Jak jsem vezl motor do Ruska

No nebylo mně jasné, jak někdo dokáže oddělat dva roky starý motor u audiny, protože tyto motory vydrží 300 tisíc i více km, aniž by bylo na nich znát, že jsou nějak opotřebovány. Ale budiž. V jednom nejmenovaném vrakovišti se mi podařilo sehnat slušný motor, jenž tam zbyl z totální bouračky. Měl najeto cca 170 tisíc, což je u těchto motorů slušně zajetý motor a byl za velmi rozumnou cenu. Tak jsem ho koupil a domluvil se, jak ho dostat do Moskvy. Dohodli jsme se, že já dopravím motor do Brestu na hraniční přechod Polsko-Bělorusko a on si pošle svého pracovníka, který ho tam převezme.  

Tak jsem si půjčil přívěsný vozík, zapřáhl za svůj BMW a vyrazil. Cesta Polskem bez problémů, akorát jsem musel Polákům zaplatit 100 marek za převoz motoru. Ty nejvážnější problémy však na mě teprve čekaly.

Když jsem přijel do blízkosti Terespolu (poslední město v Polsku), první co jsem uviděl, byla cca 10 km dlouhá fronta běloruských osobáků s přívěsnými vozíky. Tak jsem si řekl, tady to je na dva dny a střihl jsem to k přechodu Slawatycze asi 40 km jižně. Protože to je přechod na méně frekventované silnici, předpokládal jsem menší provoz. V podstatě jsem se nemýlil. Fronta osobáků s vozíky byla asi „jen“ tak 3 km.

Ještě jsem ani nevypnul klíček od zapalování, když se z protisměru přiřítila krásná nová černá audina a zastavila u mě. Z ní se vysoukal borec tak 35 let, v černé kombinéze, opasek s pistoli, na prsou jmenovku na rukávu páska s textem v ruštině – ochrana státních hranic-.

Přišel k mému okénku a říkal: "Za 100 dolarů, budeš na začátku fronty." No 100 dolarů tehdy byly slušné peníze. Kurs dolaru byl cca 37 Kč. Tak jsem mu řekl, že nemám dolary, jenom marky. Kouk se na SPZ-etku a souhlasil s cenou 100 marek. Asi pochopil, že jako Čech nemám také na rozdávání. Otočil audinku a já jel za nim. Asi třetí v pořadí na začátku fronty stál nějaký mercedes. Ten ze svého místa vycouval a já nacouval na jeho místo. A byl jsem třetí v pořadí:

Nedalo mně to, tak jsem pozval mého nového známého a nabídl doutníček Brasil Seňoritas, které jsem v té době kouřil. Vyzpovídal jsem ho a zjistil, že to není žádný policajt, nebo voják. Doslova mně řekl. „Jsem majitel soukromé firmy a máme dohodu s pohraničníky, že budeme dbát na dodržování pořádku na hraničním přechodu“. Prostě MAFIE.

Nemohu říct, že by mi to nějak vadilo. Za 100 marek jsem ušetřil nejméně den čekání a jestli to zařídila nějaká mafie, nebo někdo jiný, mě bylo v daném okamžiku úplně jedno. Jediné co mě trochu zarazilo bylo to, že ač jsem byl stále v Polsku, všichni zde mluvili jenom rusky. Včetně vojáků, policajtů, těchto mafiánů atd.

Jestliže si myslíte, že jsem měl vyhráno a během pár minut, nebo hodin jsem byl v Bělorusku, jste na stejném omylu, jako jsem byl v daném momentu já.

Tak jsem si říkal, třetí…, za chvíli jsem tam. Jenomže uplynula hodina, poté druhá hodina a pořád se nic nedělo. Furt jsem byl třetí. Po cca třech hodinách voják zvedl závoru a pokynul mi abych popojel. Zastavil mě u závory, do ruky vložil papírek – „talónik“ se slovy, neztratit, napsat tam SPZ a pokynul mi odejet na „astanóvk". Na můj dotaz, kde to je, mi ukázal malé parkovišťátko u celní budovy. Na další dotaz, proč tam musím, mně sdělil: „Nádo pravěriť mašinu".

Tak jsem zajel na parkoviště, zaparkoval a čekal. Hodinu, dvě a když již pomalu končila třetí hodina, vylezl jsem z auťáku a šel se zeptat co se bude dít. Nějaký voják mě poslal za „načálníkom“. Znalý problémů, vzal jsem sebou 10 doutníčků a dobře jsem udělal. Nabídl jsem „načálnikovi“ a zeptal se co bude dál. Okamžitě vysílačkou někoho zavolal a poslal mě zpět k autu. Za chvíli přišel voják, zeptal se zda je funkční počítač a po kladné odpovědi jsme rukou společnou prověřili, že data v počítači BMW souhlasí s daty na malém techničáku. Voják byl spokojen, já také a čekal jsem, že tím to skončilo. Chyba lávky.

