Vzkaz policistovi číslo 317241

Jak říkám, vytáhl jste si mě z davu. Ne, nemyslím si, že jste to bylo proto, že jste ve mně poznal „známého popírače“. Bylo to čistě náhodné vytažení. Rozvinul se poněkud zmateční rozhovor.

„Občanský průkaz, prosím.“

„Prosím?“

„Občanský průkaz!“

„A smím vědět proč?“

„Prostě chci vidět váš občanský průkaz.“

„Máte něco proti mně?“

„To vám nemusím sdělovat.“

„Moment, mně zajímá, jestli jsem z něčeho podezřelý, něco jsem spáchal, chci vědět důvod, proč mě zastavujete.“

„To se ještě uvidí. Ten průkaz!“

„Vy nemusíte sdělovat důvod?“

„Ne, nemusíme. Tohle je běžná kontrola.“

„A já chci vědět, čím jsem podezřelý.“

„My vám nemusíme říkat, proč vás kontrolujeme. My dohlížíme na pořádek.“ Říkal ještě něco, myslím, že tam zaznělo i pomáhat a chránit“.

„Vy chráníte před kým? Přede mnou? Připadám vám něčím nebezpečný?“

„Třeba i před vámi.“

Roztřásly se mi ruce, vždycky v takovém případě se mi roztřesou ruce a snad i hlas.

„Já vám tu občanku dám. Ale počítejte s tím, že to budu řešit ještě jinak. Napíšu si vaše číslo.“

„Ale jistě, klidně.“ Policista se viditelně bavil. Choval se mírně, ale tak, že bylo jasné, kdo je tady pánem situace. „A připište si tam i paragraf. Je to §65, odstavec (2), písmeno (b).“

Myslel jsem, že je od městské policie, ale říkal něco o cizinecké, moc jsem mu nerozuměl a jejich černých uniformách se nevyznám.

Dal jsem mu občanku, jeho kolegyně ji zasunula do nějakého strojku, něco ťukala na klávesnici, pak mi ji vrátila a byl jsem volný. Pro tentokrát.

Sevření strachu ale zůstalo.

„A také o své zkušenosti napíšu článek.“

„Jo? A kde to vyjde, ať si to mohu přečíst,“ usmíval se viditelně pobaven, asi jako kdybych řekl dobrý vtip.

„Třeba se to dozvíte.“

Vzal jsem občanku a šel.

Když jsem to pak o něco později povídal dívce, se kterou jsem měl schůzku, řekla: „Co se divíš, mě se to stalo už dvakrát. To je normální.“ „Normální?!“ nevěřil jsem. „Ano. A občanku musíš mít u sebe, když jsi dále než 150 metrů od domova.“ Pro ní je to normální! Ve svých 21 letech se už narodila do nové doby a nikdy nepoznala život v reálném socialismu. To, že vás může policajt vytáhnout z davu a perlustrovat bez udání důvodu, kdykoliv má chuť, považuje za normální. Tahle nová generace už je na to zvyklá! Jak to bude vypadat v tomto státě, až my starší, kteří to za normální nepovažujeme, už tady nebudeme?

Co jsem jí měl říct? Že jsem – na rozdíl od ní – vyrůstal v období před rokem 89, a že za celý svůj tehdejší život se mi nestalo, aby mě člen Veřejné bezpečnosti lustroval jen tak na ulici při nastupování do prostředku hromadné dopravy? Jistě, lustrovali, zavírali, pronásledovali, nezpochybňuji to, o tom hovoří svědectví mnoha disidentů a odpůrců tehdejšího režimu. I já jsem byl odpůrce a netajil jsem se s tím, přesto se mi nikdy nestalo, to, co jsem právě zažíval toto sluneční odpoledne v Praze 24 let po „revoluci“.

Když nad tím přemýšlím, docházejí mi další souvislosti. Nejen za zlého bolševika, ale ani nikdy potom, za celých 25 let pobytu v Kanadě jsem nikdy nebyl zastaven policistou na cestě a požádán o doklady. Ostatně v Kanadě ani občanky nejsou. A dokonce ani při svých cestách do „zlé“ Ameriky (jen si vezměte, kolik článků zde ve Zvědavci věnujeme překračování policejní pravomoci v USA – jaká ironie) jsem nikdy nebyl policistou zastaven.

Hodně jezdím v Kanadě autem, ostatně tam to ani jinak nejde. Za stovky tisíc kilometrů tam najetých mě jen jednou stavěla hlídka u sinice. Spustil jsem okénko, policista přišel k vozu a povídá: „Dobrý den, kontrola. Pil jste pane řidiči?“ „Nepil,“ odpověděl jsem. „Děkuji, můžete pokračovat v jízdě. A tady je malý dárek.“ A podal mi do okénka balíček slev. Ostatně psal jsem o tom v článku z roku 2000 Jaká vlastně je kanadská policie? Byl jsem tehdy v šoku. Vůbec nechtěl vidět doklady, nemusel jsem vystoupit z vozu, nedýchal jsem do dechového analyzátoru.

Pokud jsem v ČR, jezdím autem málo, nicméně stalo se mi, že jsem jel. Bylo to asi před pěti léty. Byl to půjčený vůz, jel jsem do Hornbachu vzdáleného asi 10km. Ve Zličíně jsem odbočil na křižovatce na cestu, kterou jsem si pamatoval. A o pár desítek metrů mě už stavěla hlídka. „Dobrý den, pane řidiči, doklady prosím. Víte jakého přestupku jste se dopustil?“ „Nevím.“ „Vjel jste do zákazu vjezdu.“ Udivilo mě to, protože v mém směru jezdila auta a v protisměru také. „Tady je zákaz vjezdu?“ „Ano, pro osobní vozy.“ Později jsem si ověřil, že tam ta značka skutečně byla. A v mém směru jezdily jen autobusy a náklaďáky. Jenže tak nelogicky umístěna, že jsem ji prostě jako ne-místní přehlédl. A policie dobře věděla, že ta značka je tam nesmyslně a nenápadně plácnutá a ne-místní řidiči ji lehce přehlédnou. Čekala tam. Klasická past. Tenkrát to spravila pětistovka, ovšem bez pokutového bločku. Do kapsy policajta.

A tak tomu nabušenému mladému šerifovi alespoň dodatečně touto cestou sděluji, co jsem mu neřekl u vchodu do metra. Že ten hlavní důvod, proč mě kontroloval, není v tom, zda jsem mu připadal podezřelý, ale v tom, že může. A ví to. Je to o pocitu moci.

Všechny policie světa mají právo legitimovat lidi na ulici, o tom se nepřu. Nicméně to, zda svého práva policie zneužívá a jak ho zneužívá, zda existuje kontrola policie a možnost se někam dovolat, jsou důležité detaily. Protože žádná policie světa by neměla mít právo perlustrovat lidi „jen tak“. A kdykoliv jim to prochází, je něco špatného ve státě dánském.

V souvislostí s poslední akci policejních zakuklenců ověšených samopaly řádících mezi vrcholovými politiky, v souvislosti s akcemi robokapů a těžkooděnců při jakékoliv demonstraci za cokoliv, po čem volá zdravý rozum, to vrhá zneklidňující stín na náš současný řád a na společnost.