Válka s Čínou? Nebezpečí globálního konfliktu (Díl 2.)

Historicky se upadající koloniální mocnosti uchýlily k pěti strategiím, nebo jejich kombinaci.

Pokusily se znovu získat kolonie nebo neo-kolonie obnovením vojenského útoku. Po druhé světové válce Francie v Indočíně a Alžíru, Anglie v Keni, a obě mocnosti zaplatily vysokou ekonomickou a politickou cenu za to, že se pokusily obnovit koloniální vládu, a nakonec neuspěly.

Vyjednaly neo-koloniální osídlení. Anglie byla vážně oslabena svými ztrátami ve druhé světové válce a čelila hnutím za nezávislost čítajícím miliony lidí, a dospěla k závěru, že je moudřejší vyjednat a zaručit nezávislost Indii, aby si uchovala podobu imperiálního obchodování a investiční vazby, jakož i nepřímý politický vliv prostřednictvím Británií vyškolených (poangličtěných) civilních a vojenských představitelů.

Postoupily vedoucí pozici silnější nastupující imperiální mocnosti. Tím, že se staly podřízeným partnerem, je to přístup, který usiluje aspoň o zajištění si zmenšeného podílu na ekonomických ziscích a politickém vlivu. Anglie, když čelila masivnímu protifašistickému komunisty vedenému odbojovému hnutí v Řecku, se stáhla a hrála druhé housle, protože role politického policajta se chopily USA a převzaly kontrolu nad vynořujícím se klientským státem. Británie si zachovala zmenšený podíl na vlivu na Balkáně a ve Středomoří. Podobně i Belgie se pokusila rozvrátit novou nacionalistickou vládu v Kongu, vedenou prezidentem Patrice Lumumbou, jen aby nabyl důležitosti USA podporovaný loutkový režim Mobutu.

Postoupení politické vlády domorodým vládcům povolným chránit ekonomiku z koloniální éry a finanční páky. Odchod britského koloniálního režimu v Karibiku vlastně snížil administrativní náklady a náklady na ohlídání si a ochranu a prosazení privilegovaného obchodního postavení „libry“ a zachování investic na počátku post-koloniálního období. Imperiální „preference“ byly prosazovány prostřednictvím sítí „starých hochů“ poangličtěných, v Británii vzdělaných a indoktrinovaných představitelů, kteří byli náležitě ohromeni pompou a společenským postavením elity ovládané společnosti. Nicméně časem sítě starých hochů post-koloniální minulosti nahradila tržní nadvláda prostřednictvím „doktrín volného obchodu“ a otevřela dveře pro hegemonii USA.

Rychlý kolaps konkurenčního impéria může vlít impériu zažívajícím pomalejší a delší pokles nový život. Náhlý a totální kolaps komunistického satelitního systému a rozpad SSSR poskytl USA výjimečnou příležitost, aby rozšířily své impérium vojenských základen a najaly žoldáky pro boj v imperiálních válkách. Hlavní evropské mocnosti zažily vzkříšení imperiálního bohatství tím, že se zmocnily strategických odvětví, služeb, dopravních prostředků, nemovitostí a finančních sektorů ve východní Evropě, pobaltských státech a na Balkáně, kdy nahradily „přímou“ ruskou vládu nadvládou trhem a ideologií.

Nedávné zkušenosti s tím, jak imperiální vládnoucí třídy zvládají svůj úpadek, má přímý význam pro reakce amerických imperiálních vládců.

Reakce USA na imperiální úpadek: Zachránit impérium, obětovat národ/zemi

Washington se uchýlil nejméně k šesti reakcím na svůj úpadek.

