Bič Euroříše a potrestání Řecka

A skutečně, přípravy právního základu nadnárodní „Euroříše“ probíhají na plné obrátky. Brusel urychleně, během 2 měsíců, protlačil „Rozpočtový pakt“ a „Fiskální pakt“ – dva dokumenty, které mají zachránit euro, zajistit přísnou rozpočtovou disciplínu a koordinaci ekonomické politiky zemi Evropské unie. Přičemž tyto dokumenty budou nadnárodními normami, majícími „ústavní charakter nebo analogický právní rámec“ (Herman van Rompuy, předseda Evropské rady).

Tomu se zoufale brání Británie. Vzniká dojem, že Londýnu se nelíbí ani tak myšlenka „celoevropského domu“, jako jeho místo v něm. Anglie odtud hledá „svoji cestu“ a dělá pukrlata směrem na Rusko: nenastal čas „sbratřit se“ a spojit proti celoevropskému domu EU? Zde má původ i úspěch strany Nezávislého spojeného království, která si klade za cíl vystoupení země z Evropské unie. Ve volbách v r. 2009 získala hlasy 16,5% Britů.

Británie je „grand“ Evropy a jaderná velmoc. Ji si nevyberou pro veřejný „výprask nepoddajných“, aby se ostatní zastrašili. Nicméně skupina obětních zvířat již je vytvořena, i je tak v politickém žargonu Evropy nazývána – „prasata“ (PIGS). Je to Portugalsko, Itálie, Řecko a Španělsko.

Portugalsko je ve zkratce první, ale ne podle stavu věcí. Základní problémy jsou nyní v Řecku, na které jsou používány metody určené pro potenciální „nepřátele Euroříše“. Přičemž „historii problému“ přílišnou pozornost nevěnují. I když Řecko dospělo k takovému výsledku právě v důsledku přísného plnění doporučení Evropské unie.

Mnoho povyku pro nic?

Právě takto vyhodnotil situaci v Řecku bývalý německý ministr financí a současný člen výkonného výboru Evropské centrální banky Jorg Asmussen (v rozhovoru pro Financial Times Deutschland). Bylo to 20. února, kdy burzy horečnatě očekávaly odpověď na otázku, jestli Řecku poskytnou nové úvěry. Asmussen rozpačitě poznamenal, že nechápe, proč země, jejíž „ekonomický rozměr“ představuje 2,5% Evropské unie, tolik znepokojuje Velkou dvacítku a MMF. A dodal: „…naštěstí Řecko nepředstavuje hrozbu pro světovou ekonomiku.“

Asmussen má pravdu: pokud se restaurace, pláže, muzea, kavárny a taxíky v Řecku zavřou, tak to světová ekonomika nějak přežije. Není to ropa, plyn, ani obilí, takže i bez řeckých oliv se svět může obejít. A kdyby k tomu došlo, tak je nakoupí v Chorvatsku, Albánii a v dalších deseti zemích, k radosti tamních výrobců.

Takže před Řeckem se stále jasněji rýsuje karabáč Euroříše. Třebaže ho do celoevropského domu lákali perníčkem vysoké životní úrovně, stejně jako dnes lákají slovanské země – Srbsko, Chorvatsko, Ukrajinu…

Dosáhnout této úrovně Řekům navrhovali prostřednictvím strukturální přestavby ekonomiky. Ta začala v r. 1981, kdy se Řecko připojilo k Evropskému hospodářskému společenství (předchůdci EU). Problémy přechodného období Evropa přislíbila vyřešit pomocí úvěrů, které do země začaly plynout již po r. 1981, a když v r. 1994 přijalo Řecko program privatizace a změny struktury ekonomiky, úvěry a soukromé investice přitékaly ve velkém.

Řekové se zřekli soběstačnosti země a začali zapadat do celoevropské, a perspektivně do celosvětové dělby práce. Budovali post-industriální ekonomiku 21. století, s dominantním terciárním sektorem – službami. Za to je chválili a umísťovali na třetí místo v EU u tempa rozvoje, za Irsko a Lucembursko, a ve vzduchu zavoněl „řecký ekonomický zázrak“.

