Ukrajinská geopolitika a vojenská agenda USA-NATO: Tektonický posun v kontinentální moci

Relevantní otázkou na této křižovatce je, co porážka ukrajinské oranžové revoluce znamená pro budoucnost euroasijské pevniny, jak tuto oblast nazval britský geopolitik Halford Mackinder. A ještě významnější otázka je, co z toho plyne pro dvacet let trvající pokus Pentagonu oslabit a nakonec ochromit Rusko jako vojenskou velmoc, v rámci skvělé a nadmíru ambiciózní agendy Washingtonu plnospektrální převahy.

Abychom pochopili dlouhodobý význam ukrajinského hlasování pro budoucí globální geopolitickou rovnováhu moci, měli bychom se vrátit k původní oranžové revoluci v r. 2004. Viktor Juščenko byl kandidát vybraný Washingtonem a obzvláště neokonzervativci kolem Bushovy vlády, v rámci jejich pokusu odstřihnout Ukrajinu od jejích historických a ekonomických vazeb na Rusko a přivést tuto zemi, spolu se sousední Gruzií, do NATO.

Ukrajinská ekonomika a politická geografie

Pohled na mapu ukáže, jak strategickou je Ukrajina jak pro NATO, tak pro Rusko. Nejen, že tato země přímo sousedí na východě s Ruskem, ale poskytuje rovněž přepravní trasu pro většinu ruských plynovodů do západní Evropy – asi pro 80% veškerých ruských exportů plynu, ze kterého tato země získává dolary, a představuje pro Rusko klíčovou ekonomickou tepnu.

Možná stejně klíčová pro Rusko, co se týká jeho schopnosti udržet si důvěryhodnou obranu proti stále se rozrůstajícímu obkličování NATO, jsou ruská nájemní práva na ukrajinský černomořský přístav Sevastopol, domov ruské černomořské flotily. Tato flotila si pronajímá další domovský přístav v Oděse, na základě dohody mezi Ruskem a Ukrajinou. Tato politicky citlivá bilaterální smlouva týkající se umístění černomořské flotily nevyprší dříve, než v r. 2017, kdy ji pak bude třeba obnovit. Po rusko-gruzínském konfliktu v srpnu 2008 začal ukrajinský prezident Juščenko dělat humbuk kolem předčasného ukončení této smlouvy, čímž by Moskvu připravil o její nejdůležitější strategickou námořní základnu. Ruské lodě používaly Sevastopol od doby, kdy Rusko tuto oblast anektovalo v r. 1783.

Východní část Ukrajiny, sousedící s Ruskem, je domovem více než 15 milionů etnických Rusů a zůstává doslova obilnicí východní Evropy, s nejbohatší úrodnou půdou na Zemi. V r. 2009 byla Ukrajina třetím největším vývozcem obilí, po USA a EU, před Ruskem a Kanadou.⁽¹⁾ Slavná ukrajinská černozem, „čornozem“, je považována za nejúrodnější na světě a pokrývá dvě třetiny Ukrajiny.⁽²⁾ Oblast kolem řek Dněpr a Dněstr je jediným místem na světě, kde šířka tak zvané „sladké“ černozemě dosahuje 500 km. Tato půda dává mimořádně kvalitní sklizeň a patří k národnímu bohatství. Západní agro společnosti, jako Monsanto, Cargill, ADM a Kraft Foods, údajně slintají při vyhlídce na konec vnitřního ukrajinského politického patu v naději, že tyto zdroje budou moct využít.⁽³⁾

Ukrajinská oblast Doněck ve východním doněckém bazénu, či Donbasu, je politickou základnou nově zvoleného prezidenta Janukoviče. Je to nejlidnatější oblast Ukrajiny a středisko jejího uhelného, ocelářského a metalurgického průmyslu, s vědeckými centry a univerzitami. Ukrajinský Donbas má 109 miliard tun uhlí, a stejně tak ropu a plyn.

