Bankéři se zmocnili Evropy: Převzala ji Goldman Sachs

Zorganizování neúspěchu aukce dluhopisů bylo jasnou zprávou pro německou vládu. Jak jsem v té době napsal, neexistuje žádný důvod, proč by Německo, se svým relativně nízkým dluhem ve vztahu k GDP, v porovnání s problémovými zeměmi, nemělo být schopné své dluhopisy prodat.

Pokud je pochybná úvěrová bonita Německa, jak může být očekáváno, že Německo nouzově vyplatí ostatní země? Důkaz, že neúspěch aukce německých státních dluhopisů byl zorganizován, poskytla úspěšná aukce státních dluhopisů problémové Itálie o dva dny později.

Podivné, že. Itálie, největší země EU, která potřebuje nouzově vyplatit své dluhy, může stále své dluhopisy prodávat, ale Německo, které nepotřebuje žádné nouzové vyplacení a od kterého se očekává, že disproporcionálně ponese náklady na nouzové vyplacení Itálie, Řecka a Španělska, své dluhopisy prodat nedokázalo.

Podle mého názoru byl neúspěch aukce německých dluhopisů zorganizován americkým ministerstvem financí, Evropskou centrální bankou a úřady EU, a soukromými bankami, které vlastní problémové státní dluhy.

Můj názor je založen na následujících faktech. Goldman Sachs a americké banky si zajistily evropské státní dluhy ve výši zřejmě až 1 bilion dolarů či více tím, že prodávaly swapy nebo pojištění, proti kterým si nevytvořily žádné rezervy. Poplatky, které americké banky dostaly za garantování hodnoty instrumentů evropských státních dluhů, šly prostě do zisku a bonusů vedení. Toto samozřejmě zruinovalo amerického pojišťovacího obra AIG a vedlo to k nouzovému vyplácení TARP na úkor amerických daňových poplatníků a k enormním ziskům Goldman Sachs.

Pokud dojde k selhání u nějakého evropského státního dluhu, americké finanční instituce, které vydaly swapy nebo nepodložené garance na tyto dluhy, budou muset vyplatit obrovské sumy, které nemají. Pověst amerického finančního systému by jeho neschopnost plnit závazky z vydaných swapů zřejmě nepřežila. Proto by krach evropských státních dluhů obnovil finanční krizi v USA a vyžádal by si nové kolo nouzových vyplácení, nebo nové kolo „kvantitativního uvolňování“ Federálních rezerv, tedy tištění peněz, aby se podpořily nezodpovědné finanční instrumenty, jejichž vydání obohatilo velmi malý počet příslušníků vedení.

Prezident Obama zcela jistě nechce jít do volebního roku s vyhlídkami na finanční selhání USA. Takže bez jakýchkoliv pochyb americké ministerstvo financí chce odklidit Německo z cesty evropského nouzového vyplácení.

Soukromé francouzské, německé a holandské banky, které drží většinu problematických státních dluhů, nechtějí žádné ztráty. Buď jejich bilance, již zruinované podvodnými deriváty Wall Street, nemohou další ztráty ustát, nebo se bojí poklesu ceny svých akcií kvůli nižším příjmům, v důsledku odpisu špatných státních dluhů. Jinými slovy, pro tyto banky jsou ve hře velké peníze, což jim poskytuje enormní motivaci pro odklizení německé vlády z cesty jejich vykazovaných zisků.

Evropská centrální banka je nerada podřadnějším subjektem než americké Federální rezervy a britská Bank of England. ECB chce pravomoc, aby mohla provést vlastní „kvantitativní uvolňování“. ECB je restrikcemi svých pravomocí podmínkami, které Německo požadovalo, aby bylo ochotno se vzdát vlastní měny a kontroly německé centrální banky nad peněžní zásobou země, frustrována. Úřady EU chtějí více „sjednocenosti“, čímž mají na mysli méně suverenity členských zemí EU. Německo, jako nejmocnější člen EU, je tím typem moci, kterou úřady EU baží dosáhnout.

Tudíž neúspěch aukce německých státních dluhopisů byla zinscenovaná událost, aby bylo Německo potrestáno a německá vláda varována, aby „sjednocenosti“ či ztrátě suverenity jednotlivých zemí nebránila.

Německo, které bylo zastrašováno od své porážky v druhé světové válce, bylo učiněno ústavně neschopným silného vedení. Jakýkoliv náznak německého vůdcovství je rychle zlikvidován narážkami, že připomíná Třetí říši. V důsledku toho bylo Německo zatlačeno do Evropské unie, která má v úmyslu zničit politickou suverenitu členských vlád, stejně jako Albion zničil suverenitu amerických států.

Kdo bude vládnout Nové Evropě? Očividně soukromé evropské banky a Goldman Sachs.

Novým prezidentem Evropské centrální banky je Mario Draghi. Tento jedinec byl místopředsedou a výkonným ředitelem Goldman Sachs International a členem řídícího výboru Goldman Sachs. Draghi byl také italským výkonným ředitelem Světové banky, guvernérem italské centrální banky, členem řídící rady Evropské centrální banky, členem správní rady Banky pro mezinárodní vypořádání (BIS) a členem rady guvernérů Mezinárodní banky pro rekonstrukci a rozvoj (IBRD) a Asijské rozvojové banky, a předsedou Komise pro finanční stabilitu.

Je zjevné, že Draghi bude chránit moc bankéřů.

Nový italský premiér, který by jmenován, nikoliv zvolen, byl členem Sboru mezinárodních poradců Goldman Sachs. Mario Monti byl jmenován do Evropské komise, jedné z vládnoucích organizací EU. Monti je evropským předsedou Trilaterální komise, americké organizace, která prosazuje americkou hegemonii na celém světě. Monti je členem skupiny Bilderberg a zakládajícím členem skupiny Spinelli, organizace vytvořené v září 2010 pro usnadnění integrace v rámci EU.

Stejně jako byl nevolený bankéř dosazen jako premiér v Itálii, byl nevolený bankéř dosazen jako premiér i v Řecku. Očividně mají vyrobit bankéřské řešení krize státních dluhů.

Nově jmenovaný premiér Řecka, Lucas Papademos, byl guvernérem Bank of Greece. V letech 2002-2010. Byl vice-prezidentem Evropské centrální banky. Také on je členem americké Trilaterální komise.

Jacques Delors, zakladatel Evropské unie, na kongresu britských odborů v r. 1988 slíbil, že Evropská komise bude po vládách požadovat zavedení legislativy ve prospěch pracujících. Místo toho tu máme bankéři ovládanou Evropskou komisi, požadující, aby evropští pracující nouzově vyplatili banky tím, že budou akceptovat nižší mzdy, méně sociálních služeb a pozdější odchod do důchodu (a u nás neustále rostoucí daně a zhoršující se kvalitu zboží – p.p.).

Evropská unie, stejně jako vše ostatní, je jen další pletichou s cílem koncentrovat bohatství do rukou hrstky, na úkor evropských občanů, kteří jsou odsouzeni, stejně jako Američané, být v 21. století pouhými otroky a nevolníky.