Globální krize, hranice růstu a nerealizované možnosti

1) dosáhly trhy ve své původní podobě hranice svého rozšiřování;

2) řízená manipulace světovými penězi vedla k jejich diskreditaci, což umožnilo koncentraci globálních ekonomických zdrojů do rukou velmi úzké skupiny lidí;

3) modernizace výroby jako vektor sociálně-ekonomického rozvoje se přiblížila svému finále: lidstvo se těsně přiblížilo k tomu, aby mohlo být v hospodářském cyklu zcela nahrazeno automaty a roboty, tj. k završení své systémové evoluce.

Experti, analyzující příčiny krize, zpravidla tyto tři výše uvedené důsledky berou v úvahu jen částečně a soustřeďují svoji pozornost na první a druhý, nebo v lepším případě na jejich souhrn, a považují modernizaci za něco nanejvýš nepodstatného. A v souladu s tím i jejich doporučení se, mimo čistě finančně manipulativních záležitostí, v konečném důsledku redukují na imperativní konstatování o nutnosti nalezení cesty pro „rozšíření trhů“ nebo začlenění sociální stránky do odpovídajících technologických procesů (tj. redukci společenského systému a jeho očištění o pro výrobu nepotřebný lidský „balast“). A co víc, právě tento výsledek byl začleňován jako cíl do zmíněných globálních projektů, které byly spuštěny před čtyřiceti lety a daly zrodu všem dnešním ekonomickým problémům.

„Zřejmý“ scénář

Protože mnohé věci se během posledních sta let probíraly, Římský klub je zdůvodnil, Brzezinski, Atalli a Kurzweil vyjevili, síťová struktura společnosti je absorbovala a finanční spekulace s „odděleným“ dolarem, vysávající regiony, si vynutily vytvoření co nejširšího možného – globálního – trhu (2), není složité popsat ten cílový společensko-ekonomický systém, kvůli kterému byly všechny výše uvedené manipulace prováděny.

Zaprvé, byly provedeny výpočty pro vybudování optimalizované „civilizace o stálém počtu“. Tržní regulátor se předpokládalo nahradit administrativním, postaveným na spolupráci korporací. Ideální počet lidí by měl být snížen na počet pracovníků potřebných pro výrobu a „darmožrouti“ by měli být eliminováni zcela (nebo téměř zcela – tj. s ohledem na inovační rezervy a nutnost reprodukce). A v souladu s tím se očekávalo, že zbožově-peněžní systém vztahů bude transformován na čistě přídělový, a kritériem pro příděly vyrobené produkce bude korporátní statut a užitečnost.

Zadruhé, předpokládalo se, že elektronická komunikační síť, zavedená do sociálního systému, vytvoří ideální prostředí pro řízení a umožní optimalizovat správní aparát a vyloučit zbytečné, zdvojené a funkčně neužitečné organizační procedury. A navíc síťová rovnoprávnost mezi „biologickými a nebiologickými subjekty“ sítě, tj. mezi lidmi – „pracovníky“ a jim konkurujícími automaty a roboty byla považována za maximálně příznivý faktor pro podporu další modernizace výroby (až do přepadu do „technologické singularity“), (3).

A adekvátně, zatřetí, možnost dosažení hranic rozvoje společnosti a zastavení působení modernizačního regulátoru nejen, že nevyvolává žádné rozpaky, ale právě naopak, byla zdrojem mýtu o „prémii pro vítěze“ – dosažení nesmrtelnosti prostřednictvím symbiózy s počítačem a přechodem na nelidskou (transhumánní) formu existence (viz 1, 2).

Když to shrneme, tak za výsledek globální sociálně-ekonomické reorganizace, prováděné téměř půl století, byla považována společnost, historicky „se propadnuvší“ o mnoho století zpět: fungující na principu statutu, sociálně rozdělená do kast (stratégy, kotelníky atd.) – na „bohu rovné nesmrtelné“ až po „lidský spotřební materiál“ – a ekonomicky představující sice poměrně technologicky rozvinuté, ale přesto předpotopní naturální hospodářství (graf).

