 100 poldů, 2 byli uneseni a 1 zabit, po jasných a jednoznačných hrozbách vůdců opozice, že „zaútočí“ a svrhnou vládu, Janukovič poldy vyčistit centrum Kyjeva neposlal, ani nenařídil zatčení vůdců opozice za podněcování ke vzpouře, pokus o puč, konspiraci s cílem spáchat teroristický útok, ani za nic podobného. Ne, Janukovič se setkal s vůdci tak zvané opozice a nabídl jim následující „ústupky“:

1. Změnu ústavy zpět na verzi z r. 2004
2. Umožnění předčasných prezidentských a parlamentních voleb
3. Zrušení všech zákonů proti násilným nepokojům, které byly nedávno schváleny
4. Zajištění naprosté amnestie všem lidem zatčeným od začátku nepokojů
5. Jmenování Jacenjuka premiérem Ukrajiny

Ne, bohužel, není to vtip. Opravdu to udělal.

A víte, jaká byla odpověď opozice?

„No, zamyslíme se nad tím“ a „souhlasíme se změnami, ale ne za vašich podmínek, ale za našich“.

Lidičky, myslím to vážně. To se opravdu stalo.

Takže Janukovičovou představou o vyjednávání je „jakmile se dostaneš ke stolu, ustup každičkému požadavku“. To je nějaká zahajovací pozice?

Mimochodem, myslím, že opozice udělala správnou věc. Když máte co dělat s tak bezpáteřním idiotem, který začíná vyjednávání naprostou kapitulací, je správnou reakcí vypadat zklamaně, držet si pokerovou tvář a říct, že potřebujete čas na zformulování protinávrhu. Proč? Protože když váš oponent začne s kapitulací, můžete ho evidentně vyždímat o vše, co má, a protože opozice již de facto získala vše, co chtěla, a, upřímně, více, než se jim zdálo v jejich nejdivočejších snech, mohou vůdci opozice také začít vypadat mírně rozmrzele a vyjádřit své zklamání z bezpodmínečné kapitulace, která jim byla nabídnuta. Přinejmenším jim to poskytne příležitost dále ponížit Janukoviče, který, upřímně, si ponížení, které na něj nyní tito klauni chystají, hojně zaslouží.

Proč říkám „klauni“?

Zamyslete se nad tím. Kličko je jen tupá gorila. Jacenjuk je malý židovský lišák, který nemá žádné výčitky svědomí kvůli spolupráci s notorickým židobijcem jako Tjagnibok (jehož stoupenci již napadli židy v Kyjevě, což vedlo k vyjádření obav izraelskou vládou), zatímco sám Tjagnibok je typickým neonacistickým výtržníkem, kterého může vyprodukovat jen Ukrajina a Chorvatsko. To jsou maníci, kterým Janukovič prakticky předal celou moc. Fakt, že nikdo nepověřil Janukoviče změnou ústavy, či dokonce zrušením zákonů, je jen třešničkou na dortu. Nakonec kdo by mohl co namítat, ne?

No, existuje někdo, kdo by mohl: jihovýchodní regiony Ukrajiny.

To samozřejmě v západních siomédiích sděleno nebylo, ale východní Ukrajina je nyní také v politickém varu. Abych to zkrátil, lidi na jihovýchodní Ukrajině nemají vůbec v úmyslu nechat maníky jako Jacenjuk, Kličko nebo Tjagnibok, aby jim vládli. V podstatě již několik místních shromáždění – včetně krymského parlamentu – přijalo rezoluci vyzývající prezidenta, aby obnovil právo a pořádek, a varovalo, že „změnu režimu“ v Kyjevě nikdy nepřijmou.Stepan Bandera