Celkově je Ukrajina, co se týká přírodních zdrojů, jedním z nejbohatších regionů v celé Evropě, a k těmto zdrojům patří žula, grafit a soli. Poskytuje bohaté zdroje pro odvětví metalurgie, porcelánu a chemie, pro výrobu keramiky a stavebních materiálů.⁽⁴⁾

V krátkosti, získání Ukrajiny v r. 2004 byla pro Washington a jeho snahu o to, co Pentagon nazývá „plnospektrální převaha“ – kontrola celé planety, na zemi, ve vzduchu, na moři a ve vesmíru – kořist geopolitického významu. Jak otec geopolitiky, sir Halford Mackinder, napsal ve své klíčové knize z r. 1919 Demokratické ideály a realita:

Ten, kdo vládne východní Evropě, ovládá pevninu;
Ten, kdo vládne pevnině, ovládá světový ostrov;
Ten, kdo vládne světovému ostrovu, ovládá svět.⁽⁵⁾

Pro Mackindera do pevniny integrálně spadala Ukrajina a Rusko. Odseknutím Ukrajiny od Ruska v de facto USA řízeném puči zvaném oranžová revoluce učinil Washington obrovský skok v přiblížení se k dovršení nadvlády nejen nad Ruskem a pevninou, ale také nad celou Euroasií, včetně toho, co by se pak stalo obklíčenou Čínou. Žádný div, že vláda Bushe-Cheneyho investovala tolik energie do instalace svého člověka, Juščenka, coby prezidenta a de facto diktátora. Jeho úkolem bylo přivést Ukrajinu do NATO. Co učiní svým spoluobčanům Bushovy plánovače očividně naprosto nezajímalo.

Juščenko téměř uspěl, ale kvůli pochybnému dobrodružství gruzínského růžovou revolucí dosazeného prezidenta Michaila Saakašviliho v srpnu 2008, který poslal jednotky dobýt zpět odtrženecký region Jižní Osetie a Abcházie, jen pár týdnů předtím, než měli ministři NATO hlasovat o ukrajinském a gruzínském členství, se to nakonec nezdařilo. Rychlá ruská vojenská reakce a zastavení gruzínského útoku, a likvidace Saakašviliho sběře, rovněž zarazila jakoukoliv možnost, že Německo a další země NATO budou souhlasit s gruzínským členstvím v NATO, a tím i s přistoupením k závazku přijít buď Gruzii, nebo Ukrajině na pomoc ve válce proti Rusku.⁽⁶⁾

Význam oranžové revoluce

„Revoluce“, která smetla Viktora Janukoviče z úřadu na vlně amerických dolarů a podpory USA podporovaných nevládních organizací (NGO), byla původně vymyšlena ve Washingtonem financované RAND Corporation. RAND studovala rojící vzorce včel a podobné fenomény a aplikovala je na moderní mobilní komunikaci, zasílání textových zpráv a občanské protesty, jako taktiku na změnu režimu a taktiku tajné války.⁽⁷⁾

Jak jsem celkem podrobně popsal ve své knize Plnospektrální převaha: Totalitní demokracie v novém světovém řádu, transformace Ukrajiny z nezávislé bývalé ruské republiky na pro-natovský americký satelit byla dosažena tak zvanou „oranžovou revolucí“ v r. 2004. Na tu dohlížel John Herbst, jmenovaný americkým velvyslancem na Ukrajině v květnu 2003, jen několik měsíců předtím, než se události daly do pohybu. Americké ministerstvo zahraničí jeho aktivity popsalo eufemisticky takto:

Během svého funkčního období pracoval na posílení americko-ukrajinských vztahů a pomáhal zajistit spravedlivý průběh ukrajinských prezidentských voleb. V Kyjevě byl svědkem oranžové revoluce. Předtím byl velvyslanec John Herbst americkým velvyslance v Uzbekistánu, kde hrál klíčovou roli při vzniku americké základny, určené pro pomoc při provádění operace Trvalá svoboda v Afghánistánu.⁽⁸⁾

