Proč USA začaly novou finanční světovou válku – a jak zbytek světa provede protiúder

Finance jsou novou formou války – bez drahé armády a okupace hostitelů, kteří to nechtějí. Je to konkurence ve tvorbě úvěrů na nákup cizích zdrojů, nemovitostí, veřejné a zprivatizované infrastruktury, dluhopisů a akcií firem. Kdo potřebuje armádu, když obvyklého cíle (peněžního bohatství a vyvlastnění aktiv) můžete dosáhnout prostě finančními prostředky? Je potřeba pouze to, aby centrální banky akceptovaly znehodnocující se mezinárodní hodnotu dolarových úvěrů jako platbu za místní aktiva. Vítězství bude patřit bankovnímu systému jakékoliv ekonomiky, která může vytvářet nejvíce úvěrů a používat armádu počítačů pro vyvlastnění světových zdrojů. Klíčem je přesvědčit cizí centrální banky, aby tyto elektronické úvěry akceptovaly.

Američtí představitelé démonizují ostatní země jako agresivní „manipulátory měnou“ držící své měny slabými. Jenže ty se prostě snaží chránit své měny před tím, aby byly vytlačeny oproti dolaru arbitrážisty a spekulanty, zaplavujícími jejich finanční trh dolary. Zahraniční centrální banky jsou nuceny volit mezi tím nechat pasivně přitékající dolary vytlačovat kurz jejich měny – a tím cenově vystrnadit jejich exporty z globálního trhu – a recyklací těchto přitékajících dolarů za americké krátkodobé státní dluhopisy nesoucí pouhé 1% výnosů a jejichž kurzová hodnota klesá. (Dlouhodobé dluhopisy představují riziko poklesu domácích dolarových cen, pokud americké úrokové sazby vzrostou).

„Kvantitativní uvolňování“ je eufemismus pro zaplavení ekonomik úvěry, tedy dluhem na druhé straně bilance. Fed pumpuje likviditu a rezervy do domácího finančního systému, aby snížil úrokové sazby, zdánlivě aby bankám umožnil „vydělat si svoji cestu“ z negativních hodnot majetku, které jsou důsledkem špatných úvěrů poskytnutých během nemovitostní bubliny. Ale proč by banky půjčovaly více za podmínek, kdy třetina amerických nemovitostí již má negativní hodnotu a ekonomika klesá v důsledku nafukování dluhu?

Problémem je, že americké kvantitativní uvolňování tlačí dolar dolů a ostatní měny nahoru, čemuž silně tleskají měnoví spekulanti těšící se rychlým a snadným ziskům. Přesto to má bránit tento systém, kterým američtí diplomati vyhrožují, že jeho pomocí zatáhnou světovou ekonomiku do finanční anarchie, pokud ostatní země nebudou souhlasit se zopakováním Dohody z Plaza z r. 1985 „coby možným rámcem pro vytvoření řádného poklesu dolaru a vyhnutí se potenciálně destabilizujícím obchodním válkám“. (1) Jako úvod k setkání MMF o tomto víkendu Spojené státy vyhrožují, že vykolejí mezinárodní systém a způsobí finanční chaos, pokud si neprosadí svou. Tato hrozba byla opakována posledních pár generací.

Svět je svědkem konkurence v tvorbě úvěrů na nákup cizích zdrojů, nemovitostí, veřejné a zprivatizované infrastruktury, dluhopisů a akcií firem. K finančnímu loupení dochází bez toho, aby dané území obsadila nějaká armáda nebo byli okupováni hostitelé, kteří to nechtějí. Skutečně, tato „měnová válka“ byla doposud dobrovolná a účastnili se jí prodávající a kupující, kteří dostávají za svá aktiva nadbytečné dolary. Jsou to zahraniční ekonomiky, které prohrávají, když jejich centrální banky tuto přílivovou vlnu dolarových „počítačových úvěrů“ recyklují nákupem nízko výnosných amerických státních cenných papírů s klesající mezinárodní hodnotou.