Když se nic nedělo další hodinu, šel jsem opět za „načálnikom“:

„Što slúčilos, pačemu ja nemogu ješčo jechať?“

„Nádo podaždit na fax iz Pragy“ – sdělil mi náčelník.

„Na kakoj fax iz Pragy?“ – zeptal jsem se já.

„Na patvěržděnje, jesli mašina nebyla kraděnnaja“ – byla jeho odpověď.

Na můj další dotaz: „Kak dólgo mně nádo ješčo ždať?“ mi jeho odpověď vyrazila dech:

„Ně dólgo, tak tri – četyrje časa“. (pro neznalce ruštiny 3-4 hodiny).

Naštěstí asi za hodinu sám přiběhl (výsledek 20 doutníčků) a řekl mi, že vše je OK a za to, že jsme přátele, mne zavede do první ze tří příjezdových linii, která je vyhrazena pro diplomaty a podobná protekční vozidla. Slušně jsem poděkoval, věnoval dalších 10 doutníčků a popojel 10 metrů, abych počkal na běloruského pohraničníka a celníka.

Protože za těch moře hodin, co jsem zde strávil, jsem již pochopil, že nějaká hodina navíc nic neznamená, ani jsem nebyl překvapen, že si mě hodinu nikdo ani nevšiml, přesto, že jsem stál jako první v „diplomatické linii“. Po hodince jsem vylezl z auta a šel k prvnímu ozbrojenci.

Ono tam se moc nepozná, kdo je celník a kdo voják. Všichni mají zelené uniformy, čepice, pistole, tak je to těžké rozeznat. Milému oficierovi jsem svou českou ruštinou vysvětlil co chci. Jeho odpověď byla – vypsat celní a devizové prohlášení a pak předložit k okénku boudy co stála uprostřed haly.

Trochu mi dělalo potíže vypsání volovin, jako číslo hodinek, číslo foťáku, jaké peníze a kolik vezu atd., ale hlavně co napsat kvůli motoru ve vozíku. Tak jsem napsal „padárok mojemu drugu". Jestliže si někdo z vás myslí, že tím to bylo hotové je na omylu. Bouda s dotyčným okénkem byla obklopena houfem nejméně stovky Bělorusů a každý se snažil seč mohl dostat se k okénku. Viděl jsem, že zde nemám sebemenší šanci. Tak jsem si říkal, přece ta buchta z ty boudy potřebuje také občas čůrat a hlídal jsem dveře boudy. Za nějakých 15 minut z boudy skutečně vyšla ženská v civilu a chtěla pokračovat do haly. Chytil jsem ji za ruku a vysvětloval co potřebuji. Byla rozumná. Dovedla mě k nějakému papaláši a ten mi poté vysvětlil, že ten motor stejně nemohu já převést, protože když je to dárek, tak si vše musí oběhat přímo ten obdarovaný.

No a to byl takřka neřešitelný problém. Pro neznalce poměrů musím vysvětlit. Ruský občan má dva pasy. Jeden, který ho opravňuje k cestám do všech států bývalého SSSR a „internacionáľnyj“ který ho opravňuje k cestám i jinam. Bohužel, člověk, kterého můj partner poslal pro motor, měl pouze ten neinternacionáľnyj pas, takže se sice dostal do Běloruska, ale jen po začátek jejich hraničního pásma s Polskem, což bylo cca 5 km od hranic, kde jsem stál já. Samozřejmě telefon žádný, signál na mobil žádný, takže jsem se zase otočil a hurá zpět do Polska.

Ale nevzdal jsem to.

Naštěstí jsem ještě předtím z náčelníka vydoloval radu, že pokud bych sehnal notářsky ověřené zplnomocnění, že mohu ten motor proclít já, bylo by po problému. Tak jsem se trochu v autě prospal a ráno jsem již stál opět před celnici před Brestem. Odstavil jsem vozík s motorem mezi dva prodejní stánky a našel polskou babku, jenž prodávala ve stánku, která mi za 5 USD slíbila pohlídat odstavený vozík. Polskému vojákovi jsem řekl, že mám auto již prověřené ve Slawatyčích a kupodivu to fungovalo, takže cca za hodinu jsem stál před běloruským celníkem. Dal jsem mu vyplněné celní prohlášení a protože jsem nic k proclení nevezl, prošel jsem jenom standardní kontrolou všeho co jsem měl v autě. Tak jsem během další hodinky byl odbaven a dostal konečně svolení pokračovat.

