Nová Bílá hora? Odkládá se!

Co by se dělo, kdyby jim ten ohromný podvod, kdy do úřadu českého prezidenta podstrčili hamižného německého dědka, který nikdy za český národ ani český stát nekopal, zabaleného do obalu svobodymilovného a citlivého šviháka, který „chce být na straně slabých“ a o němž proněmečtí kolaboranti sepisují litanie jako o českém „vlastenci“, vyšel?

Unesli bychom tu porážku, měli bychom ještě další sílu k boji?

Ta odpověď je jasná. My Češi už nějak nemáme sílu vést ani války ani bitvy, natož je prohrávat.

I naši mnohem statečnější předci, kteří vyhlásili válku tehdy nejmocnějšímu panovnického evropskému domu Habsburků, když přišel ten kritický 8. listopad 1620, se po bitvě nezmohli na nic a jen strnuli. Bránit Prahu se nepokusili, Fridrich Falcký spěšně uprchl z Prahy do bezvýznamnosti a oni se rozplynuli na svá panství v nalhané víře, že vítězní Habsburci s nimi budou mít soucit a snad jim rebelii i odpustí. Neodpustili.

Jen pár z nich, jako byl třeba generál Jindřich Matyáš hrabě z Thurnu, bojovali dál. Až do hořkého konce.

Jak by to tedy v české zemi vypadalo, kdyby se Schwarzenbergovi podařilo získat vítězné vavříny?

Ten mráz v srdcích Čechů by byl takový, že by byl možná znatelný i na nějakých družicových snímcích mapujících naše území. Vězme, že Schwarzenbergovi loutkovodiči, Temný klub, Bilderberci, kteří za ním stojí, by si své vítězství náležitě vychutnali. Veřejný prostor a všechny média by na několik týdnů začala juchat nepřestávajícím veselím. Ve veřejném prostoru by vystoupila co chvíli nějaká V.I.P., která by nadšeně hýkala z toho, že ten báječný muž s knírkem naši zemi znovu, jako kdysi Havel, vyvede z  morálního hnoje. Celá země by byla na několik nesnesitelně dlouhých dnů uzamčena do frenetických oslav a mediálně řízené radosti. Konečně jste, milí spoluobčané, porazili ty hnusné komunisty! Jsme na vás hrdí! Odmítli jste ten hnusný český nacionalismus! Složili jste zkoušku z „evropanství“! Zpřetrhali jste temné nitky na Moskvu!

V kostelech by se sloužili slavnostní mše za nového prezidenta, který by byl připodobňován k těm největším českým panovníkům, ba možná by padly i návrhy na zrušení republiky a vyhlášení českého království (že by opět Fedor Gál, který už vymyslel Letiště Václava Havla?). Kdo, když ne „kníže“? Kdy, když ne teď – v době harmonické souhry, kdy prezident Schwarzenberg by mohl pracovat v dojemné shodě s Nečasovou a Kalouskovou vládou? A ještě v dojemné shodě s médii, touhle největší mocností v tzv. demokracii.

A jak teprve by si všichni vychutnali a oslavili příjezd nové první dámy madame Therese za novým prezidentem na Hrad! Není jako stvořená pro budoucí českou královnu? A není to roztomilé a vlastně strašně báječné, že neumí česky?

My všichni bychom se tak na pár měsíců a možná i let vrátili do začátku 90.let, jen místo Havla by před námi defiloval „kníže“- prezident.

Ale chci být spravedlivý. Karel Schwarzenberg není přítelem českého národa, vždy k naší zemi i národu přistupoval jako cizák, který si sem po roce 1989 jen přijel, aby si vzal, co jsme mu, „my zlí Češi ukradli“. Tihle pánové mají za to, že to, co jim jejich předkové nakradli, je jejich posvátné a jim navždy patřící vlastnictví. Za svůj život se bezpochyby mnohokrát setkal s představiteli sudeťáků, s nimiž si pravděpodobně iprohodil nějakou tu poznámku o tom, jací jsou ti Češi zlotřilci a taky komunisti. Ve středověku nás zase považovali za nebezpečné kacíře. Je ale věrný sám sobě.

Tragédií ale je, že my sami sobě věrní nejsme, když taková figura jako je on může nejen mít tolik drzosti (to platí i o jeho loutkovodičích) kandidovat na českého prezidenta, ale zastávat dlouhodobě i funkci ministra zahraničí, řídit diplomacii a za naši vlast podepisovat klíčové dohody, jako třeba tu v roce 2008, když s Američany podepsal smlouvu o americkém radaru na našem území.

Prezidentská volba ukázala, jak ohromně silný je blok kolaborantů v naší zemi a jak velké mají sebevědomí, když si usmysleli tu tak bídně česky mluvící a zcela na zahraniční zájmy orientovanou osobu, považující poválečný odsud sudeťáků za zločin a československého prezidenta Beneše za prakticky zločince, posadit přímo na Hrad českých králů.

Teď naříkají a dští kolem sebe síru a oheň. Šéfredaktor Lidových novin, které s takovou zuřivostí jako skoro všechna velká média útočily na Schwarzenbergova protikandidáta, Dalibor Balšínek, to napsal jasně: „Češi nepřekročili svůj stín a zvolili jistotu a cestu do minulosti. Zvítězil strach z jiného, nedostatek vlastního sebevědomí, čecháčkovství a podlé nacionalistické žvásty.“

Je dobře, že Balšínek o nás Češích píše ve třetí osobě. A že víme, že ušlechtilý národní cit a starost o českou vlast nazývá „podlými nacionalistickými žvásty“. Právě to naše češství u něj a ostatních, co řídí velká média v naší zemi, totiž vyvolává takovou zuřivost.

Nevím, zda to, co proběhlo, je možno nazvat byť jen „vítěznou bitvou“. Je to ale aspoň naděje, že vše není ještě ztraceno. Naděje, že ještě budeme o svůj stát bojovat.

Ten zatím, přiznejme si na rovinu, stále ještě patří silám, které stojí za Schwarzenbergem. A jen tak se ho určitě vzdát nehodlají.

Poznámka editora

Ačkoliv s článkem v podstatě souhlasím, přeci jen bych chtěl varovat před přehřátým vlastenectvím. Vím, začal jsem to sám, když jsem se v předchozím článku odvolával na Husity. Možná to ještě dodatečně změním. To za prvé.

Za druhé. Mírněme svou radost, abychom se později nemuseli za ni stydět. Dnes se smějeme, ale dejme pozor, aby se zítra nesmáli ONI. Zeman sice zřejmě je lepší volba než Schwarzenberg, ale žádná velká výhra to také není, to si přiznejme. I on je loutkou kohosi. Navíc prezident ze své funkce má jen omezenou možnost věci měnit, ve státě není absolutistickým panovníkem, pouze státním úředníkem a jeho hlavní funkcí je zemi reprezentovat venku. Ani nejlepší prezident nemůže například zakázat státem posvěcenou lichvu nebo nechat konečně zavřít Kalouska. Takže očekávání nějakých změn je čekání na Godota.