I když struktura tohoto „zázraku“ musela vyvolávat vážné obavy. Pokud podíl služeb na GDP země vzroste z 62% (1996) na 75% (2009), ale podíl průmyslu klesne z 24% na 20%, znamená to velmi vážnou degradaci průmyslové základny. Nicméně tehdy tomu pozornost nikdo nevěnoval, včetně samotných Řeků, protože úvěry a vysoký podíl šedé ekonomiky (až 30% reálného GDP) a korupce zajišťovaly dostatečně vysokou úroveň příjmů základní části obyvatel.

V rámci strukturálních změn (orientovaných na sféru služeb) se poskytovaly úvěry na výstavbu a modernizaci silnic, mostů, parkovišť, restaurací a letišť. Řekové si úvěrování pečlivě osvojili a vybudovali potřebné objekty. Nicméně jestliže úvěry EU byly často poskytovány za nulovou sazbu, tak soukromým investorům nula nevyhovovala. Proto se velká část restaurací a parkovišť stala majetkem soukromých investorů, a Řekům zůstaly dluhy z úvěrů. „Klasickým“ případem jsou olympijské hry 2004, uspořádané na úvěr, a s nimi související „rychlé výstavby“, jejichž využití se později ukázalo jako neefektivní. Jen za bezpečnost olympiády utratili 970 milionů euro a zapojili do toho 70,000 policistů. Mnozí lidé v Řecku považují olympiádu za výchozí bod pádu země do dluhové díry (ale „Euro 2012“ ne, budou říkat na Ukrajině).

V r. 2009 již nebyla platební neschopnost Řecka tajemstvím, ale „hodní strýčkové“ mu nacpali ještě dalších 90 miliard euro úvěrů: když už ekonomiku „potopit“, tak v plném rozsahu. Řekové se „vykrucovali“ jak mohli. Po poklesu u turistického ruchu kvůli krizi se toto odvětví začalo vzpamatovávat. Řecké cestovní kanceláře a přepravci snižují ceny služeb, přichází o zisk, ale ke dnu jít nechtějí.

Evropská komise nemá žádné morální právo považovat Řecko kvůli jeho dluhům za „prase“, kazící život celé eurozóně. V r. 2001, kdy ho zcela a nevratně přijali do Evropské unie, věděli, že poměr státního dluhu k GDP oficiálně 2 krát překračuje normativ 60%, zapsaný v Maastrichtské smlouvě. Nicméně nad tím zavřeli oči a vstup schválili, a ještě ho navíc napumpovali novými úvěry – rozšířit EU chtěli veeelmi. Tehdy nikdo neříkal nic o líných řeckých „prasatech“: naopak, ekonomické analýzy Řecka přetékaly optimismem.

Mýtus o líných Řecích prožravších úvěry

Stejně jako všichni Evropané, ani řecké obyvatelstvo se nijak zvlášť nehrne do „utahování opasků“ kvůli úsporám ve státním rozpočtu. Za což tisk EU, obzvláště v Německu, nazývá Řeky flákači, žijícími na úkor celé Evropy. Německo evidentně zapomnělo, jak v létě 2003 tehdejší ministr práce a hospodářství, sociální demokrat Wolfgang Klement, označil Němce za největšími nemakačenky na světě a skromně navrhl zrušit aspoň jeden státní svátek – 1. máj, den práce. Ministr předložil srovnávací statistiku o délce pracovního týdne, dovolené a počtu svátků – Němci byli na světové špici, konkurovat jim mohli jen Francouzi.

Za to se na něj zle obořily odbory, vůdce odborů kovoprůmyslu Klaus Zvinkel tehdy řekl: „Ať ministr práce a hospodářství Wolfgang Klement pracuje výhradně o nedělích, protože ve zbývajících dnech žvaní jen nesmysly“, a Klement o své inovaci pak již ani nemukl. Nepodpořili ho ani podnikatelé, i když vlastním způsobem.