Ale žádný spěch! Přibližně po jednom kilometru, najednou byla přede mnou další budova s další celnici. Zastavit, počkat až přišel nějaký ozbrojenec a znovu důsledná kontrola celého auta. Hotovo, odjezd. Po dalších cca 2 kilometrech třetí celnice a zase obvyklá důkladná prověrka všeho co jsem měl v autě. Konečně jsem to měl za sebou a hurá. Aspoň jsme si to myslel. Ale chyba lávky. Po nějakých 500 metrech závora a tam stál jediný voják v maskáčích. A zase dotazy co vezu, kam jedu atd. Na moje protesty, že mne již třikrát důkladně kontrolovali mi sdělil:

Éto charašó. No zděs stojím já i zděs maja pravěrka. Tak skaži, „dušniky u těbja jesť?“ Pakaží kde u tebja dušniky.“

Do té doby jsem si myslel, že moje znalosti ruštiny jsou docela dobré. Ale v životě jsem neslyšel, co jsou to „dušníky“. Tak jsem mu odpověděl, že bohužel nevím, co jsou to „dušníky“, tak nemohu vyplnit jeho přání. Nato voják zastavil nějakého Bělorusa co jel za mnou a řekl mu, aby mi ukázal „dušníky“. Dotyčný šáhl do kufru a vytáhl minimax. Voják již směřoval ke kufru mého miláčka a chtěl po mně otevřít kufr a vyndat „dušníky“. Tak jsem mu svou slušnou ruštinou řekl, že „dušníky“ v kufru auta jsou na govno, protože kdyby začalo hořet, než je řidič vyndá, auto by shořelo. Proto pořádné auto jako je BMW má „dušníky“ po ruce řidiče, pod přední sedačkou a ať dá návrh jejich vládě, upravit v tomto smyslu zákony. Konečně mně propustil a já mohl popojet 300 metrů na parkoviště, kde již na mě čekal člověk z firmy mého partnera.

Společně jsme pak zajeli do Brestu, kde jsme v jediném slušném hotelu zjistili, že nejbližší notářka sídlí ve vedlejším baráku. Došli jsme k notářce a zažili další kuriozitu.

Předložil jsem paní notářce svůj pas, kolega Rus předložil svůj pas a trojmo napsané zplnomocnění a požádali jsme paní notářku o ověření podpisu. Řekla „da, éto nikakaja problema“, do doby, než se koukla do pasu toho Rusa. V tu ráno bylo vše jinak. Její slova přeložena do češtiny zněla: "Nemohu potvrdit ověření podpisu, protože pan není běloruský, ale ruský občan."

Na moji námitku, že to je snad jedno, protože po ni nechceme ověřování totožnosti, ale jen potvrzení toho, že ten papír jsme podepsali před ní, a že ty podpisy jsou pravdivé, mě sdělila, že jejich předpisy ji povolují ověřovat pouze věci předložené běloruskými občany. A byli jsme nahráni.

Již jsem se viděl, jak potáhnu vozík s motorem zpět do Čech. Rus nemůže na hranici, mne nepustí přes hranici, prostě hotovo. Pak mě (jak se občas stává) napadla spásná myšlenka. Vzpomněl jsem si na toho „ochránce pořádku na hranicích v Slavatyczich“ a řekl jsem si, že podobná organizace musí existovat i zde. Vysvětlil jsem to mému Rusovi. Ten zašel do hotelu a během 15 minut přišel s chlápkem, který mi řekl, abych se vrátil do Polska a byl ve 20 hodin na přechodu ve Slawatyczich a o ostatní se nestaral. Fungovalo to.

Cesta zpět do Polska proběhla takřka bez závad, akorát jsem musel dát všimné 100 DM pro změnu tomu vojákovi, co chtěl vidět „dušníky“, abych se dostal na začátek fronty Bělorusů čekajících na odbavení do Polska. Bez dalších problémů jsem projel třemi „hraničními kontrolami“ a zastavil na parkovišti s vozíkem. Babce za vzornou ochranu zaplatil dalších 5 USD a připnul vozík k autu.

Čtyřicet kilometrů do Slawatyczi jsem projel celkem v pohodě, i když z toho bylo 25 km po strašné panelové cestě a v 19,30 jsem stál před celní závorou. Ozbrojenci jsem řekl, že u mne již vše kontrolovali, ať si to ověří a on mne skutečně pustil do celního prostoru bez dlouhého čekání. Poláci mne pustili hned dál. Po příjezdu k běloruskému ozbrojenci jsem mu řekl o co jde a ten mne ihned odstavil na jejich parkoviště s tím, že tam mám počkat.

Teď se začaly dít věci, které jsem nikdy nikde před tím neviděl. Na parkoviště k mému autu přijel ruský žigulík kombi. Z něj vystoupil chlápek co se mnou mluvil v Brestu. Poté přišli čtyři celníci, sundali čepice, otevřeli můj vozík, chopili se motoru a přenesli ho do žigulíka. Takže ne jenom bez proclení, bez papírů, bez čehokoliv, ale dokonce samotní celníci to vše naložili. Jen jsem litoval, že nemám kameru. Poté jsme se rozloučili jako nejlepší přátelé, mně řekli „spasíbo a do svidáňja“ a já otočil svou káru zpět a mydlil do Polska. Jen jsem si tak v duchu říkal, kolik asi musel zaplatit můj obchodní partner za tuto službu, když i celníci přiložili ruku k dílu a uvědomil co znamená slovo MAFIE.

Tak skončila moje cesta s motorem do Ruska.