Také se ptám, jak je to s finančním systémem

Hlavní myšlenky jeho článku jsou následující: Úrok je legitimní poplatek za půjčení peněz. Problémem současného finančního systému je skutečnost, že o množství peněz v ekonomice rozhoduje centrální banka, která přílivem levných peněz, způsobuje inflaci a hospodářské krize. Řešením by bylo svobodné bankovnictví při měně kryté zlatem, což by zajistilo konstantní množství peněz v oběhu. Zavedení "kazících se peněz" státem by naopak celou situaci jenom zhoršilo.

Vůči argumentaci článku mám tři hlavní námitky:

1) Není zde dostatečně zohledněn systém částečných rezerv v bankovnictví.

2) Příčiny hospodářské krize jsou jednostranně vysvětlovány jako důsledek měnové a fiskální politiky vlád a centrálních bank, ač je to jen jedna z interpretací používaných v ekonomii a nikdy se nepodařilo empiricky potvrdit, že je tato hypotéza blíže realitě než ostatní.

3) Systém s konstantním množstvím peněz v oběhu nikdy v historii neexistoval a teoreticky by byl možný pouze na základě centrálně kontrolované emise oběživa.

Nyní proberu tyto námitky postupně a připojím i poznámku k tzv. paradoxu úroků. Rovněž i já se omlouvám za dlouhý text. Chtěl jsem reagovat na většinu podnětů, které podle mého soudu stojí za diskuzi.

Systém částečných rezerv

Domnívám se, že článek nedostatečně zohledňuje systém částečných rezerv. Vyplývá to z některých jeho tvrzení. Jde o to, že nikoliv centrální banka, ale každá soukromá banka má možnost vytvořit téměř neomezené množství peněz díky praxi zvané systém částečných rezerv.

Princip je následovný: Uloží-li pět střadatelů dohromady 5000 dolarů a další člověk si otevře úvěrový účet na 5000 dolarů, pak nedochází k tomu, že by banka řekla střadatelům, že jejich peníze zapůjčila jiné osobě. Spoléhá na to, že si nikdy nepřijdou všichni vybrat své úspory naráz. Banka prostě založí nový úvěrový účet na 5000 dolarů, ale při bezhotovostních platbách se peníze na všech těchto účtech chovají nyní stejně. V ekonomice je tak najednou 10 000 dolarů. Pokud banka bude spoléhat na to, že klient bude zapůjčené peníze používat především na menší bezhotovostní transakce, pak mu může klidně zapůjčit třeba 10 000 dolarů. Nikdo se nedoví, že hotovost banky činí jen 5 000. V ekonomice tak bude existovat 15 000 dolarů namísto původních 5 000.

Jediné, co omezuje kreativitu bank, jsou povinné rezervy nařízené státem nebo obavy z náporu klientů. V některých státech ovšem byly už i tyto povinné rezervy zrušeny.

Tento systém nevznikl jako důsledek toho, že stát "vytvořil" instituci centrální banky. Vznikl přirozeným vývojem na základě svobodného a ekonomicky racionálního jednání konkrétních lidí. Všechny pokusy státu regulovat tuto praxi povinným stoprocentním krytím a posléze částečnými rezervami byly jen málo úspěšné. Stačí nejprve nahradit reálné zlato snadněji přenositelnými stvrzenkami (na zlato uložené v bance), a zanedlouho budeme mít víc stvrzenek než zlata. Opakuji, že to způsobuje svobodné a ekonomicky racionální jednání bankéřů.

Je to tedy systém částečných rezerv a nikoliv až instituce centrální banky, co umožňuje nafukovat peněžní zásobu. (Samozřejmě centrální banka má dnes úkol ovlivňovat množství peněz v oběhu a snažit se je mírně zvyšovat, na což má své nástroje. Její vliv však není absolutní.) Požadavek, aby banky půjčovaly peníze z termínovaných vkladů a nikoliv z běžných účtů, proto nedává smysl. Banky vůbec neví, z kterých účtů peníze půjčují. V případě potřeby si vytvoří několikanásobně více peněz, než mají na termínovaných vkladech i běžných účtech dohromady.

Nechci se zde přít o morální oprávněnost či neoprávněnost úroků, neboť mě zajímají spíše jejich makroekonomické důsledky. Ovšem systém částečných rezerv nám ukazuje, že argument o odložené spotřebě je neplatný. Ten, kdo si může vytvořit peníze, spotřebu neodkládá. Pokud se chceme pohybovat na úrovni metafor, je to, jako by Sobota dal Robinsonovi poukázky na ryby, které nemá a které mu nikdy nehodlá za tyto poukázky poskytnout.

