Iluzorní stav Říše

Pár lidí se zamračilo při jeho slibu, že „do konce příštího roku naše válka v Afghánistánu skončí“; neskončí, samozřejmě, protože Washington bude válčit až do konce, aby si udržel velký počet protipovstaleckých jednotek na zemi – údajně proto, aby, Obamovy slovy, bojoval s oněmi zlými „pozůstatky Al-Kejdy“.

Obama slíbil „pomoc“ Libyi, Jemenu a Somálsku, nemluvě o Mali. Slíbil „angažovat“ Rusko. Slíbil obalamutit Asii Transpacifickým partnerstvím – v podstatě sbírkou ke korporacím přátelských dohod o volném obchodu. Na Středním východě slíbil „zůstat“ s těmi, kteří chtějí svobodu; do toho dle všeho nejsou zahrnuti lidé v Bahrajnu.

Protože to bylo na Capitol Hill, nemohl jinak, než do toho zahrnout slogany „zabránit Iránu získat jaderné zbraně“; vyvinout více „tlaku“ na Sýrii – jejíž „režim zabíjí vlastní lidi“; a zůstat „pevně“ s Izraelem.

Byla zmíněna Severní Korea. Protože vždy ví, co lze očekávat z první ruky, ministerstvo zahraničí v Pyongyangu dokonce přišlo s preventivním útokem a zdůraznilo, že jaderný test tento týden byl pouze „první reakcí“ na americké hrozby; „druhá a třetí řada opatření větší intenzity“ budou provedeny, pokud bude Washington nadále nepřátelský.

Obama se dokonce ani neobtěžoval odpovědět na kritiku svých stínových válek, Dronového impéria a právního ospravedlňování použití této techniky i na americké občany; zmínil, mimochodem, že všechny tyto operace budou prováděny „transparentním“ způsobem. A to je vše? Ach ne, je toho mnohem více.

Hra dvojitého O

Od 9/11 vypadala strategie Washingtonu během let George W. Bushe – vytvořená neokonzervativci – jako upravený návrat k pozemní válce. Ale pak, po noční můře v Iráku, přišla pozdní strategická revize, kterou bylo možné definovat jak souboj Petraeus versus Rumsfeld. Mýtus o Petraeusově „vítězství“, založený na jeho mezopotamském vzedmutí, v podstatě Obamovi poskytl zahájení pro odchod z Iráku s iluzí o relativním úspěchu (mýtem obsáhle zbaštěném a servírovaném americkými korporátními médii).

Pak přišel na konci roku 2010 Lisabonský summit, na kterém mělo být NATO přeměněno na klon Rady bezpečnosti OSN v čistě západním formátu, schopný provádět samostatné vojenské intervence – včetně preventivních – po celém světě. To nebylo nic menšího, než kontinuita Bush-Obama.

Zdálo se, že Lisabonský summit NATO nastolil neoliberální rajskou vizi komplexních vztahů mezi válkou a ekonomikou; mezi vojenskými a policejními operacemi; a mezi věčnou modernizací vojenské techniky a politickými plány na preventivní globální intervence. To vše, opět, pod dohledem Obamy.

Co se týká války v Afghánistánu, ta byla celkem užitečná k prosazování NATO, stejně jako bylo NATO užitečné k prosazování války v Afghánistánu – dokonce i když NATO neuspělo v tom, stát se Radou bezpečnosti globální americké Říše, vždy usiluje o ovládnutí, nebo obejití OSN.

Ať je NATO zapleteno do jakékoliv mise, velí a řídí ji vždy Washington. Pouze Pentagon je schopen přijít s logistikou pro mezikontinentální, globální vojenskou operaci. Libye 2011 je dalším skvělým příkladem. Na začátku Francouzi a Britové koordinovali s Američany. Ale pak se velení a řízení ujalo AFRICOM. U všeho, co NATO udělalo po Libyi, byl skutečným vrchním velitelem Barack Obama.

Takže Obama má na triku Libyi. Stejně jako má Obama na triku zpětný ráz v libyjském Benghází.

Zdálo se, že Libye bude mezníkem přeměny NATO na koaliční produkční linku v globálním měřítku, schopnou organizovat války na celém světě tím, že vytvoří zdání politického a vojenského konsensu, sjednoceného čistě americkou doktrínou globálního řádu pompézně nazvaného „Strategický koncept NATO“.

Libye mohla být „vyhrána“ duem NATO-AFRICOM. Ale pak přišla červená čára v Sýrii, řádně nakreslená Ruskem a Čínou. A v Mali – což je zpětný ráz z Libye – není NATO dokonce ani součástí obrázku; Francouzi možná věří, že si zajistí veškeré zlato a uran, které potřebují, v Sahelu – ale je to AFRICOM, kdo z toho má v dlouhodobém horizontu prospěch, neboť to posiluje jeho vojenský tlak proti čínským zájmům v Africe.

