Sandžak: Nové výzvy, hrozby a vydírání Srbska (I)

Hlavní rozdíl nového zákona spočívá zaprvé v možnosti přímé volby členů rad národních menšin. Volby na základě nového zákona proběhly 6. června 2010 ve všech 167 obščinách Srbska. Na seznam voličů bylo zahrnuto 460,000 představitelů 19 menšin, z nichž 16 přímo zvolilo své zástupce v Národní radě (Chorvati, Slovinci a Makedonci volí své Národní rady jinak – na volebních skupštinách). Mimo to, jako doplněk existujících 15 Národních rad, byly po volbách vytvořeny ještě čtyři.

Zadruhé, oblast kompetencí Národních rad se silně rozšířila: dostaly přibližně 70 konkrétních pravomocí při uplatňování práv národních menšin. Rady nyní mohou zřizovat orgány vzdělání, kultury, hromadných sdělovacích prostředků; mohou v jednotlivých obščinách požadovat zavedení oficiálního národního jazyka a jeho používání v písemném styku; navrhovat změny názvů ulic, náměstí, městských čtvrtí; schvalovat národní znaky a svátky; účastnit se tvorby zákonů týkajících se národních menšin; spolupracovat s mezinárodními a regionálními organizacemi, státními orgány, organizacemi a institucemi ve svých „rodných“ státech a rovněž se svými národními radami v jiných státech atd. Pravomoci Národních rad jsou nyní tak velké, že srbský parlament již nemůže přijmout žádný zákon, související s národními menšinami, bez jejich souhlasu.

Zatřetí, zákon umožnil zahrnout do volebního procesu do Rad politické strany a organizace národních menšin. V důsledku toho politická váha Národních rad silně vzrostla. Přitom Rady aktivně spolupracují se „svými“ politickými stranami – především se to týká Maďarů a Bosňáků, kteří nejaktivněji prosazují decentralizaci, regionalizaci a „regionální rozvoj“.

V Sandžaku došlo ve volbách do Národních rad k ostrému střetu tří politických faktorů. Kandidátku „Bosenské obnovy“ podpořila Demokratická strana Sandžaku R. Ljajiče, bosenskou kandidátku za evropský Sandžak Strana demokratické akce Sandžaku S. Ugljanina. Do čela třetí kandidátky Bosenského kulturního sjednocení, což byl zcela nový zjev na politické aréně Srbska, se postavil náboženský vůdce, muftí M. Zukorlič.

Začtvrté, pole působnosti Národních rad bylo silně rozšířeno srbským ministerstvem pro práva člověka a práva menšin, které vydalo zvláštní pokyny. Úředníci v obščinách jsou povinni dát na seznam voličů Národních rad každého, kdo si to přeje, a dále ty, o jejichž zařazení žádají jiné osoby. Nicméně byla vyloučena jakákoliv kontrola, v důsledku čehož se na seznamy voličů národních menšin dostal velký počet srbských občanů, bez jejich vědomí.

Takže zákon o Národních radách z r. 2009 vytvořil nový model rozšířené samosprávy národních menšin v Srbsku. Prudce vzrostl společensko-politický význam voleb do rad, které jsou nyní srovnatelné s parlamentními a prezidentskými volbami. Národní menšiny v Srbsku dostaly zákonem z r. 2009 taková práva, která, podle slov prezidenta B. Tadiče, nemá nikdo jiný v Evropě.⁽¹⁾

V politické sféře muslimské společnosti Sandžaku došlo v posledních třech letech k pozoruhodným změnám. Hlavními politickými stranami regionu se v r. 2006 staly Strana Sandžaku Sulejmana Ugljanice, Demokratická strana Sandžaku Rasima Ljajiče a Strana Sandžaku Fevzii Muriče. Ugljanicova strana přišla s iniciativou udělit Sandžaku úplnou autonomii a sjednotit jeho dvě části, Ljajičova strana s intenzifikací decentralizace Srbska, Muričova strana chtěla rozšíření autonomie a konání referenda o statutu Sandžaku. Nicméně v posledních letech tyto strany byly zaneprázdněny především vzájemnými konflikty a rozepřemi.