Příčiny hospodářské krize

O příčinách hospodářských krizí lze napsat několik knih. Existují pro ně různá vysvětlení - liberální, keynesiánské, monetaristické, marxistické atd., které zde nemohu všechna popsat, ačkoliv by to bylo záhodno. Žádná teorie totiž není pravdivá jen proto, že je vnitřně konzistentní a že dokáže vysvětlit "všechny" krize. Je potřeba důkladnější zkoumání. Pokusím se zde ale shrnout své námitky proti interpretaci, k níž se hlásí pan Malcik.

Tvrzení o tom, že hospodářský cyklus je důsledek politiky centrálních bank nebo že fiskální a monetární stimuly způsobují, že se recese budou ozývat čím dál častěji, považuji za přemrštěná. Cykly zde existovaly vždy, dokonce i v USA před vznikem FEDu. Centrální banky provádí proticyklickou politiku (může být, že málo účinnou). Nikdy jsme ovšem nezažili tak hlubokou krizi jako ve třicátých letech, nemohu tedy přijmout tvrzení, že recese jsou kvůli monetárním stimulům stále hlubší. Pro další úvahy si vezmu tuto krizi za příklad.

Za problematický moment v libertariánské i liberální interpretaci hospodářské krize považuji konstatování, že se v určité chvíli začne díky nadměrné finanční zásobě více spotřebovávat a "ekonomika si žije nad poměry". Zní to snad logicky, ale je tu jedna maličkost: Ekonomika si nemůže žít nad poměry! "Nad poměry" žije člověk, který utratí více, než si vydělá. V ekonomice jako celku se nemůže nikdy spotřebovat více zboží a služeb, než se v ní vyrobí. (Samozřejmě nebudeme-li masivně dovážet odjinud na dluh, což ale nebyl tehdejší případ.) Iluze, že ekonomika si žije nad poměry, vzniká nedostatečnou reflexí skutečnosti, že peníze jsou pouze nástrojem směny.

Na počátku Velké hospodářské krize nebyl nedostatek aut, bytů a spotřebního zboží. Byl zde jedině nedostatek "malých zelených papírků". Nedostatek "zelených papírků" způsobil, že lidé si nemohli vyrobené zboží zakoupit. Neříkám, že příliv dalších peněz je nejlepším řešením. Liberálové mají pravdu alespoň v tom, že tento stav není příčinou krize, ale až důsledkem toho, že něco není v pořádku.

Základním předpokladem pro vznik tehdejšího problému jsou takové vynálezy hypotéka, splátkový prodej či spotřební úvěr a jejich masové rozšíření v jednu chvíli. Důsledky jsou takové, že pokud valná část mzdových prostředků půjde nakonec na splátky spotřebitelských úvěrů, pak nebude za co nakupovat. Nebude-li za co nakupovat, není proč vyrábět, a není-li proč vyrábět, není důvod vyplácet mzdy, čímž se přestane dostávat i peněz na splácení půjček.

Je nesmyslná otázka, kdo je touto praxí více "vinen", zda ti, co půjčky a splátky nabízeli, nebo ti, co je přijímali. "Chyba" je na obou stranách. Velmi výstižně vystihl podstatu tohoto úkazu Jan Keller ve své nedávné přednášce. Prohlásil, že těmito nástroji byl jakoby vyřešen základní problém kapitalismu, jak zajistit, aby lidé spotřebovávali více, aniž by se jim musely zvýšit mzdy. Fungovalo to ovšem jen dočasně.

Všichni zúčastnění se při tom chovali ekonomicky racionálně, sledujíce svůj vlastní prospěch a nezatěžujíce svou hlavu otázkou, jaké bude mít jejich jednání makroekonomické důsledky. Přece jenom je výhodnější prodat zboží na splátky, než je zlevnit. Pro finanční kapitál je zase výhodnější uplatnit se ve spotřebitelských půjčkách, než zůstat ležet ladem.

Je velmi pravděpodobné, že tehdejší politika FEDu ke krizi přispěla, ale nelze tvrdit, že bez ní by ke krizi nedošlo. Znamená skutečnost, že dojde k tzv. zlevnění peněz, že si lidé prostě stůj co stůj musí hned brát spotřebitelské úvěry? Sotva. Na vzniku krize se podílela řada faktorů včetně historicky podmíněných změn v ekonomickém chování lidí.

