Rozděl, dobuď a vládni „novému Střednímu východu“

Pozdvižení v arabském světě není ani arabským „probuzením“; takový výraz znamená, že Arabové celou dobu spali, zatímco je obklopovaly diktatury a nespravedlnost. Ve skutečnosti byl arabský svět, který je součástí širšího turko-arabsko-perského světa, plný vzpour, které byly potlačeny arabskými diktátory za koordinace a spolupráce zemí jako Spojené státy, Británie a Francie. Bylo to zasahování těchto mocností, co vždy působilo jako protiváha demokracie, a bude to pokračovat.

Rozdělá a dobývej: Jak bylo první „arabské jaro“ zmanipulováno

Plány na rekonfiguraci Středního východu se objevily před mnoha lety, před první světovou válkou. Avšak až během první světové války byly projevy těchto koloniálních plánů viditelné na „velkém arabském povstání“ proti Osmanské říši.

Navzdory faktu, že Britové, Francouzi a Italové byli koloniálními mocnostmi, které Arabům zabránily těšit se svobodě v zemích jako Alžír, Libye, Egypt a Súdán, dokázaly se tyto koloniální mocnosti líčit jako přátelé a spojenci při osvobození Arabů.

Během „velkého arabského povstání“ Britové a Francouzi použili Araby prakticky jako pěšáky proti Osmanům, aby prosadili vlastní geopolitické plány. Tajný dodatek Sykes-Picot ke smlouvě mezi Londýnem a Paříží je názorným příkladem. Francie a Británie dokázaly využít a zmanipulovat Araby tím, že jim prodali myšlenku osvobození Arabů od tak zvaného „útlaku“ Osmanů.

Ve skutečnosti byla Osmanská říše multietnickým impériem. Poskytovala místní a kulturní autonomii všem svým lidem, ale byla zmanipulována tak, aby se stala tureckým celkem. Dokonce i arménskou genocidu, která následovala v osmanské Anatolii, je třeba analyzovat ve stejném kontextu, jako současné útoky na křesťany v Iráku, jako součást plánu externích hráčů na rozdělení Osmanské říše, Anatolie a občanů Osmanské říše.

Po kolapsu Osmanské říše to byly Londýn a Paříž, kdo Arabům odepřel svobodu, zatímco zasévaly sémě nesvárů mezi nimi. Místní zkorumpovaní arabští vůdci byli také partnery tohoto projektu a mnozí z nich byli velmi šťastní, že se stanou loutkami Británie a Francie. Ve stejném smyslu je dnes manipulováno „arabské jaro“. USA, Británie, Francie a další nyní, za pomoci zkorumpovaných arabských vůdců a osobností, pracují na restrukturalizaci arabského světa a Afriky.

Plán Yinon: Řád z chaosu…

Plán Yinon, který je pokračováním britské válečné lsti na Středním východě, je strategický plán Izraele na zajištění regionální nadvlády Izraele. Trvá na tom a stanovuje, že Izrael musí rekonfigurovat své geopolitické prostředí, prostřednictvím balkanizace okolních arabských států a jejich rozpadu na menší a slabší státy.

Izraelští stratégové pohlíží na Irák jako na největší strategickou výzvu představovanou nějakým arabským státem. To je důvod, proč byl Irák určen jako centrum balkanizace Středního východu a arabského světa (nejen, chazarskou říši porazil kdysi právě Bagdádský kalifát spolu s Rusy – p.p.). V Iráku, na základě konceptu plánu Yinon, požadovali izraelští stratégové rozdělení na kurdský stát a dva arabské státy, jeden pro šíitské muslimy a druhý pro sunitské muslimy. Prvním krokem k tomuto byla válka mezi Irákem a Íránem, kterou plán Yinon probírá.

Atlantic, v r. 2008, a časopis amerických ozbrojených sil, v r. 2006, zveřejnily mapy, které se držely skic plánu Yinon. Mimo rozdělení Iráku, po kterém volá také Bidenův plán, požaduje plán Yinon rozdělení Libanonu, Egypta a Sýrie. Rozdělení Íránu, Turecka, Somálska a Pákistánu do této linie a názorů spadá také. Plán Yinon požaduje také rozklad v severní Africe a předpovídá, že to začne v Egyptě a pak se to přelije do Súdánu, Libye a zbytku regionu.