Nyní, jak jsem zmínil již mnohokrát dříve, není dobré věřit západním siomédiím, že lidi na jihovýchodní Ukrajině jsou „pro-ruští“. Nejsou. Nepožadují znovupřipojení k Rusku, netvrdí, že jsou ruské, nikoliv ukrajinské národnosti, a když organizují setkání, vždy vyvěsí (západo-) ukrajinskou žlutomodrou vlajku. Ne, tito lidé nejsou pro-ruští, ale jsou pro rubl: jejich bohatství (a je to nejbohatší část Ukrajiny) plně závisí na ekonomických vztazích s Ruskem. Mimo toho, že jsou pro rubl, jsou také silně protinacističtí a jsou si plně vědomi, že typ nacionalismu, který nyní zastupuje opozice, je nacionalismem „zapaděnců“ – západních Ukrajinců, jejichž národním hrdinou je Stěpan Bandera. Jinými slovy, ačkoliv většina Ukrajinců jihovýchodu jsou jen sotva Rusové, či dokonce nejsou ani pro-ruští, jsou rozhodně proti tomu, co se nyní děje v Kyjevě, protože mají opravdu hodně co ztratit a od EU nemohou získat nic.

Těžko říct, ale cítím, že když místní úřady na jihozápadní Ukrajině vyhrožují, že neakceptují žádnou změnu režimu v Kyjevě, pravděpodobně to i myslí vážně. Silně mi to připomíná opakovaná varování bosenských Srbů, že nebudou akceptovat život v islámském státě, řízeném zuřivými fanatiky, jako Izetbegovič. Tehdy, stejně jako dnes, nikdo nebral tato varování vážně, a nyní všichni víme, jak to skončilo. Velkým rozdílem mezi Bosnou a Ukrajinou je především rozměr: Bosna má rozlohu 19,741 mil čtverečních a 3,791,622 obyvatel, zatímco Ukrajina má rozlohu 233,090 mil čtverečních a 44,854,065 obyvatel. To je obrovský rozdíl, který činí přímou zahraniční intervenci mnohem komplikovanějším dobrodružstvím. Zadruhé, celý „bosenský projekt“ byl PR tahem amerického ministerstva zahraničí, ve snaze pokusit se obnovit aspoň jistou pro-islámskou důvěryhodnost USA. Hlavní příčiny událostí na Ukrajině jsou mnohem komplexnější a zatímco je pravda, že Hitlary Clinton jasně uvedla, že jakákoliv reintegrace Ukrajiny do Ruska je pro západ absolutně nepřijatelná, bylo by chybou říkat, že západ, EU, Soros nebo jiný vnější faktor je primární příčinou událostí na Ukrajině.

Skutečnou příčinu krize na Ukrajině lze nalézt ve dvou základních faktech:

1) Ukrajina je zcela umělou zemí

2) Ukrajina je totálně bankrot, díky oligarchům

To jsou dvě základní pravdy o Ukrajině, kterým se většina pozorovatelů a politiků – dokonce i z jihovýchodní Ukrajiny – pokouší vyhnout. Proč? No prostě proto, že je to velmi bolestivé pro národní ego Ukrajinců. Ti vítali rozpad Sovětského svazu a jejich odtržení od Ruska idiotským heslem „Тому бідні, що невільні“ (jsme chudí, protože nejsme svobodní), jen aby se nyní ocitli jak velmi вільні (svobodní), tak velmi бідні (chudí). V kontrastu s tím se nenávidění Moskali (pohrdavý výraz pro Rusy) těšili ekonomickému rozkvětu a Rusko prakticky v období 2000-2014 plně obnovilo svůj velmocenský statut, zatímco Forbes dal Putinovi titul nejmocnějšího muže na Zemi. Ale nemylte se, pokud by si po kolapsu sovětského svazu Ukrajina vedla ekonomicky velmi dobře, nikdo na jihovýchodní Ukrajině by neuronil kvůli odtržení od Ruska ani slzu. To je důvod, proč mohu jen zopakovat, že jihovýchodní Ukrajina není pro-ruská, ale je pro rubl a proti-zapaděnecká. Přesto si však Ukrajinci na jihovýchodě jsou stále naléhavěji vědomi, že nyní riskují, že se ocitnou odstřiženi od rublu a pod politickou kontrolou zapaděnců, a to je něco, čemu chtějí vzdorovat.

