Explozivní dluhové domino: nadcházející finanční katastrofa - část 2.

Andrew Gavin Marshall

15.3.2010 Komentáře Témata: Krize, Analýza 5956 slov

Předchozí část

Kolaps Islandu

9. října 2008 vláda Islandu převzala kontrolu nad největší bankou země, znárodnila ji a zastavila obchodování na islandském akciovém trhu. Během jediného týdne „byla převážná většina islandského, kdysi hrdého, bankovního sektoru znárodněna“. Začátkem října bylo oznámeno:

Island, který se přeměnil z nejchudší evropské země na jedno z nejbohatších míst, může čelit bankrotu. V televizním projevu k národu premiér Geir Haarde připustil: „Existuje velmi reálné nebezpečí, milí spoluobčané, že islandská ekonomika by v nejhorším případě mohla být nasáta do víru, a důsledkem by byl státní bankrot.“

Článek v BusinessWeek vysvětlil:

Jak se věci mohly zvrtnout tak rychle? Vina je na silném spoléhání se islandského bankovního systému na externí financování. S privatizací bankovního sektoru, dokončené v r. 2000, používaly islandské banky financování ve velkém, aby zafinancovaly svůj vstup na lokální trh nemovitostí a získaly zahraniční finanční firmy, především v Británii a Skandinávii. Banky z velké části následovaly mezinárodní ambice nové generace islandských podnikatelů, kteří budovali globální impéria v odvětvích od maloprodeje, přes výrobu potravin, po farmacii. Na konci roku 2006 činila celková aktiva tří hlavních bank 150 miliard dolarů, osminásobek GDP země.
Během pouhých pěti let se banky změnily z téměř výhradně domácích poskytovatelů úvěrů na velké mezinárodní finanční zprostředkovatele. V r. 2000, říká Richard Portes, profesor ekonomiky na London Business School, pocházely dvě třetiny jejich financí z domácích zdrojů a jedna třetina ze zahraničních. Donedávna – než přišla krize – byl tento poměr obrácený. Ale jak trhy vyschly, islandské banky začaly kolabovat pod horou zahraničního dluhu.(25)

To byla velmi prekérní situace, které vláda čelila v době globální ekonomické krize. Příčiny nebyly nicméně islandské; byly mezinárodní. Island dlužil „v zahraničí více než 60 miliard dolarů, asi šestinásobek svého ročního produktu. Jak řekl profesor z London School of Economics: „Žádná západní země v době míru nezkolabovala tak rychle a tak hrozně.“(26)

Co se zvrtlo?

Island se vydal cestou neoliberalismu, deregulovaného bankovnictví a finančního sektoru, a pomáhal v šíření a usnadňování toku mezinárodního kapitálu. Když časy přituhly, Island spadl do krize, jak napsal Observer začátkem října 2008:

Island je na pokraji kolapsu. Inflace a úrokové sazby kvačí nahoru. Krona, islandská měna, je ve volném pádu a je ceněna těsně nad měnou Zimbabwe a Turkmenistánu.
(…) Zdiskreditovaná vláda a představitelé z centrální banky se krčili za zavřenými dveřmi tři dny a stále neměli žádný plán. Mezinárodní banky již žádné peníze nepošlou a zásoby zahraničních měn dochází.(27)

V r. 2007 OSN Island vyhlásila za „nejlepší zemi pro život“:

Oslavovaný příběh této země z žebráka k boháči začal v devadesátých letech, kdy tržní reformy, příjmy z rybářských kvót a akciový trh založený na stabilních penzijních fondech islandským podnikatelům umožnily získat mezinárodní úvěry. Británie a Dánsko byly oblíbenými místy nákupů a v r. 2004 samotném utratili Islanďané za akcie britských společností 894 milionů liber. Během pouhých pěti let zaznamenala průměrná islandská rodina nárůst bohatství o 45%.(28)

Když byla v problémech třetí největší islandská banka, po vládním převzetí předešlých dvou, UK reagovalo zmrazením islandských aktiv v UK. Kaupthing, poslední ze tří bank držících se nad vodou začátkem října, měla v UK mnoho aktiv.

7. října guvernér islandské centrální banky médiím řekl: „Nebudeme platit za nezodpovědné dlužníky… ani za banky, které se chovaly nezodpovědně.“ Následujícího dne britský ministr financí, Alistair Darling, tvrdil, že „islandská vláda, věřte nebo ne, mi včera řekla, že nemá v úmyslu dostát svým závazkům zde“, ačkoliv Arni Mathiesen, islandský ministr financí, řekl: Nic v této telefonické konverzaci nemůže podpořit závěr, že by Island neměl dostát svým závazkům.“(29)

10. října 2008 britský premiér Gordon Brown řekl: „Zmrazujeme aktiva islandských společností ve Velké Británii tam, kde můžeme. Podnikneme proti islandským úřadům další kroky, kdekoliv to bude nezbytné, abychom získali peníze zpět.“ Takže:

Mnoho islandských společností působících v UK, v naprosto nesouvisejících odvětvích, zažívalo, že jim byla zmrazována aktiva britskou vládou – jakož i ostatní akty pomsty britského byznysu a médií.
Bezprostředním důsledkem kolapsu Kaupthing je, že islandský finanční systém je zruinovaný a FX trh je zavřený. Obchodníci se pracně snaží zajistit si peníze na dovoz potravin a léků. Na pomoc je volán MMF.

Británie měla investováno v islandských bankách více než 840 milionů liber, a snažila se zachránit své investice(31), což čirou náhodou pomohlo urychlit kolaps islandské ekonomiky.

