Nový světový řád má být vybudován na troskách Ruska

Zaprvé, Smlouva o konvenčních ozbrojených silách v Evropě (CFE), která byla pompézně podepsána v r. 1990 a která omezila nasazení nejaderných zbraní na kontinentu, měla být dohodou mezi dvěma bloky – NATO a Varšavskou smlouvou.

Zadruhé, její podkladový kompromis byl svoji povahou spíše politický, než vojenský, protože námořní zbraně, střely s plochou dráhou letu, protiletecká obrana atd. zůstaly mimo rámec CFE.

Zatřetí, od doby, kdy byla CFE zformulována, se světová konfigurace změnila, kdy vznikly nové státy a některé bývalé země východního bloku se připojily k NATO. Takže ustanovení Smlouvy se automaticky jejich existence netýkala.

Podobně i pozměněná verze CFE, podepsaná v Istanbulu v r. 1999, odrážela kompromis politického charakteru. Vzešla z vyjednávání, která se vlekla a byla plná obtíží, ačkoliv bylo příležitostně během tohoto procesu podáváno šampaňské. A navíc následná ratifikace trvala věky – aktualizovaná smlouva CFE byla Ruskem ratifikována až v r. 2004, brzy pak Běloruskem, Kazachstánem a Ukrajinou. Země NATO projevily pro její ratifikaci ještě méně nadšení. Rusko nakonec smlouvu CFE v r. 2007 pozastavilo.

Jak plyne z výše uvedeného, letos v listopadu Washington tuto de facto bezsmyslnou smlouvu hodil do koše. V r. 2007 ruský ministr zahraničí bez obalu potvrdil, že smlouva CFE je mrtvá, když přišel s komentářem, vysvětlujícím, že „dohoda podepsaná v době studené války je již dávno mimo realitu transformované Evropy a nemůže nijak přispět k mezinárodní bezpečnosti“. Generál J. Balujevsky, tehdejší náčelník ruského generálního štábu, dokonce NATO obvinil, že překračuje stropy nastavené smlouvou o tisíce kusů.

Paní Nuland z amerického ministerstva zahraničí sice řekla, že dveře jsou otevřené pro další rozhovory, ale šlo pouze o poznámku v rámci norem diplomatické slušnosti. Pokud má Washington zájem na oživení Smlouvy nebo o přesvědčení Moskvy k novým jednáním o této problematice, jak tvrdí američtí představitelé, tak by prvním přirozeným krokem USA bylo sundat ze dveří zámky. Například NATO by vyjádřilo ochotu dodržovat smluvní kvóty, započítat do celkové rozvahy vojenský potenciál pobaltských států atd. Je však jasné, že USA nic takového neudělají, jinak by musely stáhnout některé své jednotky – tanky, obrněná vozidla, děla a vrtulníky – z Evropy, a tudíž oslabit svoje sevření tohoto kontinentu.

Moskva zareagovala na krok Washingtonu během několika hodin: prezident Medveděv vystoupil s prohlášením týkajícím se klíčového prvku rámce politiky obnovení vztahů – konkrétně nové smlouvy START. Po zmínce, že tato smlouva potvrdila spojitost mezi obrannými a útočnými strategickými zbraněmi, a umožnila Rusku se z ní za definovaných podmínek stáhnout, dal ruský vůdce jasně najevo, že Rusko „si vyhrazuje právo na přerušení dalšího odzbrojování a odstoupení od opatření na kontrolu zbraní“. Tento výrok mohl učinit dojem na média, ale ne na Pentagon, kde jsou, bez pochyby, současné skromné schopnosti ruských ozbrojených sil a vojensko-průmyslového komplexu hodnoceny zcela reálně.

Washingtonem silně propagované obnovení vztahů s Moskvou skončilo kolosálním krachem, a od prvopočátku nebylo možné realisticky očekávat žádný jiný výsledek. Důvodem je, že během posledních zhruba 150 let vytvářely USA takovou vizi světa, kde Rusko – sovětský, post-sovětský nebo jakýkoliv jiný sociální a politický systém – byly a priori považovány za nepřátele. Od A. Mahana po Z. Brzezinského bylo ústředním tématem amerických geostratégů zničení Ruska, jako předehry k americké globální nadvládě. Pár známých příkladů je uvedeno níže.

A. Mahan napsal, že USA musí získat kontrolu nad celou jižní Asií, rozprostírající se mezi 30 a 40 rovnoběžkou, a začít vytlačovat ruský národ na sever. Jeho plánem bylo toto – protože, podle přírodních zákonů, ukončení růstu vede k úpadku – mohou být Rusové zlikvidováni, pokud budou uzamčeni na svých severních územích. Z. Brzezinski pak přišel s tezí, že nový světový řád by měl být vybudován na troskách Ruska, na úkor Ruska, a byl by použit proti Rusku.

Není proto nijak překvapivé, že americký prezident W. Wilson navrhl v r. 1918 rozdělení Ruska, nebo že americký prezident R. Reagan označoval Sovětský svaz za „říši zla“.

Důvěryhodné „znovuzažehnutí“ v americko-ruských vztazích by si vyžadovalo znovuzažehnutí v hlavách amerických politiků a finančních hráčů, kteří by pak přijali zcela novou geopolitickou vizi a nevratně vymazali svůj absurdní sen na světovládu…