Takže co by se nyní mohlo stát?

Prvním scénářem je, že Janukovič se nakonec podvolí tlaku jihovýchodu Ukrajiny a několika klíčových politiků a konečně bojůvky potlačí a obnoví zákon a pořádek. Je těžké to vědět s jistotou, ale cítím, že pravděpodobně má zdroje, aby to učinil v Kyjevě. Nicméně severozápad Ukrajiny pravděpodobně povstane, takový krok odmítne a v podstatě se vymaní zpod zákonné moci centrální vlády.

Druhým scénářem je, že Janukovič zcela ustoupí opozici a že ta v podstatě převezme otěže moci. Načež to bude jihovýchod Ukrajiny, který povstane, odmítne tento krok a prakticky se vymaní zpod zákonné moci centrální vlády.

Upřímně, žádný prostor pro kompromis mezi Janukovičem a opozicí nevidím, z jednoho prostého důvodu: tím, že zahájil vyjednávání úplnou kapitulací, kterou Janukovič nabídl opozici, uzavřel Janukovič prakticky dveře jakémukoliv kompromisu: proč by opozice akceptovala nějaký kompromis, když ji již bylo nabídnuto vše? Svým nepochopitelně stupidním krokem Janukovič, paradoxně, učinil jakoukoliv formu kompromisu nemožnou: od této chvíle je to pro obě strany „všechno, nebo nic“. Janukovič může buď stáhnout svoji nabídku a opozici potlačit, nebo může zcela ustoupit. Ale nemůže nabídnout méně a doufat, že jeho nabídka bude přijata.

Opravdu děsivým je, že opozice je stejně „kvalitní“ jako Janukovič: naprosto nekompetentní, bezpáteřní ideologičtí vůdci, kteří nedokážou zvládat dokonce ani demonstranty na náměstí Majdan, natož pak obnovení pořádku v celé zemi. A to mne přivádí k pravděpodobnějšímu řešení, avšak podivnému: Timošenková z vězení a k moci.

Ano, vím, zní to šíleně. Ale zamyslete se. Zaprvé, Julie Timošenková je chytrá. A navzdory svému podivnému účesu a sklonům k teatrálnosti může být velmi pragmatickým vyjednavačem. Podle všeho měla vynikající vztah s Putinem. Navíc má pravděpodobně velmi dobrou základnu lidové podpory, obzvláště ve světle nedávných událostí. A nakonec, nerad bych opomněl „jemně naznačit“ Putinovi, Lavrovovi, Obamovi a Kerrymu, že propustit Julii z vězení může být „to nejméně špatné řešení“. Ale jo, vím, to se s největší pravděpodobností nestane.

Takže co pak?

Když jak severozápad, tak jihovýchod vyhrožují, že se vymaní zpod kontroly centrální vlády, co se může stát pak? Násilí, zcela jistě. Ale mějte na paměti ta čísla o velikosti a lidnatosti Ukrajiny výše. Bude velmi obtížné pro lidi z jedné strany dostat se přes celou zemi a potlačit místní vládu. Neboť jihovýchodní Ukrajina bude jen potěšena, když se zbaví severozápadní části Ukrajiny. Nakonec je to jihovýchod, který živí severozápad, což je důvod, proč je severozápad tak totálně a kategoricky proti jakémukoliv rozdělení země. Takže opravdu je otázkou, jestli může severozápad skutečně zasáhnout a vnutit svoji vůli potenciálně secesionistickému jihovýchodu. Nejsem si tím příliš jistý, především kvůli vzdálenostem.

Právě nyní je celé „bojiště“ tvořeno několika ulicemi ve středu Kyjeva. A jen aby jej dokázali udržet, musí nacionalisté svážet autobusy lidi z celé západní Ukrajiny. Ale v každém případě by se východně od Kyjeva dostali zapaděnci na „nepřátelské území“, což by mohlo věci učinit obtížnými velmi rychle.