Naivní Řekové v té době pořádali demonstrace a požadovali 35 hodinový pracovní týden a minimální placenou dovolenou, jako v Německu: když už se země připojila k evropským standardům. Nic z toho nedostali, pracovní týden zůstal na 40 hodinách, a maximální dovolená Řeků se všemi výhodami zůstala 30 dní. Takovou dovolenou má Němec již po prvním roce práce. Průměrný plat v Řecku byl 750 euro, v Německu 2,500.

Za to vše Řeky, kteří každoročně, před krizí, hostili 1,5 krát více evropských turistů, než kolik činil počet obyvatel, nyní nazývají „prasaty, která úvěry prožrala“, „profesionálními dovolenkáři“ a „karnevalovým národem“. Avšak stačí se občas podívat do statistiky a ukáže se, že GDP na hlavu v Řecku je na 42. místě na světě (30,200 dolarů) a je jen o 9% nižší, než průměr Evropské unie (32,900 dolarů). A je to výrazně více, než v Maďarsku, České republice, Estonsku nebo v Litvě. Z čehož plyne, že nepracovali špatně, takže problém je snad v organizaci této práce? Plyne z toho, že Evropa požaduje, aby Řekové pracovali za ještě méně peněz a ještě více? Co to je – chyba eurobyrokratů, nebo jejich dvojí metr? Nebo přání „srazit“ zemi, předurčenou k výprasku?

Kdo bude platit?

Stejně jako jakákoliv jiná země žijící na dluh, ani Řecko nemohlo vytvořit vlastní „střední třídu vlastníků“. Základ střední třídy v Řecku tvoří lidé žijící „od výplaty k výplatě“. Ještě nedávno poměrně vysoké. Bylo tam komu zabavit majetek.

Při přijímání Řecka do EU mu stanovili dvě základní podmínky. Nejen změnit strukturu ekonomiky, a postavit ji na turistice, ale také změnit vlastnické vztahy a její řízení. Neboť v polovině 80. let bylo Řecko celkem socialistickou zemí, kde více než polovina GDP byla vytvářena ve státním sektoru. V r. 1986 stát vlastnil nebo kontroloval 60% výroby textilu, polovinu loďařského, uhelného, cementářského průmyslu a pil. Velké rudné těžební podniky, energetika, kombináty na výrobu celulózy a papíru a farmaceutické společnosti, důležité pro export, byly ve vlastnictví státu.

Je to paradox, ale po zbavení se „černých plukovníků“ v r. 1974 začal znárodňování v Řecku liberál Konstantinos Karamanlis, který sebral rodině Onassis velkou leteckou společnost Olympic Airlines. Začal dokonce i se znárodňováním v bankovním sektoru a vytvořil státní Národní ropnou společnost. Socialista Andreas Papandreu ve znárodňování pokračoval, v ještě větším socialistickém rozsahu.

Nicméně v 90. letech „nepovedení“ synové Karamanlise a Papandrea privatizovali to, co jejich otcové znárodnili. To je specifikum Řecka: půl století vládnou zemí s malými přestávkami rodiny Karamanlisů a Papandreů.

V r. 1992 přijali v Řecku zákon o privatizaci, která se týkala asi 700 podniků. Do r. 2000 bylo zprivatizováno 27 velkých podniků, mezi nimi i 5 největších bank v zemi. Podíl státu na Národní centrální bance se tehdy snížil na 50%, a v r. 2010 na 33%, a nyní se schématem svého řízení blíží americkým Federálním rezervám (další důkaz, že za tím stojí Goldman Sachs – p.p.). Hned po bankách prodali telekomunikační společnost OTE, postupně v ní snižovali podíl státu, hladce rozprodali firmy vyrábějící stavební materiály a potravinářství. Výrobu vynikajícího koňaku Metaxa dostala britská Grand Metropolitan. Stát se stáhl ze ziskové námořní přepravy, od r. 2002 se pokouší rozprodat přístavy, ale to se kvůli stávkám jejich zaměstnanců nedaří. Rozhodnutí vlády prodat přístavy se setkává s velkými stávkami, pak je posláno na přepracování, a pak se historie opakuje.