Po tisíce let byly z dobytých území odváděny dávky a vykrádáno stříbro a zlato, jako při drancování Konstantinopole v r. 1204 nebo v inckém Peru či aztéckém Mexiku o tři století později. Ale kdo potřebuje ozbrojenou válku, když lze stejného cíle dosáhnout finančně? Dnes je upřednostňovaným způsobem války způsob finanční. Vítězství v dnešní monetární válce připadne bankovnímu systémy jakékoliv ekonomiky, která může vytvářet nejvíce úvěrů. Počítačové klávesnici jsou armádou, vyvlastňující světové zdroje, dneška.

Klíčem k vítězství je přesvědčit zahraniční centrální banky akceptovat tyto elektronické úvěry, kdy je na ně tlačeno prostřednictvím Mezinárodního měnového fondu, který se setká tento víkend. Cílem není nic tak do očí bijícího, jako výběr dávek pomocí vojenské okupace. Kdo potřebuje armádu, když lze obvyklého cíle dosáhnout jednoduše pomocí finančních nástrojů?

Ale svět byl svědkem, jak Dohoda z Plaza vykolejila japonskou ekonomiku tím, že ji přinutila zvýšit kurs měny, zatímco došlo ke snížení úrokových sazeb díky tomu, že tato země zaplavila svoji ekonomiku dostatkem úvěrů, aby to nafouklo nemovitostní bublinu. Alternativou toho, aby se nová měnová válka „vymkla zcela kontrole“, jak tvrdí bankovní lobbisté, je „pokusit se dosáhnout široké shody, kam by se měly jednotlivé měny ubírat“. Nicméně výkonný ředitel MMF Dominique Strauss-Kahn byl realističtější. „Nejsem si jistý, že panuje nálada na něco podobného, jako Dohoda z Plaza nebo Louvre,“ řekl na tiskovém brífinku. „Dnes je jiná doba.“ V předvečer setkání ve Washingtonu dodal: „Myšlenka, že existuje absolutní potřeba spolupráce v globalizovaném světě, by mohla část páry vypustit,“ (Alan Beattie, Chris Giles a Michiyo Nakamoto, „Obavy z měnové války dominují rozhovorům MMF“, Financial Times, 9. října 2010, a Alex Frangos, „Snadné peníze ubíjí vynořující se trhy“, Wall Street Journal, 8. října 2010).

Právě naopak, dodal: „Dokážeme pochopit, že musí být zavedeny některé prvky kapitálové kontroly,“

Největší otázkou dnešních globálních financí tedy je, jak dlouho budou ostatní země pokračovat v podřizování se, když kumulativní náklady rostou do finanční stratosféry? Svět je nucen si vybrat mezi finanční anarchií a podřízení se novému americkému ekonomickému nacionalismu. To nutí země vytvářet si zcela nový alternativní finanční systém.

Globální finanční systém již byl jedním dlouhým a neúspěšným experimentem kvantitativního uvolňování v době japonského carry trade, který vyrostl z prasknuté japonské finanční bubliny po roce 1990. Likvidita Bank of Japan bankám umožnila půjčovat jeny arbitrážistům za nízké úrokové sazby, aby kupovali cenné papíry s vyšším výnosem. Island, například, platil 15%. Takže japonské jeny byly konvertovány do zahraničních měn, čímž byl tlačen dolů jejich kurz (jenů).

Bylo to Japonsko, které vybrousilo „carry trade“ do jeho dnešní formy. Když v r. 1990 jeho finanční a nemovitostní bublina praskly, Bank of Japan se snažila svým bankám pomoct „vydělat si svoji cestu ven z negativních aktiv“ tím, že je zásobovala úvěry za nízké sazby, aby je mohly přepůjčovat. Japonská krize zanechala doma jen malou poptávku, takže japonské banky vymyslely carry trade: jen byl půjčován, aby byl konvertován do dolarů, eura, islandských korun a čínského renminbi, za které pak byly kupovány státní dluhopisy, dluhopisy soukromého sektoru, akcie, měnové opce a další finanční nástroje. Tento "carry trade“ byl omezen zahraniční arbitráží u dluhopisů zemí jako Island, který platil 15%. Ne příliš velká část těchto zdrojů byla použita pro financování tvorby nového kapitálu. Svým charakterem to bylo čistě finanční – extraktivní, nikoliv produktivní.