24. října 2008 byla mezi Islandem a MMF podepsána dohoda. Na konci listopadu MMF schválil Islandu půjčku 2,1 miliard dolarů, kdy dostal další 3 miliardy dolarů od Dánska, Finska, Norska, Švédska, Ruska a Polska.(32) Důvodem, proč dohoda na této půjče trvala tak dlouho, bylo, že UK tlačilo na MMF, aby půjčku zpozdil, „dokud nebude vyřešen spor kvůli kompenzaci, kterou Island dluží střadatelům v Icesave, jedné z jeho zkolabovaných bank“.(33)

V lednu 2009 byla celá islandská vláda „formálně rozpuštěna“, protože vláda zkolabovala, když premiér a celý jeho kabinet rezignoval. Tím se ve formě dočasné vlády dostala k moci opozice(34). V červnu 2009 nová vláda formálně zažádala o členství v Evropské unii, nicméně „Islanďané byli tradičně ohledně prospěšnosti členství v EU skeptičtí a báli se, že ztratí svoji nezávislost, coby malý stát v rámci většího politického tělesa“(35).

V srpnu 2009 islandský parlament schválil zákon o „splacení Británii a Holandsku více než 5 miliard dolarů ztracených na islandských vkladových účtech“:

Islanďané, již se pomalu vylízávající z krize, která mnohé z nich zanechala ve strádání, odmítli platit za chyby učiněné soukromými bankami pod dohledem jiných vlád.
Jejich vztek je obzvláště namířen proti Británii, která použila protiteroristický zákon, aby zabavila islandská aktiva během krize koncem minulého roku, čin, který obyvatelé považují za další ránu zvětšující utrpení.
Vláda tvrdila, že nemá na výběr, než se u dluhu chovat dobře, pokud chce zajistit, aby pomoc pokračovala. Odmítnutí by vedlo k tomu, že by Británie nebo Holandsko usilovaly o zablokování pomoci od Mezinárodního měnového fondu (MMF).(36)

Island je nyní provozován MMF a mezinárodními věřiteli. Malá nezávislá země, která se tak dlouho pyšnila silnou ekonomikou a silným smyslem pro nezávislost, byla sražena na kolena.

V polovině ledna 2010 MMF a Švédsko společně své půjčky Islandu opozdily, v důsledku toho, že Island „nezaplatil 2,3 mld dolarů v rámci kompenzačního obchodu s Británií a Holandskem za účty jeho zkolabované Icesave“. Švédsko, UK a MMF Island vydíraly, aby zachránily aktiva UK oplátkou za půjčky.(37)

V únoru 2010 bylo oznámeno, že EU začne s vyjednáváním s Islandem, aby zajistila členství Islandu v EU do r. 2012. Nicméně „aspirace Islandu jsou nyní částečně svázány sporem s Holandskem a Británií kvůli dluhu 5 miliard dolarů, které se ztratily při bankovním kolapsu této země koncem roku 2008“.(38)

Island představoval znamení toho, co mělo přijít. Krize státního dluhu, která srazila Island na kolena, měla na horizontu nové cíle.

Dubai zasažena finanční bouří

V únoru 2009 Guardian oznámil, že „šestiletý rozmach, který přeměnil písečné duny na zářící metropoli a vytvořil nejvyšší budovu světa, největší nákupní centrum a, jak říkají někteří, svatyni nevázaného kapitalismu, se zadrhává“, protože Dubai, jeden ze šesti států, které tvoří Spojené arabské emiráty (UAE), vstoupil do krize. A dále, „nemovitostní bublina, která napájela frenetickou expanzi Dubaje postavenou na stohu vypůjčených peněz a spekulativních investic, praskla“.(39)

O měsíc později, v listopadu 2009, se Dubai ponořila do dluhové krize, což vyvolalo obavy, že to spustí dvojitou krizi a další vlnu finanční krize. Guardian napsal:

Vlády snížily úrokové sazby, vytvořily nové elektronické peníze a umožnily, aby rozpočtové deficity dosáhly rekordních úrovní, v rámci pokusu podpořit růst po téměř kolapsu globálního finančního systému. (…) I přesto, že má ropu, jde stále o případ zemí majících explozivní nárůst dluhu. Je naprosto jasné, že v r. 2010 nás čeká mnohem více problémů.(40)

Sousední na ropu bohatý stát Abu Dhabi nicméně přišel Dubaji na pomoc s balíčkem nouzového vyplacení ve výši 10 miliard dolarů, což vedlo ministra zahraničí UAE, aby prohlásil, že finanční krize Dubaje skončila.(41)

V polovině února 2010 se nicméně objevily obavy z dluhové krize v Dubaji opět; Morgan Stanley oznámila, že „náklady na pojištění se proti dubajskému nezaplacení (v polovině února) vystřelily na úroveň, na které byly během vrcholu dluhové krize tohoto městského státu v listopadu“.(42) Tento strach se vynořil znovu, protože:

Investoři přenesli svoji pozornost na Záliv (15. února), protože trhy reagovaly na strach, že restrukturalizační plán státem vlastněného konglomerátu Dubai World zaplatí investorům pouze 60% peněz, které jim dluží.(43)

A opět, cílem, o který vlády v rozvíjející se dluhové krizi usilují, není zachránit jejich občany před kolabující ekonomikou a inflační měnou, ale ochránit v každé takové kolabující ekonomice „zájmy“ svých hlavních bank a korporací.

Krize státního dluhu zasahuje Řecko

V říjnu 2009 se v Řecku dostala k moci nová socialistická vláda za slibu, že do ekonomiky nalije 3 miliardy euro, aby povzbudila řeckou ekonomiku(44). Řecko trpělo během ekonomické krize obzvláště těžce; zažilo nepokoje a protesty. V prosinci 2009 Řecko řeklo, že nedojde k nesplacení jeho dluhu, ale vláda dodala: „Lidé dostávající výplatu za tuto situaci nezaplatí: nepřistoupíme ke zmrazení platů nebo jejich krácení. Nedostali jsme se k moci, abychom zrušili sociální stát.“ jak napsal Ambrose Evans-Pritchard pro Telegraph v prosinci 2009:

Řecku je říkáno, aby přijalo úsporný balíček stylu MMF, bez devalvace, která je pro plány MMF tak klíčová. Tento recept je ruinující a evidentně sebelikvidující. Veřejný dluh je již na 113% GDP. Evropská komise říká, že koncem roku 2010 dosáhne 125%. V r. 2012 se může vyšplhat až na 140%.
Pokud by Řecko mělo zavést drakonické snížení platů po způsobu Irska (5% u nižších státních zaměstnanců, a 20% u šéfů), prohloubilo by to krizi a způsobilo by to, že by daňové příjmy poklesly ještě více. Na takovou nestravitelnou politiku je již příliš pozdě. Řecko je za bodem zvratu složené dluhové spirály.