V té době se na první místo ve společensko-politickém životě Sandžaku dostal konflikt dvou islámských organizací, které jsou ve sporu kvůli legitimitě – Islámské společenství Srbska v čele s A. Zilkičem a Islámské společenství v Srbsku v čele s M.Zukorličem.

Předem podotýkám, že podstata jádro souvisí s dřívější organizací Islámského společenství v SFRJ. Bylo jednotné, v čele s reis-ul-ulemem (hlavním muftí) a se sídlem v Sarajevu, kde zároveň existovala i republiková centra. Po rozpadu SFRJ a po vytvoření nových států se začaly vytvářet samostatné islámské spolky. Oficiální charakter daly změnám stanovy Islámského společenství SFRJ, přijaté ve Skopje v únoru 1993. Na jejich základě byla vyhlášena samostatná islámská společenství Bosny a Hercegoviny, Makedonie a Černé Hory. Islámská společenství Chorvatska, Slovinska a Srbska zůstala nadále spojena s Rijasetem (nejvyšší muslimskou vládou) v Sarajevu.

Nicméně v únoru 2007 srbská muslimská komunita informovala o svém odchodu ze struktur Bosny a Hercegoviny a založila si vlastní Rijaset Islámského společenství Srbska se sídlem v Bělehradu. V reakci na to, na základě iniciativy Mustafy Ceriče, šéfa Islámského společenství Bosny a Hercegoviny, proběhl v r. 2007 v hlavním městě Sandžaku Novom Pazare společný sjezd islámských komunit Srbska, které neakceptovaly duchovní nezávislost Bělehradu. Na sjezdu se rozhodlo o rozluce a hlavním muftí země byl na tomto opozičním sjezdu zvolen M. Zukorlič. Stal se šéfem Islámského společenství v Srbsku, které má silně radikální charakter, a ujal se funkce představitele veškerého muslimského obyvatelstva Sandžaku. Sjezd odpadlíků tvrdě odsoudil šéfa ulemů Srbska Hamida Jusufspachiče. „Ústřední orgán srbských muslimů musí být v zemi, ne za hranicemi,“ řekl jeho zástupce Abdulah Numan.⁽²⁾

Odpůrcem hnutí Zukorliče je umírněný proud, který uznává organizační rámec Srbska. Tvoří ho organizace Islámské společenství Srbska, v čele s reis-ul-ulemem Ademem Zilkičem. Jeho stoupenci se domnívají, že by Bosňáci v Sandžaku měli přestat se vzájemnými rozepřemi a sváry, a že práva muslimů neohrožuje nic, vyjma vlastních bratrovražedných konfliktů.

Největší aktivitu vnitřně a mezinárodně vyvíjí hnutí M. Zukorliče.

V ideologickém aspektu jeho činnosti se odráží agresivní nábožensko-nacionalistická rétorika a nesmiřitelná kritika srbských úřadů. Základem propagandy je teze, že „za posledních sto let představovalo Srbsko hrozbu pro Bosňáky“, „srbští ideologové, počínaje Ilii Garašaninem a konče Dobrocou Čisičem, vytvořili natolik příšernou ideologii, že spadá do definice genocidy“, „většina srbských režimů byla pod vlivem této ideologie“, „následkem její realizace byla genocida, vraždy, útlak a vyhnání Bosňáků“.⁽³⁾ Politickým pokračováním těchto tezí je Zukorličova apelace na západ, že muslimům v Sandžaku jsou upírána národní a náboženská práva, a také lidská práva.

Strategickým úkolem Zukorliče je dostat se na celobalkánskou úroveň a internacionalizace „problému Bosňáků“. Jeho hlavním spojencem ohledně teritoriálních nároků na území, na kterých žijí Bosňáci – na Rašskou oblast – je sarajevský reis-ul-ulem M. Cerič. Opírání se Zukorliče o šéfa v Sarajevu a jeho ideologický názor „Bosňáci po obou stranách Driny jsou jeden celek a Sarajevo je jejich jediné duchovní centrum“⁽⁴⁾ je pro internacionalizaci „problémů Bosňáků“ nezbytné.