1. Dlouhodobou reakcí Washingtonu, v širokém měřítku, na jeho upadající pozici ve světové ekonomice a jeho klesající politický vliv v několika oblastech je rozšířit a posílit svoji globální síť vojenských základen⁽²¹⁾. Počínaje 90. léty přeměnil bývalé země Varšavské smlouvy – Polsko, Maďarsko, Českou republiku atd. – na členy NATO, pod americkým vedením. Pak rozšířil svůj vojenský dosah tím, že začlenil Ukrajinu a Gruzii jako „přidružené“ členy NATO. Pak následovalo zřízení základen v Kyrgyzstánu, Kosovu a dalších bezprizorních zemích bývalé Jugoslávské republiky.

Nové tisíciletí bylo svědkem řady delších válek a vojenských invazí v Iráku a Afghánistánu, kulminujících masivním budováním základen a najímáním místních žoldáckých armád a policie: Ve vzdálenějším zahraničí si Bílý dům zajistil sedm vojenských základen v Kolumbii, rozšířil svoji vojenskou přítomnost v Paraguay a Hondurasu, a podepsal bilaterální vojenské dohody s Peru, Chile a Brazílií, dokonce i poté, co byly USA vyhnány ze své vojenské základny Manta v Ekvádoru⁽²²⁾. Zatímco USA rozšiřovaly svoji globální vojenskou přítomnost v Asii a latinské Americe, Čína nahradila USA jako hlavní obchodní partner Brazílie, Argentiny, Peru a Chile⁽²³⁾. Zatímco USA financovaly obrovskou žoldáckou armádu v Iráku, Čína se stala hlavním exportním trhem pro ropu Saudské Arábie. Globální vojenská expanze USA nevedla k paralelnímu nebo úměrnému zvýšení nebo znovu získání globální ekonomické moci. Naopak, jak armáda expandovala, jejich ekonomické bohatství se nadále propadlo.

2. Druhou reakcí Bílého domu na svůj globální ekonomický úpadek byla velmi aktivní a dobře financovaná kampaň na vytvoření klientských režimů. Většinu tohoto úsilí tvoří financování místních elit, NGO, poddajných opozičních politiků a emigrantů přebývajících v USA, s vazbami na Washington a jeho zpravodajské agentury. Tak zvané „barevné revoluce“ na Ukrajině a v Gruzii, tulipánové povstání v Kyrgyzstánu, etnický rozpad Jugoslávie, de facto rozparcelování Iráku a nastolení kurdské „republiky“, podpora tibetských a uigurských separatistů v Číně, oligarchů ve východní Bolívii a vojenské posilování Taiwanu lze považovat za součást tohoto úsilí, s cílem rozšířit politickou nadvládu tváří v tvář globálnímu ekonomickému úpadku.

Přesto bylo budování globálních klientů selháním ve dvou věcech. Klienti vyrabovali ekonomiky, vykradli veřejné finance a ožebračili populaci, což vedlo v některých případech k jejich svrhnutí silou nebo volební urnou⁽²⁴⁾. Zadruhé, klienti jsou dražší a čerpají půjčky a dárky z americké pokladny, spíše než aby přispívali k americkým globálním ekonomickým aspiracím. Drahé budování klientů a podporování místních panáků podkopává ekonomické budování impéria. Mezitím čínské investice do výroby a to doprovázející poptávka po nových surovinách a potravinách vedly ke stále větší a ziskovější přítomnosti, dokonce i v amerických klientských státech. Zatímco USA podporovaly vzestup klientských států a pád do rychlé krize, čínská na trhu založená přítomnost zaznamenává trvalý růst.

3. Pod vedením vysoce militarizované elity, včetně vlivných sionistických tvůrců politiky, se Washington dostal, bez možnosti vymanění se, do mnohabilionových válek koloniální okupace na Středním východě a jižní Asii, za chybného předpokladu, že „ukázání síly“ zastraší nacionalistické a nezávislé státy a ty se stanou pilíři americké ekonomické přítomnosti. Naopak, tyto války snížily vliv USA, posílily odmítání ze strany místních nacionalistů a pan-muslimů, obzvláště ve světle sionizovaným Washingtonem bezpodmínečného podporování izraelského kolonialismu. Více než jakýkoliv jiný tah na posílení impéria tyto dlouhé koloniální války masivně přesměrovaly ekonomické zdroje, které, teoreticky, mohly oživit americkou globální ekonomickou přítomnost a zvýšit konkurenceschopnost vůči Číně, do neproduktivních vojenských výdajů.