Evans-Pritchard napsal, že krize v Řecku má hodně co dělat s Evropskou měnovou unií (EMU), která vytvořila euro, a všechny členské státy podrobila rozhodování Evropské centrální banky, neboť „úrokové sazby byly pro Řecko, Portugalsko, Španělsko a Irsko příliš nízké a způsobily, že všechny tyto země zachvátila destruktivní nemovitostní a platová konjunktura“. Dále:

Státy EU se mohou spojit dohromady, aby udržely na nějakou dobu Řecko nad vodou půjčkami. To neřeší vůbec nic. Zvyšuje to řecký dluh, prodlužuje to agónii. To, co Řecko potřebuje – pokud neopustí EU – je permanentní dotace ze severu. Španělsko a Portugalsko potřebují pomoc také.(45)

Řecký dluh se zvýšil počátkem prosince 2009 na 300 miliard euro a jeho „finanční utrpení se rovněž přelilo do euro, jehož dlouhodobá hodnota závisí na tom, že členské země udrží své finance v pořádku“. Navíc i Irsko, Španělsko a Portugalsko čelí problémků se svým dluhem také. Jak se ukázalo, předešlá řecká vláda falšovala účetnictví, a když se k moci dostala nová vláda, zdědila dvojnásobný federální deficit, než očekávala.(46)

V únoru 2010 New York Times odhalily, že:

S pomocí Wall Street se Řecko deset let snažilo obejít evropské limity pro zadlužení. Jeden obchod, vytvořený Goldman Sachs, pomohl zastřít miliardy dluhu před rozpočtovými dozorci v Bruselu.
Dokonce i když se tato krize blíží svému vyvrcholení, banky hledají způsoby jak Řecku pomoct předejít dni zúčtování. Začátkem listopadu – tři měsíce předtím, než se Atény staly epicentrem globální finanční nervozity – dorazil do tohoto starobylého města tým z Goldman Sachs s velmi moderním návrhem, jak by vláda mohla své účty zaplatit, a to podle dvou lidí, kteří byli o setkání informováni.
Bankéři, vedení prezidentem Goldman Sachs Gary D. Cohnem, vykouzlili finanční instrument, který by přesunul dluh z řeckého systému zdravotního pojištění daleko do budoucnosti, tedy něco podobného, jako když si finančně vyčerpaní majitelé domu vezmou druhou hypotéku, aby vyplatili své kreditní karty.(47)

Dokonce již v r. 2001, kdy se Řecko připojilo k eurobloku, Goldman Sachs pomohla zemi „půjčit si v tichosti miliardy“ v obchodu „skrytém před zraky veřejnosti, protože byl označen jako kurzový měnový obchod, a ne půjčka, a pomohla Aténám vyhovět evropským pravidlům pro deficity, zatímco pokračovalo v utrácení nad své poměry“. Dále „Řecko dluží světu 300 miliard dolarů, a do většiny tohoto dluhu jsou zaháčkovány banky. Nesplacení by se odrazilo celosvětově.“ Jak Goldman Sachs, tak JP Morgan Chase provedly něco podobného v Itálii a dalších zemích Evropy.(48)

Počátkem února se setkaly země EU, vedené Francií a Německem, aby probraly záchranný balíček pro Řecko, pravděpodobně za pomoci Evropské centrální banky a možná i MMF. Tato záležitost uvrhla eurozónu do krize, protože důvěra v euro se propadla a „Němci začali být eurem tak rozčarovaní, že mnozí z nich nepřijímají bankovky vyrobené mimo svoji domovinu“.(49)

Od Německa se očekávalo, že nouzově vyplatí řeckou ekonomiku, k velkému zděšení Němců. Jak uvedl jeden německý politik: Nemůžeme očekávat, že občané, jejichž daně jsou již tak příliš vysoké, budou podporovat chybnou finanční a rozpočtovou politiku jiných států eurozóny.“ Jeden ekonom varoval, že kolaps Řecka by mohl vést ke kolapsu eura:

Existuje dost lidí, kteří na trhu spekulují na možný bankrot Řecka, a jakmile Řecko zmizí, věnují pak svoji pozornost Španělsku a Itálii, a Německo a Francie budou nuceny opět zakročit.(50)

Nicméně Lisabonská smlouva byla schválena v r. 2009, což zavedlo v platnost evropskou ústavu a dalo to Bruselu enormní pravomoci nad členskými zeměmi. Jak informoval Telegraph 16. února 2010, EU připravila Řecko o jeho právo hlasovat na klíčovém setkání, které se má konat v březnu:

Rada ministrů financí EU řekla, že Atény musí splnit požadavky na úspory do 16. března, jinak ztratí kontrolu nad svoji vlastní daňovou a výdajovou politikou zcela. Pokud tak neučiní, sama EU provede škrty podle drakonického článku 126.9 Lisabonské smlouvy, což se bude rovnat ekonomickému vazalství (tj. ekonomické kontrole ze zahraničí).
Zatímco symbolický tah zrušit Řecku jeho hlasovací právo na setkání neznamená v praxi žádný rozdíl, označuje to ústavní předěl a představuje to drtivou ztrátu suverenity.
„Zcela jistě je nenecháme z dohledu,“ řekl rakouský ministr financí Josef Proll, kdy tak zopakoval názory svých kolegů ze severní Evropy. Někteří němečtí představitelé volali po tom, aby bylo Řecku upřeno právo hlasovat u všech záležitostí EU, dokud nevyjde z „nucené správy“.
EU stále odmítá sdělit podrobnosti toho, jak by mohla Řecku pomoct získat na globálních úvěrových trzích 30 mld euro do konce června.(51)

Zdá se, že EU je ve znepokojivé pozici. Pokud dovolí, aby Řecko zachránil MMF, bude to rána pro víru v euro jako měnu, zatímco pokud Řecko nouzově vyplatí, zesílí to vnitřní tlaky v evropských zemích euro opustit.