Mužem, kterého se Washington rozhodl podporovat ve zinscenované změně režimu na Ukrajině, byl Viktor Juščenko, padesátiletý bývalý guvernér ukrajinské centrální banky, který byl na Ukrajině hlavní osobou při barbarské „šokové terapii“ MMF, která zemi během 90. let odprůmyslnila. Juščenkův program MMF měl pro jeho spoluobčany devastující důsledky. Za jeho programu MMF v r. 1994 byla Ukrajina nucena zrušit kontroly kursu a nechat měnu padnout. Dohlížel na poptávku po měně jako šéf centrální banky, kdy během několika dnů vzrostly ceny chleba o 300%, cena elektřiny o 600%, veřejná doprava o 900%. V r. 1998 ukrajinské reálné mzdy klesly oproti roku 1991, kdy země vyhlásila nezávislost, o 75%. Byl jasně člověkem Washingtonu určeným k tomu, co chtěly USA na Ukrajině provést.⁽⁹⁾

Juščenkova žena Kateryna je americkou občankou narozenou v Chicagu a byla jak v Reaganově vládě, tak ve vládě George H. W. Bushe, a působila na ministerstvu zahraničí. Na Ukrajinu přišla jako zástupkyně Americko-ukrajinské nadace, kde v představenstvu byl i Grover Norquist, jeden z nejvlivnějších republikánských konzervativců ve Washingtonu. Norquist byl nazván „vrchním ředitelem“ tvrdého jádra pravice a byl klíčovou politickou postavou stojící za konsolidací pravičáckých organizací podporujících George W. Bushe.⁽¹⁰⁾

Středobodem kluzké Juščenkovy kampaně za post prezidenta byla obhajoba členství Ukrajiny v NATO a v Evropské unii. Jeho kampaň používala obrovské množství oranžových vlajek, plakátů, balonů a dalších propriet, což nevyhnutelně vedlo média k tomu, aby to nazvala „oranžovou revolucí“. Washington financoval „pro-demokratické“ mládežnické skupiny, aby hrály obzvláště významnou roli v organizaci velkých pouličních demonstrací, které pomohly ke zopakování zpochybněných voleb.

Na Ukrajině působilo pro-juščenkovské hnutí pod heslem Pora (Je čas) a přivedlo lidi, kteří pomohli zorganizovat „růžovou revoluci“ v Gruzii: předsedu gruzínského parlamentního výboru pro obranu a bezpečnost Givi Targamadze; bývalého člena gruzínského Institutu Liberty; a gruzínskou mládežnickou skupinu Kmara. Ukrajinští opoziční vůdci se radili s Gruzínci o technikách nenásilného boje. Gruzínské rockové skupiny Zumba, Soft Eject a Green Room, které podporovaly „růžovou revoluci“, nyní organizovaly koncerty solidarity v Kyjevě, na podporu Juščenkovy kampaně 2004.

Ve Washingtonu sídlící PR firma zvaná Rock Creek Initiative hrála v líčení oranžové revoluce také významnou roli, tím, že se starala o pro-juščenkovskou internetovou stránku a vymyslela oranžové logo a její pečlivě navrženou barevnou úpravu.⁽¹²⁾

Když Juščenko v r. 2004 volby prohrál a zvítězil Viktor Janukovič, několik elementů pracovalo ve shodě, aby vytvořilo ovzduší podvodů kolem výsledků a aby zmobilizovalo lidovou podporu pro opakování voleb. Za pomoci Pora a dalších mládežnických skupin, obzvláště pozorovatelů voleb, a za koordinace s klíčovými západními médii jako CNN a BBC, byly zorganizovány druhé volby, které umožnily Juščenkovi vřeštět o těsném vítězství v lednu 2005 a prohlásit se za prezidenta. Americké ministerstvo zahraničí údajně utratilo 20 milionů dolarů, aby si zajistilo pro USA příznivý výsledek na postu ukrajinského prezidenta.⁽¹³⁾

