Irán a strategické obkličování Sýrie a Libanonu

Tento dokument, k jehož autorům patří i prominentní americké politické postavy, volá po „sražení Sýrie“ do r. 2000 nebo později. Cestovní mapa požaduje vytlačení Sýrie z Libanonu, odvedení pozornosti Damašku tím, že se použije proti-syrská opozice v Libanonu, a pak destabilizaci Sýrie za pomoci jak Jordánska, tak Turecka. K tomu všemu došlo v r. 2005 a 2011. Je to také důvod, proč byla v Libanonu vytvořena proti-syrská aliance 14. březen a zvláštní tribunál pro Libanon (STL).

Jako první krok k tomu všemu dokument z r. 1996 dokonce vyzývá k odstranění prezidenta Saddama Husseina v Bagdádu, a dokonce zmiňuje balkanizaci Iráku a vytvoření strategické regionální aliance proti Damašku, do které patří muslimský sunitský arabský „střední Irák“. Sektářská povaha tohoto projektu je velmi zjevná, stejně jako jeho vazby na opoziční tak zvaný „šíitský půlměsíc“. Tato cestovní mapa se snaží vyvolat sektářské rozpory, jako prostředek dobytí Sýrie a vytvoření šíitsko-muslimského konfliktu, který poškodí Írán a udrží arabské monarchy u moci.

USA nyní iniciovaly vytváření námořního kontingentu u pobřeží Sýrie a Libanonu. To je součástí standardní taktiky Washingtonu nahánění strachu, která byla použita jako forma zastrašování a psychologické války proti Íránu, Sýrii a bloku odporu. Zatímco Washington je zaměstnán svým budováním námořních sil, oficiální média kontrolovaná Saudy a arabskými loutkami USA se zaměřují na rozmístění ruských válečných lodí u Sýrie, což lze považovat za protitah krokům NATO.

Jordánci Al-Ramthain jsou používáni k provádění útoků na Daraa a na syrské území také. Jordánský ministr pro mediální záležitosti a komunikace Rakan Al-Majali to dokonce veřejně připustil a řekl, že jde jen o pašování zbraní. Roky jordánské jednotky úspěšně bránily tomu, aby se z jordánského území dostaly zbraně k Palestincům na Izraelem okupovaném Západním břehu. Ve skutečnosti Ammani posílají zbraně do Sýrie a pracují na její destabilizaci. Jordánské jednotky působí jako frontová linie chránící Izrael a jordánské tajné služby jsou prodlouženou rukou CIA a Mossadu.

Podle tureckých médií poslala Francie své vojenské poradce do Turecka a Libanonu, aby tam připravili brance proti Sýrii. Libanonská média tvrdí totéž. Tak zvaná Svobodná syrská armáda a další nastrčené organizace NATO-GCC také používají turecké a jordánské území pro nájezdy do Sýrie. Libanon je také používán pro pašování zbraní do Sýrie. Mnohé z těchto zbraní byly ve skutečnosti zbraněmi, které Pentagon tajně přesměroval do Libanonu z okupovaného Iráku během funkčního období George W. Bushe ml.

Francouzský ministr zahraničí Alain Juppé Syrské národní radě slíbil, že v Sýrii bude ustanoven tak zvaný „humanitární koridor“. Opět, Syrská národní rada není nezávislý subjekt, a proto Juppé vlastně nic neslíbil; učinil pouhé oznámení.

Zatímco zahraniční společnosti, jako Suncor Energy, byly nuceny opustit Libyi, neopustily Sýrii. Důvodem je, že tyto společnosti byly prezentovány jako humanitární, protože poskytují v Sýrii místní služby. Například Suncor Energy pomohla těžit ropu v Libyi pro export, ale v Sýrii vyrábí energii pro místní spotřebu. Ve skutečnosti nechávají nepřátelské vlády tyto společnosti v zemi proto, že ze Sýrie vyvádí peníze. Chtějí zabránit, aby se nějaké peníze dostaly dovnitř, přičemž zároveň chtějí vysušit místní ekonomiku, jako katalyzátor vnitřní imploze v Sýrii.