Začátkem února Ambrose Evans-Pritchard napsal v Telegraph, že „řecká dluhová krize se rozšířila do Španělska a Portugalska, za nebezpečné eskalace, protože světové trhy testují, jestli je Evropa ochotná podepřít měnovou unii svaly, spíše než pouhými slovy“:

Julian Callow z Barclays Capital řekl, že EU bude možná muset evokovat nouzové smluvní pravomoci podle článku 122, aby zastavila nákazu, a vydat na řecký dluh záruky EU. „Pokud to nebude zastaveno, může to vyústit v to, že se přes většinu EU převalí tsunami „stylu Lehman“.“
(…) Vůdci EU nakonec na záchranu přispěchají, ale Německo musí ještě v této „hře s ohněm“ přivřít oči. Klíčovým je, že kreditní bublina EMU zanechala jižní Evropu s obrovskými zahraničními závazky: Španělsko s 91% GDP (950 mld euro); Portugalsko se 108% (177 mld euro). To je podobné 87% Řecka (208 mld euro). V tomto porovnání jsou iberské nerovnováhy horší než řecké, a částky jsou mnohem větší. Nebezpečím je, že zahraniční věřitelé financování odstřihnou, a tím se spustí vnitřní EMU verze asijské finanční krize v r. 1998.(52)

Co se týká rozrůstající se krize státních dluhů, valící se přes Řecko, Španělsko a Portugalsko, a pravděpodobně ještě mnohem větší a dále, začal se šířit strach.

Globální dluhová krize

V r. 2007 Banka pro mezinárodní vypořádání (BIS), „nejprestižnější světové finanční těleso“, varovala před nadcházející velkou hospodářskou krizí a uvedla, že v době krize mohou centrální banky snížit úrokové sazby (což následně učinily). Nicméně, jak zdůraznila BIS, zatímco snížení úrokových sazeb může pomoct, z dlouhodobého hlediska to bude mít efekt „zasetí semen závažnějších problémů v budoucnu“.(53)

V létě 2008, před vrcholem finanční krize 2008 v září a říjnu, BIS opět varovala před neodmyslitelným nebezpečím nové velké hospodářské krize. Jak napsal Ambrose Evans-Pritchard, „hlavní banka centrálních bank“ varovala, že centrální banky, jako Federální rezervy, nebudou mít tak lehké „vyčistit“ nepořádky, které udělaly v bublinách cen aktiv.

Zpráva BIS uváděla, že „není nemožné, že roztáčející se kreditní bublina může, po dočasném období vyšší inflace, kulminovat v deflaci, která může být těžko zvládatelná, a tím tak dále zvýšit úroveň zadlužení“. Jak Evans-Pritchard vysvětlil, „to se rovná varování, že monetární přepísknutí Fedu, Bank of England, a především Evropské centrální banky se může na této křižovatce ukázat nebezpečným“. Zpráva BIS varovala, že „globální banky – v r. 2007 s úvěry za 37 bilionů dolarů, či 70% světového GDP – jsou stále v oku hurikánu“. Nakonec byla opatření centrálních bank navržena tak, aby „oddálila den zúčtování“, ne aby mu zabránila.(54)

Jenže BIS není jen obvyklým pozorovatelem, ale v podstatě nejdůležitější finanční institucí na světě, kde se setkávají centrální bankéři a, v tajnosti, rozhodují monetární politiku pro svět. Protože centrální banky působily jako architekti finanční krize, varování BIS před velkou hospodářskou krizí není prostě jen případem prorokování trojského koně Cassandrou, ale jde o případ, kdy tohoto koně prorokovala, a pak se otevřely brány Tróje a byl vtažen kůň.

Bylo to právě v tomto kontextu, kdy si světové vlády vzaly obrovské množství dluhů a nouzově vyplatily finanční sektory z jejich naakumulovaných rizik tím, že koupily jejich špatné dluhy.

Koncem června 2009, několik měsíců poté, co západní vlády zavedly stimulační balíčky a balíčky nouzových vyplácení, byl svět v euforii „zotavení“. V té době nicméně Banka pro mezinárodní vypořádání vydala další zprávu, varující před takovou samolibostí, jako víra v „zotavení“. BIS varovala, že v nápravě finančního systému byl učiněn jen „omezený pokrok“. Článek stojí za delší citaci:

Místo provádění politiky určené k očištění bilancí bank některé záchranné plány banky tlačily, aby zachovaly své zápůjční praktiky minulosti, či dokonce ke zvýšení domácích úvěrů bez záruk.
(…) Nedostatek pokroku hrozí prodloužením krize a zpožděním zotavení, protože dysfunkční finanční systém snižuje schopnost monetárních a fiskálních opatření stimulovat ekonomiku.
Je to proto, že bez solidního bankovního systému podpírajícího finanční trhy nebudou stimulační opatření schopna získat na síle a mohou vést pouze k dočasnému pozdvižení růstu.
Pomíjivé zotavení by mohlo věci docela dobře ještě zhoršit, varuje BIS, protože další vládní podpora bankám je naprosto nezbytná, ale stane se nepopulární, pokud veřejnost zotavení neuvidí v praxi. A státní orgány mohou být svedeny z cesty podporou úvěrů, cen aktiv a poptávky, místo aby se zaměřily na nápravu bilancí bank.
(…) Varovala, že navzdory bezprecedentním opatřením ve formě fiskálních stimulů, snižování úrokových sazeb, nouzových vyplácení bank a kvantitativního uvolňování existuje „otevřená otázka“, jestli tato politika bude schopna stabilizovat globální ekonomiku.
A jak vlády nafukují své deficity, aby si vyplatily svoji cestu z krize, musí být opatrné, protože nedostatek jejich zdrženlivost nepřijde, a nekousne je, řekli centrální bankéři. Pokud si vlády nedohodnou spolehlivou strategii východiska, shledají obtížnějším svůj dluh umístit a mohly by čelit rostoucím dluhovým nákladům – což by vedlo k výdajovým škrtům nebo k výrazně vyšším daním.(55)
BIS tak schválila nouzová vyplácení a stimulační balíčky, což není žádné překvapení, vezmeme-li v úvahu, že BIS je vlastněna světovými centrálními bankami, které jsou pak vlastněny hlavními globálními bankami, které byly „nouzově vyplaceny“ vládami. Nicméně BIS varovala, že toto záchranné úsilí, „zatímco je nezbytné“ pro banky, bude mít pravděpodobně zhoubné účinky pro národní vlády.