Zajištění říše: Předefinování arabského světa…

Ačkoliv se proláknul, je plán Yinon v pohybu a je oživován v rámci „Jasného zlomu“. To je dokument napsaný v r. 1996 Richardem Perle a studijní skupinou „Nová izraelská strategie do r. 2000“ pro Benjamina Netanyahu, v té době izraelského premiéra. Perle byl bývalým podtajemníkem Pentagonu za Ronalda Reagana a později byl vojenským poradcem George Bushe ml. a Bílého domu. Mimo Perleho patřili ke členům studijní skupiny „Nová izraelská strategie do r. 2000“ také James Colbert (Židovský institut pro záležitosti národní bezpečnosti), Charles Fairbanks ml. (Univerzita Johns Hopkins), Douglas Feith (Feith and Zell Associates), Robert Loewenberg (Institut pokročilých strategických a politických studií), Jonathan Torop (Washingtonský institut blízkovýchodní politiky), David Wurmser (Institut pokročilých strategických a politických studií) a Meyray Wurmser (univerzita Johns Hopkins). Jasný průlom: Nová strategie pro zajištění říše – to je celý název tohoto izraelského politického dokumentu z r. 1996.

V mnoha ohledech USA realizují cíle vytčené v politickém dokumentu Tel Avivu v r. 1996, zajištění „říše“. Navíc výraz „říše“ implikuje strategickou mentalitu autorů. Říše poukazuje buď na území, kterému vládne monarcha, nebo území, která spadají pod vládu monarchy, ale fyzicky nejsou pod jeho kontrolou a vládnou jim vazalové. V tomto kontextu je slovo říše používáno k označení Středního východu coby království Tel Avivu. Fakt, že Perle, který byl prakticky kariérním představitelem Pentagonu, pomohl autorovi izraelského dokumentu, vede rovněž k otázce, jestli suverénem této říše je Izrael, Spojené sáty, nebo obě země.

Zajišťování říše: Izraelské plány na destabilizaci Damašku

Izraelský dokument z r. 1996 požaduje „převálcování Sýrie“ někdy kolem r. 2000 nebo později, kdy mají být Syřané vytlačeni z Libanonu a Syrská arabská republika má být destabilizována za pomoci Jordánska a Turecka. K tomu došlo v r. 2005 a v r. 2011. Dokument z r. 1996 uvádí: „Izrael může formovat své strategické prostředí, ve spolupráci s Tureckem a Jordánskem, tím, že oslabí, zkrotí či dokonce převálcuje Sýrii. Toto úsilí může být zaměřeno na odstranění Saddama Husseina od moci v Iráku – který je sám o sobě důležitým izraelským strategickým cílem – jako prostředek pro zmaření regionálních ambicí Sýrie.“ (1)

Jako první krok k vytvoření Izraelem ovládaného „nového Středního východu“ a k obklíčení Sýrie uvádí dokument z r. 1996 odstranění prezidenta Saddama Husseina v Bagdádu, a dokonce uvádí balkanizaci Iráku a vytvoření strategické aliance proti Damašku, jejíž součástí bude sunitský muslimský „střední Irák“. Autoři píší: „Ale Sýrie bude vstupovat do tohoto konfliktu s potenciálními slabinami: Damašek je příliš zaměstnaný řešením hrozící nové regionální rovnice, aby dovolil zmatek na libanonském křídle. A Damašek se bojí, že „přirozená osa“ s Izraelem na jedné straně, a střední Irák a Turecko na druhé, a s Jordánskem uprostřed, vytlačí a odtrhne Sýrii od saudského poloostrova. Pro Sýrii by to mohlo být předehrou k překreslení mapy Středního východu, které by ohrozilo teritoriální integritu Sýrie.“ (2)

Perle a studijní skupina „Nová izraelská strategie do r. 2000“ vyzývají také k vyhnání Syřanů z Libanonu a destabilizaci Sýrie za použití lidí z libanonské opozice. Dokument uvádí: „(Izrael musí odvést) pozornost Sýrie tím, že použije elementy z libanonské opozice pro destabilizaci syrské kontroly v Libanonu.“ (3) A to se stalo v r. 2005, po zavraždění Haririho, které pomohlo spustit tak zvanou „cedrovou revoluci“ a vytvořit silně proti-syrskou alianci 14. březen, kontrolovanou zkorumpovaným Saidem Hariri.