Procesní schéma „naturální“ ekonomiky: a) s lidmi, b) bez lidí (tj. plnohodnotní nelidé – roboti a kyborgové).

V principu, pokud by byl tento úmysl realizován, tak výsledný hospodářský systém by byl charakteristický:

1) maximální koncentrací (tj. veškerá možná evoluce by byla omezena na přechod ze stavu a) do stavu b);

2) vysokou stabilitou, omezenou pouze existencí zpracovatelných zdrojů, jejichž spotřeba bude za stále většího počtu nelidí a za praktické neexistence systémového rozvoje jen klesat.

Nicméně ne vše zamýšlené lze realizovat v praxi.

Korekce realitou

Ve skutečnosti se plánovaný výsledek globálních projektů liší od výsledku dosaženého ve skutečnosti. A první přepočítání se spočívá v tom, že i když se trhy podařilo zatlačit do hluboké krize, neustále tlačené směrem ke kolapsu, očividně podcenili jejich možnosti regulovat se prostřednictvím zpětných vazeb.

Začněme tím, že příval světových peněz je zcela nepochybně zdrojem finančního, ekonomického, politického a sociálního chaosu. Nicméně nelze pochybovat o tom, že i přes vážnou ránu zbožovému obratu na trzích se ho nepodařilo zastavit zcela, a podřídit něčí centralizované správě ho nelze. Místo ničím nepodložených amerických, evropských nebo jakýchkoliv jiných peněžních herních žetonů je nahradí skutečná komodita-médium s reálnou hodnotou, například zlato, platina atd.

A již se tak děje. A pokud ještě před půl rokem M. Kaddáfí a D. Strauss-Kahn byli vystaveni tvrdým trestům jen za úmysl odmítnout dolar, tak dnes bohaté Švýcarsko – uznávané bankovní centrum evropských a globálních financí – sdělilo, že přechází na platby ve zlatě nejen ve vnějších, ale dokonce i ve vnitřních vztazích (4, 5). Každý začátek je těžký.

A dokonce i v horším a těžším případě, kdy již byl vytvořen lis administrativního substitutu tržního regulátoru, nebo kdy regiony zachvátil řízený nebo neřízený chaos, nezůstane místo peněz prázdné až do jejich konečného zrušení v případě vítězství nového distribučního systému. Jejich místo úspěšně zaujmou nejoblíbenější komodity primární potřeby (například munice, tabák, vodka, benzín, sirky atd.), až to nakonec skončí čistě naturální směnou (barterem).

Není vše jednoduché ani u dosažených hranic rozšíření trhů. Globální ekonomický systém skutečně ztrácí možnosti pro extenzivní růst a další rozšiřování a začíná se uzavírat, uzamykat. To zároveň plodí nejen stagnaci trhu, ale i jeho zrychlenou monopolizaci, které je dosahováno přerozdělováním již omezeného tržního prostoru mezi konkurujícími si uskupeními – globálními finančními skupinami (GFS).

Přičemž boj o místo pod sluncem probíhá na všech úrovních: začíná to pokusy o čistě ekonomické vytlačení ze strategických zón vlivu, což pak rychle přechází do harašení zbraněmi a lokálních ozbrojených konfliktů, zcela schopných přerůst v totální válku, včetně světové. Historie 20. století ukázala, že vývoj událostí právě podle tohoto scénáře se jeví být celkem nevyhnutelným (ledaže by jedna ze stran dobrovolně, jako gorbačovský SSSR, přiznala svoji bezmoc a porážku).

První světová válka překonala krizi růstu likvidací bariér, které vznikly v důsledku vzájemného ekonomického soutěžení národních impérií. Druhá světová válka zahájila vytváření sjednocené globální finanční elity. Nevojenská porážka SSSR zastavila soutěžení dvou typů organizace hospodářských aktivit. Současný, čtvrtý, konflikt je poháněn soupeřením mezi konkurujícími si klany GFS o nastolení konečné globální nadvlády.

