Fraška za Mandelu proběhla. Úkol splněn, kult osobnosti vyroben

Přímý přenos jsem viděl celý a jsem za něj rád, protože kdyby to bylo jen ze záznamu, dostali bychom naservírovanou podstatně zkrácenou verzi, zajišťující to jediné správné vidění úctyhodného rozloučení s Nelsonem Mandelou. Využili ideální možnosti k odvedení pozornosti od řady podstatnějších světových problémů a předvedli kultovní divadlo, srovnatelné ve svém provedení s odchodem Brežněva, Mao Ce-tunga, Kim Čong-ila, nebo u nás Gottwalda. Tehdejší režiséři si však dali alespoň tu práci, aby se k lidu nedostalo vše, což je těm současným jedno, protože jejich pocit nesestřelitelnosti jim vzal poslední zbytky soudnosti.

Mohli jsme tak vidět plno úsměvů ze vzájemných milých setkání politiků, neboť byla příležitost se zase po čase vidět a pokecat o golfu, lovu nebo rybaření, mohli jsme slyšet spoustu prázdných frází z proslovů, nevyjímaje Obamovu zmínku o „gigantovi historie“, slova o „největším učiteli“ od Pan Ki-muna, nebo soudružské uznání od Raúla Castra, který označil Mandelu za „symbol důstojnosti a revolučního boje“. Slyšeli jsme napomínání lidí na stadionu, když pískali na řadu řečníků, aby se ukáznili před zahraničními hosty s tím, že svoje vnitřní problémy si vyřídí až potom. Je dobré zmínit, že zatímco současného černošského prezidenta Zumu vypískali a odcházeli ze stadionu, tleskali při vyslovení jména posledního bělošského prezidenta Frederika de Klerka. Zajímavá byla i neotřelá nabídka emeritního arcibiskupa Desmonda Tutu, který chtěl přítomným požehnat až po tom, co „neuslyší spadnout na zem i špendlík“. Mezi tím vším seděl v klidu po boku jiných státníků súdánský prezident Umar Bašír, na kterého vydal mezinárodní tribunál zatykač pro válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Jenže kdo by teď řešil nějakých nejméně 300 tisíc obětí od roku 2003 v Dárfúru, když na pořadu dne je truchlení za Mandelu, zpěv, tanec, a soutěž v týmové literární tvorbě v podobě pietních slohových cvičení a jejich následného osobního přednesu na mikrofon.

Jak rozporuplný život Mandely byl, přestože nám budou předkládat jen samá pozitiva, tak proběhl pietní akt. Další kult osobnosti je však bezpochyby založen. Historie bude opět ohnuta, protože o mrtvých jen dobře a svět potřebuje pozitivní příklady, tak proč mu je nevyrobit. Už zbývá jen zaplavit turistický trh nějakými těmi upomínkovými předměty a doplnit duhové učebnice. Co mi to jen připomíná. A Jihoafrická republika? Tak o té ještě uslyšíme. Jsem si totiž jistý, že s postupem neodvratného přemnožení závislých, což není v Africe zdaleka jen problém JAR, bude oprášeno nejen Mandelovo Kopí národa.