Ve stínu americké geopolitiky, čili ještě jednou o „Velkém Izraeli“ (I)

Počínaje „arabským jarem“ přistoupili Američané ke geopolitické reorganizaci regionu, což samozřejmě nastolilo otázku osudu Izraele. Od té doby je tato otázka neustále na pořadu dne. A ať tato otázka nabude jakékoliv formy, je předkládána pouze jedním způsobem: Izrael je neustále prezentován jako oběť. Takže na jaře 2011, uprostřed války proti Libyi, kdy Palestinská samospráva nastolila otázku svého členství v OSN, začala západní média jednohlasně kvičet o zradě Washingtonu, který chce předat židovský stát islamistům. Dnes, kdy je absurdnost takového tvrzení evidentní prakticky pro všechny, je důraz kladen na smrtelnou hrozbu, kterou pro Izrael představuje Irán, která prý narůstá se zostřováním situace v Sýrii.

Přičemž zůstává ve stínu, či je dokonce zcela zamlčováno, to nejdůležitější: obrovská zainteresovanost Izraele na destabilizaci situace v okolních zemích arabského muslimského světa a na podněcování války v Sýrii.

O důvodech této zainteresovanosti otevřeně mluvil již v r. 2011 ve svém rozhovoru jeden z tvůrců doktríny „hyper sionismu“, oblíbené mezi izraelskou elitou, Avram Šmulevič. Je zajímavé, že co se týká „arabského jara“, označil jej za dobrodiní pro Izrael. „Islámský svět,“ napsal Avram Šmulevič, „se noří do chaosu, a to bude pozitivním faktorem pro židy. Chaos je ta nejlepší doba pro převzetí kontroly nad situací a zavedení židovského civilizačního systému. Dnes se bojuje o to, kdo bude duchovním vůdcem lidstva – Řím (západ), nebo Izrael… Nyní musíme získat do svých rukou totální kontrolu… Budeme si nejen kupovat arabskou elitu, ale budeme ji sami krmit a vychovávat a pěstovat si ji… Člověk, který dostane volnost, musí zároveň s tím dostat pokyny, jak tuto volnost využívat. A tyto pokyny lidstvu napíšeme my, židé… Rozkvět židovstva přijde v plamenech arabských revolucí.“ (2)

Když mluvil o zahraničně-politických cílech Izraele, zdůraznil Šmulevič nutnost obsadit „přirozené hranice mezi Nilem a Eufratem, stanovené tórou“, načež je třeba realizovat druhou fázi útoku – rozšíření nadvlády Izraele na celý region Blízkého východu. Šmulevič byl i mimořádně upřímný: „Souběžně s tím začne na Blízkém východě proces rozkladu a reorganizace. Assad, který dnes utápí revoluční procesy v Sýrii v krvi, stejně ustojí maximálně dva roky. Začne revoluce v Jordánsku. Vzbouří se Kurdové a Kavkaz coby neoddělitelná součást Blízkého východu…“ To vše musí vypadat jako jeden velký Irák nebo Afghánistán.

Šmuleviče by bylo možné přiřadit k okrajovým figurkám, pokud by neopakoval základní teze strategického plánu izraelské elity předložené již v r. 1982, známé jako „Yinonův plán“. Tento plán, mající za cíl dosažení regionální převahy izraelského státu prostřednictvím destabilizace a „balkanizace“, tedy rozložení a rozdrobení sousedních arabských zemí, je de facto okopírován v projektu „Nový Blízký východ“, předloženém Condoleezzou Rice a plukovníkem Ralphem Petersem.

Jde o plán „Strategie Izraele v 80. letech“, připravený Odedem Yinonem, izraelským novinářem, přiděleným k izraelskému ministerstvu zahraničí. Tento plán byl poprvé zveřejněn v únoru 1982, v časopise Kivunim (Cesty), vydávaném informační sekcí Světové sionistické organizace. Ve stejném roce Asociace arabsko-americké univerzity zveřejnila překlad tohoto textu, který udělal známý izraelský publicista Israel Shahak, který překlad doplnil o své komentáře (3). V říjnu 2013 byl článek I. Shahaka zveřejněn na stránce M. Chossudovského Global Research (4).