Spolu s USA a jejich spojenci z NATO uvaluje Rada pro spolupráci v Zálivu (GCC) sankce, k nimž patří zrušení všech letů do Sýrie. Státy GCC a Turecko se spojily s ministry zahraničí NATO a požadují, aby jejich občané Sýrii opustili. Protože Rada bezpečnosti OSN již není schůdným kanálem proti Sýrii, může se GCC také pokusit o zřízení bezletové zóny nad Sýrií prostřednictvím Arabské ligy.

Turecko: Trojský kůň NATO a brána na Střední východ

Turecko se zúčastnilo setkání Arabské ligy v Maroku, kde byla požadována změna režimu v Damašku. Ankara hrála špinavou roli. Z počátku, na začátku války NATO proti Libyi, Ankara předstírala, že je neutrální, zatímco pomáhala Přechodné radě v Benghází. Tureckou vládu syrská populace nezajímá. Naopak požaduje, aby turečtí představitelé dali Syřanům najevo, že jde o realpolitiku. V součinnosti s GCC Turecko požadovalo, aby Damašek přeorientoval svoji zahraniční politiku a podvolil se požadavkům Washingtonu jako nový satelit. Prostřednictvím iniciativy NATO byli Turci zodpovědní také za najmutí bojovníků proti libyjské a syrské vládě.

Již několik let se Ankara v tichosti pokoušela odstavit Sýrii od Íránu a zlikvidovat íránský vliv na Středním východě. Turecko pracovalo na svoji propagaci a vylepšení svého obrazu mezi Araby, ale celou dobu bylo klíčovým komponentem plánu Washingtonu a NATO. Zároveň vylepšovalo své vojenské kapacity v Černém moři a na hranicích s Íránem a Sýrií. Jeho organizace pro vojenský výzkum a vývoj, TUBITAK-SAGE, také oznámila, že Ankara začne v r. 2012 s hromadnou výrobou střel s plochou dráhou letu, které budou určeny pro námořnictvo a v budoucnu pro USA dodaná vojenská letadla, která budou moct být použita v budoucích regionálních válkách. Turecko a NATO se také dohodly na modernizaci tureckých základen pro jednotky NATO.

V září 2011 se Ankara připojila k projektu protiraketové obrany Washingtonu, což naštvalo jak Moskvu, tak Teherán. Kreml si vyhradil právo zaútočit na zařízení protiraketového štítu NATO ve východní Evropě, zatímco Teherán si vyhradil právo zaútočit na zařízení protiraketového štítu NATO v Turecku, v případě regionální války. Diskutovalo se také o tom, že Kreml rozmístí své rakety Iskander v Sýrii.

Od června 2011 mluví Ankara také o invazi do Sýrie. Prezentovala plány na invazi jako humanitární misi s cílem vytvořit „nárazníkové pásmo“ a „humanitární koridor“ pod rouškou R2P, zatímco rovněž tvrdila, že protesty v Sýrii jsou regionální záležitostí a nikoliv domácí. V červenci 2011, navzdory úzkým íránsko-tureckým ekonomickým vztahům, dala íránská Revoluční garda jasně najevo, že Teherán bude podporovat Syřany a že dal přednost Damašku před Ankarou. V srpnu 2011 začala Ankara rozmísťovat vojáky v záloze a vojenské rezervy na turecko-syrské hranici. Právě v tomto kontextu začala být zesilována ruská vojenská přítomnost v přístavu Tartus.

Z Damašku do Teheránu

Rovněž není pouhou náhodou, že senátor Joseph Lieberman začal na začátku roku 2011 požadovat, aby Pentagon a NATO zaútočily na Sýrii a Írán. Náhodou není ani to, že Teherán byl zahrnut do posledních sankcí, které Obamova vláda (přesněji správa – p.p.) zavedla proti Damašku. Damašek je cílem jako prostředek cílení na Írán, a v širším smyslu prostředek pro oslabení Teheránu, Moskvy a Pekingu, v boji o nadvládu nad euroasijskou pevninou. USA a jejich zbývající spojenci se chystají snížit počet svých jednotek v Iráku, ale nechtějí region opustit a umožnit Íránu vytvořit si most k východnímu Středomoří za využití Iráku.

Jakmile USA opustí Irák, bude tam existovat přímý koridor mezi Libanonem a Sýrií a Íránem. To bude noční můra pro Washington a Tel Aviv. Posílí to regionální převahu Íránu a stmelí blok odporu, který spojí Írán, Sýrii, Irák, Libanon a Palestince. Izrael a USA utrpí velké strategické rány.

