Etno-nacionalismus a otázky lidské identity

Co zbylo z národní identity Římanů po té, co rozvinuli svoje mocenské ambice do rozměru světového impéria? Kam se podělo jejich národní cítění, kam zmizel jejich rodný jazyk, když se latina stala jazykem akademického popisu světa? Má snad Ital, Sicilián nebo Chorvat něco společného s cítěním Římana, přestože se nachází v bývalém srdci Říma? Rodová linie etnika spojeného jednou kulturou a jednou mocí vždy byla nesena vládnoucími patricijskými rody a lidem, který s nimi sdílel jeden původ i osud. Klasický monarcha z dob feudalismu vládl v čele uskupení lenních pánů, s nimiž často nesl pokrevní příbuznost. Ovládnutí země cizáky obvykle znamenalo podřízenost cizí, pokrevně odlišné linii, jejíž rod měl původ i zakotvení v jiném teritoriu zemské příslušnosti.

Konec feudalismu a triumf myšlenky emancipovaného jedince našel uskutečnění v moderním státě postaveném na národním sebeurčení. Kde se však v uspořádání moderního národního státu nachází pokrevní znaky rodové soudržnosti? Tyto státy byly vykonstruovány na základě geopolitické mapy územní celistvosti s prvkem jednoho převládajícího jazyka a sdružovaly různá kmenová uskupení bez ohledu na jejich kulturní tradici, vyznání i etnický původ. Pojem etnikum má velice specifické založení a jeho kořen je zřejmě spojen s pojmem rasy a její genetické variace. Je myslím nesprávné ztotožňovat otázky etnika s kulturními statky lidské pospolitosti. Je jistě mnoho různých kultur zahrnujících příslušníky stejného etnika a stejně tak existují kultury sdružující různá etnika ve vzájemném sdílení kultů i duchovních hodnot.

Je-li tedy idea národa spojena s vědomím rodu a rodové příbuznosti, nemá již národní stát nic společného s rodovým založením lidí v něm. Naopak umělé vymezení kulturního dědictví národního státu na čistě jazykovém a geopolitickém základě vytváří společnost, v níž se rodové i kultovní tradice ubírají samostatnou cestou. Není potom nic divného, když v různých oblastech národního státu vznikají krajová a etnicky diferencovaná společenství, v nichž se i původní jazyk mění v nářečí nebo dokonce začne převládat jazyk naprosto cizí. Vznik sub-národních menšin odpovídá rodovým svazkům kraje i způsobu života, jaký vedou. Pokud bychom dosah moderního státu chtěli chápat ve smyslu jeho etno-nacionalistické čistoty, museli bychom se smířit s tím, že politická mapa těchto států se bude měnit z generace na generaci. Proč by například Chodové, Hanáci nebo Slezané nemohli vytvořit samostatný stát vedle Čechů. Jak by ale toto uspořádání vypadalo po té, co by na území Slezska nabyla převahy přistěhovalecká komunita muslimů pocházejících třeba z Čečenska?

Naprosto odlišně začneme chápat smysl politického vymezení státu, pokud obrátíme zřetel čistě ke kulturním zdrojům a odhlédneme od rodových či etnických kořenů. Co má na mysli americký prezident, když řekne: Otevíráme se národům, které s námi sdílejí společné hodnoty? Jistě nemíní hodnoty etno-nacionalistické, nýbrž hodnoty kulturní. Přitom mluví o demokracii, svobodě, volném trhu a křesťanské civilizaci. Ponechme stranou otázku, nakolik jsou tyto hodnoty výrazem relevantní kultury. Podle mne mají ke kulturní orientaci lidí na hony daleko. Přesto je jasně vidět, že kulturní spojení národa reprezentované národním státem je zcela něco jiného, než spojení etno-nacionalistické. Ty dva pojmy prostě nelze směšovat.

Velice úzce na toto zmatení pojmů váže pojem multikulturalismus. Tady je třeba říct, že multikulturní stát už nemá nic společného s věcmi společné kulturní příslušnosti ani etnické příbuznosti. Ve své podstatě by mohl vyjadřovat prostor, v němž lidé postrádají jak kulturní tak rodové zakotvení. V takovém prostoru již nejde o příslušnost člověka k něčemu, ale o masu odcizených jedinců, které neváže dohromady vůbec nic. Vytrácí se i samotný „démos“, který by byl schopen vnímat a hájit společné zájmy. Nabízí se potom otázka, jakým směrem se může ubírat společnost postižená vykořeněním všech jedinců z kulturní i pokrevní souvislosti? Jde ještě o nějaký smysluplný vývoj k novým lidským vztahům a spojitostem, nebo jsme svědky totálního rozvratu identity a úpadku lidskosti? Mám obavu, že druhé je správně. Kdo na takovém vývoji má zájem, o tom myslím není třeba příliš spekulovat. Současné rozbíjení rodiny zapřičiněné evropskou politickou agendou rovných příležitostí, genderové manipulace a antidiskriminační legislativy promlouvá dostatečně zřetelně.