Dokument také volá po tom, aby Tel Aviv „využil příležitosti připomenout světu povahu syrského režimu“ (4). To jasně zapadá do izraelské strategie démonizace oponentů pomocí PR kampaní. V r. 2009 izraelská zpravodajská média otevřeně připustila, že Tel Aviv, prostřednictvím svých velvyslanectví a diplomatických misí, spustil globální kampaň na diskreditaci íránských prezidentských voleb, ještě než k nim došlo, pomocí mediální kampaně a organizování protestů před íránskými velvyslanectvími (5).

Dokument také zmiňuje něco, co připomíná to, co se právě nyní děje v Sýrii. Uvádí se tam: „Pochopitelně nejdůležitějším je, že Izrael má zájem na diplomatické, vojenské a operační podpoře akcí Turecka a Jordánska proti Sýrii, jako zajišťování kmenových aliancí s arabskými kmeny, které budou přecházet na syrské území a jsou nepřátelské k syrské vládnoucí elitě.“ (6) Při nepokojích v Sýrii v r. 2011 se pronikání rebelů a pašování zbraní přes hranice s Jordánskem a Tureckem stalo pro Damašek hlavním problémem.

V tomto konceptu není také nijak překvapující, že Ariel Sharon a Izrael řekl Washingtonu, aby zaútočil na Sýrii, Libyi a Írán po anglo-americké invazi do Iráku (7). A nakonec stojí za to vědět, že tento izraelský dokument obhajoval také preventivní válku, s cílem zformovat geostrategické prostředí Izraele a vytvořit „nový Střední východ“ (8). To je politika, kterou USA v r. 2001 také přijaly.

Vyhlazení křesťanských komunit na Středním východě

Také není žádnou náhodou, že egyptští křesťané byli napadeni ve stejné době, kdy probíhalo jihosúdánské referendum, a před krizí v Libyi. Stejně tak není náhoda, že iráčtí křesťané, jedna z nejstarších světových křesťanských komunit, byli vyhnáni do exilu a byli nuceni opustit svá dědičná území v Iráku. Spolu s exodem iráckých křesťanů, ke kterému došlo za bedlivého dohledu amerických a britských vojenských jednotek, se bagdádské čtvrti staly sektářskými, kdy byli šíitští a sunitští muslimové nuceni násilnostmi a eskadrami smrti vytvořit sektářské enklávy. To vše souvisí s plánem Yinon a rekonfigurací regionu, jako součásti širšího cíle.

V Íránu se Izraelci pokoušeli, marně, přimět íránskou židovskou komunitu k odchodu. Íránská židovská populace je prakticky druhou největší na Středním východě a je to údajně nejstarší nedotčená židovská komunita na světě. Íránští židé se považují za Íránce, kteří jsou svázáni s Íránem jako svojí domovinou, stejně jako muslimští a křesťanští Íránci, a pro ně je koncept, že se musí přestěhovat do Izraele, protože jsou židé, absurdní.

V Libanonu pracoval Izrael na vyvolání sektářského napětí mezi různými křesťanskými a muslimskými frakcemi, jakož i mezi drúzy. Libanon je odrazovým můstkem do Sýrie a rozdělení Libanonu do několika mešních států je také považováno za prostředek balkanizace Sýrie a jejího rozpadu na několik menších sektářských arabských států. Cílem plánu Yinon je rozdělit Libanon a Sýrii na několik států na základě náboženské a sektářské identity sunitských muslimů, šíitských muslimů, křesťanů a drúzů. Jako cíl by také mohl existovat křesťanský exodus v Sýrii.

Nový šéf maronitské katolické syrské církve Antioch, největší autonomní východní katolické církve, vyjádřil své obavy ohledně vyčištění Levantu a Středního východu od arabských křesťanů. Patriarcha Mar Beshara Boutros Al-Rahi a mnoho dalších křesťanských vůdců v Libanonu a Sýrii se obávají převzetí moci v Sýrii Muslimským bratrstvem. Stejně jako v Iráku útočí nyní záhadné skupiny na křesťanské komunity v Sýrii. Vůdci křesťanské východní ortodoxní církve, včetně ortodoxního patriarchy Jeruzaléma, své silné obavy vyjádřili veřejně rovněž. Mimo křesťanských Arabů sdílí tyto obavy i asyrské a arménské komunity, které jsou z velké části křesťanské.