BIS varovala, že „existuje riziko, že centrální banky zvednou úrokové sazby a stáhnou nouzovou likviditu příliš pozdě, což spustí inflaci“:

Centrální banky na celém světě snížily výpůjční náklady na rekordně nízké úrovně a napumpovaly miliardy dolarů (či přesněji biliony) do finančního systému, aby zabránily nejhorší krizi od druhé světové války. Zatímco někteří tvůrci politiky zdůrazňovali potřebu zrušení nouzových opatření, jakmile to ekonomika dovolí, Federální rezervy, Bank of England a Evropská centrální banka i nadále zavádí programy nákupu aktiv určených na odblokování úvěrových trhů a oživení růstu.
„Velkou a ospravedlnitelnou obavou je, že předtím, než může dojít k obratu, dramatické uvolnění měnové politiky se přemění na růst v širších peněžních a úvěrových agregátech,“ uvedla BIS. To „povede k inflaci, která živí inflační očekávání, nebo to může živit ještě další bublinu cen aktiv a zasít semena dalšího finančního cyklu prosperity a krize“.(56)

Enormní význam mělo varování BIS, že „fiskální stimulační balíčky nemohou poskytnout nic víc, než je dočasnou podporu růstu, a budou následovány dlouhým obdobím ekonomické stagnace“. Jak koncem června napsal Australian:

Jediné mezinárodní těleso, které může správně předpovědět finanční krizi – Banka pro mezinárodní vypořádání (BIS) – varovala, že největší riziko spočívá v tom, že vlády by mohly být světovými dluhopisovými investory nuceny upustit od svých stimulačních balíčků, a místo toho zkrouhnout výdaje a zvýšit daně a úrokové sazby.

Mimoto velké západní země, jako Austrálie, „čelily možnosti runu na měnu, což by si vynutilo zvýšení úrokových sazeb“ a „obzvláště v menších a otevřenějších ekonomikách by tlak na měnu mohl centrální banky donutit držet se přísnější politiky, než by si vyžadovaly domácí ekonomické podmínky“. Žádné překvapení, že BIS uvedla, že „vládní záruky a pojišťování aktiv vystavily daňové poplatníky potenciálně velkým ztrátám“, prostřednictvím nouzových vyplácení a stimulačních balíčků, a „stimulační programy potlačí nahoru reálné úrokové sazby a inflační očekávání“, protože „inflace se zintenzivní, když propad zeslábne“.(57)

V květnu 2009 Simon Johnson, bývalý hlavní ekonom Mezinárodního měnového fondu (MMF), varoval, že Británie čelí v další fázi ekonomické krize vážným problémům:

Hora dluhů, která otrávila finanční systém, přes noc nezmizela. Místo toho se přesunula ze soukromého sektoru do bilancí veřejného sektoru. Británie převzala bankovní dluhy za stovky miliard liber a stojí za potenciálně biliony dolarů případných závazků.
Pokud první fází krize byla finanční imploze a druhou ekonomický propad, ve třetí fázi – té, kterou ohlašoval Johnson – se vlády začnou pod tíhou svých dluhů hroutit. Jestliže rok 2008 byl rokem bankrotů privátního sektoru, 2009 a 2010 budou roky nesolventnosti vlád.

Nicméně, i když věci vypadají zle pro Británii, „k UK se pravděpodobně přidají další země, protože plný rozsah propadu se stane zjevným a ze skříně špatných aktiv bude vytaženo více finančních kostlivců“.(58)

V září 2009 bývalý hlavní ekonom Banky pro mezinárodní vypořádání (BIS), William White, který přesně předpověděl předešlou krizi, varoval, že „svět se s problémy v srdci ekonomického propadu nezabýval a je pravděpodobné, že spadne zpět do recese“. „Varoval také, že vládní opatření na pomoc ekonomice mohou velmi brzy zasít semena budoucích krizí“. Článek ve Financial Times uvedl:

„Vstupujeme do (krize tvaru) W? Téměř jistě. Vstupujeme do L? Nebyl bych ani v nejmenším překvapen,“ řekl (White), když mluvil o rizicích tak zvané dvojité krize nebo dlouhodobé stagnace, kterou trpělo Japonsko v 90. letech.
„Jedinou věcí, která by mne opravdu překvapila, by bylo z pozice, ve které se nacházíme, rychlé a udržitelné oživení.“
Komentáře pana Whita, který vedl ekonomické oddělení v bance centrálních bank od r. 1995 do r. 2008, mají váhu, protože byl jedním z mála vysoce postavených lidí, kteří předpověděli finanční krizi roky předtím, než udeřila.
Pan White opakovaně varoval před nebezpečnými nerovnováhami v globálním finančním systému již v r. 2003 a – prolomiv velké tabu v kruzích centrálního bankovnictví v té době – se odvážil postavit se Alanu Greenspanovi, tehdejšímu předsedovi Federálních rezerv, kvůli jeho politice trvale levných peněz (tj. nízkých úrokových sazeb).
(…) Na celém světě centrální banky během posledních dvou let pumpovaly (biliony) dolarů nových peněz do finančního systému, ve snaze zabránit krizi. Mezitím se vlády uchýlily k podobným extrémům a extrémně se zadlužovaly, aby podepřely odvětví, od bankovnictví po autovýrobu.
Tato opatření již mohou nafukovat bublinu cen aktiv, od akcií po komodity, řekl, a existuje malé riziko, že inflace se vymkne ve střednědobém horizontu kontrole, pokud centrální banky prošvihnou čas své „strategie opuštění“.
Přičemž podkladové problémy v globální ekonomice, jako neudržitelná obchodní nerovnováha mezi USA, Evropou a Asií, nebyly vyřešeny.(59)

