Liga arabských států jako proti-arabská zbraň

To, že Washington potřeboval pádný argument pro vyhrocení otázky „Assada“, se stalo zjevným, když v Sýrii vloni v březnu začaly s požadavky na „změnu stávajícího režimu“. O tom, že se nepokoje objeví i v této zemi, okamžitě po Washingtonem a jeho evropskými spojenci vyvolaných „demokratických demonstracích“ v Tunisu, Egyptě, Libyi a Bahrajnu, nepochyboval nikdo. Stejně jako o tom, že to ani zdaleka nebyl poslední „adresát“ bohulibé činnosti Washingtonu, který usiluje o překreslení mapy severní Afriky a Blízkého východu v zájmu „globálního hegemona“. Vzápětí po Sýrii začne být „demokracie“ požadována v Jemenu, Alžíru, Jordánsku, Maroku a Ománu.

Pozorovatelé poukázali na zajímavý detail: syrské protesty začaly ve městě Dara na jihu země, a z velké části připadaly na pátek, na dobu po modlitbách. Proto „syrskou revoluci“ již pojmenovali „páteční“. Nepokoje se z Dara brzy rozšířily i do dalších měst. Požadavky se přitom jen málo lišily od „tahrirských“: počínaje zrušením zákona o vyjímečném stavu a odstoupením vlády, po svržení „režimu“, který řídí zemi již desítky let. Na rozdíl od Mubaraka Assad zákon o vyjímečném stavu zrušil, ale to vzbouřenci nechtěli, byli poháněni něčím jiným…

Moderní Sýrie stála u kolébky a zrodu Arabské ligy: protokol o záměru jejího vytvoření podepsali 7. října 1944 v Alexandrii představitelé Sýrie, Transjordánska, Iráku, Libanonu a Egypta. K jimi deklarovaným hlavním cílům organizace patřilo – koordinace politických aktivit, zajištění nezávislosti a suverenity. A v r. 1948 se již syrská armáda účastnila arabsko-izraelské války, vyhlášené Ligou arabských států Británií vypěstěnému novému židovskému státu.

Arabsko-izraelské téma je obecně hlavním tématem na celém arabském východě. Ignorovat ho lze možná jen v křesle někde v Evropě, nebo za Atlantikem. Ale právě tam ho šikovně využívají pro prosazování vlastních, a nikoliv arabských zájmů.

Mladý židovský stát byl od prvního dne svého vytvoření hlavním vojensko-politickým nástrojem západu – především USA – pro systémové rozbití arabského světa. Netrvalo dlouho a panarabské hnutí slavilo započavší sjednocování arabských států. 22. února 1958 se Sýrie a Egypt spojily a odhlasovaly vytvoření Sjednocené arabské republiky. Prezidentem nového státu se stal egyptský vůdce Gamal Abdel Nasser, a syrští politici zaujali spoustu důležitých státních pozic. A to, že již za tři roky se tato první arabská unie států rozpadla, byl výsledek tajné diplomacie USA.

A za 6 let se stala možnou i okupace Golanských výši Izraelem.

V r. 1973 Sýrie spolu s dalšími arabskými státy začala „válku soudného dne“ za osvobození Izraelem okupovaných území, během níž se vojenská aktivita na syrské frontě překvapivě dost lišila od dění na egyptské frontě. Zuřivé boje u El Kuneitra, které získaly označení „syrský Stalingrad“, skončily velkými ztrátami Izraelců. Nicméně Golany se Syřanům zpět získat nepodařilo ani tehdy, když tam byly v r. 1974 vyslány Mimořádné ozbrojené jednotky OSN a byla vytvořena demilitarizovaná zóna.

Nadšení neschopností OSN vyhnat je z obsazených území schválili Izraelci v r. 1981 „zákon o Golanských výšinách“, potvrzující suverenitu Izraele nad anektovanými syrskými Golanskými výšinami. Tehdy rezoluce Rady bezpečnosti OSN prohlásila anexi za neplatnou. Ale Valné shromáždění OSN ji odsoudilo ještě jednou, v r. 2008. A co? Golanské výšiny jsou obsazené Izraelem dodnes. Nyní jsou ekonomicky jedním z nejvíce prosperujících regionů židovského státu. Není zde nezaměstnanost, vyrábí více než polovina minerální vody v Izraeli, asi čtvrtina veškerého vína, téměř polovina ovoce a zeleniny. Příznivé počasí a existence historických a přírodních pamětihodností zajišťují příliv turistů. Přes třetinu pitné vody čerpá Izrael ze zdrojů protékajících územím Golanských výšin…

Nyní již chápete, proč západní soused Sýrie z celé duše nenávidí Irán, který se rozhodně staví na obranu syrského státu.