V r. 2010 začali prodávat silnice a budovat na nich mýtná stanoviště. To vyvolalo masové hnutí „Nezaplatím, tuto silnici stavěl můj děda“, proto s vymáháním plateb nepospíchali. Heslo „Nezaplatím!“ je v zemi tak populární, že tak bylo pojmenováno celé hnutí. Jeho příslušníky obzvláště pobuřuje fakt, že od r. 2011 platby za elektřinu sloučili s platbami za bydlení, a těm, kteří neplatí nájemné zcela, vypínají elektřinu.

Prodali aténské metro, prodají ostrovy, obzvláště neobydlené. Prodají půdu na poloostrově Atos, kde je spousta klášterů. Vznikla tam dokonce forma „církevního tunelování“: budují se „alternativní“ kláštery, pod názvy existujících – „kopie“ usiluje o majetek originálu. Dnes má dočasná řecká vláda starosti: komu prodat aktiva DEPA a Desfa, hlavních plynárenských společností, za 50 miliard euro. Pokud je prodají, tak výtěžek může pokrýt sedminu státního dluhu, ale k tomu dojde jen stěží.

Takže privatizační úkoly, zadané Evropskou unií, splnili Řekové vzorně. Samozřejmě, že při tom byla vytvořena silná vrstva velkých vlastníků, kteří samozřejmě vytvořili alianci s kapitálovými bankovními spekulanty, a samozřejmě nehoří nijak touhou úvěry vrátit. Toto jejich přání je v souladu s přáním celého národa, takže:

Řekové platit nechtějí a nebudou

Nebudou platit, bez ohledu na to, kdo bude stát v čele země po volbách. To chápe i vedení EU. Proto „ústřední“ evropská moc (triumvirát ECB, Evropská komise a MMF) výměnou za nové úvěry a příslib odepsání třetiny dluhu předkládá tři podmínky: pokračování změny struktury ekonomiky, úsporný režim a hlavně – poskytnutí záruk, že jakákoliv vláda, která se po volbách objeví, bude dluhy splácet a nebude je anulovat.

Zatím to oficiálně garantoval pouze Antonis Samarasa, vůdce velké pravicové strany „Nová demokracie“. Nicméně poznamenal, evidentně kvůli zalíbení se voličům, že v případě vítězství ve volbách dosáhne revize dohod. Demokraté připravují zákon o donucení soukromých investorů odepsat dluhy podle jejich podmínek, ale to jim zatím nijak moc nepomáhá – během dvou týdnů se obliba strany propadla z 30 na 24%, a propad dále pokračuje.

V hesle „Úspornost nebo krach!“, kterým Řeky dlouho strašili, si již vybrali krach. Ignorovat to nemůže žádná politická síla – v noci, kdy se v parlamentu hlasovalo o přijetí požadavků evropského „triumvirátu“ (13. února) hořely za okny budovy finančního úřadu a dvou bank, podpálené anarchisty. Jen v Aténách v tu noc shořelo 40 budov a 150 obchodů. Populární heslo „Řecko povstane z popela jako Fénix“ pochopili mnozí lidé doslovně.

Vůdce socialistů Georgios Papandreu v listopadu vyděsil celou Evropskou unii svým rozhodnutím uspořádat referendum na otázku: platit dluhy nebo je neplatit? Papandreu má ještě druhý trumf – v září na zasedání vlády řekl, že u Mezinárodního soudu v Haagu podá žalobu na Německo a bude požadovat, aby zaplatilo reparace za zločiny nacistů v Řecku během druhé světové války. Soud v Haagu od r. 1997 posuzuje žalobu příbuzných obyvatel řecké vesnice Distomo, kteří byli jako odstrašující příklad zastřeleni nacisty v r. 1944, a žaloba Papandrea „zapadne“ do již vyjetých kolejí.

