Když síla nefunguje

Akce Izraele proti flotile s pomocí pro Gazu byla takovým bleskem.

Izraelci normálně žijí v temnotě, co se týká vidění světa. Ale na tento okamžik bylo možné vidět skutečnou krajinu kolem nás, a ta vypadala děsivě. Pak se nad námi rozhostila tma, Izrael se vrátil do své bubliny a svět zmizel z dohledu.

Tento zlomek vteřiny stačil, aby odhalil ponurou scénu. Od tohoto posledního zablýsknutí se situace státu Izrael zhoršila téměř na všech frontách.

Flotila a útok na ní tuto krajinu nevytvořily. Byla tam od doby, kdy byla sestavena naše současná vláda. Ale ani tehdy toto zhoršení nenastalo. Začalo před dlouhou dobou.

Činy Ehuda Baraka a spol. pouze situaci osvítily v nynější podobě a přispěly dalším krokem špatným směrem.

Jak nová krajina vypadá ve světle Barakova baraka? („barak“ znamená v hebrejštině blesk).

* * *

V čele seznamu stojí fakt, kterého si nikdo, zdá se, doposud nevšiml: smrt holokoustu.

Ve všem rozruchu, který aféra způsobila na celém světě, nebyl holokoust ani zmíněn. Pravda, v Izraeli byli někteří, kteří nazývali Recep Tayyip Erdogana „novým Hitlerem“, a někteří lidé nenávidějící Izrael mluvili o „útoku nacistů“, ale holokoust prakticky zmizel.

Po dvě generace naše zahraniční politika používala holokoust jako svůj hlavní nástroj. Špatné svědomí světa určovalo jeho přístup k Izraeli. (Odůvodněné) pocity viny – ať již za spáchané krutosti nebo kvůli dívání se jinam – způsobily, že Amerika a Evropa zacházely s Izraelem jinak než s jinými zeměmi – počínaje jaderným a konče osadním problémem. Veškerá kritika činů našich vlád byla automaticky označena za antisemitismus a umlčena.

Ale čas dělá své. Smysly světa otupily nové tragédie. Pro novou generaci není holokoust nic, než něco ze vzdálené minulosti, kapitola historie. Pocit viny zmizel ve všech zemích, vyjma Německa.

Izraelská veřejnost si toho nevšimla, protože v Izraeli samotném je šoa živá a přítomná. Mnozí Izraelci jsou děti nebo vnuci přeživších holokoust, a holokoust jim byl vtloukán od dětství. Navíc velký aparát zajišťuje, že holokoust nezmizí z naší paměti, počínaje jeslemi, přes obřady a vzpomínkové dny, po organizované zájezdy „tam“.

Proto je izraelská veřejnost šokována, když vidí, že holokoust ztratil svoji moc coby politický nástroj. Naše nejcennější zbraň byla otupena.

* * *

Ústředním pilířem naší politiky je naše spojenectví se Spojenými státy. Abych použil frázi Binyamina Netanyahu (v jiném kontextu): je to „úskalí naší existence“.

Po mnoho let nás toto spojenectví drželo v bezpečí před všemi problémy. Věděli jsme, že od USA vždy dostaneme to, co potřebujeme: vyspělé zbraně pro udržení naší nadřazenosti nad všemi armádami arabských nepřátel dohromady, munici v době války, peníze pro naši ekonomiku, veto u všech rezolucí Rady bezpečnosti OSN proti nám, automatickou podporu všech činů našich vlád. Každá malá a středně velká země na světě věděla, že aby získala vstup do paláců ve Washingtonu, musel být uplacen izraelský vrátný.

Ale během posledního roku se v tomto pilíři začaly objevovat praskliny. Ne malé trhlinky a šrámy v rámci opotřebování, ale trhliny způsobené posunem podloží. Vzájemná averze mezi Barackem Obamou a Binyaminem Netanyahu je pouze příznakem mnohem hlubšího problému.

Šéf Mossadu minulý týden Knessetu řekl: „Pro USA jsme přestali být aktivum a stali se přítěží.“

Tento fakt byl řečen ostrými slovy generála Davida Petrauese, když řekl, že probíhající izraelsko-palestinský konflikt ohrožuje životy amerických vojáků v Iráku a Afghánistánu. Pozdější zmírňování výroku nevymazalo význam tohoto varování. (Když Petraeus tento týden při senátním slyšení omdlel, někteří náboženští židé na to pohlíželi jako na boží trest).

* * *

Nejsou jen izraelsko-americké vztahy, které prošly osudovou změnou, ale postavení samotných USA se mění k horšímu, pro budoucí izraelskou politiku vskutku špatné znamení.

Svět se mění, pomalu a v tichosti. USA jsou stále zdaleka nejmocnější zemí, ale již to není všemohoucí velmoc, kterou byly od r. 1989. Čína si protahuje svaly, země jako Indie a Brazílie se stávají silnějšími, země jako Turecko – ano, Turecko! – začínají hrát významnou roli.

Není to otázka jednoho nebo dvou let, ale kdokoliv, kdo přemýšlí o budoucnosti Izraele za deset, dvacet let, musí pochopit, že dokud nedojde k základní změně v našem postoji, i naše pozice se zhorší.