Na Ukrajině vytvářely výsledky stejné americkou vládou podporované NGO, které působily v Gruzii: Open Society Institute George Sorose, Freedom House (jejímž šéfem byl v té době bývalý ředitel CIA James Woolsey), National Endowment for Democracy a jeho pobočky, National Republican Institute a National Democratic Institute. Podle ukrajinských zpráv tyto v USA sídlící NGO, spolu s konzervativní Americko-ukrajinskou nadací, byly aktivní na celé Ukrajině, živily protestní hnutí Pora a Znaju, a školily klíčové volební pozorovatele.⁽¹⁴⁾

Prezident Viktor Juščenko, muž Washingtonu v Kyjevě, okamžitě přistoupil k přerušení ekonomických vazeb s Ruskem, včetně toho, že odstavil dodávky ruského zemního plynu Evropě přes ukrajinské tranzitní plynovody. Tento tah byl Washingtonem použit, aby se pokusil přesvědčit země EU, obzvláště Německo, že Rusko je „nespolehlivý partner“. Přes ukrajinské plynovody, které byly vybudovány za éry Sovětského svazu, kdy byly obě země jedním ekonomickým a politickým subjektem, bylo exportováno asi 80% ruského plynu.⁽¹⁵⁾ Juščenko tak úzce spolupracoval s USA podporovaným prezidentem Michailem Saakašvili, mužem Washingtonu v sousední Gruzii.

Konečným výsledkem ukrajinských voleb 2010 bylo přesvědčivé odmítnutí Juščenka, „hrdiny“ oranžové revoluce, voliči, kdy dostal necelých 5% hlasů. Po pěti letech ekonomického a politického chaosu chtějí Ukrajinci očividně aspoň trochu stability. Průzkumy mínění na Ukrajině ukazují, že většina lidí se staví proti připojení k NATO.

Vykreslování nového ukrajinského prezidenta Viktora Janukoviče západními médii jako loutky Moskvy je nicméně značně mimo mísu; jeho hlavní podporovatelé z řad průmyslu chtějí harmonické ekonomické vztahy s Evropskou unií, jakož i s Ruskem.

Janukovič oznámil, že cílem jeho první oficiální cesty nebude Moskva, ale spíše Brusel, kde se setká s představiteli EU. Poté okamžitě odletí do Moskvy, kde prezident Medveděv signalizoval očekávání zlepšení spolupráce a znovu poslal do Kyjeva ruského velvyslance, poté, co po měsíce politického napětí mezi Juščenkem a Moskvou bylo jeho jmenování odkládáno.

Co je nicméně ještě významnější, a opakem houževnatých pokusů jeho předchůdce vtlačit Ukrajinu do NATO, na popud Washingtonu, je to, že Janukovič oznámil, že se s vojenskými představiteli NATO v Bruselu nesetká. V rozhovorech pro ukrajinská média Janukovič jasně uvedl, že se nebude pokoušet dostat Ukrajinu ani do EU, ani, což je pro Moskvu nanejvýš důležité, do NATO.

Janukovič slíbil, že se místo toho soustředí a ukrajinskou ekonomickou krizi a politickou korupci. Co se týká Moskvy dodal, že Rusko uvítá v konsorciu, které bude společně provozovat ukrajinskou síť plynovodů, a obnoví vliv, který se Juščenko a jeho vysoce ambiciózní premiérka Julia Tymošenko pokoušeli zrušit.

