Egypt se stává konfliktem v zastoupení

Tyto snahy zvenčí zvyšují v Egyptě sázky a poskytují jak armádě, tak islamistům další důvody pro boj a méně důvodů pro kompromisy. Rovněž vybuzují některé regionální zlomové linie, které se objevily, když před více než dvěma lety začalo arabské jaro, a které se od té doby jen zvětšovaly. A představují pro Obamova vládu, která se snaží vypadat u Egypta nestranně, další dilema.

Prohlášení prince Sauda přišlo jako odpověď na některé mírnější náznaky ze strany Spojených států a Evropské unie ohledně toho, že by mohly Egyptu zastavit pomoc, na protest proti vojenskému puči z 3. července a smrtícím akcím proti protestujícím. Zrušení pomoci by mělo potrestat vojenské vládce Egypta, což je nákladné úsilí, které by mělo v konečném důsledku zkrotit generály, kteří vzdorovali západním výzvám k umírněnosti. Nahrazením jakýchkoliv výpadků v pomoci by Saúdská Arábie (pravděpodobně doprovázená Kuvajtem a Spojenými arabskými emiráty) podkopala snahu USA změnit chování generálů, což Saúdská Arábie veřejně podpořila.

Nejsou to jen Spojené státy a Saúdská Arábie, které jsou kvůli Egyptu ve sporu. Jak tato země upadá do chaosu, kdy armáda násilně potlačuje islámské protesty a sektářské napětí roste, mnozí velcí hráči v regionu usilují o potrestání Egypta, tím či oním způsobem. Nejde sice o totální konflikt v zastoupení jako v Sýrii, ale je těžké nepovšimnout si určitého vzorce: regionální a globální mocnosti, z nichž jsou některé spojenci, hrají proti sobě, aby posílily své oblíbené strany v egyptské krizi, v naději, že tak určí budoucnost jedné z nejdůležitějších zemí Středního východu.

K zahraničním hráčům v egyptské krizi patří také nejmocnější hráči Středního východu, snad vyjma Íránu. Pučistická vláda byla podpořena většinou arabských monarchií Perského zálivu, které se bojí islámského populismu Muslimského bratrstva. Saúdská Arábie, Kuvajt a Spojené arabské emiráty nabídly 12 miliard dolarů pomoci okamžitě po puči. Saúdský král Abdullah minulý týden oznámil, že jeho země podporuje tvrdý postup Egypta „proti terorismu“, což je projev podpory nejen vojenské vládě, ale také její fantastické oficiální báchorce, že většinou poklidné protesty islamistů vsedě byly plné nebezpečných teroristů.

Také Izrael lobbuje za větší podporu pučistické vládě v Egyptě, podle zprávy New York Times, která uvedla, že izraelští představitelé pohlížejí na volbu světa jako na volbu „armáda nebo anarchie“.

Na druhé straně se Turecko a Katar staví za egyptské islamisty, kteří protestovali na podporu svrženého egyptského prezidenta Mohameda Morsiho. Zatímco vždy pragmatický Katar se pečlivě snažil vyhnout tomu, aby se stavěl po puči na něčí stranu příliš vehementně, byl předním podporovatelem na Muslimské bratrstvo napojené Morsiho vlády – nabídl jí pomoc a jeho arabská televize al-Jazeera byla široce vnímána jako stoupenec Morsiho. Turecko, které vede jeho vlastní demokraticky zvolená islamistická vláda (a jeho historie je plná vojenských pučů), egyptskou vojenskou vládu odsoudilo a označilo nedávnou tvrdou akci za „jasný masakr“. Islamistická hnutí na celém světě, včetně afghánských, podporují egyptské protestující z řad Bratrstva.

V některých těchto zemích existují spory rovněž. Saudští islamisté vyjadřují veřejně pobouření kvůli přístupu své vlády k Egyptu. Toto handrkování se stalo již dostatečně vážným, aby Saúdský princ Talal vyrazil oblíbeného televizního moderátora, kvůli kritice egyptské vojenské vlády. Ve Spojených státech republikánští senátoři John McCain a Lindsey Graham, kteří vojenské převzetí moci v Egyptě kritizovali, mají spory s americkými konzervativci, kteří považují Bratrstvo za hrozbu. Tyto vnitřní Saúdské a americké rozpory nemusí v tuto chvíli znamenat pro Egypt mnoho, ale pokud se tyto domácí šarvátky dostatečně zhorší, mohlo by to utvářet zahraniční politiku.

Jedním z největších problémů Egypta v tuto chvíli je, že se zdá, že ani jedna strana nevidí prostor pro kompromisy. Obě zaujímají nemožně maximalistické postoje: armáda chce vymazat islamisty z veřejného života, ačkoliv ti mají miliony stoupenců; a islamisté požadují návrat Morsiho. Není pravděpodobné, že k něčemu z toho dojde, a konflikt se zřejmě jen zhorší, pokud obě strany budou věřit, že nejlepší možností je to neustále zkoušet, bez ohledu na náklady.

Vnější mocnosti, tím že poskytují jednotlivým stranám v Egyptě tak bezvýhradnou podporu, zvyšují nejen sázky v tomto konfliktu. Nezapomínejte, že jak armáda, tak islamisté tvrdili, že představují „skutečný“ Egypt. Když zahraniční mocnosti potvrdí zaujatost Egypťanů a budou jim říkat, že mají právo buď na nekonečné protesty, nebo na zacházení s Bratrstvem jako s „teroristy“, zvyšují pravděpodobnost, že tyto strany budou usilovat o naprosté vítězství, které je nemožné. To by mohlo znamenat prodloužení policejních a sektářských násilností, při kterých byly zabity stovky islamistů a kdy byli v rámci odvety bráni na mušku křesťané. Mohlo by to také učinit komplikovaným dostat někoho k jednacímu stolu.

Některé státy Zálivu se přidaly k USA a EU vedené snaze vyjednat mírovou dohodu v zákulisí. Ale když z této dohody sešlo, státy Zálivu se vrátily do v této krizi do svých rohů v ringu.

Syrský konflikt se nezmírnil, když se přeměnil na regionální válku v zastoupení. To však samozřejmě ještě neznamená, že vnější mocnosti budou tlačit Egypt do občanské války syrského stylu. Ale je to bitva, kterou jsou, zdá se, ochotny bojovat do posledního Egypťana.