Tlak na Sýrii přímo souvisí s tímto americkým stahováním z Iráku a snahou Washingtonu zabránit Teheránu dosáhnout jakýchkoliv dalších geopolitických zisků. Odstraněním Damašku z rovnice Washington a jeho spojenci doufají, že se vytvoří geopolitická překážka pro Írán.

Vše, co Washington dělá, jsou přípravy na novou geopolitickou realitu a pokus zachránit si svoji regionální pozici. Americké ozbrojené síly z Iráku budou nasazeny v zemích GCC v Perském zálivu. V Kuvajtu bude nová bojová jednotka, která byla určena pro opětovný vpád do Iráku, pokud bezpečnost zkolabuje, jako v případě regionální války, nebo aby se postavila Íránu a jeho spojencům v budoucím konfliktu. USA nyní aktivují tak zvanou „Koalici umírněných“, která byla vytvořena za George W. Bushe ml. a která je namířena proti Íránu, Sýrii a jejich regionálním spojencům.

23. listopadu 2011 podepsali Turci vojenskou smlouvu s Británií, ustanovující strategické partnerství a těsnější britsko-turecké vojenské vztahy. Během důležité státní návštěvy Abdullaha Gula v Londýně byla ministrem obrany Phillipem Hammondem a zástupcem náčelníka tureckého generálního štábu Hulusi Akarem podepsána dohoda. Tato britsko-turecká dohoda se dostává do hry v rámci setkání, během kterého se v Tel Avivu s izraelskými představiteli sešli šéf britského generálního štábu generál David Richards a Liam Fox, bývalý skandály pronásledovaný britský ministr obrany. Po návštěvě generála Richardse v Izraeli navštívil Ehud Barak Británii, a později Kanadu, kvůli jednání o Sýrii a jejím strategickém spojenci Íránu. V tomto časovém rámci britská a kanadská vláda prohlásily, že jsou připraveny na válku jak se Sýrií, tak Íránem.

Londýn oznámil, že se také připravují vojenské plány na válku se Sýrií a Íránem. Na druhé straně Atlantiku kanadský ministr obrany Peter MacKay způsobil v Kanadě šok, když přišel s válkychtivými prohlášeními ohledně války se Sýrií a Íránem. Také oznámil, že Kanada nakupuje novou řadu vojenských letadel. O několik dní později jak Kanada, tak Británie přerušily bankovní a finanční styky s Teheránem. Ve skutečnosti byly tyto kroky silně symbolické, protože Teherán své vztahy s Británií a Kanadou vědomě zeslaboval. Zrušení svých styků s Británií a několika dalšími zeměmi EU Íránci otevřeně vyhodnocovali již několik měsíců.

Události kolem Sýrie mají mnohem více společného s geopolitikou Středního východu, než jen se samotnou Sýrií. V izraelském parlamentu byly události v Sýrii přirozeně spojovány se snížením moci Íránu na Středním východě. Tel Aviv se připravoval na velký konflikt již několik let. Patří sem i dálkové vojenské lety do Řecka, které simulovaly útok na Írán, a nasazení izraelských jaderně vyzbrojených ponorek do Perského zálivu. Izrael také provedl cvičení „Bod zvratu“, zaměřené na zachování kontinuity izraelské vlády prostřednictvím evakuace a převezení izraelské vlády a představitelů, včetně izraelského ministerstva financí, do tajných bunkrů, v případě války.

Pět let vytvářel Washington vojenskou sílu na Středním východě namířenou na Írán a blok odporu. Poslal obrovské dodávky zbraní do Saudské Arábie. Poslal dodávku proti-bunkrových bomb do UAE a Izraele, mimo jiných, zatímco modernizoval svůj smrtící arzenál. Američtí představitelé také začali otevřeně probírat vraždění íránských vůdců a vojenských představitelů v rámci tajných operací. To, čemu svět čelí, je cesta k možné vojenské eskalaci, která by mohla dalece překročit hranice Středního východu a vtáhnout do toho Rusko, Čínu a jejich spojence. Revoluční garda dala také jasně najevo, že pokud bude zažehnut konflikt s Íránem, pak budou Libanon, Irák a Palestinci zapojeni jako íránští spojenci.