Moc a její původ

Jestliže toto tvrzení přijmeme a zároveň se podíváme blíže na náš svět, můžeme se zamyslet, kdo je tím nejmocnějším… Jsou to představitelé států či jiných institucí? Jsou to velkopodnikatelé? Jsou to generálové? Jsou to lidé činní v mezinárodní politice? Kdo je tedy vlastně tím nejmocnějším? Kdo vlastně určuje směr, kterým se svět vydá? Do jisté míry kdokoliv z nás a zároveň nikdo… Jednodušší bude podívat se na dnešní možnosti ovládání lidí, pak si každý snáze udělá svůj názor.

Abychom se v úvaze mohli posunout kupředu, je nutné položit si otázku „Za co je člověk dobrovolně ochoten být někomu podřízený?“. Za splnění základních podmínek pro šťastný život, jimiž jsou:

1. Pocit, že život, který žije, si sám svobodně zvolil, a že když se mu znelíbí, má možnost jej změnit. Tento pocit svobody volby zdaleka nemusí být opravdový. Stačí jeho iluze.

2. Materiální zabezpečení života, zajištění jakéhosi pohodlí, pocitu luxusu, tedy peníze.

První potřebu nám v současnosti zajišťuje demokracie, druhou pak ve svém důsledku konzumní způsob života. Obojí dohromady působí na většinu lidí jako zlatá uzda, kterou jsme dobrovolně vložili do rukou někomu, koho jsme nikdy neviděli. Pojďme se podívat na obě podmínky blíže.

Svoboda volby, možnost změny, v zásadě tedy demokracie

Ve všech zemích „západního typu“ je dnes v určitých obdobách systém zastupitelské demokracie. Z principu demokracie vyplývá nezcizitelné právo každého svobodného jedince podílet se na kolektivním řízení státu. Každý člověk má právo podílet se na vládě hlasováním, jímž vysílá svého zastupitele, kterému svěřuje svou důvěru. Každý zastupitel je zodpovědný sám sobě, své straně a hlavně svým voličům, kteří mají možnost nevolit jej, budou-li mít pocit, že neprosazuje dobře jejich zájmy. Tento systém by ve své podstatě měl dobře fungovat a zajistit tak dobrý chod jednotlivých států. Realita se však od tohoto ideálu podstatně liší.

Naši volení zástupci jsou jen jedním článkem v celém mechanismu řízení státu. Když pomineme zkorumpovanost systému, tak nám zbývá velice objemný byrokratický systém, který funguje jako spolehlivý gyroskop. Jakákoliv změna v politickém směru je postupně vstřebána a potlačena, až vše směřuje znovu původním směrem. Svou nezměnitelností tento kolos soustavně potlačuje vůli voličů podílet se na řízení státu a svou nepřehledností zabíjí touhu celému systému porozumět. Výsledkem je pak všeobecná apatie a celková nechuť pokoušet se cokoliv změnit.

Mohlo by se zdát, že zastupitelská demokracie takto fungovat nemá. Opak je však pravdou. Přirovnáme-li moc ke světlu lampy a lidskou společnost k osvětlovanému povrchu, pak zastupitelská demokracie je stínítkem, které světlo rozptyluje tak, aby nebylo úplně jasné. Na první pohled se může zdát, že světlo vychází ze stínítka, pozornější člověk si však může všimnout, že světlo ve skutečnosti vychází zpoza něj. Můžeme se domnívat, co přesně světlo vydává, ale jistotu získáme až pohledem za stínítko. Zastupitelská demokracie je tedy pouze clonou zakrývající opravdovou moc.

Tato clona je i přes své nedostatky a těžkopádnost udržována ve funkčním stavu, protože lidstvu poskytuje důležitý a opojný pocit možnosti změny. Je lhostejné, že se každý pokus něco změnit zastaví v bludišti byrokracie, a že neexistuje reálná možnost tuto cestu napřímit. Důležitý je onen pocit. Ve výsledku je lhostejné, jaké je veřejné mínění. Reálnou politiku jednotlivých států formují potřeby globálního trhu, mezinárodní zájmy a lobbing nadnárodních organizací.

Materiální zajištění, pohodlí a laciný luxus…

Každý živý tvor se celý svůj život přirozeně snaží dosáhnout co nejlepšího materiálního zajištění pro sebe a svou rodinu. V minulosti bylo mnohdy velice obtížné obstarat dostatek prostředků nutných k zajištění materiálních potřeb celé rodiny. To vše se změnilo s rozvojem bankovních institucí, s vytvořením globálních investičních trhů a s usnadněním globálního obchodování. To vše dohromady byl potřebný stimul pro ekonomy jednotlivých rozvinutých států. Nastala průmyslová revoluce s velkými výrobními přebytky.

Na přelomu 19. a 20. století byly výrobní přebytky převážně odstraňovány novými trhy, vzniklými díky rozvoji imperiálních států a zároveň zbrojením, spojeným se snahou o globální vojenskou nadvládu.

V průběhu 20. století se situace změnila. Stará impéria se po skončení druhé světové války postupně rozpadla a byla nahrazena novými - USA a Sovětským svazem. V bipolárním světě zůstal prostor pro rozsáhlé zbrojení, a tedy i pro částečnou redukci výrobních přebytků, nicméně kolonie byly oficiálně zrušeny.