Je patrné, že neexistuje jediný způsob jejich klasifikace a personalizace (poměrně zajímavé hodnocení je v práci A. Děvjatova „Záhady světové ekonomiky: Úroky, směnný kurz a kapitalizace očekávání“ (6)). Nicméně nepochybným se zdá být to, že v rámci před našima očima se odvíjejících vzájemných bojích proti sobě stojí dvě základní síly. První je konglomerát GFS a nadnárodních korporací, který kontroluje pyramidu peněžních žetonů („úroky“, podle Děvjatova), těžbu ropy, vojenské a inovační technologie. Zónou vlivu druhé síly je globální výrobní centrum, zkoncentrované zásoby zlata (a celkově zásoby drahokamů a drahých kovů – to, co podle Děvjatova definuje „směnný kurz“), a také, podle všech známek, výroba drog a jejich doprava.

Definovat a pojmenovat tyto síly lze různě: podle systémotvorných bankovních skupin (Rockefellerové proti Rothschildům), podle geografické orientace (sjednocený západ proti sjednocenému východu), podle dominantního státu (USA proti Číně). Podstata a oblasti jejich konfliktu se nemění.

Východu vyhovuje pád dolaru a podobných peněžních žetonů, ztráta inovačně-výrobní iniciativy západu, a spolu s tím i kontroly na jeho vlastních trzích. Západ se na druhou stranu, za využití svých současných politických výhod a existujícího náskoku ve vědeckých a vojenských technologiích, agresivně snaží izolovat svého protivníka od surovinových zdrojů, především ropy, a získat totální kontrolu nad obchodem s narkotiky.

A pokud měl zatím, do r. 2011, tento boj relativně pomalý poziční charakter, tak nedávné bouřlivé události v severní Africe, na Blízkém východě a ve střední Asii – od Gibraltaru po Pákistán – svědčí o jeho zostření a rychlém posunu směrem k vojenskému střetu (7). Pokud k němu přeci jen dojde, tak o katastrofických důsledcích – jak regionálních, tak v civilizačním měřítku – pochybovat nelze (8).

Požadované výsledky nebyly dosaženy ani u „inovačního“ posunu ke kybernetické nesmrtelnosti. Ze zcela objektivních příčin (1, 2) se „hmotný nosič duše“ oddělit nepodařilo, a soudě podle zveřejněných materiálů se dnes základní úsilí zaměřilo na pokusy dešifrovat myšlenkové aktivity, zvládnout klonování, naučit se vytvářet náhrady u mozku, jak u částí, tak jako celku (9). Zkrátka existují neúspěchy a jejich napodobeniny, snaha získat místo požadovaného výsledku jeho obdobu, jsou jen vnějškově podobnou náhražkou.

Zato se v plném rozsahu projevily zákonitosti Paretova rozdělení (10) u vzdělanostní a intelektuální úrovně populace ve vyspělých zemích světa. Při debilizaci „plebsu“, kdy je přeměňován na bioroboty s omezeným vnímáním světa a myšlením, a proto schopný pouze operační aktivity, „elita“, jak bylo možné očekávat, ztratila díky „degradaci potomstva“ také svůj potenciál, čímž dostala možnost si na vlastní kůži, jasně a zřetelně, vyzkoušet sociální degradaci také. Při pohledu do budoucnosti si není těžké představit, čím to v konečném důsledku skončí: naprostou ztrátou kontroly nad vlastní vytvořenou situací – technogenní katastrofou, koncem řádu a podrobením se „chytré“ technice, konečným rozpadem sociálního systému, zdivočením a vymíráním lidí. Zkrátka na konci „elitou“ zvoleného scénáře ji (a všechny ostatní) čeká nikoliv virtuálně-fukušimský, ale velmi reálný konec historie.

Nezjevná alternativa

Životně důležitou se stala nutnost pochopit, že stávající globální krize není pouhou shodou náhod, plynoucích z toho, že „něco se zvrtlo“. Veškeré problémy, se kterými se dnes střetává lidstvo, jsou zákonitým důsledkem vývoje našeho sociálního systému, a obzvláště tragickým výsledkem dobrodružství, nezodpovědně započatého před sto lety a známého jako „projekt budování globální technotronní společnosti“. Jinými slovy, při hledání cesty z vytvořené situace je třeba přiznat, že na obecně systémové úrovni:

1) stabilizační funkce trhu byla prakticky zničena;

2) inovačně-technologické zdroje rozvoje lidské společnosti jsou v této etapě téměř vyčerpány.