Za taktické prostředky Zukorlič označuje zaprvé transformaci činnosti Národní rady směrem k odklonu od zákonem stanové aktivity v oblasti vzdělávání, jazyka a kultury a posílení národních práv. To umožní institucionalizovat systém vytvářející národní identitu Bosňáků, protože „Bosňáci ztratili poslední kapku důvěry v srbský systém a záchranu svých práv vidí ve svém vlastním systému činnosti“. Prozatím však představuje Národní rada pro Zukorliče pouze „omezenou operační hodnotu“.⁽⁵⁾ Ale ani oblast kultury jeho pozornosti neuniká, i když celkem specificky. Zde se prosazuje teze o „agresivní asimilaci Bosňáků, protože se jim nedostává vzdělání ve vlastním jazyku“ a naděje se vkládají do Bosny a Hercegoviny. Přitom si Zukorlič stěžuje, že Bosna a Hercegovina není národním státem a tudíž nemá mechanismy pro ochranu práv Bosňáků žijících v Srbsku.⁽⁶⁾

Zadruhé, prohlašuje za nezbytné, aby Bosňáci dostali statut ústavního národa Srbska. Prakticky to znamená, že mimo dalšího musí být ve státních orgánech prudce zvýšen poměr Bosňáků. Před volbami do Národních rad Zukorlič prohlásil, že v „Novom Pazare žije asi 85% Bosňáků, ale v policii jich slouží pouze 30%. Podobná situace je v soudním systému, daňových orgánech, celní správě a ve všech ostatních institucích, ve kterých nemají Bosňáci rozhodující roli.“ Zmínil námitky vůči srbským pasům, kde „je uvedené srbské občanství, a nikoliv srbská příslušnost“, což „je podle jeho názoru přímá urážka“.⁽⁷⁾

Zatřetí, má v plánu změnit statut regionu Sandžak – získání „kulturně-osvětové autonomie“.⁽⁸⁾ V létě 2009 inicioval podepsání Deklarace o porušování práv Bosňáků. Tato deklarace obsahovala 7 bodů, z nichž jeden mluvil o vytvoření sjednoceného regionu Sandžak, zahrnujícího všechny obščiny s bosenskou většinou. Zukorlič to postavil na celoevropském procesu regionalizace a neustále se dožadoval vytvoření jedné administrativní jednotku v Srbsku, obsahující obščiny Novi Pazar, Tutin, Senica, Nova Varoš, Priboj a Pripole. V souvislosti s tím Zukorličův proud podpořil snahu bělehradských úřadů o regionalizaci.

Je pozoruhodné, že v důsledku toho byly v první variantě zákona o regionálním rozvoji provedeny změny. Nyní podle nového zákona zůstalo v Srbsku místo předpokládaných sedmi statistických regionů pět. Beze změny zůstaly regiony Vojvodina, Bělehrad, Kosovo a Metochie, Východní a jižní Srbsko (od Smederevo po Kladova v severní části regionu, a od Preševo po Bosilegrad na jihu) byly sjednoceny do jednoho, a Sumadije a Západní Srbsko do dalšího regionu. Do posledně zmíněného byl začleněn prostor od Bogatiča po Tutin a od Despotovca po Brusa, a tak se v jednom celku objevily Novi Pazar, Senica, Tutin, Pripole, Priboj a Nova Varoš (i když podle původního návrhu zákona měly být Novi Pazar a Tutin připojeny k centrálnímu, a zbývající čtyři obščiny k západnímu regionu).

Dvě hlavní sandžacké strany – Demokratická strana Sandžaku R. Ljajiče a Strana demokratické akce S. Ugljanina – se od Deklarace v r. 2009 distancovaly a označily ji za zbytečnou a vnášející zmatek a rozpory.