V r. 2006 zažívaly Spojené státy a Evropa finanční a nemovitostní bublinu japonského stylu. Když v r. 2008 praskly, udělaly to, co udělaly japonské banky po r. 1990. Ve snaze pomoct americkým bankám dostat se z negativních aktiv Federální rezervy zaplavily ekonomiku úvěry. Cílem bylo poskytnout bankám více likvidity, v naději, že půjčí více domácím vypůjčovatelům. Ekonomika si měla „propůjčit svoji cestu z dluhu“, znovu nafouknout ceny nemovitostí, akcií a dluhopisů, aby se odvrátila nucená zabavování nemovitostí a následná likvidace kolaterálu v bilancích bank.

K tomu dochází dnes, kdy se americká likvidita přelévá do ostatních ekonomik a zvyšuje tak kurz jejich měn. Joseph Stiglitz nedávno vysvětlil, že místo aby to pomohlo globálnímu zotavení, „záplava likvidity“ z Federálních rezerv a Evropské centrální banky způsobuje „chaos“ na cizoměnových trzích. „Ironií je, že Fed vytváří všechnu tuto likviditu v naději, že to oživí americkou ekonomiku… Pro americkou ekonomiku to nepřináší nic, ale způsobuje to chaos ve zbytku světa.“ (Walter Brandimarte, „Fed a ECB uvrhávají svět do chaosu: Stiglitz“, Reuters, 5. října 2010, zpráva o projevu prof. Stiglitze na univerzitě Colombia).

Dirk Bezemer a Geoffrey Gardiner ve své studii „Kvantitativní uvolňování tlačí na pilu“, připravené pro konferenci Boeckler v Berlíně 29-30. října 2010, jasně ukazují, že „QE poskytuje půjčování schopné zdroje zákazníkům bank, nikoliv bankám. Centrální banky mohou dodat komerčním bankám likviditu, která usnadňuje mezibankovní platby a platby zákazníků a bank vládě, ale to, co půjčují banky, je jejich vlastní dluh, ne dluh centrální banky. Jestli budou zdroje půjčeny na užitečné účely nebude záviset na adekvátnosti dodávek zdrojů, ale na tom, jestli skutečné investice povzbuzuje prostředí.“

Kvantitativní uvolňování dotuje útěk kapitálu z USA a tlačí na nedolarové směnné kurzy

Kvantitativní uvolňování předsedy Federálních rezerv Bena Bernankeho nemusí vyvolat poruchy v globálním obchodu a finančním systému, nebo začít nové kolo měnových spekulací, které donutí ostatní země bránit své ekonomiky odmítnutím dolaru coby vyvrhelské měny. Je to ale důsledkem rozhodnutí Fedu z r. 2008 zabránit nesplacení nesplatitelných dluhů tím, že znovu nafouknou nemovitostní bublinu a finanční trh. Cílem je dostat vlastnictví nemovitostí z negativní zóny, zachránit bilance bankovního systému a tím zachránit vládu před tím, aby musela vyhovět Tarp II, což vypadá politicky nemožným vzhledem k náladě většiny Američanů.

Oznámený cíl se nematerializuje. Nová tvorba úvěrů Fedem nenavyšuje bankovní úvěry u nemovitostí, spotřebitelům nebo podnikům. Banky nepůjčují – tedy ne doma. Kasírují staré úvěry. To je důvod, proč americká míra úspor poskočila. Oznámené „úspory“ (které vzrostly z nuly na 3% GDP) mají formu splácení dluhů, nikoliv vytváření likvidních zdrojů, ze kterých lze čerpat. Stejně jako tezaurace brání tomu, aby byly příjmy utráceny za zboží a služby, tak splácení dluhů snižuje disponibilní příjem.