„Zveřejněný dokument,“ napsal M. Chossudovsky ve své předmluvě k článku, „se týká vytvoření „Velkého Izraele“ a je úhelným kamenem vlivného hnutí sionistů, které je dnes zastoupeno v Netanyahuově vládě (frakce Likud) a je také rozlezlé ve vojenské a intelektuální elitě Izraele. Válku v Iráku, Libanonu v r. 2006, Libyi v r. 2011 a také pokračující válku v Sýrii a procesy výměny režimu v Egyptě je třeba v dnešních podmínkách vnímat jako součást sionistického plánu ohledně Blízkého východu.“ (5)

Tento plán stojí na dvou základních tezích, určujících podmínky přežití Izraele v arabském prostředí: 1) Izrael se musí stát regionální říšskou velmocí; 2) Izrael musí rozdělit všechna sousední území na malé části, po likvidaci existujících arabských států. Velikost těchto státečků bude záviset na jejich etnické nebo náboženské skladbě. Přičemž vznik nových států na náboženském základě se stal zdrojem morální legitimizace židovského státu.

Nutno říct, že myšlenka fragmentace států arabského světa není nová, v sionistickém strategickém uvažování existuje již dávno (6), ale Yinonova publikace, jak již v r. 1982 poukazoval Israel Shahak, představuje „přesný a podrobný plán současného sionistického režimu (Sharona a Eitana) pro Blízký východ, který je založen na rozdělení celého území na malé státečky a likvidaci všech existujících arabských států“. Zde Shahak poukazuje na dva momenty: 1. V izraelském strategickém myšlení se neustále a opakovaně objevují teze, že všechny arabské státy musí být rozdrobeny na malé části. 2. Do očí bije jednota s neokonzervativním myšlením v USA, kde panuje myšlenka „obrany západu“, avšak tato souvislost je pouze formální, neboť skutečným cílem autorů tohoto plánu je vytvořit Izraelskou říši a přeměnit ji na světovou velmoc (jinými slovy – komentuje I. Shahak – cíl Sharona spočívá v tom podvést Američany hned poté, co on, Sharon, podvede všechny ostatní“).

Hlavní teze, ze které vychází Oded Yinon, spočívá v tom, že svět se nachází v raném stádiu nové historické epochy, jejíž podstatou je „rozklad racionálního a humanistického světonázoru coby úhelného kamene podporujícího život a vymoženosti západní civilizace od dob renesance“. Pak Yinon vykládá myšlenky „Římského klubu týkající se nedostatečného množství zdrojů na Zemi, o jejich nepoměru s potřebami lidstva, jeho ekonomickými potřebami a demografickými charakteristikami. „Ve světě, kde žijí čtyři miliardy lidských bytostí, a ekonomické a energetické zdroje se proporcionálně nezvětšují tak, aby mohly být uspokojovány rostoucí potřeby lidstva, by bylo nereálným očekávat naplňování základního požadavku západní společnosti, tj. přání a usilování o nekonečnou spotřebu. Názor, podle kterého se člověk neřídí etikou, ale spíše svými materiálními potřebami, je názorem, který je dnes nejrozšířenějším a jsme svědky, jak ze světa mizí téměř všechny hodnoty. Ztrácíme schopnost cenit si těch nejjednodušších věcí, obzvláště pokud se týkají jednoduché otázky co je dobro a co je zlo.“

Poznámky:

1. Mapa „Nového Blízkého východu“
2. Po arabských revolucích bude Velký Izrael vládnout Blízkému východu? http://www.chechenews.com/world-news/worldwide/3555-1.html
3. Israel Shahak (1933-2001) je známý svojí kritikou judaismu a rasistických názorů izraelských politiků ve vztahu k ne-židům. Jako profesor organické chemie Hebrejské univerzity v Jeruzalému vedl Izraelskou ligu za lidská a občanská práva a publikoval řadu výzkumných prací, včetně „Ne-žid v židovském státu“, „Globální role Izraele: Zbraň útlaku“, „Židovská historie a židovské náboženství: Břemeno tří tisíciletí.
4. globalresearch.ca
5. ibid.
6. Je popsaná v knize Livie Rokach „Posvátný terorismus Izraele“ (1980), vydané toutéž Asociací. Tato kniha je založena na vzpomínkách Moshe Shareta, historicky prvního izraelského ministra zahraničí a bývalého premiéra, a popisuje sionistický plán ve vztahu k Libanonu a proces jeho vypracovávání v polovině 50. let. První velká invaze do Libanonu v r. 1978 napomohla vypracování tohoto plánu do těch nejmenších podrobností a invaze v r. 1982 měla za cíl realizaci části tohoto plánu, podle kterého se měly rozpadnout Sýrie a Jordánsko.