4. O koloniální války se snahou obnovit imperiální moc, jak jsme poznamenali, se pokusily a selhaly v tom evropské mocnosti po druhé světové válce. A podobně i USA, vnitřně oslabené drancováním produktivní ekonomiky ze strany Wall Street a obrovským transferem kapitálu do zahraničí nadnárodními společnostmi a zadáváním práce do zahraničí – především do Číny a Indie – nejsou ani v nejmenším schopné se vzpamatovat a profitovat z koloniálního budování impéria v zahraničí. Ironií je, že před půl stoletím si USA zvolily tržní nadvládu, oproti evropskému koloniálnímu modelu budování impéria. Nyní je to naopak. Evropané a Čína usilují o hegemonii prostřednictvím trhu, zatímco USA přijaly selhavší na armádě postavený koloniální model budován impéria.

5. Tajné operace, konkrétně „kšeftování s puči“, se staly zvolenou metodou, jak znovu získat pod kontrolu země v latinské Americe, Iránu, Libanonu a jinde, které mají nacionalistické populistické režimy. V každém z případů neúspěch Washingtonu obnovit klientský režim způsobil bumerangový efekt: předmětné vlády radikalizovaly svoji politiku, získaly podporu a staly se stabilnějšími. Například USA podporovaný puč ve Venezuele byl zmařen, prezident Chavez se vrátil do úřadu a přistoupil ke znárodnění velkých nadnárodních firem a podnítil opozici latinské Ameriky vůči dohodám o volném obchodu a vůči vojenským základnám⁽²⁵⁾. A podobně i americká podpora invazi Izraele do Libanonu a následná úspěšná obrana Hizballahu posílila jeho přítomnost v pro-americkém Harririho režimu.

6. Bezpodmínečný svazek USA s rasistickým koloniálním militaristickým státem Izrael, jako jeho hlavní spojenec ve vedení koloniálních válek na Středním východě, měl v podstatě opačný efekt: znepřátelily si 1,5 miliardy lidí vyznávajících islám, podemlelo to podporu bývalých spojenců (Turecka a Libanonu) a posílilo to vliv sionistických politiků při prosazování „třetí vojenské fronty“ – války s Iránem, s jeho dvoumilionovou armádou.

Americké strategie na podkopání, oslabení a konkurenční odstřelení Číny jako vynořující se imperiální mocnosti

Při prvních známkách, že Čína představuje globálního konkurenta, Washington prosazoval liberální ekonomickou strategii v naději, že vytvoří vztah „závislosti“. Následně, když liberalizace selhala a nevyvolala závislost, ale spíše urychlila čínský růst, se Washington uchýlil k represivnější politice.

Během osmdesátých a devadesátých let Washington vyzýval Čínu, aby přijala politiku „otevřených dveří“ ve vztahu k americkým nadnárodním korporacím (MNC) a poskytl MNC daňové stimuly, aby „kolonizovaly“ strategické růstové sektory Číny. Washington úspěšně prosadil vstup Číny do Světové obchodní organizace, s myšlenkou, že „volný obchod“ bude hrát do rukou americkým MNC při uchvácení čínského trhu. Tato strategie selhala: Čína využila MNC pro svoji vlastní exportní strategii, zmocnila se amerického trhu; donutila MNC do společných podniků, které urychlily převod technologie a zrychlily čínskou průmyslovou křivku tím směrem, že to zvýšilo její vlastní výrobní kapacity. Dohoda WTO podkopala bariéry pro americký obchod a usnadnila tok amerického kapitálu do čínských výrobních sektorů, zatímco erodovala americkou výrobní základnu a podkopala její konkurenceschopnost. Časem čínské firmy, státní a soukromé, vyrostly a překonaly svoji „závislost“ a ujaly se větší kontroly nad společnými podniky, a rozvinuly si svá vlastní centra inovace, marketingu a financí⁽²⁶⁾.