Rovněž tak dodávám, že centrální banka není příčinou bublin. Bubliny jsou důsledkem spekulativního pohybu kapitálu. Naakumulovaný kapitál hledá příležitosti ke zbohatnutí, např. i pomocí spekulativního nákupu a prodeje. Lidé věří, že cena něčeho poroste a tak to nakupují, aby to později za vyšší cenu prodali. Čím víc lidí tomu věří, tím víc tato cena roste. K prasknutí bubliny dochází ve chvíli, kdy už nelze přilákat další spekulativní kapitál. Rozsah vlivu spekulativního kapitálu na ekonomiku lze stěží odhadovat, ale např. k 98 % nákupů cizí měny dochází ze spekulativních důvodů.

Systém s konstantním množstvím peněz v oběhu

K otázce systému s konstantním množstvím peněz je třeba především říci, že takovýto systém je čirou iluzí. Ve skutečnosti nikdy neexistoval a hypoteticky by mohl být nastolen pouze skrze centrálně kontrolovanou emisi platidel.

Pan Malcik předpokládá, že by k tomuto cíli stačilo, aby měna byla krytá zlatem, neboť výkyvy ve světovém množství zlata považuje za nepatrné. Ukázali jsme, že díky systému částečných rezerv měna krytá zlatem takové vlastnosti nemá. Banky si mohou docela snadno peněžní zásobu nafouknout a v minulosti se tak dělo. Lze tomu zabránit jen skrze stoprocentní krytí (či alespoň jasně dané povinné rezervy), což by ovšem zase musel nařídit a kontrolovat stát.

Dále je jisté, že přechod na zlatý standard by vyvolal nejprve velký tlak na deflaci a vedl by k hospodářské recesi. Historickou paralelou může být přechod od tzv. bimetalismu na zlatý standard. V dřívějších dobách fungovaly jako ražební kovy zlato i stříbro. Teprve v 19. století se krytí stříbrem postupně opouštělo. Milton Friedman přesvědčivě ukázal, že v USA vedl přechod na zlatý standard (1873) k hospodářské krizi 90-tých let. Ta pak byla vystřídána po roce 1896 celosvětovou inflací způsobenou zavedením kyanidového procesu při získávání zlata z rud s jeho nižším obsahem.

Dnešní systém funguje na principu rozšiřování peněžní zásoby. Vychází se z předpokladu, že vyšší produkce potřebuje více finančních prostředků k tomu, aby bylo možné obhospodařit potřebnou směnu. Dále se předpokládá, že mírná inflace je prorůstovým opatřením, zatímco deflace ekonomiku brzdí. Samozřejmě peníze kryté zlatem by (i při systému částečných rezerv) patrně přinesly z dlouhodobého hlediska stabilnější množství peněz. Otázkou je, jestli to vzhledem k pravděpodobným důsledkům doopravdy chceme.

Paradox úroků

Paradox úroků považuji pouze za čítankový příklad pro pochopení toho, na jakém principu funguje současný finanční systém. Paradox úroků nepopisuje primárně stav, kdy jsou v systému peníze nezatížené dluhem, i když i na ten ho lze částečně aplikovat. Důsledkem by pak bylo tzv. "luxování".

Souhlasím, že "vyluxování" všech peněz je nereálné. Souhlasím i s tvrzením, že hypotetickému věřiteli (či skupině věřitelů) by se přestalo vyplácet své úspory reinvestovat a časem by to bylo dokonce nemožné. Nesouhlasím ovšem s představou, že by je dotyčný věřitel začal poté utrácet, čímž by je vrátil do oběhu. Pokud je cílem někoho "hrabat", tak s tím sotva přestane. (Velké majetky už navíc ve spotřebě rozpustit nelze, nehledě na to, že existují právnické osoby, u nichž je akumulace finančního kapitálu smyslem jejich existence.) Dojde-li k vysoké akumulaci finančního kapitálu natolik, že se ho nevyplatí dále poskytovat na úvěr, pak se projeví nedostatek peněz na trhu, a nedostatek oběživa je, řečeno slovy Miltona Friedmana, "nezbytnou a postačující podmínkou pro vznik závažné krize".

