Sbohem mezinárodní právo

„Jednou ze skutečně pokrokových věcí po druhé světové válce bylo zavedení principu univerzální jurisdikce (UJ). UJ je právní proces, který umožňuje signatářským státům různých mezinárodních smluv a konvencí (jako Ženevské konvence) stíhat údajné porušovatele těchto smluv, i když k těmto porušením došlo mimo hranice zemí. To platí obzvlášť, když lze doložit, že domácí vláda obviněných nemá v úmyslu postavit je před soud. Předpokladem stojícím za tímto principem je, že spáchaný zločin je tak odporný, že ho lze považovat za zločin proti lidstvu. Po nacistickém holokoustu a dalších takových zločinech proti lidstvu byla UJ akceptována jako nezbytný a pozitivní právní krok téměř všemi západními zeměmi.“

Od konce druhé světové války uběhlo 66 let a vzpomínky na koncentrační tábory vybledly (vyjma toho, kdy jsou používány jako politický nástroj sionisty). Ani následné holokousty, jako v Kambodže, Rwandě a Bosně, nestačily, aby se záležitost zločinů proti lidstvu uchovala v myslích vlád velkých mocností. Historickým faktem je, že takové skutečně strašlivé zločiny spáchané na okrajích evropského světa nebo mimo nebyly nikdy považovány za symbolicky důležité stejně, jako byl nacistický holokoust. A tak jim přestáváme věnovat pozornost. To umožňuje erozi zajištění, aby k takovým zločinům nedošlo, jako UJ.

Nyní máme o tomto procesu eroze důkaz. 15. září 2011 Velká Británie změnila své zákony o UJ, aby vládě, v osobě ředitele veřejných stíhání, umožnila vetovat jakýkoliv zatykač odvolávající se na univerzální jurisdikci vydaný britským soudcem. To znamená, že když zločiny proti lidstvu spáchají představitelé mocnosti k Británii přátelské, může vláda anulovat jakékoliv riziko zatčení těchto osob při návštěvě na britské půdě. To je čirou náhodou reakce britské vlády na zatykače vydané k zatčení Izraelců, jako bývalé ministryně zahraničí Tzipi Livni v r. 2009. Britské zákony UJ existují na základě toho, že Velká Británie je signatářem čtvrté Ženevské konvence, ale zdá se, že na tom nezáleží. V zájmu přátelských vztahů s Izraelem je britská vláda ochotna zpochybnit své závazky plynoucí z mezinárodního práva.

Samozřejmě, že britská vláda své akce takto nevysvětluje. Ministr spravedlnosti Kenneth Clarke trvá na tom, že vláda „má v našich mezinárodních závazcích jasno“. Tato změna zákonů má prostě „zajistit… že případy univerzální jurisdikce mohou být projednávány jen na základě solidních důkazů, které pravděpodobně povedou k úspěšnému stíhání“. Fakt, že izraelské zločiny proti Palestincům patří k nejlépe zdokumentovaným, není, zdá se, součástí Clarkova justičního světa. Skutečně, podle Matthew Gould, britského velvyslance v Izraeli, jsou zatykače vydané na Izraelce za válečné zločiny a zločiny proti lidstvu pouze „zneužitím“ britského justičního systému, „z politických důvodů“.

Dvojí metr

Ve skutečnosti to, co britská vláda udělala, představuje institucionalizaci dvojího metru. Jen si představte, co by se stalo, pokud by šéf brigád Izz ad-Din al-Qassem (vojenského křídla Hamasu) odletěl na Heathrow, aby se tam setkal s některým svým nemocným přítelem. Britští sionisté by donutili soudce vydat zatykač do hodiny a britská vláda by si ho vynutila bez otázek. Nyní si představte, že by ve stejnou dobu dorazil izraelský generál-major Yoav Galant. Galant byl izraelským náčelníkem generálního štábu během operace Lité olovo a veřejně uvedl, že tato operace přeměnila Gazu na „ideální cvičiště“ pro otestování nových zbraní, které jsou z velké části zakázány mezinárodním právem. Za této nové kvalifikace zákonů UJ by se Galantovi nestalo zhola nic. A tento dvojí metr byl zaveden právě „z politických důvodů“.

To je katastrofický precedent, protože ostatní země budou britského příkladu zcela jistě následovat. Nicméně nejde o jediný případ eroze mezinárodního práva. Mezinárodní právo zmiňující chování na otevřeném moři bylo nedávno zpochybněno, a hádejte, kdo si to vynutil. Opět Izrael. To je funkcí faktu, že všechny hlavní mocnosti, jakož i OSN, projevily ochotu nechat Izrael v klidu za útok na tureckou loď v mezinárodních vodách a zabití devíti pasažérů. Pouze Turecko se postavilo za mezinárodní právo. Pak je zde americká korupce Mezinárodní trestního soudu (viz má analýza „Mezinárodní právo a problém vynucení“, zveřejněná 4. června 2011) a nakonec opakované použití amerického veto v Radě bezpečnosti, na ochranu spojence – opět Izraele – když tato země porušuje mezinárodní právo tím, že přesouvá vlastní populaci na okupovaná území a páchá denně zločiny proti Palestincům.

Závěr

Obecně řečeno, pokud jde o velkou mocnost, nebo spojence, může jeho vláda páchat jakékoliv strašlivé věci, pokud je dělá vlastním občanům a v rámci vlastních hranic. Tudíž pokud by Hitler, jako kancléř velké mocnosti, prostě zabil všechny německé židy do posledního, komunisty, mentálně retardované atd., téměř jistě by mu to prošlo. To je moc suverenity. Pokud Saddam Hussein, jako americký spojenec, zabíjel irácké Kurdy a šíity po desítkách tisíc, nikdo nezasáhl. Ale v obou těchto případech udělali diktátoři chybu, že na sebe přivolali hněv velkých mocností tím, že překročili hranice z jiných důvodů, než zjevné sebeobrany. Nyní Izraelci ukázali, že toto kritérium (zůstat na vlastním území, když vraždíte) je arbitrární. Překračují hranice neustále (stejně jako jejich velký ochránce-mocnost). Myslím, že na rozdíl od Iráku mohli Kuvajt napadnout Izraelci a prošlo by jim to! A to proto, že jsou více než chráněni Spojenými státy. Washington nekontroluje svého spojence, tento spojenec kontroluje Washington. Izraelské nastrčené organizace, jako AIPAC, kontrolují tok informací a diktují relevantní středovýchodní zahraniční politiku vládě „největší velmoci na Zemi“. To je důvod, proč se společné rezoluce, ovace ve stoje pro týpky jako Netanyahu, a tak stupidní prohlášení jako „Izrael má právo na anexi Západního břehu“ linou z kongresu neustále.

Je to zvláštní. Jedinou věcí, která stojí mezi námi všemi a dalším holokoustem, je mezinárodní právo a smluvní opatření, jako univerzální jurisdikce. Ale koho to zajímá? Určitě ne USA, nebo britskou vládu nebo sionisty. Ne. Vzpomínky vadnou a dvojí metr je, konec konců, univerzálním lidským selháním. Takže je jen otázkou času, než se bude opakovat. Ne na nějakém vzdáleném místě, jako Balkán nebo Afrika nebo Dálný východ, ale opět přímo zde, na západě. Jako by se primární civilní katastrofa druhé světové války nikdy nestala.