Dalším důležitým signálem, v kruzích NATO nevítaným, bylo jeho oznámení, že prodlouží pronájem ruské strategické námořní základny v ukrajinském přístavu Sevastopol, který má vypršet v r. 2017.⁽¹⁶⁾

Nový geopolitický kalkul Ruska

Je jasné, že zahořklá volební konkurentka Janukoviče, veteránka oranžové revoluce a bývalá premiérka Julia Tymošenko, se proti Janukovičově politice urputně postavila, při nejmenším proto, že bojuje za své politické ambice a je o ní známo, že nerada prohrává. Poté, co se svým zpochybněním únorových volebních výsledků u ukrajinských soudů neuspěla, oznámila, že použije svoji parlamentní koalici, aby Janukoviče zablokovala. Podle normálních procedur by měla rezignovat na post premiérky poté, co bylo Janukovičovo vítězství (s náskokem 1 milionu hlasů) potvrzeno, jak ji o to nově zvolený Janukovič požádal 10. února. Odmítla. Byla podporována jako preferovaný prezidentský kandidát německou kancléřkou Angela Merkel a dalšími vůdci EU.⁽¹⁷⁾

Janukovičovo vítězství bylo podporováno některými nejmocnějšími podnikatelskými oligarchy země, včetně nejbohatšího Ukrajince, ocelářského a fotbalového miliardáře Rinata Achmetova. Stejně jako Janukovič pochází z východní ocelářské oblasti Ukrajiny. Janukoviče podporoval také Dmitrij Firtaš, plynařský miliardář, který vlastní Rosukrenergo společně s ruským Gazpromem, a jehož obchody byly premiérkou Tymošenko omezeny.

Ukrajinský parlament vládě premiérky Tymošenko vyjádřil 3. března nedůvěru, většinou 243 hlasů ze 450. To byl rozsudek smrti pro frakci oranžové revoluce Tymošenkové z r. 2004 a otevírá to možnost, že konečně dojde k ukončení patu mezi ukrajinskými politickými frakcemi, který panoval již od oranžové revoluce v r. 2004. Míč je nyní na Janukovičově straně.⁽¹⁸⁾

Koncem 90. let, před tak zvanou oranžovou revolucí, byla Julia Tymošenko prezidentkou ukrajinské United Energy Systems, soukromě vlastněného dovozce ruského zemního plynu na Ukrajinu. Byla Moskvou obviněna, že nezákonně přeprodává obrovské množství ukradeného ruského zemního plynu a že se na konci 90. let vyhýbala placení daní za prodaný plyn, na základě čehož se jí dostalo přezdívky „plynová princezna“.

Byla také obviněna z toho, že svému politickému ochránci, bývalému premiérovi Pavlo Lazarenkovi, dávala úplatky, výměnou za udržení si kontroly její společnosti nad dodávkami plynu na Ukrajinu.⁽¹⁹⁾ Lazarenko byl v Kalifornii odsouzen k vězení za výpalnictví, praní peněz, podvody a konspiraci, a na Ukrajině byl obviněn z vraždy.⁽²⁰⁾

Za předpokladu, že nyní je Janukovič schopen přistoupit ke stabilizaci země v rámci neutrálního kursu, který oznámil po porážce vlády Tymošenkové, Moskva dosáhne velkého posunu u politických tektonických desek, které tvoří euroasijskou pevninu, dokonce i v případě přísně neutrální Ukrajiny.

Zaprvé, strategické vojenské obkličování Ruska – prostřednictvím snah NATO zmocnit se Ukrajiny a Gruzie – je nyní jasně zablokováno a smeteno ze stolu. A přístup Ruska k Černému moři, přes ukrajinský Krym, se zdá být zajištěn také.