Liberální strategie vytvoření závislosti selhala; byla to Čína, která hromadila obchodní přebytky a následně se ujala role věřitele, zatímco USA se změnily na „dlužnický“ stát. Liberalizace mohla fungovat pro USA v latinské Americe a Africe. Tamní slabé státy byly vedené zkorumpovanými vládci, dohlížejícími na plundrování surovin svých zemí, zkázonosnou privatizaci a odnárodnění strategických firem a masivní odtok zisků. Ale v Číně její vůdci zapojili MNC do svých vlastních národních projektů, zajistili si kontrolu nad dynamickým procesem akumulace kapitálu. Obětovali krátkodobé nadměrné zisky MNC ve prospěch dlouhodobého cíle získání trhů a know-how, a rozšířili a prohloubili produktivní základy prostřednictvím „pravidel o obsahu“ a převodu technologií. Liberalizace byla prospěšná pro čínskou konjunkturu exportu zboží, zatímco ekonomika získala autonomii a zmodernizovala produkční cyklus.

Čína si zachovala vládu nad finančním sektorem, blokovala přebírání ze strany amerických „hlavních odvětví“ ve financích, médiích, u nemovitostí a v pojišťovnictví⁽²⁷⁾. Omezením pronikání, spekulace a volatility se Čína vyhnula periodickým krizím, které zasáhly USA v letech 1990-91, 2000-2002 a 2008-2010. Čínskou verzí „otevřených dveří“ nebylo zopakovat dřívější verzi, která vedla k cizí nadvládě v pobřežních enklávách. Spíše se vlastní MNC cizáků staly „ostrovy růstu“ využitými pro rozšíření čínské státní kontroly a řízenou expanzi do zahraničí.

V prvních letech nového tisíciletí Washington pochopil, že liberální strategie selhala a nezablokovala nástup Číny ke globální moci, a stále více se uchyloval k represivní strategii.

Strategie na podkopání a oslabení Číny jako vynořující se globální mocnosti

USA vyvinuly podrobnou, komplexní a vícehrotovou strategii na podkopání nástupu Číny na čelní globální pozici. Do této strategie patří ekonomické, politické a vojenské kroky, určené k oslabení dynamického čínského růstu a k zadržení vnější expanze.

Ekonomické strategie

Washington, podporovaný hlavními finančními tiskovinami, jakož i většinou ekonomů a „expertů“, obhajoval zásahy do vnitřní čínské ekonomické politiky v honbě za opatřeními určenými na rozložení jejího dynamického růstového modelu. Nejrozšířenějším požadavkem je, aby Čína nadhodnotila svoji měnu, aby se narušila její konkurenceschopnost a oslabila dynamika exportních odvětví⁽²⁸⁾.

V minulosti, v letech 2000 – 2008, Číňané zhodnotili kurs své měny o 20% a přesto zdvojnásobili svůj exportní přebytek s USA⁽²⁹⁾. Učinili tak tím, že zvýšili produktivitu, snížili míru zisku a zlepšili kontrolu kvality. Navíc je problém americké negativní obchodní bilance chronický a globální – mají zápornou bilanci s více než 90 zeměmi, včetně Japonska a EU⁽³⁰⁾.

Protičínská koalice, vedená komplexem Washington - Wall Street, tlačila Peking tvrdě k tomu, aby dereguloval svůj finanční sektor, aby se usnadnilo převzetí čínského finančního trhu, na základě tvrzení o porušování „obchodních a investičních pravidel“. Bílý dům pohlíží na mocný finanční sektor jako na jedinou skutečnou páku, jak si podrobit impozantně velkou čínskou ekonomiku, prostřednictvím fúzí a akvizic. Tato kampaň ztratila dech, tváří v tvář finanční krizi 2008-2010, vyvolané spekulativní aktivitou Wall Street. Finanční systém Číny nebyl téměř ovlivněn, díky své veřejné struktuře regulace a omezování vstupu americkým bankám.