Koncem září 2009 generální ředitel BIS varoval vlády před přehnaným uspokojením a řekl, že „obrat na trhu by neměl být interpretován mylně“ a že „profil zotavení není jasný“.(60)

V září Financial Times dále oznámily, že William White, bývalý hlavní ekonom BIS, také „tvrdil, že po dvou letech vládních podpor finančnímu systému nyní máme několik bank, které jsou ještě větší – a nebezpečnější – než kdy předtím“, což také „tvrdil Simon Johnson, bývalý hlavní ekonom Mezinárodního měnového fondu“, který „říká, že finanční odvětví se v podstatě zmocnilo americké vlády“, a „bez obalu uvedl: zotavení nebude, dokud nezničíme finanční oligarchii, která blokuje základní reformy“.(61)

V polovině září BIS vydala varování ohledně globálního finančního systému, protože „globální trh derivátů vyskočil ve druhém čtvrtletí(2009) na 426 bilionů dolarů, jak se vrátila chuť k riziku, ale systém zůstává nestabilní a náchylný ke krizím“. Deriváty vzrostly o 16%, „většinou v důsledku nárůstu u futures a opcí na tříměsíční úrokové sazby“. Jinými slovy, spekulace se vrátila s plnou silou, protože peníze z nouzových vyplácení dané bankám obratem živily spekulace, které nebyly předmětem reformy nebo regulace. Tím jsou problémy, které vytvořily předešlou krizi, stále přítomné a rostou:

Stephen Cecchcetti, hlavní ekonom (BIS), řekl, že OTC trhy derivátů jsou stále neprůhledné a představují „hlavní systémové riziko“ pro finanční systém. Nebezpečím je, že regulátoři opět neuvidí, že velké instituce si vzaly mnohem větší pozice, než které mohou zvládnout v podmínkách šoku, což je opakováním chyb, které umožnily velké americké pojišťovně AIG vypsat nekryté pojistky téměř „za půl bilionu dolarů“ prostřednictvím úvěrových swapů (credit default swaps).(62)

Koncem listopadu 2009 Morgan Stanley varovala, že „Británie riskuje, že se stane první zemí v bloku hlavních ekonomik G10, která riskuje odchod kapitálu a naplno propuknutou dluhovou krizi během nadcházejících měsíců“. Bank of England bude možná muset zvýšit úrokové sazby „dříve, než bude připravena – a riskovat dvojitou krizi a začátek složené dluhové spirály“. Dále:

Morgan Stanley uvedla, že libra se může propadnout u obchodní váhy o dalších 10%. To by dokončilo nejprudší pokles libry od průmyslové revoluce a převýšilo 30% propad poté, co byla Británie vyhnána ze zlatého standardu v kataklyzmatických okolnostech roku 1931.(63)

Jak napsal Ambrose Evans-Pritchard pro Telegraph, to je upomínka na to, že země si pouze koupily během krize čas tím, že se uchýlily k fiskální stimulaci a přesouvání soukromých ztrát do veřejného účetnictví“, a zatímco schvaloval stimulační balíčky a tvrdil, že jsou „nezbytné“, připustil, že stimulační balíčky „nevyřešily podkladové dluhový problém. Připravily druhou sadu problémů tím, že degradovaly státní dluh ve většině světa“.(64) Morgan Stanley uvedla, že dalším překvapením rolu 2010 by mohl být růst dolaru. Nicméně to by bylo důsledkem útěku kapitálu z Evropy, jak se její ekonomiky hroutí pod svojí dluhovou zátěží a kapitál hledá „bezpečný přístav“ v americkém dolaru.

V prosinci 2009 Wall Street Journal informoval o varování některých špičkových ekonomů země, kteří se báli, že po finanční krizi, jako té, kterou jsme zažili v předešlých dvou letech, „dochází typicky k vlně krizí nesplácení státních dluhů“. Jak vysvětlil ekonom Kenneth Rogoff, „pokud chcete vědět, co je na jídelníčku dalšího, je to dobrá sázka“, „protože vršící se státní dluhy na celém světě, od Washingtonu, přes Berlín po Tokio by mohly připravit scénu pro roky finančních problémů“. Mimo zjevného příkladu, Řecka, jsou v nebezpečí další země, jak napsal autor článku:

Znepokojujících je také několik zemí na periferii Evropy – Pobaltí, východoevropské země jako Maďarsko, a možná Irsko a Španělsko. Zde jsou veřejné finance nejhorší. A pouta jednotné evropské měny, řekl profesor Rogoff, znamenají, že jednotlivé země nemohou prostě natisknout peníze, aby se svých dluhů zbavily. (Pro informaci, nejmazanější investor, kterého jsem kdy znal, manažer hedge fondu v Londýně, krizi státních dluhů předjímá také).
(…) Velká krize státního dluhu, řekl, přijde pravděpodobně během několika málo let. Klíčovou problémem v této době jsou vršící se finanční problémy USA, Německa a Japonska, což znamená, že tyto země, kdysi bohatí strýčkové světa, již nebudou mít peníze, aby zakročily a zachránily slabší neteře a synovce.

Rogoff předpověděl, že „budeme zvyšovat daně do nebe“ a že „pravděpodobně uvidíme posléze spoustu inflace. Budeme muset. Je to nejjednodušší způsob, jak snížit hodnotu těchto závazků v reálném vyjádření.“ Rogoff uvedl: „Způsob, jakým bohaté země nesplácejí, je prostřednictvím inflace.“ A dále: „Dokonce i americké komunální dluhopisy nebudou před problémy v bezpečí. Kalifornie by mohla být mezi těmi, kdo čelí krizi bankrotu.“ Rogoff pokračoval: „Nepřekvapilo by mne, kdybych viděl, jak Federální rezervy v jistém okamžiku kupují dluh Kalifornie, nebo nějaká jiná forma nouzového vyplacení.“(65)