Šejk Al-Rahi byl nedávno v Paříži, kde se setkal s prezidentem Nicolasem Sarkozy. Uvádí se, že maronitský patriarcha a Sarkozy se ohledně Sýrie neshodli, což přimělo Sarkozyho říct, že syrský režim zkolabuje. Stanoviskem patriarchy Al-Rahi bylo, že Sýrie by měla být ponechána na pokoji a měly by ji být umožněny reformy. Maronitský patriarcha také Sarkozymu řekl, že s Izraelem je třeba se vypořádat jako s hrozbou, pokud Francie chce legitimně odzbrojit Hizballah.

Za jeho postoj ve Francii Al-Rahimu neustále děkovali křesťanští a muslimští náboženští vůdci Syrské arabské republiky, kteří ho navštívili v Libanonu. Hizballah a jeho političtí spojenci v Libanonu, ke kterým patří většina křesťanských libanonských poslanců, maronitského patriarchu, který se později vydal na turné po jižním Libanonu, velebili také.

Šejk Al-Rahi je nyní politicky napadán Haririm vedenou aliancí 14. březen, kvůli svému postoji k Hizballahu a svému odmítání podpory svržení syrského režimu. Hariri plánuje konferenci křesťanských potentátů v opozici vůči patriarchovi Al-Rahi a stanovisku maronistké církve. Protože A-Rahi svůj postoj oznámil, strana Tahrir, která je aktivní jak v Libanonu, tak v Sýrii, ho také začala zasypávat kritikou. Bylo také oznámeno, že vysoce postavení američtí představitelé zrušili svá setkání s maronistkým patriarchou, jako signál svého znechucení jeho postojem k Hizballahu a Sýrii.

Haririm vedená aliance 14 březen v Libanonu, která byla vždy oblíbenou menšinou (dokonce když byla parlamentní většinou) spolupracovala ruku v ruce s USA, Izraelem, Saudskou Arábií, Jordánskem a skupinami používajícími násilí a terorismus v Sýrii. Muslimské bratrstvo a další tak zvané salafistické skupiny ze Sýrie koordinovaly aktivity a pořádaly tajné rozhovory s Haririm a křesťanskými politickými stranami v alianci 14. březen. To je důvod, proč se Hariri a jeho spojenci vrhli na kardinála Al-Rahi. Byl to rovněž Hariri a aliance 14. březen, kdo přivedl do Libanonu Fatah Al-Islam, a nyní pomáhají některým jeho členům utéct a bojovat v Sýrii.

Existují neznámí snipeři, kteří střílí na syrské civilisty a syrskou armádu, s vyhlídkou na vyvolání chaosu a vnitřního boje. Křesťanské komunity v Sýrii jsou také cílem neznámých skupin. Je velmi pravděpodobné, že tito útočníci představují koalici amerických, francouzských, izraelských, tureckých, saudských jednotek a sil Arabů Khalij (Záliv), spolupracující s některými Syřany uvnitř země.

Křesťanský exodus je pro Střední východ naplánován Washingtonem, Tel Avivem a Bruselem. Bylo oznámeno, že šejkovi Al-Rahi bylo v Paříži prezidentem Nicolasem Sarkozy řečeno, že křesťanské komunity v Levantu a na Středním východě mohou přesídlit a usadit se v Evropské unii. To není žádná laskavá nabídka. Je to facka uštědřená stejnými mocnostmi, které záměrně vytvořily podmínky pro likvidaci starodávných křesťanských komunit Středního východu. Cílem se zdá být buď přesídlení křesťanských komunit mimo region, nebo oddělit do enkláv. Cílem by mohlo být obojí.

Tento projekt má vytvořit arabské země jako výlučně islámské a je v souladu jak s plánem Yinon, tak geopolitickými cíli USA na ovládnutí Euroasie. Výsledkem může být velká válka. Arabští křesťané mají nyní mnoho společného s černými Araby.