Proto se nanejvýš zjevnými stávají administrativní řešení, která je nutno realizovat co nejdříve. V principu by je bylo možné zformulovat takto:

1) přechod od tržní na přídělový (či, jako varianta tržně-přídělový) korporační systém regulace ekonomiky;

2) maximální a urychlený rozvoj vlastního lidského potenciálu, jeho mobilizace jako přirozené alternativy k mizícím možnostem technologických inovací.

Posledně zmíněné se bude pravděpodobně současnému člověku, obklopenému kybernetickými systémy a vidícího v nich smysl své existence, zdát neočekávaným a neevidentním. Nicméně jeden ze zakladatelů tohoto směru rozvoje společnosti, N. Wiener, již v r. 1964 v rozhovoru pro časopis US News & World Report uvedl: „Pokud člověk není chytřejší než stroj, tak už to je dost špatné. Ale nezabíjejí nás stroje. Je to prostě sebevražda… Již nemůžeme hodnotit člověka podle práce, kterou vykonal. Musíme ho hodnotit jako člověka… Pokud trváme na používání strojů všude, bez ohledu na lidi, ale nepřejdeme k nejzákladnějšímu posuzování a neposkytneme lidským bytostem příslušné místo ve světě, tak jsme zemřeli“ (11).

Takže nyní populární heslo „inovace nám pomohou!“ není jen chybným, ale v podmínkách, kdy se vytyčeného cíle dosahuje potlačováním úrovně vzdělání a intelektuálního a jakéhokoliv jiného (mravního, kulturního, fyzického, psychického atd.) rozvoje mas a jejich nahrazováním hrstkou „specialistů ze zahraničí“, i systémově destruktivním a zhoubným. Dokonce i v optimistické variantě – bez válek a katastrof – tato cesta, potvrzující Paretův zákon, nevede nikam, vyjma degenerace a depopulace obyvatelstva, včetně představitelů tak zvané „elity“.

Samozřejmě, že ideálním řešením celého komplexu popsaných problémů by bylo dosažení politického řešení – uzavření svého druhu „společenského paktu dobré vůle“ – o přetvoření sociálního systému na globální, regionální a místní úrovni, kvůli záchraně civilizace, na výše uvedeném přídělovém nebo heuristicko-mobilizačním principu. Následným krokem by mohlo být stanovení prioritních směrů rozvoje lidstva experty, spojeného s osvojením si nových neobydlených prostor, výstavbou celosvětové dopravní sítě, hledáním a získáním nových zdrojů a komplexním řešením ekologických výzev. A pak aukční přidělení oblastní zodpovědnosti u vybraných problematik, stanovení nutných oborů pro dané řešení a příprava specialistů. A samozřejmě obecná podpora programů na rozvoj osobnosti a vzdělávání dorůstající generace (u maximálního počtu jedinců), jako strategické rezervy pro další vývoj společnosti.

Pochopitelně, že šance na podobný racionální přístup je ve skutečnosti nepravděpodobná, kvůli existenci vzájemně protikladných konkurujících si zájmů ve společnosti, a především v jejích řídících strukturách, orientovaných výhradně na získání okamžitých osobních výhod. A proto vše, o co se může v dané situaci opřít moc, maje na paměti výše uvedené cílové body, je snažit se zvolit si co možná nejlepší strategii pro překonání nastávajícího globálního chaosu s minimálními ztrátami.

Například je nanejvýš zjevné, že země uskupení BRICS a státy sjednocené Evropy budou nevyhnutelně zavlečeny do globálního vojenského střetu, pokud ne bezprostředně přímo vojenskými střety v zóně konfliktu, tak zprostředkovaně nepřímo v důsledku na jejich prostoru – přes internet a bojovníky narkomafie – organizovaných různých revolucí „za skutečnou demokracii“. Takže výhodu bude mít ten, kdo bude politicky pružný, aby se co možná nejdéle vyhnul přímé účasti ve střetu konkurujících si GFS, kdo projeví dostatečnou moudrost, aby, za vytváření distribučního systému v ekonomice na vlastním území, maximálně zmírnil sociální střety, a kdo se včas postará o to, aby měl dostatek sil a mohl okamžitě v zárodku potlačit extremistické aktivity bojovníků narkomafie. Obtížné, ale možné.

