Nadstandardní blázinec

Proč v diskusi o reformě českého zdravotnictví není slyšet psychiatry? Pár důvodů bych měl:

Konkrétně v článku HN to bude nejspíš tím, že se psychiatrů nikdo z redakce nezeptal. Vyjadřuje se zde čelní dermatolog, gynekolog, neurochirurg. Že jsou zde představeny názory zástupců oborů, které jsou veřejností vnímány jako atraktivní a významné, je logické. Těžko říct, jestli mají psychiatři zájem na tom, aby se mezi důležité odvětví zdravotnictví v 21. století zařadila i psychiatrie.

Psychiatrie má chronický problém s respektem a emancipací uvnitř medicíny. Je vnímána jako chudá, ošklivá příbuzná, která je však zapotřebí na špinavou práci. Bohužel se bez ní pořád jaksi neobejdeme.

Psychiatrických pacientů vůbec není málo, ba naopak, je jich čím dál víc. Epidemie psychiatrických poruch však před odvráceným zrakem médií a společnosti probíhá docela tiše. Když přijde řeč na standard a nadstadard, pořád slyšíme o endoprotézách, asistované reprodukci a operačních robotech. Jak to vypadá na českých psychiatriích dnes a jak to bude po chystané reformě, o tom se nezainteresovaný konzument médií nic nedoví. Když je tam takový klid, zřejmě je všechno vpořádku.

Také stanovisko české odborné společnosti vyznívá v tomto smyslu – standard je to, co máme, … buďme realisty. Za více hvězdiček ubytování nechť si pacient připlatí.

Psychiatrie je skutečně zvláštní druh medicíny. Původně měla pracovat s duší - s něčím, co nikdo nikdy nezměřil, nezvážil a neviděl, a s velkou jistotou díky RTG, CT, MRI, PET ani pod elektronovým mikroskopem … atd. nikdy neuvidí. Zaobírá se poruchami lidského myšlení, emocí, nálad a chování, k nimž se málokdo veřejně přizná - a proto se o nich mlčí. Tajnostem psyché se však také věnuje psychologie, věda společenská, stojící mimo sféru zdravotnictví. Neodborníci rozdíl mezi dvěma psycho- obory vytrvale nechápou, zásadní hranice je dnes však jasná – psychiatr ordinuje prášky a injekce, často proti vůli pacienta (v rámci zák onných omezení, samozřejmě).

Nucená léčba, kterou odmítá velké množství nespokojených pacientů, kteří se ani necítí být nemocnými, to je další výjimka a specifikum psychiatrie na poli zdravotnictví.

Hnána ekonomickou nutností udržet se v proudu současné medicíny, resp. čerpat v rámci možností maximum z přídělu financí spotřebovávaných „na zdraví“, vzdaluje se psychiatrie od společenských věd a míří směrem k „objektivní“ biologii. Vědecký trend od duše k mozku („from brainless to mindless“, tzn. snaha naplnit subjektivní pocity a vágní pojmy tvrdými, měřitelnými fakty) konotuje s absolutizací mozkové chemie coby příčiny a cesty řešení (farmakoterapie) duševních poruch. Hic Rhodos, hic salta! A zde nacházíme vzývaný zlatý „standard&ldquo ; soudobé psychiatrie, české příkladně.

Kde stojíme, pokud se zastavíme na biologickém standardu psychiatrie?

Důsledně vzato, pokud všechno záleží na správné chemii (nebo elektřině), kterou mozku dodáme (a reklama farmafirem jednohlasně s psychiatrickými koryfeji nás ujišťují, že správná biologická léčba je k dispozici), pak je úplně jedno, v jakých podmínkách se psychiatrický pacient nachází. Nezáleží na tom, kolik má na pokoji spolupacientů, jak může pečovat o svou hygienu, jak často, jak dlouho a o čem si s ním promluví lékař nebo na jaké úrovni vzdělání nebo lidskostí se nachází sestry a ostatní zdravotnický perzonál. Bezpředmětné jsou možnosti vycházek, arteterapie, pracovní terapie, psychoterapie. Pokud eliminujeme skutečnost, že počty inv alidizovaných psychiatrických pacientů a možnosti jejich uplatnění na trhu práce se přes veškerou chemizaci psychiatrie desítky let zhoršují, můžeme být samozřejmě s výsledkem spokojeni. Otázkou potom zůstává, co je skutečným cílem takové „léčby.“

Společenstva, o kterých se veřejně nemluví a občanstvo se o ně z těch či oněch důvodů nezajímá, žijí zvláštním způsobem života. „Liberální“ přístup velí dopřát takovým entitám jejich stín a autonomii; pokud celek společnosti významně neohrožují, ať si vztahy mezi sebou uspořádají po svém (způsobem zákazník, klient – obchodník, posyktovatel služby, prostitut/ka.)

Ponechat psychiatrii růst pod svícnem stylem laissez faire, ať si to psychiatři s těmi blázny vyřídí jak umějí, ovšem může společnost stát nejen rozum, ale i lidskou důstojnost a svobodu. Pokud si těchto hodnot ještě ceníme, nedovolme, aby se staly na psychiatrii nadstandardem.

Autor je psychiatr.