Hollande se bojí vlastní armády

Vojenská dobrodružství Nicolase Sarkozyho a Francoise Hollanda v Afghánistánu, Pobřeží slonoviny, Libyi, Sýrii a nyní v Mali jsou ve francouzské armádě žhavě diskutována. A opozice, které čelí, se nachází v kritickém bodě. Pár příkladů:

V r. 2008, kdy Nicolas Sarkozy změnil poslání francouzských vojáků v Afghánistánu, kdy se stali doplňkovými jednotkami americké okupace, náčelník generální štábu, generál Bruno Cuche, tam odmítl poslat tanky Leclerc. Tato krize byla tak závažná, že prezident Sarkozy využil první příležitosti a donutil generála Cuche rezignovat.

V r. 2011 to byl admirál Pierre-Francois Forissier. Šéf námořnictva veřejně vyjádřil své pochyby o operaci v Libyi, která, podle něho, odvedla francouzské jednotky od jejich primárního poslání bránit vlast.

V r. 2012 generál Jean Fleury, bývalý vrchní velitel letectva, byl ještě jednoznačnější a řekl, že Francie není ani schopná, ani nemá prostředky pro útok na Sýrii.

Během posledních pěti let vysocí důstojníci – velmi často velmi zarytí katolíci – dospěli k přesvědčení, že síla francouzské armády byla odkloněna prezidenty Sarkozym a Hollande tak, aby sloužila soukromým nebo cizím zájmům, americkým a izraelským.

To potvrzuje samotná organizace současných vnějších operací. Od r. 2010 byla většina z nich vyňata z velení generálního štábu obrany admirála Edourda Guillauda a byla včleněna pod velení generála Benedicta Puga, z Elysejského paláce.

Tento výsadkář, specialista na zvláštní operace a rozvědku, ztělesňuje jak závislost na Izraeli, tak vzkříšení kolonialismu. Byl to on, kdo v Egyptě dohlížel na výstavbu ocelové zdi, aby se dokončilo uzavření pásma Gazy a ta byla přeměněna na ghetto.

Víme, že Nicolas Sarkozy měl kontakt s armádou. Francoise Hollande se jí však straní. Tudíž když jel do Libanonu, aby tam, 4. listopadu, vyzval prezidenta Michela Suleimana, aby podpořil tajnou válku v Sýrii, nepovažoval za vhodné pozdravit francouzský kontingent UNIFIL. Tuto urážku nelze přisoudit pohrdání, ale Hollandeho strachu dostat se s nimi do kontaktu.

Tato krize důvěry dosáhla bodu, kdy se bezpečnostní služba Elysejského paláce bojí vojenského atentátu na prezidenta republiky. Takže 9. ledna, při projevu prezidenta k francouzským ozbrojeným silám na základně 12. regimentu kyrysarů v d’Orléans, požadoval Elysejský palác neutralizaci zbraní. Úderníky útočných pušek a kulometů byly odstraněny a pistole byly rovněž zneprovozněny. Munice byla zkonfiskována a uložena v zapečetěných pytlích. Taková opatření nebyla přijata od alžírské krize, před šedesáti lety.

Když Francois Hollande řekl: „Armádní komunita je rodina, s aktivními jednotkami a zálohami (…) Znám stabilitu, solidaritu a také si cením smyslu pro disciplínu, soudržnost a dokonce rozvážnost“, chování jeho bezpečnostních služeb jeho slova popřelo. Prezident se bojí svých ozbrojených sil. Nevěří svým vojákům, protože ví, že nemůže ospravedlnit mise, do kterých je posílá.

Tato krize se nadále prohloubí, pokud bude prezident i nadále pokračovat ve své oddanosti rozšiřování tajných operací do Alžíru. Navíc od zrušení povinné vojenské služby a profesionalizace ozbrojených sil pochází mnoho rekrutů z muslimských rodin z Alžíru. A ti budou na zuřivou rekolonizaci domoviny svých rodičů reagovat emocionálně.