Nouzová vyplácení, obzvláště ve Spojených státech, dala největším světovým bankám do rukou nevyplněný šek. Jako další laskavost americká vláda tytéž banky pověřila „reformou“ a „regulací“ bankovnictví. Přirozeně, k žádné reformě nebo regulaci nedošlo. Tudíž peníze dané vládou bankám lze použít ve finančních spekulacích. Jak se krize státního dluhu rozvíjí a šíří se po celém světě, hlavní mezinárodní banky budou schopny získat ve spekulacích enormní bohatství, rychle odsávat peníze z jedné země v dluhové krizi, urychlit kolaps a přesunout se do další, dokud všechny kostky domina nepadnou, a banky nebudou větší, bohatší a mocnější, než jakákoliv země nebo instituce na Zemi (za předpokladu, že již nejsou). To je důvod, proč bankéři byli tak lační provést finanční puč ve Spojených státech, aby si zajistili, že nedojde k žádné skutečné reformě, že budou moct zemi okrást o vše, co má, a profitovat z jejího konečného kolapsu a kolapsu globální ekonomiky. Banky byly zachráněny! Nyní musí všichni ostatní platit.

Edmund Conway, ekonomický redaktor Telegraph, na začátku ledna 2010 oznámil, že během roku:

Státní dluhy kleknou pod zátěží (vládních) deficitů; ekonomické zotavení se zadře, jak budou vlády rušit svá fiskální stimulační opatření, a více společností bude krachovat. Jinými slovy, rok 2010 pravděpodobně nebude rokem zotavení tvaru V.(66)

Jinými slovy, „zotavení“ je iluze. V polovině ledna 2010 Světové ekonomické fórum vydalo zprávu, ve které varovalo, že „nyní existuje více než 5% pravděpodobnost imploze další bubliny cen aktiv, která bude svět stát 1 bilion dolarů, a podobná pravděpodobnost je u totální státní fiskální krize“. Zpráva varovala před simultánní druhou finanční krizí spojenou s velkou fiskální krizí, jak budou země neschopné splácet své dluhy. Zpráva „také varovala před možností přehřátí čínské ekonomiky, která místo toho, aby podpořila globální ekonomický růst, zabrání plnohodnotnému zotavení“. Dále:

Zpráva, která byla v předešlých letech první, která zmiňovala vyhlídky na finanční krizi, ropnou krizi, která ji předcházela, a probíhající potravinovou krizi, zahrnula seznam rostoucích rizik ohrožujících hlavní ekonomiky.
Mezi nejpravděpodobnější, a potenciálně nejdražší, je krize státních dluhů, kdy některé země bojují za to, aby si mohly dovolit bezprecedentní náklady na vyčištění krize, uvádí zpráva, a specificky jmenuje UK a USA.
(…) Zpráva také poukazuje na rizika dalšího kolapsu cen aktiv, což by mohlo zlikvidovat rodící se ekonomické zotavení na celém světě, s konkrétními obavami o Čínu, která, jak se někteří bojí, jde ve šlépějích Japonska v 90. letech.(67)

Nouriel Roubini, jeden z nejšpičkovějších ekonomů Ameriky, který předpověděl finanční krizi, napsal v lednu 2010 článek do Forbes, vysvětlující, že „těžká krize, kombinovaná s finanční krizí 2008-09, zhoršila fiskální pozici vyspělých zemí, v důsledku stimulačních výdajů, nižších daňových příjmů a podpory finančnímu sektoru“. Varoval, že dluhová zátěž hlavních ekonomik, včetně USA, Japonska a Británie, se pravděpodobně zvýší. Tím se investoři začnou obávat o udržitelnost fiskálních trhů a začnou se s trhů s dluhem, dlouho považovaných za „bezpečný přístav“, stahovat. Dále:

Většina centrálních bank začne počínaje rokem 2010 stahovat likviditu, ale finanční potřeby vlád zůstanou vysoké i poté. Monetizace a zvýšené vydávání dluhu vládami ve vyspělém světě zvýší inflační očekávání.

Jak úrokové sazby porostou, což budou za přísnější monetární politiky muset, (které byly doposud držena uměle dole, aby povzbudily šíření likvidity na celém světě), úrokové platby za dluh se zvýší dramaticky. Roubini varoval:

USA a Japonsko by mohly být mezi zeměmi, které budou averzi investorů čelit jako poslední – dolar je stále světovou rezervní měnou a USA má nejhlubší a nejlikvidnější dluhový trh, zatímco Japonsko je čistým věřitelem a z velké části financuje svůj dluh z domácích zdrojů. Ale investoři budou stále více opatrní dokonce i u těchto zemí, budou-li nezbytné fiskální reformy opožděny.(68)

Vlády tak budou potřebovat drasticky zvýšit daně a seškrtat výdaje. V podstatě se to bude rovnat globálnímu „strukturálnímu vyrovnávacímu programu“ (SAP) ve vyspělých průmyslových zemích západu.

Tam, kde byly na „třetí svět“ uvaleny SAP, dlužnické země dostávaly půjčky výměnou za likvidaci veřejného státu, vyšší daně, rostoucí nezaměstnanost, totální privatizaci státních odvětví a deregulaci obchodu a investic, a z půjček poskytnutých MMF a Světovou bankou nakonec profitovaly západní nadnárodní korporace a banky. Tomu čelí nyní západní svět: nouzově jsme vyplatili banky a nyní za to musíme zaplatit, prostřednictvím masivní nezaměstnanosti, zvýšených daní a likvidace veřejné sféry.