Washington uvalil protekcionistická opatření, opak pravidel WTO, ve formě cel na čínskou ocel a pneumatiky, a kongres hrozil obecným zvýšením cla o 40% na všechny vyvážené čínské produkty do USA – výzva k „obchodní válce“.

USA zablokovaly několik velkých čínských investic a nákupů ropných společností, technologických firem a dalších podniků. V kontrastu s tím Čína umožnila americkým MNC investovat desítky miliard a v rámci subdodávek dodávat do nejrozličnějších sektorů čínské ekonomiky. Čína jako nastupující světová mocnost si věří, že její dynamická ekonomika může využít americké MNC pro svůj pokračující růst, zatímco USA tváří v tvář zhoršování své pozice se bojí jakéhokoliv zrychlení „čínských přebírání“, což je strach, který se zrodil z ekonomické slabosti, vyjadřovaný a zabalovaný do rétoriky „bezpečnostní hrozby“.

Washington vyzýval čínský státní investiční fond a zahraniční investory, aby se spojili s americkými finančními firmami zapojenými do spekulační aktivity, v naději, že se posílí odliv peněz do USA a vytvoří se v Číně „kultura spekulantů“, aby se oslabila moc produktivního kapitálu ve státním plánovacím aparátu.

Washington eskaloval své hrozby odvetných ekonomických opatření, aby podkopal a vyloučil čínský dynamický exportní sektor a zajistil si ústupky, které naruší domácí politickou pozici vládců, pokud a jestliže přijmou diktát Washingtonu. Situace, kdy čínští političtí vůdci dovolují Washingtonu, aby určoval jejich domácí ekonomickou politiku, vyvolá vnitřní opozici ze strany firem a pracovníků, předpojatých vůči této politice. Jakmile budou kompromitováni a oslabeni a budou čelit prudkému mínění národa, budou čínští vůdci čelit tlaku zevnitř – což ohrozí stabilitu Číny.

Washington rozjel koordinovanou mezinárodní mediální kampaň, zmobilizoval MMF a EU, aby oslabily čínský národní průmyslový model, a vinil ze svého úpadku tuto nastupující světovou mocnost. Počínaje předními sloupkaři v „seriózním“ finančním tisku, po senzační hromadně distribuovaný „bulvár“, od politických vůdců v kongresu po vysoké vládní představitele, vůdce nekonkurenceschopných výrobců a byrokraty odborů skomírajícího odborového hnutí, je tato kampaň koordinována tak, aby Čínu „postavila“ do role zločince majícího na triku spoustu zločinů a hříchů, počínaje nečestnou konkurencí, přes nízké mzdy, státní dotace, po podřadnou kvalitu a nebezpečné výrobky.

Američtí a britští akademici, ekonomové, investiční poradci, experti a vědátoři zakotvení v impériu vyzývali své čínské protějšky, jakož i zahraniční investory a tvůrce politiky, aby propagovali politiku v lajně s požadavky Washingtonu na změnu politiky. Cílem je usnadnit větší pronikání USA do Číny a omezit čínskou dynamickou zahraniční expanzi.