Před necelými čtyřmi lety, 27. května, byl v celonárodním referendu v Sýrii Bashar Assad zvolen do prezidentského úřadu na dalších sedm let. Podpořilo ho 97,62% voličů. Otázka: proč se Assad, který se zamlouvá naprosté většině syrských Arabů, nelíbí Arabům, řídícím Ligu arabských států?

Novou invazi západu na Blízkém východě Liga arabských států radostně přivítala a blahořečila vpádu jakýchsi „mírotvorných sil“ do Sýrie, které by zbavily moci zákonně zvoleného prezidenta a předaly by ji… Komu? Pospíšila si snad Arabská liga a přispěchala na pomoc, aby nebyl západním zvláštním službám poskytnut čas pro vytvoření potřebné „opozice“, nebo snad není poblouzněna myšlenkou rozdrtit nepohodlného arabského vůdce rukama samotných Arabů?… Britský ministr zahraničí William Hague již sdělil: „Nemyslíme si, že krize v Sýrii může být vyřešena rozmístěním vojáků západních zemí na jejím území v jakékoliv formě, tedy i ve formě mírotvorných jednotek. Ty mohou být z jiných zemí, a pokud se taková koncepce ukáže být životaschopnou, budeme ji podporovat všemi obvyklými způsoby.“

Rozdvojení pozic se projevilo i v Paříži. „Francie schvaluje rozhodnutí LAS vyslat do Sýrie zvláštního vyslance a podpořit opozici, a také výzvu OSN, aby dalo najevo tvrdou politickou pozici,“ řekl oficiální mluvčí francouzského ministerstva zahraničí Bernard Valero. A o invazi „modrých přileb“ pomlčel.

Jakýkoliv nezávislý stát by iniciativu Arabské ligy vyslat do Sýrie „třetí sílu“, jejímž posláním by bylo připravit o moc zákonnou vládu a předat ji do rukou ozbrojené opozice, považoval za organizování intervence. A přesně tak vnímá „arabský nápad“ i Damašek.

„Syrský národ očekával od generálního tajemníka LAS a arabských ministrů odsouzení výbuchů v Damašku a v Aleppo, v jejichž důsledku zahynuly a byly zraněny stovky poklidných občanů a vojáků. Spoléhal se, že bude zastavena štvavá kampaň a finanční podpora a vyzbrojování teroristických gangů,“ uvádí se v prohlášení syrské vlády. Otevřené zasahování do vnitřních záležitostí a útok na národní suverenitu, plánované rezolucí LAS o Sýrii, „neumožňuje vládě ustoupit od ochrany poklidných občanů a nepřijímat opatření na obnovu stability a bezpečnosti v zemi“, protože jen dokazují existenci komplotu s cílem zahraničního vměšování do syrských událostí, tvrdí v Damašku.

Nicméně názor Damašku dnes na západě zajímá jen málokoho. Nyní je hlavním to, aby sama Liga arabských států, hlásná trouba celého arabského východu, požadovala likvidaci Assada. Čí je to však hlásná trouba, když byla Sýrie jejím zakládajícím členem?

Mezi 22 členy LAS najdete vše. Nejbohatší zemi na světě podle GDP na hlavu – Katar, kde ropa a plyn tvoří přes polovinu GDP a 70% příjmů státního rozpočtu. Hlavní kupující katarského zkapalněného plynu a ropných produktů, Japonsko, Jižní Korea a Singapur, jsou spojenci USA v regionu Pacifik.

Kuvajt, kde se nachází 9% světových zásob ropy. Ropa tvoří v zemi asi 95% příjmů státního rozpočtu a dostává tento stát na 7. místo na světě u GDP na hlavu. Základními kupujícími jeho ropy jsou Japonsko, Jižní Korea, Taiwan, USA, Singapur.

Alžír, kde ropa a plyn představují 60% příjmů. Hlavními plátci za tyto zdroje jsou USA, Itálie, Španělsko, Francie, Holandsko a Kanada.

UAE, žijící z reexportu a surové ropy a plynu. Těží 2,2 milionů barelů denně a prodávají ji především Japonsku, nepotopitelné letadlové lodi USA v Pacifiku.

Maroko. Klíčoví obchodní partneři u exportu jsou Španělsko, Francie, USA, Belgie, Itálie.

Největší ropné ekonomiky Ligy jsou životně závislé na západu a jeho spojencích na východě. Mohou majitele tohoto ropného a plynového bohatství zajímat zájmy samotných Arabů? A mají v LAS nějakou váhu ostatní státy, nesedící na pytli petrodolarů, jako Mauretánie, která je u GDP na hlavu na 185. místě na světě a pod hranicí chudoby tam žije 40% obyvatel, a kde jsou základními dodavateli potravin Francie, Holandsko, Španělsko, Belgie a USA? Nebo Somálsko, živící se půl století chovem dobytka a pirátstvím?

Takže Washington nemá problém manipulovat s tak výhodnou proti-arabskou zbraní, v jakou se přeměnila Liga arabských států.