V únoru 2010 Niall Ferguson, vynikající britský ekonomický historik, napsal článek pro Financial Times s názvem „Řecká krize přichází do Ameriky“. Začíná vysvětlením: „Začalo to v Aténách. Šíří se to do Lisabonu a Madridu. Ale bylo by hrubou chybou předpokládat, že krize státního dluhu, která se rozvíjí, zůstane omezena na slabší ekonomiky eurozóny.“ Vysvětlil, že to není krize omezená na jeden region, „je to fiskální krize západního světa“ a „její dopady jsou mnohem závažnější, než si většina investorů v současné době připouští“. Ferguson píše: „Problém je v podstatě stejný od Islandu, po Irsko, Británii a USA. Jen prostě přichází ve výrazně různých velikostech.“ A USA nepředstavují žádné malé riziko:

Pro největší světovou ekonomiku, USA, se den zúčtování stále zdá být konejšivě daleko. Čím horší věci se budou dít v eurozóně, tím více bude americký dolar posilovat, jak budou nervózní investoři zaparkovávat svoji hotovost v „bezpečném přístavu“ amerického vládního dluhu. Tento efekt může vydržet pár měsíců, stejně jako když dolar a americké státní dluhopisu vzrostly v hlubinách bankovní paniky koncem roku 2008.
Přesto i jen letmý pohled na fiskální pozici federální vlády (nemluvě o státech) činí z výrazu „bezpečný přístav“ nesmysl. Americký vládní dluh je bezpečným přístavem stejně, jako byl bezpečným přístavem Pearl Harbor v r. 1941.

Ferguson zdůrazňuje, že: „Dlouhodobé projekce Kongresového rozpočtového úřadu naznačují, že USA již nikdy nebudou mít vyrovnanou bilanci. Je to tak, nikdy.“ Ferguson vysvětluje, že hlavní ekonomiky dluh poškodí:

S rostoucím strachem z nesplacení nebo znehodnocení měny před skutečnou inflací dochází k vytlačování úrokových sazeb nahoru. Vyšší úrokové sazby obratem fungují jako brzda růstu, obzvláště když je soukromý sektor také silně zadlužen – jak je tomu v případě většiny západních ekonomik, USA nevyjímaje.
Ačkoliv míra úspor amerických domácností od doby, kdy velká krize začala, vzrostla, nevzrostla dostatečně, aby absorbovala biliony dolarů čisté emise státních dluhopisů ročně. Zatím stály mezi USA a vyššími výnosy dluhopisů pouze dvě věci: nákupy státních dluhopisů (a hypotékami krytých cenný papírů, které mnoho kupujících v podstatě vyměnilo za státní dluhopisy) Federálními rezervami (monetizace – p.p.) a akumulace rezerv čínskými monetárními orgány.(69)

Koncem února 2010 blikala červená varovná světla, že úrokové sazby budou muset vzrůst, daně se budou muset zvýšit a bude potřeba vypořádat se s dluhovou zátěží.

Odkazy

Pokračování...

Známka 1.0 (hodnotilo 9)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Články s podobnou tématikou

Káva pro Zvědavce

42

Být v obraze něco stojí.
Připojte se k ostatním a staňte se
také sponzorem Zvědavce, stačí
částka v hodnotě jedné kávy měsíčně.

Za měsíc duben přispělo 87 čtenářů částkou 14 686 korun, což je 42 % měsíčních nákladů provozu Zvědavce.

Bankovní spojení: 2000368066/2010

IBAN: CZ4720100000002000368066
Ze Slovenska 2000368066/8330
IBAN: SK5883300000002000368066
BIC/SWIFT: FIOBCZPPXXX

[PayPal]

Bitcoin:
bc1q40mwpus89teua4ruhxrtal6v45lc3ye5a9ttud

Další možnosti platby ›

Ve zkratce

Mrazy ve velkém poškodily úrodu ovoce24.04.24 21:16 Česká republika 1

Česká republika směřuje do války24.04.24 20:47 Česká republika 0

Dalších několik čínských bank přestalo přijímat platby z Ruska24.04.24 20:41 Čína 0

Více než 100 000 ukrajinských vojáků již dezertovalo24.04.24 19:39 Ukrajina 0

„Už neočkujte.“ Zoufalství a mlčení po propadu porodnosti. Už nelze přehlížet.24.04.24 06:56 Česká republika 3

Po dezinformátorovi Zítkovi pátrá policie23.04.24 19:31 Česká republika 0

Británie uvede zbrojní průmysl do válečného režimu, oznámil Sunak23.04.24 19:23 Británie 0

Polský prezident Andrzej Duda je pro umístění jaderných zbraní NATO v Polsku. 23.04.24 19:10 Polsko 0

Totalitní opatření za covidu byla záměrně cílená proti lidem. Věděli přesně, co dělají!23.04.24 19:02 Evropská unie 2

Velká policejní akce měření rychlosti - šikana nebo prevence?22.04.24 21:13 Česká republika 1

České zbrojovky jedou na plné obrátky 22.04.24 20:55 Česká republika 2

V Gaze byl objeven masový hrob s těly bez hlavy a kůže a odstraněných orgánů.21.04.24 19:56 Palestina 0

Špatné zprávy přináší Ladislav Vrábel (neověřeno)21.04.24 19:20 Česká republika 6

Evropa začala nakupovat více ruského plynu21.04.24 18:44 Evropská unie 0

Fentanyl se začíná rozmáhat i u nás. Drogu horší než heroin lze sehnat na inzerát.20.04.24 06:03 Česká republika 1

Účast Ruska na ceremoniálu osvobození koncentračních táborů považována za "nežádoucí".19.04.24 19:08 Německo 1

ICC zvažuje vydání zatykačů pro válečné zločiny na Netanjahua19.04.24 19:00 Neurčeno 0

Írán odhalil polohu všech izraelských jaderných zařízení a je připraven na ně udeřit19.04.24 18:54 Írán 1

Dluh České republiky rekordně narůstá 19.04.24 18:05 Česká republika 0

Apollo 11 – Přistáli Američané na Měsíci?18.04.24 19:58 USA 11

Měnové kurzy

USD
23,60 Kč
Euro
25,24 Kč
Libra
29,39 Kč
Kanadský dolar
17,22 Kč
Australský dolar
15,33 Kč
Švýcarský frank
25,80 Kč
100 japonských jenů
15,20 Kč
Čínský juan
3,26 Kč
Polský zloty
5,83 Kč
100 maď. forintů
6,41 Kč
Ukrajinská hřivna
0,60 Kč
100 rublů
25,33 Kč
1 unce (31,1g) zlata
54 764,37 Kč
1 unce stříbra
642,69 Kč
Bitcoin
1 512 547,00 Kč

Poslední aktualizace: 24.4.2024 21:00 SEČ

Tuto stránku navštívilo 27 673