Neutralizace Ukrajiny vlastně vytvořila obrovskou díru ve strategii Washingtonu naprostého obklíčení Ruska. Likviduje strategický půlměsíc NATO nebo vyhlídky na to, že země NATO se budou rozprostírat od Polska, přes Ukrajinu, po Gruzii na periferii Ruska a jeho blízkého spojence Běloruska. Běloruský prezident Alexander Lukašenko úspěšně odolal podobné růžové revoluci ukrajinského stylu a zarazil, aby americké ministerstvo zahraničí financovalo proti-lukašenkovské NGO v zemi. Bělorusko zůstává do značné míry centrálně plánovanou ekonomikou, k roztrpčení západních vlád volného trhu, obzvláště ve Washingtonu. Bělorusko je ekonomicky svázané s Ruskem, na které připadá polovina jeho celkové obchodní výměny, a nemá v plánu vstoupit do NATO nebo EU.⁽²¹⁾

Tato změněná geopolitická konfigurace ve střední Euroasii, po porážce oranžové revoluce, nyní poskytuje silnou podporu dlouhodobé energetické strategii Ruska – strategii, kterou bychom mohli nazvat ruskou strategií sever-jih-východ-západ.

F. Engdahl je autorem knihy Plnospektrální převaha: Totalitní demokracie v novém světovém řádu.

Poznámky

• [1] Press Trust of India, 2009: Ukraine Becomes World's Third Largest Grain Exporter.
• [2] Stepan P. Poznyak, Ukrainian Chornozem: past, Present, Future, paper of 18th World Congress of Soil Science, July 9-15, 2006, Philadelphia, Pennsylvania, accessed in
• [3] The American Chamber of Commerce in Ukraine, Chamber Members
• [4] KosivArt, Ukraine Natural Resources
• [5] Halford J. Mackinder, Democratic Ideals and Reality, 1919, reprint 1942, Henry Holt and Company, New York, p. 150.
• [6] F. William Engdahl, Ukraine and Georgia: Entry into NATO Put Off Indefinitely, December 4, 2008
• [7] John Arquilla, David Ronfeldt, Swarming and the Future of Conflict, Santa Monica: RAND, 2000.
• [8] US Department of State, John E. Herbst Biography
• [9] Michel Chossudovsky, IMF Sponsored "Democracy" in The Ukraine, 28 November 2004
• [10] Kateryna Yushchenko, Biography, on My Ukraine: Personal Website of Viktor Yushchenko, 31 March 2005
• [11] Wikipedia, Orange Revolution
• [12] Andrew Osborn, We Treated Poisoned Yushchenko, Admit Americans, The Independent U.K., March 12, 2005
• [13] Dmitry Sudakov, USA Assigns $20 million for Elections in Ukraine, Moldova, Pravda.ru, 11 March 2005. 
• [14]‘Nicholas,’ Forces Behind the Orange Revolution, Kiev Ukraine News Blog , January 10, 2005 accessed in
• [15] Jim Nichol et al, Russia’s Cutoff of Natural Gas to Ukraine: Context and Implications, US Congressional Research Service Report for Congress, Washington, D. C. February 15, 2006.
• [16] Yuras Karmanau, Half-empty chamber greets Ukraine's new president, Associated Press, February 25, 2010
• [17] Inform: Bloc of Yulia Tymoshenko Release # 134, EPP Throws Weight Behind Tymoshenko, 16 December, 2009
• [18] Stefan Wagstyl and Roman Oleachyk, Ukraine Election Divides Oligarchs, London Financial Times, January 15, 2010.
• [19] TraCCC, Pavlo Lazarenko: Is the Former Ukrainian Prime Minister a Political Refugee or a Financial Criminal?, Organized Crime and Corruption Watch, Vol. 2, No. 2, Summer 2000, Washington D.C., American University Transnational Crime and Corruption Center.
• [20] Ian Traynor, Ukrainian Leader Appoints Billionaire as his PM, The Guardian, 24 January, 2005.
• [21] United States Embassy in Minsk, US Government Assistance FY 97 Annual Report, United States Embassy in Minsk, Belarus, 1998

Článek Ukraine Geopolitics and the US-NATO Military Agenda: Tectonic Shift in Heartland Power vyšel na serveru globalresearch.ca 16. března. Překlad L. Janda