Takže Bernanke vytvořil 2 biliony dolarů nových úvěrů Federálních rezerv. A nyní (říjen 2010) Fed navrhuje zvýšit tvorbu peněz Fedem během příštího roku o další 1 bilion dolarů. To vedlo k nárůstu ceny zlata a k tomu, že se investoři přesouvají z oslabujících „papírových měn“ – což přimělo další země úměrně tomu chránit své ekonomiky.

Je jen těžko překvapivým, že banky nepůjčují ekonomice, která je sražená deflací dluhu. Celé kvantitativní uvolňování bylo odesláno do zahraničí, především do zemí BRIC: Brazílie, Ruska, Indie a Číny. „Nedávný výzkum Mezinárodního měnového fondu jednoznačně prokázal, že monetární uvolňování G4 se v minulosti téměř zcela převedlo do vynořujících se ekonomik… od r. 1995 byl přístup k monetární politice v Asii téměř výlučně určován monetárním přístupem G4 – USA, eurozóny, Japonska a Číny – vedené Fedem.

Půjčování bezprecedentního množství peněz americkými, japonskými a britskými bankami na nákup dluhopisů, akcií a měn v BRIC a zemích třetího světa je sebevyživující se expanzí. Spekulativní příliv do těchto zemí tlačí nahoru kurzy jejich měn, jakož i ceny aktiv, ale jejich centrální banky vypořádávají tyto transakce v dolarech, jejichž hodnota ve vztahu k jejich domácím měnám padá.

Američtí představitelé říkají, že to vše je součástí volného trhu. „Není pro svět dobré, aby zátěž řešení tohoto širšího problému… spočívala na hřbetě Spojených států,“ trval na svém ministr financí Tim Geithner ve středu.

Takže ostatní země řeší problém po svém. Japonsko se pokouší držet kurz své měny dole tím, že prodává jeny a kupuje americké státní dluhopisy, kdy čelí tomu, že jeho carry trade nebude obnoven, protože arbitrážisté splácejí jeny, které si půjčili dříve na nákup vyšších, ale stále rizikovějších, výnosů, jako státní dluhy zemí jako Řecko. Splácení těchto arbitrážních úvěrů vytlačilo kurz jenu oproti dolaru letos zatím o 12%. V úterý, 5. října, guvernér Bank of Japan Masaaki Shirakawa oznámil, že Japonsko nemá „na výběr“, než „utratit 5 bilionů jenů (60 miliard dolarů) a koupit státní dluhopisy, korporátní IOU, nemovitostní investiční fondy a kurzové fondy – kdy posledně jmenované představují odchylku od minulé praxe“.

Tato „sterilizace“ nechtěné finanční spekulace je přesně to, co Spojené státy kritizovaly u Číny. Čína se pokusila o „normálnější“ způsoby recyklace obchodních přebytků a hledala možnost nákupu amerických společností. Ale kongres CNOOC neumožnil před několika lety koupit americkou rafinační kapacitu, a kanadská vláda je nyní vyzývána, aby zablokovala pokus Číny koupit zdroje potaše. To Číně a ostatním zemím nechává jen málo jiných možností, než udržet své měny stabilními nákupem amerických a evropských státních dluhopisů.

To se stalo dnes problémem pro všechny země. Tak, jak je dnes strukturován, odměňuje mezinárodní finanční systém spekulace a činí obtížným, aby centrální banky udržovaly stabilitu bez nucených půjček americké vládě, která se dlouhou dobu těšila téměř výhradnímu monopolu na poskytování rezerv centrálním bankám. Jak bylo poznamenáno dříve, arbitrážisté dostávají dvojí odměnu: arbitrážní spreed mezi brazilskými státní dluhopisy nesoucími téměř 12% a náklady na americké úvěry (1%), plus kurzový zisk plynoucí z faktu, že odliv z dolarů do reálu vytlačil směnný kurz asi o 30% -- z 2,50 na počátku 2009 na 1,75 reálu za dolar minulý týden. Vezmeme-li v úvahu schopnost levarage, kdy za 1 milion dolarů vlastních investic do cenných papírů lze koupit 100 milionů dolarů v zahraničních cenných papírech, je míra návratnosti do ledna 2009 3000%.