Přerozdělení Afriky: Plán Yinon je velmi živý a v chodu…

Co se týká Afriky, Tel Aviv usiluje o zajištění Afriky coby součásti své širší periferie. Tato širší, či tak zvaná „nová“ periferie se stala základem geostrategie Tel Avivu po r. 1979, kdy „stará“ periferie proti Arabům, do které spadal i Írán, který byl v období Páhlavího jedním z nejbližších spojenců Izraele, v r. 1979 zkolabovala díky íránské revoluci. V tomto kontextu byla vymyšlena „nová periferie“ Izraele, do které byly zahrnuty země jako Etiopie, Uganda a Keňa, proti arabským státům a Islámské republice Írán. To je důvod, proč byl Izrael tak hluboce zapleten do balkanizace Súdánu.

Ve stejném kontextu, jako sektářské rozdělení na Středním východě, přišli Izraelci s plány na rekonfiguraci Afriky. Cílem plánu Yinon je překreslit Afriku na základě tří aspektů: 1) etnicko-jazykového; 2) podle barvy kůže; a 3) náboženského. Aby si říši zajistili, tak i Institut pokročilých strategických a politických studií (IASPS), izraelský mozkový trust, do kterého patřil Perle, tlačil na vytvoření afrického velitelství Pentagonu (AFRICOM).

Pokus zabránit spojení arabské a africké identity právě probíhá. Jde o snahu vytyčit v Africe rozdělující linie mezi tak zvanou „černou Afrikou“ a údajně „ne-černou“ severní Afrikou. To je součást plánu na vytvoření rozkolu v Africe mezi domnělými „Araby“ a tak zvanými „černými“.

Tento cíl je důvodem, proč byla absurdní identita „afrického jižního Súdánu“ a „arabského severního Súdánu“ živena a prosazována. Je to také důvodem, proč černí Libyjci byli cílem kampaně na „barevné vyčištění“ v Libyi. Arabská identita v severní Africe je oddělována od své africké identity. Zároveň probíhá pokus vyhladit velké populace „černých Arabů“, aby došlo k jasnému oddělení mezi „černou Afrikou“ a „ne-černou“ severní Afrikou, která bude přeměněna na bojiště, na kterém spolu budou válčit zbývající „ne-černí“ Berbeři a Arabové.

Ve stejném kontextu je vyvoláváno napětí mezi muslimy a křesťany v Africe, na místech jako Súdán a Nigérie, aby se vytvořily další linie a zlomové body. Rozdmýchávání těchto sporů na základě barvy kůže, náboženství, etnicity a jazyka má vyvolat rozluky a nejednotnost v Africe. To vše je součástí širší africké strategie odříznutí severní Afriky od zbytku afrického kontinentu.

Příprava šachovnice pro „střet civilizací“

Právě v tomto bodu je třeba složit všechny kousky dohromady a tečky se spojí.

Šachovnice je připravována na „střet civilizací“ a všechny figurky na šachovnici jsou dávány na místo. Arabský svět je v procesu štěpení a jsou vytvářeny ostré dělící linie. Tyto linie nahrazují zdánlivě hladké linie přechodu mezi různými etnicko-jazykovými a náboženskými skupinami a barvami kůže.

V rámci tohoto plánu již plynulý přechod mezi společnostmi a zeměmi nemůže existovat. To je důvod, proč jsou cílem křesťané na Středním východě a v severní Africe, jako koptové. Je to také důvod, proč černí Arabové a černí Berbeři, jakož i ostatní severoafrické populační skupiny s černou barvou pleti, čelí v severní Africe genocidě.

Po Iráku a Egyptě jsou důležitými body regionální destabilizace v severní Africe a jihovýchodní Asii Libyjská arabská džamahírie a Syrská arabská republika. To, co se děje v Libyi, bude mít vliv na Afriku, a to, co se děje v Sýrii, bude mít vliv na jihovýchodní Asii a dále. Jak Irák, tak Egypt, v souvislosti s tím, co uvádí plán Yinon, fungovaly jako rozbuška destabilizace obou těchto arabských států.

Je organizováno vytvoření oblasti výhradně „muslimského Středního východu“ (vyjma Izraele), která bude vřít kvůli bojům mezi šíity a sunity. Podobný scénář je připravován pro „ne-černou severní Afriku“, která bude charakteristická konfrontací mezi Araby a Berbery. Zároveň, v rámci modelu „střetu civilizací“, jsou Střední východ a severní Afrika určeny k simultánnímu konfliktu s tak zvaným „západem“ a „černou Afrikou“.