Oficiální Berlín na to zareagoval sdělením, že od r. 2012 Německo definitivně ukončuje platby obětem nacismu, ale noviny Welt am Sonntag zareagovaly na žalobu Papandrea příznivě. Přišly s tvrzením, že Třetí říše si u Řecka vzala úvěr za méně než 3%, delikátně to označila za „okupační úvěr“, a za 66 let představuje jeho výše i s úroky 73 miliard euro. Noviny vypočítaly, že je to 80% toho, co nyní Řecko dluží Německu, a navrhly vzájemné započtení. Tím dali Němci najevo, že vše je možné, jen není třeba v řeckém tisku zveřejňovat karikatury Merkel v uniformě SS. V únoru se k tématu „okupačního úvěru“ ve stejném duchu vrátil Die Welt, mající náklad 700,000 výtisků a čtený v podnikatelských kruzích.

Berlínu více vyhovuje urovnat vše v klidu a zároveň pro jednou pro vždy uzavřít téma okupace, než silou vymáhat dluhy, kdy je nechtějí platit dokonce ani obě tradiční řecké strany. Ale demokraté a socialisté nevyhrožují vystoupením z EU: je možné se s nimi domluvit.

Je to jednodušší, že se dohadovat s komunistickou stranou a nacionalisty ze strany LAOS (Pravoslavná národní výzva). Ty jsou jednoznačně pro vystoupení z Evropské unie a nejsou proti sbližování s Ruskem. S anarchisty, kteří jsou pro samosprávu národních shromáždění a hází „Molotovovy koktejly“, je o splácení dluhů zbytečné mluvit.

Pátou stranou v parlamentu je SIRIZA (Koalice radikální levice). Ti o vystoupení z EU neusilují, ale problém dluhů řeší podle článku 8 Lisabonské smlouvy. Ten říká, že pokud se pod libovolným návrhem zákona podepíše 1 milion občanů EU, tak je Evropský parlament povinen o něm hlasovat. Proto nyní radikální intelektuálové sbírají podpisy pro zákon o odpisu řeckých dluhů schválený Evropským parlamentem, a nazvali toto hnutí „Seysahfiya“. Tak se nazýval zákon velkého Atéňana Solóna, přijatý v 594-593 př.n.l., kdy polovina Atéňanů seděla za dluhy. Tehdy dluhy odepsal a zakázal brát za ně do otroctví. Vzhledem k tomu, že meč dluhů visí nad spoustou zemí, určitá šance, že bude tento zákon přijat, existuje.

Podle sociologických průzkumů se Řekům již omrzely staré strany a požadují nové, a díky tomu se může počet stran v parlamentu zvýšit z 5 na 8. Na druhé místo se, v průzkumech, dostala nová Strana demokratické levice, která předstihla i socialisty a účastní se „Seysahfiya“. Není vyloučeno, že se tam dostane i neonacistická „Zlatá záře“, razící cestu pro nové „černé plukovníky“.

„Plukovníci“ nejsou přelud. Jediným bodem v požadavcích „triumvirátu“, se kterým souhlasí dokonce i komunisté, je snížení výdajů na armádu. Vojáci v Řecku nyní stojí před volbou mezi „demobilizací do zapomnění“ a „pučem“. Jde o reálný scénář, vzhledem k tomu, že vláda ztrácí kontrolu nad situací. Puč není jen facka image EU, ale ani neposkytuje záruku, že „noví plukovníci“ zaplatí dluhy. Plukovníci kvůli úsporné politice mohou nakonec odstřelit příjemce sociálních podpor, ale i oni potřebují peníze, což znamená nové úvěry, jinak si je armáda vezme u bankéřů násilím. Chování armády je nepředvídatelné, a „triumvirát“ se ji nesnaží zredukovat nadarmo.

A opět Sandbrook

Při všech svých sporech jsou Řekové jednotní v jednom – odmítají platit, někteří zdvořile, někteří neurvale. Jak jim v tom zabránit v Evropské unii ještě nevyřešili. EU zaznamenala neúspěšný pokus vyrazit dluhy z Islanďanů, kteří v referendu v r. 2010 odmítli zaplatit dluhy po zkrachovalých islandských bankách. Jako odpověď EU zakázala vývoz zboží na tento ostrov, v naději, že slanečci se Islanďanům rychle přejí a budou kapitulovat, ale na Islandu se probudila sopka a zasypala Evropu popelem. Zákaz zrušili, nicméně k tématu dluhů se vrátili. V dubnu 2011 Islanďané opět odmítli platit, a od té doby EU přemýšlí, jak se ostrovanům „dostat na kobylku“.