* * *

Pokud je naše spojenectví s USA ústředním pilířem izraelské politiky, je podpora většiny světového židovstva druhým.

Po 62 let jsme se na ni mohli spoléhat bez mrknutí oka. Ať jsme udělali cokoliv – téměř všichni židi světa stáli v pozoru a salutovali. Při požáru a povodni, vítězství nebo porážce, ve slavných nebo temných kapitolách – světoví židé nás podporovali, dávali peníze, demonstrovali, tlačili na své vlády. Bez přemýšlení, bez kritiky.

Nyní již ne. V tichosti, téměř bez hluku, se v tomto pilíři objevily trhliny také. Výzkumy mínění ukazují, že většina mladých amerických židů se od Izraele odvrací. Nepřesunují svoji loajalitu od izraelské vlády k izraelskému liberálnímu táboru – ale odvrací se od Izraele zcela.

Ani toto nebude pocítěno okamžitě. AIPAC nadále vhání strach do srdcí obyvatel Washingtonu, kongres bude nadále tančit na jeho píseň. Ale až se nová generace dostane do klíčových pozic, podpora Izraele se rozdrobí, američtí politici se přestanou plazit po břiše a americká vláda postupně změní své vztahy s námi.

* * *

V našem bezprostředním sousedství probíhají významné změny také, některé z nich pod povrchem. Incident s flotilou je odhalil.

Vliv našich spojenců neustále klesá. Ztrácí sílu a staronová mocnost je na vzestupu: Turecko.

Hosni Mubarak pilně pracuje na předání své moci svému synovi Gamalovi. Islámská opozice v Egyptě zvedá hlavu. Saudské peníze jsou přitahovány novou atrakcí – Tureckem. Jordánský král je nucen se přizpůsobit. Osa Turecko-Irán-Sýrie-Hizballah-Hamas je nastupující mocností, osa Egypt-Saudská Arábie-Jordánsko-Fatah jsou v úpadku.

* * *

Ale nejdůležitější změnou je ta, ke které dochází u mezinárodního veřejného mínění. Jakýkoliv výsměch tomuto připomíná slavný Stalinův pošklebek („Kolik divizí má papež?“)

Nedávno jedna izraelská televizní stanice vysílala fascinující film o německých a skandinávských ženských dobrovolnicích, které zaplavily Izrael v 50. a 60. letech, aby žily a pracovaly (a někdy se provdaly) v kibucech. Izrael byl tehdy považován za malou odvážnou zemi obklopenou nenávistnými nepřáteli, stát povstavší z popela holokoustu, aby se stal útočištěm svobody, rovnosti a demokracie, kdy toto vše našlo své nejvznešenější vyjádření v jedinečném výtvoru, kibucu.

Současnou generaci idealistických mladých na celém světě, mužů a žen, která by se kdysi dobrovolně přihlásila do kibuců, lze nyní nalézt na palubách lodí plujících do utiskované, zardoušené a vyhladovělé Gazy, která oslovuje srdce mnoha mladých lidí. Průkopnický izraelský David se změnil na surového izraelského Goliáše.

Ani génius překrucování by to nedokázal změnit. Již roky svět vídá stát Izrael každý den na televizní obrazovce a na titulních stránkách, kde jsou obrázky těžce vyzbrojených vojáků střílejících na děti vrhající kameny, bombardujících fosforovými bombami obytné čtvrti, vrtulníků popravujících „cíle určené k likvidaci“, a nyní pirátů útočících na civilní lodě na otevřeném moři. Vyděšené ženy se zraněnými dětmi v náručí, muži s amputovanými končetinami, zdemolované domovy. Když člověk vidí sto takových obrázků, s každým obrázkem, který ukazuje jiný Izrael, se Izrael stává nestvůrou. O to víc, když izraelská propagandistická mašinérie úspěšně potlačuje jakékoliv zprávy o izraelském mírovém táboru.

* * *

Před mnoha lety, když jsem chtěl zesměšnit návyk našich vůdců používat sílu, parafrázoval jsem rčení, které odráží mnoho židovské moudrosti: „pokud síla nefunguje, používej mozek“. Abych ukázal, jak dalece se my, Izraelci, lišíme od židů, slova jsem pozměnil: „pokud síla nefunguje, použij více síly“.

Myslel jsem to jako vtip. Ale jak se u mnoha vtipů v naší zemi stává, stal se skutečností. Nyní je to krédo mnoha primitivních Izraelců, vedených Ehudem Barakem.

V praxi závisí bezpečnost státu na mnoha faktorech, a vojenská síla je pouze jedním z nich. V dlouhodobém horizontu je světové veřejné mínění silnější. Papež má mnoho divizí.

V mnoha ohledech je Izrael stále silnou zemí. Ale, jak ukázalo náhlé osvětlení u aféry s flotilou, čas nepracuje v náš prospěch. Měli bychom své kořeny ve světě a v regionu prohloubit – což znamená uzavřít mír s našimi sousedy – dokud jsme tak silní, jak jsme nyní.

Pokud síla nefunguje, ani více síly nemusí nezbytně fungovat.

Pokud síla nefunguje, síla nefunguje. Tečka.