Den za dnem američtí „experti“ a ekonomové objevují důvody, aby mohli kázat o „bezprostředně hrozících krizích“ v Číně: ekonomika se zpomaluje nebo je růst příliš rychlý; „bublina“ v nemovitostech každou chvíli praskne⁽³¹⁾; banky jsou zahlceny špatnými dluhy, což vystavuje finanční systém nebezpečí kolapsu; inflace se vymyká kontrole; zahraniční investice se drží koloniálních vzorů; ekonomika je v nerovnováze, příliš závislá na exportech, spíše než na domácí spotřebě; její konkurenceschopnost je primárním faktorem nerovnováhy ve světovém obchodu; její rostoucí ekonomické vazby v Asii ohrožují její „národní bezpečnost“ atd. Tyto a řada dalších propagandistických žvástů zabalených jako seriozní ekonomické analýzy ve Financial Times, Wall Street Journal a New York Times jsou určeny k tomu, aby na Čínu svalily vinu za slabost a úpadek americké ekonomické konkurenceschopnosti ve světě. Účelem je ovlivnit a tlačit na „poddajné“ nebo „přizpůsobivé“ neoliberální čínské představitele, aby změnili politiku. A stejně důležité je, že tyto „kritiky“ jsou určeny pro sjednocení podnikatelské, bankovní, politické a vojenské elity a pro ospravedlnění agresivních tahů proti Číně. Základním problémem u těchto diagnóz expertů je, že byly opakovaně vyvráceny realitou nepřetržitého dynamického růstu Číny; její schopností zvládnout a regulovat finanční půjčování, aby se vyhnula prasknutím bublin; rostoucím pozitivním vnímáním afrických zemí, ve kterých má investice, v důsledku jejích relativně štědrých úvěrů a projektů infrastruktury, které doprovází investice v sektorech těžby⁽³²⁾. V poslední době Washington ovlivnil Indii a Brazílii, aby se přidaly ke sboru obviňujícího Čínu z obchodní nerovnováhy, což je nejnebezpečnější vytvářená aliance.

Politická ofenziva

Etablovaná impéria v poklesu, jako dnes USA, mají repertoár pák určených na diskreditaci, klamání, izolování a zadržování nastupujících světových mocností, jako Čína, a jejich donucení k defenzivě.

Jedním z nejdelších politických komplotů v rámci propagandistické kampaně Washingtonu za lidská práva bylo poukazování na porušování lidských práv Čínou, zatímco ignoroval své vlastní zločiny a bagatelizoval zločiny svých spojenců, jako židovského státu Izrael. Diskreditací vnitřní politiky Číny ministerstvo zahraničí doufá, že zvýší morální autoritu USA, odvede pozornost od svých celosvětových dlouhodobých a širokých porušování lidských práv, které provází budování globálního impéria, a že vytvoří protičínskou koalici.

Zatímco propaganda v oblasti lidských práv slouží jako klacek pro zatlučení ekonomického pokroku Číny, Washington se také pokouší ovlivnit spolupráci Číny, aby zpomalil svůj vlastní úpadek. Američtí diplomaté tento přístup zasazují do fráze „jednání s Čínou jako s rovným“, uznávají ji jako „světovou mocnost“, která se musí „dělit o zodpovědnost“⁽³³⁾. Za touto diplomatickou rétorikou se skrývá snaha zapojit Čínu do politiky kolaborace a řízení se americkými strategiemi budování impéria jako podřízený partner, na úkor čínských ekonomických zájmů. Například zatímco Čína investovala miliardy do společných podniků s Iránem a rozvinula s ním stále lukrativnější obchodní vztahy, Washington požaduje, aby Čína podporovala sankce, aby se Irán oslabil a degradoval a prosadila se americká vojenská moc v Zálivu⁽³⁴⁾. Jinými slovy, Čína by se měla vzdát své trhem tažené expanze, aby se podělila o „zodpovědnost“ velkého policajta světa, kde USA hrají nadřazenou roli. A podobně, pokud do lidské řeči přeložíme význam požadavku Bílého domu, aby se Čína „ujala zodpovědnosti“ za „restrukturalizaci světové ekonomiky“, smrskne se to na pokyn Pekingu, aby snížil svůj dynamický růst, umožnil USA získat obchodní výhody, aby snížily („restrukturalizovaly“) svůj obchodní deficit.