Touto zkušeností poučená EU tak od „technické vlády“ v čele s Papademosem požaduje spoustu záruk ohledně toho, že Řekové podmínky „triumvirátu“ splní, to však nemůže zaručit, že nová vláda, která se objeví po volbách vypsaných na 29. dubna, všechny dohody kabalistů neanuluje. Odtud tedy přání Merkel vyhostit Řeky z celoevropského domu, aby EU nebyla odpovědná za jeho dluhy před světovým společenstvím a soukromými investory. Nicméně věřitelům varianta Merkel nevyhovuje, takže vyhnat Řecko z domu a nevzít si nocležné také nelze.

EU má variantu, jak si vymoct zaplacení. Zaprvé, Řekům dají refinanční úvěr, ti si „utáhnou opasek“, nějaké dluhy se odepíšou, a do r. 2020 se Řecko dostane se současné úrovně zadlužení vůči GDP 160% na 120%. Tento plán komplikují soukromí investoři, kteří odepisování dluhů nechtějí a požadují výměnou za ně řecké průmyslové objekty a půdu. Protože vědí, že EU za Řecko odpovídá, zvyšují úrokové sazby u řeckých dluhů, které 20. února dosáhly na burzách 7% -- supí fondy se chystají na rozdělení si aktiv Řecka, kdy kalkulují s tím, že EU zemi „civilizovaně“ podpoří.

Zde má původ zájem „Velké dvacítky“ o Řecko, který tak udivil Asmussena.

Evropská centrální banka, pokoušející se dostat situaci pod kontrolu, dnes skupuje dluhy Řecka od soukromých investorů, jenže díky tomu cena těchto cenných papírů jen roste. A ECB nikdo nezaručí, že Řekové 20. března refinanční úvěr přijmou a že 29. dubna nová vláda dluhy neodmítne. ECB a Evropská komise 20. února všechny tyto záruky z Papademose vyrazily a učinily za tento úvěr zodpovědnými Německo, Holandsko a Finsko. O jaké jde záruky se mlčí. Jen finská ministryně financí Jutta Urpilainen finské telekomunikační společnosti YLE sdělila, že určité „přední řecké banky“ poskytly záruky na vrácení peněz a poskytly dluhopisy „vysocké kvality“. Tyto banky ani dluhopisy ministryně neuvedla.

Zkrátka hrozba toho, že nová řecká vláda může začít „s čistým stolem“, aby získala podporu obyvatelstva, zůstává. Pak vrátí Řeky do „domu“ a soukromé investory budou moct uspokojit pouze vojenské jednotky Evropské unie. Sandbrook správně napsal, že to budou francouzské jednotky: tam probíhá prezidentská kampaň a Francouzům se znechutivší Nicolas Sarkozy ztrácí na socialistu Francoise Hollanda. Proto je pro Sarkozyho velmi lákavé zakončit vítězné vojenské „tažení“ na Řecko ve stylu italského pochodu Napoleona. Za vojenské vítězství mu Francouzi odpustí mnohé.

Řekové takovou variantu tušili a přesunuli své mimořádné parlamentní volby z března na 29. dubna, vědouce, že 22. dubna probíhá ve Francii první kolo prezidentských voleb. A nyní uvažují, jestli je nepřesunout na 5. května, maje na paměti, že 6. května je ve Francii druhé kolo.

Řekové nechtějí Sarkozymu umožnit vyzkoušet si Bonapartův trojcípý klobouk, ale jestli ve volbách zvítězí, tak mu taková možnost zůstane, a není vyloučeno, že Sandbrookův scénář se začne realizovat bez zahřívacího kola. V případě porážky Sarkozyho spočine mise donutit Řecko platit na ramenou „dozorčích“ jeho dluhů, Německa, Holandska a Finska.

Zdá se, že tématu „okupačního úvěru“ se v Německu chopili, avšak nehledí ani tak do minulosti, jako do budoucnosti.