Samozřejmě, že pokud by se ukrajinská armáda rozhodla podpořit nacionalistický režim, mohla by se zcela jistě dostat do všech částí Ukrajiny. Ale problémem zde je, že armáda je pravděpodobně rozdělena stejně silně, jako občanská společnost. Nakonec Ukrajina není Bosna, kde se vzdálenosti měřily na kilometry a Banja Luka (150,000 obyv.) je považována za velké město. Ukrajina je velká a pokus o její ovládnutí by si vyžadoval velké, velmi velké jednotky. To je také hlavním důvodem, proč si myslím, že NATO zůstane mimo, aspoň vojensky. Bosna nebo Kosovo jsou velikostně vhodná „sousta“ pro NATO. Ne tak Ukrajina. To je dobrá zpráva. Špatnou zprávou je, že terorismus a místní střety jsou velmi pravděpodobné, obzvláště pokud se bude nacionalistické hnutí nadále těšit bezpodmínečné podpoře západu.

A Rusko v tom všem?

Mohu jen zopakovat, že Rusko by mělo zůstat mimo, ať se na Ukrajině děje cokoliv. Ruská vláda by se měla připravit na příliv uprchlíků a ruská armáda by měla být uvedena do bojové pohotovosti, aby se vyhnula jakýmkoliv provokacím nebo přeshraničnímu násilí. Zvláštním cílem pro Rusko by mělo být použití všech možných prostředků k vyhnutí se násilí na Krymském poloostrovu, protože přítomnost Černomořské flotily v Sevastopolu, která se může ocitnout v pozici 14. armády v Podněsteří, může vést k tomu, že nemusí mít na výběr a bude se muset do věci zapojit, protože řada důstojníků má příbuzné, kteří v republice žijí. Pokud se, nedej bože, nacionalisté pokusí o vojenské převzetí Krymského poloostrova nebo Sevastopolu, nevím, jak by Černomořská flotila mohla zůstat mimo – to je prostě nemožné a je to důvod, proč je třeba se této situaci vyhnout za každou cenu.chernozem

Co se týká Ukrajiny, žádný dobrý výsledek neexistuje. Ať „vyhraje“ jakákoliv strana, ocitne se tváří v tvář zruinované a zbankrotované zemi, které EU nepomůže – byť už jen proto, že na to prostě nemá peníze. Co se týká zdrojů, tak vše, co může Ukrajina EU nabídnout, je levná pracovní síla a zemědělské produkty (hlavně ). Její potenciál pro ekonomickou spolupráci s Ruskem je mnohem lepší (ačkoliv i ten se zmenšuje), ale to je pro nacionalisty něco nepřijatelného.

Ze všech těchto důvodů nevidím ze stávající situaci žádné jiné východisko (všimněte si, že nepoužívám slovo „řešení“), než rozdělení země na dva nebo tři subjekty, kdy si každý půjde vlastní cestou. Jako koncept, jako projekt, Ukrajina v rámci bývalých sovětských administrativních hranic zjevně přežila své zdroje. Jak věci nyní stojí, tak tam neexistuje nikdo, kdo by měl kvality potřebné k tomu, aby se pokusil tuto zemí zachránit, a můžeme si být jistí, že ať v současném střetu mezi Janukovičem, Kličkem Jacenjukem a Tjagnibokem vyhraje kdokoliv, učiní to věci ještě horšími.

Zajímavou věcí je, že to, aspoň oficiálně, nikdo, a myslím skutečně nikdo, nechce. Ani režim, ani opozice, ani USA, ani EU, dokonce ani Rusko nebo jakýkoliv významný politický činitel v Rusku. Samozřejmě, že ne všichni jsou ohledně svých cílů vždy upřímní. Přesto bude zajímavé pozorovat, jestli bude někdo schopen vyhnout se tomu, co se mě zdá být nevyhnutelným: rozpadu Ukrajiny během několika příštích let, jako důsledek toho, co mohu označit jen jako „ukrajinskou národní sebevraždu“.