Na jednu stranu používá pozitivní symbolická gesta, jako mluvení o USA a Číně jako o G-2, dvou rozhodujících velmocích na světě, a na druhou stranu Bílý dům prosazuje „sjednocenou frontu“ s EU proti údajnému čínskému „protekcionismu“, „manipulaci s měnou“ a dalším „nekalým“ ekonomickým praktikám⁽³⁵⁾.

Na mezinárodních shromážděních, jako na nedávné Konferenci o globálním oteplování v Kodani, na setkání GATT o liberalizaci a na shromáždění OSN zabývajícím se otázkou Iránu, se Washington pokouší nasadit Číně psí hlavu a označit ji za hlavní překážku pro dosažení globálních dohod, a odvést pozornost od faktů, že Čína vyhověla tím, že zavedla standardy lepší než jsou americké⁽³⁶⁾, odmítá protekcionismus a usiluje o vyjednané vypořádání s Iránem.

Časem tato imperiální ofenziva na zpomalení svého úpadku vyprovokovala stále agresivnější reakci, jak Čína získává sebedůvěru ve svoji schopnost uplatňovat moc.

Poznámky

• [20] Per capita Israel has the biggest armed forces, the most fighter planes and nuclear bombs in the world. Next to the US it has invaded more countries than all the rest of the Middle East countries combined.
• [21] Chalmers Johnson, The Sorrows of Empire (Owl Books, New York 2005).
• [22] Beginning with President Clinton⁽²⁰⁰⁰⁾ and continuing through to Obama, the US has poured over 6 billion dollars into Colombia, backing the military, secret police and death squads.  The US has over a thousand military advisers and contract mercenaries operating in Colombia.  The military agreements with Brazil and the rest of Latin America are on a vastly lesser scale of intrusion.
• [23] China’s displacement of the US as the dominant trading partner in major Latin American markets received only a tiny fraction of the attention that any visit by a prominent Israeli official.
• [24] US clients were overthrown in Kyrgystan⁽²⁰¹⁰⁾, defeated electorally in the Ukraine⁽²⁰⁰⁹⁾ and confronted by mass opposition after a disastrous military adventure in Georgia.
• [25] James Petras, “US – Venezuela Relations:  Imperialism and Revolution”  petras.lahaine.org  January 5, 2010.
• [26] See “China Mobile Group axes Google” FT  March 25, 2010, p. 1; FT February 22, 2010, p. 2.
• [27] Congressional Research Services, “China’s Holdings of US Securities:  Implications for the US Economy” July 30, 2009.
• [28] FT April 6, 2010, p. 8.  Provides an account of the US Senate’s blame China with charges of “currency manipulation”.
• [29] Yang Yao “Renmibi Adjusted will not cure trade imbalances” FT April 12, 2010.
• [30] Stephan Roach “Blaming China will not solve America’s Problems” FT March 30, 2010, p. 11.
• [31] A typical report on “bubble fears” is in the FT February 22, 2010.  Two months later China had “cooled off” the bubble by forcing bank lending down by 43% in the first quarter.  Al Jazeera, April 15, 2010.
• [32] Contrary to the charges of neglecting its domestic market, it is growing 15% over the past year. China’s imports are growing faster than their exports. See Jim O’Neill “Tough Talk on China ignore Economic Reality”, FT April 1, 2010, p. 9.
• [33] FT April 12, 2010, p. 3.
• [34] “Obama to press Hu on Teheran Sanctions”, FT April 13, 2010, p. 3
• [35] At a G20 meeting the US circulated a letter condemning China but only five countries signed it. (The FT headline was deceptive). “G20 attack China on exchange rate”, FT March 31, 2010, p. 3.
• [36] China is steaming ahead on clean energy, over taking the US during 2009 to become the leading investor in renewable energy technologies, a 79% rise in installed capacity in 5 years.  BBC News, March 26, 2010.

Pokračování... (celkem tři části, toto je druhá)