Jisté ale je, že v celém tomto spletitém procesu se Obama zcela řídil logikou toho, co vynikající francouzský geopolitický analytik Alain Joxe popsal jako „válečný neoliberalismus“, zděděný z Bushovy éry; lze to považovat za francouzskou definici dlouhé, či nekonečné, války Pentagonu.

Odkaz dvojitého O

Obamův odkaz se právě utváří. Můžeme to nazvat stínová válka navždy – doprovázená nechutným setrváním Guantanama. Co se týká Pentagonu, tak ten nikdy neopustí svůj „plnospektrální“ sen vojenské nadvlády, teoretické kontroly budoucnosti světa v zónách všech odstínů šedi mezi Ruskem a Čínou, v zemích islámu a Indii, Africe a Asii.

Poučili se? Samozřejmě, že ne. Dvojitý O Bama sotva četl výjimečnou knihu Nicka Turse Zabij vše, co se hýbe: Skutečná americká válka ve Vietnamu, kde pečlivě dokumentuje, jak Pentagon vytvořil „skutečný systém utrpení“. Podobná analýza dlouhé války v Iráku bude moct být zveřejněna až v r. 2040.

Obama si může dovolit být sebevědomý, protože Dronové impérium je bezpečné (1). Zdá se, že většina Američanů ho bezmozkově podporuje – dokud jsou „teroristy“ cizinci, ne američtí občané. A ve vedlejším, menším, podsvětí globální války proti terorizmu (GWOT) si radostně žije bezpočet lichvářských šmelinářů.

Bývalý příslušník jednotek SEAL námořnictva a bývalý zelený baret vydali tento týden knihu Benghází: konečná zpráva, kde dokonce připouští, že Benghází bylo zpětným rázem stínové války vedené Johnem Brennanem, později odměněným Obamou postem nového šéfa CIA.

Tato kniha tvrdí, že Petraeus byl zkoupaný při vnitřním puči v CIA, kdy vysocí důstojníci nutili FBI, aby začala vyšetřovat jeho aféru s vychytralou autorkou životopisu Paulou Broadwell. Motiv: tito insideři CIA zuřili kvůli tomu, že Petraeus přeměnil tuto agenturu na polovojenskou sílu. Avšak to je přesně to, v čem bude pokračovat Brennan: Dronové impérium, stínové války, vražedný seznam, to vše tam je. Petraeus-Brennan je také klasická kontinuita.

Pak je tu Esquire s báchorkou o anonymním příslušníkovi týmu SEAL 6, muži, který zastřelil Geronima, alias Osamu bin Ladena (2). Je to známé území, hagiografie Velkého amerického zabijáka, jehož „tři rány změnily historii“, a který je nyní opuštěn nezajímající se vládní mašinérií, ale zcela jistě ne těmi, kteří na jeho sáze mohou slušně vydělat mnohem víc, než na technicky propracovaném, mučení umožňujícím trháku – a uchazeči o Oskara – Nulově temná třicítka.

Mezitím se ve skutečném světě děje toto. Čína překonala USA a je nyní obchodně největší zemí na světě – a čísla dále rostou (3). A to je jen první krok k nastolení juanu coby globálně obchodované měny; pak přijde juan jako nová globální rezervní měna, spojená s koncem převahy petrodolaru… No, všichni víme, o čem je řeč.

Takže to nás přivádí k tomu, abychom pouvažovali o skutečné politické roli USA v Obamově éře. Poražených (iráckým vlastenectvím) – a ustupujících z Iráku. Poražených (paštúnským vlastenectvím) – a ustupujících z Afghánistánu. Navždy v důvěrném svazku s domem Saudů – včetně „tajných“ základen bezpilotních letounů (něčeho, co bylo široce známo již v červenci 2011), (4). „Ustřeďujících se“ v Indickém oceánu a Jihočínském moři, a ustřeďujících se na celé řadě afrických zeměpisných šířek; to vše proto, aby se pokusily „zadržet“ Čínu.

Tudíž zde je otázka, kterou by se Obama v SOTU (spíše v SOTE – zprávě o stavu Říše) nikdy neodvážil položit. Zůstávají USA globální imperiální mocností? Nebo nejsou armády Pentagonu – a stínové armády CIA – ničím víc, než jen žoldáky globálního neoliberálního systému, kdy USA stále žijí v iluzi a namlouvají si, že ho řídí?

Poznámky:

1. Poll: 45% approve of Obama's handling of the economy, CBS News, February 12, 2013.
2. The Man Who Killed Osama bin Laden... Is Screwed, Esquire, February 11, 2013.
3. China Eclipses U.S. as Biggest Trading Nation, Bloomberg News, February 10, 2013.
4. Secret drone bases mark latest shift in US attacks on al-Qaeda, The Times, July 26, 2011.