No a v oblasti strategického vynakládání prostředků je třeba mít na paměti „lidský kapitál“, jehož cena v nadcházejících letech poroste progresivním tempem (což nelze říct o peněžních žetonech, ropě a dokonce i zlatu). A proto ten, komu se podaří připravit na rozvoj právě v tomto směru, získá vysoké „zvýhodnění“ nejen pro to, aby mohl přežít, ale i dosáhnout úspěchu.

Odkazy k textu

1. K. Gordějev. Neklasická ekonomika, aneb nevratné důsledky stávající globální ekonomické krize. Časopis „Kronika soudného dne“, č. 10, 2011, http://www.kongord.ru/Index/Articles/nonclassicecon.html (kompletní autorská verze)
2. K. Gordějev. Nekrokracie – vláda smrti. Rukopis knihy. http://www.kongord.ru/Index/Necrocraty/Necrocraty.html
3. Singularita – jinak bod zlomu; v moderní literatuře se vyskytuje také výraz „technologická singularita“ (Vernon Vinge, The Coming Technological Singularity, http://accelerating.org/articles/comingtechsingularity.html. © 1993) -- okamžik v historii, kdy končí rozvoj lidské společnosti jako samostatného subjektu. Podle názoru R. Kurzweila a jeho souvěrců dále čeká lidstvo integrace do „vyššího“ kybernetického systému a symbióza s ním.
4. Švýcarsko se chystá zavést zlatý standard, http://news.mail.ru/politics/6817331/?frommail=1
5. Ve Švýcarsku rozhodli platit při byurzovních obchodech zlatem, http://lenta.ru/news/2011/09/19/gold/
6. A. Děvjatov. Záhady světové ekonomiky: Úrok, směnný kurz a kapitalizace očekávání, http://www.peremeny.ru/books/osminog/809/, www.kpe.ru/...
7. Zatímco u agresivních snah „západu“ je vše jasné (USA aktivně a otevřeně dobývají blízkovýchodní a středoasijský prostor a nijak neskrývají, že „revoluční hnutí“ v severní Africe je namířené konkrétně proti Číně, a Francie již dvakrát ultimativně sdělila Irán své odhodlání na něj preventivně zaútočit jadernými zbraněmi, http://lenta.ru/news/2011/09/28/france/), tak nejednoznačnost úmyslů „východu“ se projevuje jako postupná expanze Číny na trhy Ameriky a Evropy, tak oznámením Rothschildovy skupiny (ve formě bankovního holdingu HSBC) o zahájení investičního projektu jeho druhým, záložním, ekonomickým sledem – uskupením CIVETS, sjednocujícím Kolumbii, Indonésii, Vietnam, Egypt, Turecko a JAR http://vkrizis.ru/news.php?news=3291&type=world&rub=soc
8. Francie informovala Irán o možnosti bombardování http://lenta.ru/news/2011/09/28/france/
9. Vědci nahradili mozeček elektronickým čipem, http://soft.mail.ru/pressrl_page.php?id=43901
10. Paretův zákon, či Paretův princip, či princip 20/80, je empirické pravidlo, zavedené sociologem Vilfredo Pareto, nejobecněji se formuluje jako „20% snahy dává 80% výsledku a zbývajících 80% snahy jen 20% výsledku“.
11. Wiener N.. Stroje chytřejší, než lidé?: rozhovor pro časopis US News and World Report. Wiener N. Kybernetika, čili řízení a vztahy v živočiších a strojích, 2. vydání. Č. Nauka; hlavní redakce edice pro zahraničí, 1983, str. 319-326. (Původní text: Machines Smarter than Men? Interview with Dr. Norbert Wiener, Noted Scientist, U.S. News & World Report. – 1964, 24. února, str. 84-86).