Brazílie byla více obětí, než beneficientem toho, co je eufemisticky nazýváno „příliv kapitálu“. Příliv peněz ze zahraničí vytlačil kurs reálu o 4% během pouhého měsíce (od 1. září do počátku října). Rozjezd tohoto scénáře v loňském roce nahlodal konkurenceschopnost brazilských exportů a přinutil vládu uvalit 4. října 4% daň na nákup svých dluhopisů, aby zamezila růstu kurzu. „Není to jen měnová válka,“ řekl v pondělí ministr financí Guido Mantega. „Má to tendenci stát se obchodní válkou, a toho se obáváme.“ A ředitel thajské centrální banky Wongwatoo Potirat varoval, že jeho země zvažuje podobné daně a restrikce u obchodování s měnou, aby zastavila růst bahtu, a Subir Gokarn, vice-guvernér Rezervní banky Indie oznámil, že jeho země také zvažuje obranu před „potenciální hrozbou“ přílivu kapitálu.

Takový příliv neposkytuje kapitál pro reálné investice. Je to predátorské a způsobuje to fluktuaci, která narušuje obchodní vzorce, zatímco to vytváří enormní obchodní zisky velkým finančním institucím a jejich zákazníkům. Přesto většina diskusí se zabývá platební bilancí a směnným kurzem tak, jako by byly určovány výhradně komoditním obchodem a „paritou kupní síly“, a nikoliv finančními toky a vojenskými výdaji, které ve skutečnosti platebním bilancím dominují. Realitou je, že dnešní finanční mezivládí – anarchické „volné/svobodné“ trhy předcházející době, kdy země spěšně vztyčují svoji vlastní monetární obranu – poskytují arbitrážní příležitost století. Právě na toto tlačili bankovní lobbisté. S blahem pracujících to má společného málo.

Potenciálně největší spekulativní kořistí je zhodnocení kurzu čínského renminbi. House Ways and Means Committee toto kasino podporuje a požaduje, aby Čína zvýšila kurz své měny o 20%, které navrhují ministerstvo financí a Federální rezervy. Revalvace tohoto rozsahu by spekulantům umožnila složit cenné papíry za 1%, řekněme v hodnotě 1 milionu dolarů, a půjčit si 99 milionů a koupit forward na čínské renminbi. Požadované zhodnocení by vytvořilo 2000% zisk ve výši 20 milionů, kdy by 100 milionovou sázku (a pouhý 1 milion „skutečných peněz“) přeměnilo na 120 milionů dolarů. Banky mohou obchodovat za mnohem větších, téměř nekonečně leveragovaných marží, podobně jako při vytváření CDO swapů a dalších derivátových hrátek.

Tento druh peněz již byl vydělán na spekulacích na brazilských, indických a čínských cenných papírech a papírech dalších zemí, jejichž měnový kurz byl vyšroubován nahoru útěkem z dolaru, který proti koši měn od začátku září, kdy Federální rezervy přišly s vyhlídkami na kvantitativní uvolňování, poklesl o 7%. Během týdne před setkáním MMF ve Washingtonu thajský baht a indická rupie vzrostly díky předpokladu, že Spojené státy a Británie budou blokovat jakýkoliv pokus ostatních zemí změnit finanční systém a zarazit ničivé hrátky s měnami.

Tento odliv kapitálu ze Spojených států skutečně pomohl domácím bankám přebudovat své bilance, jak měl Fed v úmyslu. Ale v rámci tohoto procesu byl obětován mezinárodní finanční systém, jako kolaterální škoda. To přimělo čínské představitele postavit se americkým pokusům obvinit Čínu kvůli obchodnímu přebytku a odseknout, že americká finanční agrese „představuje riziko, že povede ke vzájemnému zničení velkých ekonomických velmocí“.

Pokračování...