Ke zostření situace a konfliktu mezi představiteli dvou islámských společenství v Srbsku došlo v květnu 2009, což souviselo s návštěvou šéfa Islámského společenství Bosny a Hercegoviny M. Ceriče u muslimů v Sandžaku. Je pozoruhodné, že tato návštěva proběhla v době, kdy Balkán navštívil vice-prezident USA J. Biden. Během své návštěvy Cerič prohlásil: „Pokud se něco může stát faktorem stability v regionu, obzvláště v Sandžaku, tak je to Sarajevo. My, Bosňáci z Bosny a Hercegoviny, chceme říct Bosňákům v Srbsku, že za nimi stojíme a nejsou opuštěni – jsme jeden národ, který žije ve dvou státech, my v Bosně a oni v Srbsku.“ Postoj Ceriče se nezměnil od okamžiku reorganizace Islámského společenství po rozpadu SFRJ, kdy tvrdil, že „Bosňáci v Srbsku jsou součástí Bosny a Hercegoviny, ve smyslu etnické, národní a náboženské identity“.⁽⁹⁾

Takto nesmiřitelná doktrína M. Ceriče vedla k nábožensko-politickému rozkolu v Sandžaku a ke vzniku debat v Srbsku o nutnosti zásahu státních orgánu do „malé války“, kterou v posledních letech mezi sebou vedou bosenští náboženští a političtí vůdci.

(*) Sandžak (Novopazarský sandžak, Rašská oblast) je historická oblast na hranici Srbska a Černé Hory. Zde, v regionu s historickým srbským názvem Raška, vznikl v polovině 10. století první srbský stát, který v polovině 12. století zaujal vůdčí pozici na Balkáně za vládce Sefane Nemaniče. V období Osmanské říše, jejíž součástí se srbský stát stal koncem 14. století, byl Novopazarský sandžak jedním ze sedmi administrativních oblastí (turecky sandžak). Podle rozhodnutí Berlínského kongresu v r. 1878 byla tato oblast předána pod kontrolu Rakouska-Uherska, a v letech 1908-1913 se znovu ocitla v Osmanské říši. Po skončení balkánských válek v letech 1912-1913 byl Novopazarský sandžak osvobozen od turecké správy a byl rozdělen mezi Srbsko a Černou Horu. Součástí Sandžaku je šest srbských obščin (Novi Pazar, Tutin, Senica, Nova Varoš, Priboj a Pripole) a 6 černohorských (Plevlja, Bielo Pole, Berane, Andrijevica, Plav a Rožaje). Bosňáci (muslimové Bosny a Hercegoviny, za Tita označení za národní identitu a následně přejmenovaní na Bosňáky) tvoří většinu ve třech východních obščinách sandžaku Srbska (Novi Pazar, Tutin a Senice) a ve dvou východních obščinách sandžaku Černé Hory (Plav a Rožaje). V současné době je Sandžak přejmenován, v oficiálních dokumentech Republiky Srbsko je nazýván svým historickým názvem – Rašská oblast.

Odkazy

• (1) Ђорђевић М. Национални савети – проблем уместо решења // 16. август 2010.
• (2) http://www.srpska.ru/article.php?nid=6346
• (3) http://www.islamskazajednica.org/index.php?option=com_ezine&task=read&page=2&category=11&article=4069
• (4) http://www.politika.rs/rubrike/Politika/Srbija-razgovara-Da-li-se-krshe-prava-muslimana.sr.html
• (5) http://www.nspm.rs/prenosimo/srbiju-ne-osecam-kao-svoj-dom.html
• (6) http://www.nspm.rs/prenosimo/srbiju-ne-osecam-kao-svoj-dom.html
• (7) http://www.nspm.rs/prenosimo/srbiju-ne-osecam-kao-svoj-dom.html
• (8) http://www.islamskazajednica.org/index.php?option=com_ezine&task=read&page=2&category=11&article=4099
• (9) http://www.politika.rs/rubrike/Drustvo/Ceric-ne-iskljuchuje-incidenate.sr.html