Souhlasím s tím, že lidé by v systému svobodných peněz mohli začít používat jako platidlo něco jiného. Ostatně ve 30-tých letech se to na mnoha místech dělo. Souhlasím, že u zbylých peněz by vzrostla jejich kupní síla. Z toho, ale přece nemůžeme vyvodit, že tzv. "luxování" nepředstavuje problém. Mezitím už nastala hospodářská krize. V článku pana Malcika bylo řečeno, že tuto krizi způsobují centrální banky. Z naší úvahy vyplývá, že krize je důsledkem příliš velké akumulace kapitálu, který se už za daných podmínek nevyplatí reinvestovat. Než trh vyřeší situaci deflací, budou lidé trpět nedostatkem, protože se tak neděje v nulovém čase, na což zastánci volného trhu rádi zapomínají, když se snaží bagatelizovat sociální dopady ekonomických změn.

Co udělá za této situace centrální banka? Vrhne do oběhu nové peníze prostřednictvím nabídky tzv. "levných" peněz, čímž se zároveň pokouší o řízenou inflaci. Co udělá stát? Zadluží se, aby mohl pustit do oběhu nedostatkové finanční prostředky. Státní dluh a inflace jsou cenou za ten luxus, že si můžeme dovolit platit úroky finančnímu kapitálu bez toho, aby se opakovala krize ze třicátých let.

Pokud se z tohoto zorného úhlu pohledu podíváme na požadavek, aby množství peněz v oběhu bylo konstantní, pak nezbývá než konstatovat, že mechanismus úroků a příliš velká akumulace kapitálu jsou jeho úhlavními nepřáteli. Pokud se ptáme, jak zařídit konstantní množství oběživa, pak je to možné jedině při splnění několika podmínek: 1) centrálně řízená emise peněz, 2) státem kontrolovaný zákaz systému částečných rezerv a překvapivě 3) sankce za zadržování měny (placení zádržného neboli systém tzv. "kazících se peněz").

Závěrem

Pan Malcik navrhuje svobodné bankovnictví peněz krytých zlatem. Nevím, zda v tom není protimluv. Buď máme svobodné bankovnictví, kde si může každý dělat peníze na takovém principu, na jakém se mu zlíbí, nebo budeme mít zákon, že bankovky musí být kryté zlatem. V tom případě by to stát musel kontrolovat.

Z jeho článku také nevyplývá, zda požaduje rovněž stoprocentní krytí měny, nebo zda připouští systém částečných rezerv. Pouze v prvním případě by se navržený systém alespoň trochu blížil systému s konstantním množstvím peněz. Potom je ale také třeba řešit otázku, kdo má kontrolovat, že stoprocentní krytí není porušováno.

Můj článek o wörgelském experimentu apeloval na to, aby lidé byli připraveni bránit se proti státu, který by jim chtěl zakazovat používání vlastních peněz. Nikde jsem nenapsal, že stát má zavést tzv. "kazící se" peníze. Pan Malcik možná nečetl můj článek pozorně, když mi podsouvá toto tvrzení. Očekával bych, že hlavní myšlenku článku, aby si lidé nenechali od státu zakazovat podobné experimenty, do nichž se svobodně pustili, by mohl přivítat každý, kdo se hlásí k principu individuální svobody.

Z mnoha důvodů, z nichž jsem se některé snažil vysvětlit, se mi jeví projekt kolkových peněz zajímavější, než návrat ke zlatém standardu, ale nikomu bych nebránil, aby si měnu krytou zlatem vytvořil, je-li mu libo. Osobně bych se přikláněl k tomu, abychom umožnili paralelní fungování více finančních systémů a sbírali zkušenosti o jejich vlivu na hospodářství a životy lidí.

Zároveň bych se ale nepřipojil k požadavku na zrušení centrálních bank. Pokud by svobodné bankovnictví znamenalo, že jakákoliv právnická osoba si může natisknout svou měnu, pak není důvod rušit dnešní státní měnu a diskriminovat tak jeden jediný typ právnické osoby. Pro stabilitu ekonomiky je mimoto důležitá kontinuita institucí, na něž jsou lidé zvyklí a proto jim důvěřují. Získání důvěry v jiný finanční systém je záležitost na několik desetiletí.

Nepochybuji nakonec, že by systém soukromého bankovnictví při penězích krytých zlatem nějak fungoval. Argumenty, které ovšem byly pro tento systém vysloveny, stojí podle mého soudu na chybné analýze současného finančního systému, která si vůbec neklade otázku, jaké jsou makroekonomické důsledky prostého faktu, že dluhy v ekonomice jsou větší než finanční prostředky. Místo toho je zde nabídnut viník hospodářských krizí, kterým má být stát a jím řízené centrální bankovnictví.