To je důvod, proč jak Nicolas Sarkozy ve Francii, tak David Cameron v Británii přišli během začátku konfliktu v Libyi s paralelními prohlášeními, že multikulturalismus je v jejich západoevropských společnostech mrtev (9). Skutečný multikulturalismus ohrožuje legitimitu válečné agendy NATO. Představuje také překážku k prosazení „střetu civilizací“, který představuje úhelný kámen americké zahraniční politiky.

V tomto ohledu Zbigniew Brzezinski, bývalý americký poradce pro národní bezpečnost, vysvětluje, proč je multikulturalismus hrozbou pro Washington a jeho spojence: „Jak se Amerika stává stále více multikulturní společností, může být obtížnější zformovat konsensus v záležitostech zahraniční politiky (např. války s arabským světem, Čínou, Íránem nebo Ruskem a bývalým Sovětským svazem), s výjimkou okolností skutečně masivní a široce vnímané přímé vnější hrozby. Takový konsensus obecně existoval za druhé světové války, a dokonce během studené války (a nyní existuje díky „globální válce proti terorismu“).“ (10) Další Brzezinského věta vyjadřuje, proč by se populace stavěla proti válce nebo ji podporovala: „Konsensus byl však zakořeněn, nejen v hluboce sdílených demokratických hodnotách, které veřejnost vnímá jako ohrožené, ale také v kulturní a etnické afinitě k převážně evropským obětem nepřátelského totalitarismu.“ (11)

I za rizika, že se budu opakovat, je třeba opět zmínit, že to přesně zapadá do záměru tyto kulturní afinity mezi Středním východem-severní Afrikou (MENA) a tak zvaným „západním světem“ a subsaharskou Afrikou zrušit, a proto jsou cílem křesťané a černoši.

Egocentrismus a ideologie: Ospravedlnění dnešních „spravedlivých válek“

V minulosti koloniální mocnosti západní Evropy své lidi indoktrinovaly. Jejich cílem bylo získat lidovou podporu pro koloniální dobývání. To mělo formu šíření křesťanství a prosazování křesťanských hodnot za podpory ozbrojených obchodníků a koloniálních armád.

Zároveň byly nasazeny rasistické ideologie. Lidé, jejichž půda byla kolonizována, byli líčeni jako „podlidé“, podřadní nebo nemající duši. Nakonec bylo použito „břímě bílého muže“ vydávajícího se na misi civilizování tak zvaných „necivilizovaných lidí světa“. Tento soudržný ideologický rámec byl používán k vykreslování kolonialismu jako „spravedlivé věci“. Ta (spravedlivá věc) pak byla použita pro legitimizaci vedení „spravedlivých válek“ jako prostředku dobývání a „civilizování“ cizích zemí.

Dnes se imperialistické plány Spojených států, Británie, Francie a Německa nezměnily. Změnila se pouze záminka a ospravedlňování vedení jejich neokoloniálních dobyvačných válek. Během koloniálního období byly historky a ospravedlňování vedení válek veřejným míněním v kolonizujících zemích, jako Francie a Británie, akceptovány. Dnešní „spravedlivé války“ a „správné věci“ jsou prováděny pod vlajkou práv žen, lidských práv, humanitarismu a demokracie.

Poznámky

1. Richard Perle et al., A Clean Break: A New Strategy for Securing the Realm (Washington, D.C. and Tel Aviv: Institute for Advanced Strategic and Political Studies), 1996.
2. Ibid.
3. Ibid.
4. Ibid.
5. Barak Ravid, "Israeli diplomats told to take offensive in PR war against Iran," Haaretz, June 1, 2009.
6. Perle et al., Clean Break, op. cit.
7. Aluf Benn, "Sharon says U.S. should also disarm Iran, Libya and Syria," Haaretz, September 30, 2009.
8. Richard Perle et al., Clean Break, op. cit.
9. Robert Marquand,"Why Europe is turning away from multiculturalism," Christian Science Monitor, March 4, 2011.
10. Zbigniew Brzezinski, The Grand Chessboard: American Primacy and Its Geostrategic Imperatives (New York: Basic Books October 1997), p.211
11. Ibid.