Je nutné si uvědomit, že rodová pospolitost má vždy svoji vnitřní hierarchii, která lidem dává vědomí místa i sociálního nároku, jinak se rozpadá. Rovněž tak kulturní jednota velké společnosti může být udržována za podmínky stavovské organizace lidí, kteří se podřizují stejné hierarchii a přijímají ji za svou. Poslední jednotkou kulturního sebevědomí příslušníka národního státu byla patriarchální rodina, která vykrystalizovala z potřeby uchování pokrevní příbuznosti redukcí kmenového uspořádání na existenčně svébytné buňky skládající homogenní územní celek dostatečně velký pro potřeby rozvinutého trhu a silnou alokaci národního kapitálu. Rodina jako základ státu byla toho jasným vyjádřením. Naproti tomu jasně nadnárodní duchovní silou sjednocující evropské národy pod jednou univerzální ideou humanismu byla křesťanská víra, a to bez ohledu na stát či etnikum. Lze z toho vyvodit, že křesťanství svým univerzalismem lidských hodnot a světového názoru prošlapalo cestu ztrátě identity moderního člověka a tím samo přivodilo jeho sekularizaci, byť to původně v plánu nemělo. Člověk vytržený z kontextu přírody a bez lokálního připoutání k půdě, rodu a domovu ztrácí ze zřetele tvář země, jež mu je kolébkou i posledním útočištěm, rovněž tak cizí je mu i duch času, jímž by se mohla utvářet jeho víra ve vyšší prozřetelnost a stvoření. Je možné uvažovat, že potlačením pohanských kořenů víry v přírodní mocnosti tohoto stvoření si křesťanství samo pod sebou podřezalo větev.

Kultura určitého společenství je dána především tím, co se od jeho členů vyžaduje. A právě ono vyžadování může existovat pouze tehdy, pokud je zde někdo, kdo vyžaduje, a na druhé straně někdo, kdo poslouchá. Znakem každé prosperující kultury je proto řád, jednota morální i názorová, jednotné hodnoty a kulty společného uctívání. Jde o znaky, které sice nejsou vždy automaticky sdíleny, ale o které je usilováno všemi prostředky, a to jak prostředky duchovními (výchova, kázání, vzdělávání) tak prostředky mocenskými (zákony, represivní nástroje).

Na podkladě uvedených souvislostí je jistě na místě se zamyslet, kde se nachází západní společnost a jaká je možná její další cesta. Není myslím pochyb o tom, že její hodnotový základ už nemá charakter ani etno-nacionální ani kulturní. Jejími znaky jsou individualismus, odcizení, ztráta identity a zmizení víry ve vyšší smysl lidské existence. Člověk zde postrádá jakékoliv zakotvení, protože nemá dán kulturní ani rodový kontext, s nímž by se mohl identifikovat a najít v něm bezpečí, orientaci a lásku. Jde o působící faktum moderní „nadcivilizace“, o rostoucí napětí vakua, které tiká v globálně uchýlených hlavách západního společenství jako načasovaná bomba. Nikdo dnes nedokáže říct, co bude zítra. Neexistuje společné vědomí, neexistuje duchovní vedení, neexistuje pokrevní soudržnost, neexistují ani žádné tradice, které by bylo možné respektovat a na jejich základě vést společnost k vůbec nějakým hodnotám a spravovat její morální stav.

Individuální názorová libovůle a otrocká podřízenost materialistickému systému globální reprodukce splynuly v jedno. A je úplně jedno, na jakém principu jsou stanoveny hranice moderních států. Podle mne nezbývá nic jiného, než hledat cestu ke kořenům. A vše začíná u pudů, přičemž základním se zde jeví pud rozmnožovací. Spolčujte se a množte se tak, jak vám bylo od přirozenosti dáno, tak nějak by mohlo znít heslo dne. Vytvářejte zárodky nových rodů a kmenových společenství nezávisle na státní moci. Snažte se tuto státní moc omezovat, příčit se jí, vzdorovat jí, a žít si jednoduše po svém, jak jen to bude možné. Tak mohou postupně vzniknout nová společenství, která budou mít vlastní kulturu, jazyk i cíle. Pouze taková společenství mohou vrátit lidem pocit zázemí a příslušnosti k celku. Přitom nemusejí mít vůbec nic společného s národem, s etnickým původem ani s globálními zájmy oligarchie, natož pak s jejími mocenskými celky ve formě superstátů, či nového světového řádu. Pouze taková společenství budou mít šanci obstát proti globální genocidě lidskosti a vytvořit nový, svůj vlastní, autonomní řád v souladu s přírodou a s niternými potřebami každého z nás být někým a někam patřit.