V západním světě nastala nová éra - éra konzumu. Konzumní způsob života je účinným nástrojem kontroly obyvatel vyspělých států, a tím i států samotných. Konzum geniálním způsobem odstraňuje výrobní přebytky vytvořením ohromné poptávky po snadno dostupném luxusu za cenu dlouhodobého závazku k poskytovateli dluhu. A právě dobrovolný vstup do dlouhodobého dluhového závazku je materiální podstatou moci nad obyvateli dnešních vyspělých států. Pro kontrolu lidské mysli není třeba politické propagandy, stačí reklama na zboží. Člověku, jakožto tvorovi lenivému a pohodlnému, stačí ukázat možnost luxusu a sám udělá vše pro to, aby ho dosáhl. Nejen, že se sám zaváže vydělávat peníze do stáří, ale mnohdy pro své aktuální pohodlí a rozmary dluhem zatíží i své potomky.

Konzumní způsob života však nemá vliv jen na dluhovou kontrolu společnosti. Výrobou zboží s nízkou trvanlivostí došlo k vytvoření soustavné poptávky, a tím i k vytvoření obrovských domácích trhů, čímž zmizel původní hlavní význam málo rozvinutých zemí (kolonií) jakožto odbytišť.

Konzumní způsob života má tedy několik hlavních důsledků:

1. Umožnění vysokého růstu ekonomiky vytvořením silných domácích trhů se spotřebním zbožím.

2. Nárůst spotřeby energií a strategických surovin, což má za přímý následek snahu o co nejpevnější kontrolu méně rozvinutých zemí, na jejichž území se tyto komodity nacházejí. Tato kontrola může být realizována mnoha způsoby - od ekonomické po vojenskou.

3. Přehodnocení méně rozvinutých zemí, původních kolonií, z odbytišť pro výrobní přebytky na pouhé poskytovatele surovin a levné pracovní síly. Vzhledem k tomu, že tato území jsou nadále ovládána rozvinutými zeměmi, dochází k rozsáhlému vykořisťování obyvatelstva a z velké části v podstatě k odcizení přírodního bohatství ovládaných zemí.

4. Převedení vlastní výroby do zemí s levnou pracovní silou za účelem snížení nákladů na výrobu, a tedy v konečném důsledku i snížení výsledné ceny samotného zboží. Tyto oblasti se z velké části překrývají s oblastmi hojného výskytu strategických surovin.

5. Několikanásobné zvětšení objemu mezinárodního obchodu, ať už reálného v podobě přepravy zboží a komodit, nebo fiktivního v podobě obchodování na burzách.

6. Ohromný nárůst zadlužení napříč společností rozvinutých států od jednotlivců přes výrobce až po státy samotné.

Podíváme-li se ještě jednou na všechny důsledky konzumního způsobu života, můžeme je shrnout jedním tvrzením:

Přímým důsledkem konzumního způsobu života ve vyspělých zemích je koncentrace ohromného množství peněz v rukou globálních poskytovatelů dluhů a zároveň vznik nástrojů pro řízení globálních finančních toků.

Epilog, či snad jen pár slov na závěr…

Dnešní lidská společnost je rozdělena na bohaté a chudé, mocné a bezmocné a pravděpodobně bychom mohli najít mnoho dalších kritérií, podle kterých je nás možné dělit a třídit. Je však nutné uvědomit si, že lidská společnost byla vždy rozdělena a pravděpodobně vždy bude, protože beztřídní společnost, kde si jsou všichni rovni, odporuje vnitřnímu cítění naprosté většiny lidí. Svět bez moci jednoho nad druhým si nelze představit. Takový svět by nefungoval, protože lidé nemají stejné kvality. Je nezbytné někomu moc svěřit.

Jak ale zjistit komu? Jestliže demokracie nefunguje tak, jak by měla, byla by lepší vláda jednotlivce? Nebo vláda jedné strany?

Ve své ideální podobě funguje jakékoliv státní zřízení skvěle, avšak nežijeme v utopii. Ve výsledku je jedno, jaké je politické zřízení, ale zastupitelská demokracie poskytuje lidem dostatečný pocit svobody, a tím vytváří pocit štěstí. Je sice pravda, že zároveň zajišťuje neměnnost současného stavu, ale i tak je menším zlem, než svěření absolutní moci úzké skupině lidí, nebo jednotlivci.

Mocní budou vždy mocní a tak budou vždy nějakým způsobem ovlivňovat naše životy. Chceme-li minimalizovat jejich moc nad námi, musíme u sebe a ve svém okolí podporovat zdravý rozum, individualismus a svobodné myšlení. Jen to je cesta k maximální svobodě. Naším cílem musí být nedovolit vznik jednotné moci nad celým světem. Musíme se snažit, aby mocenské pyramidy byly co nejmenší, a aby jich bylo co nejvíce. Ustanovení jednotné celosvětové vlády s neomezenou mocí by totiž hrozilo vznikem světa ne nepodobnému orwellovské představě z knihy 1984. Proto zachovejme demokracii v nějaké její podobě, ač se nám může zdát jako málo funkční a těžkopádná.

A kdože jsou ti mocní?

Opravdová moc není v rukou politiků, lidí ani států. Všichni tito jmenovaní jsou díky systému dluhů ve svém rozhodování nesvobodní a poslední slovo má vždy globální poskytovatel dluhu. Moc jsou peníze a mocní jsou tedy ti, jež penězi disponují a zároveň jsou schopni peněžní toky ovládat v globálním měřítku bez toho, aby způsobili větší rozruch.