Deset ekonomických chyb, kterých se dopouštíme od roku 1774

Mýtus první – rozbité okénko je červené políčko

Jedním z nejodolnějších mýtů je mýtus rozbitého okénka. Někdo rozbije okno a je proto oslavován jako tvůrce ekonomického zázraku: výrobce skel dostane objednávku, obchodník prodá nové okno, sklenář je angažován pro jeho usazení, peníze cirkulují a jsou vytvářena pracovní místa, HDP roste. Ve skutečnosti se, přirozeně, ekonomika nezlepšila ani náhodou.

Je pravdou, že jde o náhlé vzedmutí aktivit – a někdo opravdu vydělá – ale jen na úkor majitele onoho rozbitého okna nebo na úkor pojišťovny. V tomto poslední případě bude zákazníkům této společnosti zvýšen poplatek za jejich bezpečnost, zejména pokud bude rozbitých oken hodně.

Omyl spočívá v obtížnosti postižení důsledků opravy a rekonstrukce – práce a kapitálu, které velmi často mohly být použity pro budování něčeho nového. Tento omyl, který se zdá být tak snadno vysvětlitelný a pochopitelný, byť vyžaduje určité intelektuální úsilí a zvláštní mentální schopnost úvahy, zůstává nevyvratitelný.

Po hrozivé destrukci Dvojčat 11/9/2001 media citovala akademické i profesionální ekonomy, kteří nás ujišťovali o tom, že odpověď vlády na útoky by vedla ke konci recese. To, co se neříkalo, bylo, že zdroje určené na opravy, bezpečí a války, jsou zdroje, které nemohou být využity pro tvorbu společenského bohatství, ani statky určené ke konzumu, ani na konstrukci nových infrastruktur či vylepšování naší civilizace. Ve skutečnosti se máme kvůli 11/9/2001 hůře.

Mýtus druhý: prospěšnost války

Druhým omylem je myšlenka války, nahlížené jakožto motor prosperity. Naše studenty vyučují, že druhá světová válka ukončila depresi. Mnoho Američanů, jak se zdá, věří, že daně vynaložené na vojenské mise (které vytvářejí práci) nejsou pro produktivní ekonomii ztrátou. Naši političtí vůdci nepřestávají věřit, že čím větší výdaje, tím lepší způsob, jak ukončit recesi a oživit ekonomii.

Pravdou je, že válka a přípravy na ni jsou destruktivním ekonomickým mrháním. Odhlédneme-li od bohatství získaného vítězstvím (pokud se zvítězí), válka a vojenské výdaje mrhají jak prací, tak zdroji i statky, ponechávaje zemi chudší než v případě, že by tyto zdroje byly použity pro civilní účely.

Během války jsou výrobní možnosti země vychýleny výrobou zbraní a munice, transportem výzbroje a dalších vojenských dodávek a podporou válčícího vojska.

William Graham Sumner popsal, jak občanská válka, kterou osobně zažil, mrhala prací a kapitálem:

"Mlýny, slévárny, fabriky všeho druhu, byly vytížené prací pro vládu, zatímco lidi, kteří jedli jejich výrobky a nosili jejich šaty, byli zaujati ničením místo tvorby kapitálu. Toto je skutečná válka. Je to to, co válka znamená doopravdy, a co v žádném případě nepřináší prosperitu".

Nic není více podstatné než toto, ale zůstává to ignorováno jak našimi učiteli, tak spisovateli, profesory i politiky.

40 let studené války zubožilo naši zemi odčerpávaje bohatství, ničíce je a mrhajíce pracovní silou milionů osob, jejichž život – ať už to byli vojáci, námořníci nebo pracovníci v sektoru obrany – byl použit pro vytváření impéria, pro boj v tajných válkách, pro výrobu zbraní místo budování civilizace ve smyslu její užitečnosti a prospěšnosti, blahobytu a krásy.

Někdo by mohl namítnout, že studená válka byla nezbytná, ale o to nejde – je již dobře známo, že jednou z nejvážnějších chyb CIA bylo přecenění sovětské vojenské kapacity a také dimenze sovětské ekonomiky, které odhadla na dvojnásobek skutečnosti a možností. Ale diskutujme o zneužívání války a příprav na ni. Nevidím žádné známky toho, že by naši šéfové, vůdcové, politici – ale ani obyčejní lidé něco takového chápali nebo o tom jen obyčejně uvažovali. Pochopení a uvědomění těchto ekonomických souvztažností by vedlo k vážnějšímu bádání o účelech a metodách, které si Bushova administrativa zvolila pro válku s terorismem.

Pouhých několik dní po 11/9/2001 Rumsfeld prohlásil, že válka by mohla trvat stejně dlouho jako studená válka (jen čtyřicet let a dost), nebo možná o něco déle – což byl požadavek, který tato administrativa často opakovala a opakuje až doteď – aniž by jakkoliv brala v potaz otázky médií, veřejnosti nebo opozičních stran. Pokud by k něčemu takovému došlo, zdalipak by si lidé povšimli, že další studená válka, tentokrát vedená proti islámu, by ukončila mnoho životů, bohatství, zničila mnoho statků a požitků?

Mýtus třetí: Nejlepším způsobem financování války je půjčit si peníze

Počínaje válkou za nezávislost a pokračuje až po válku proti terorismu, volí Američané jako způsob zaplacení války půjčování si peněz a jejich inflací. Adam Smith věřil, že válka by měla být financována zdaněním: tím způsobem by lidé pochopili, co se od nich doopravdy žádá a co je to stojí a tak by mohli být více schopni posoudit, zda je opravdu nutná.

Ačkoliv připouštěl výpůjčku peněz v první části války – dříve než by nové daně vůbec dorazily do státní kasy – naléhal na to, aby vypůjčování peněz bylo minimální a sloužilo jen jako dočasné překlenutí.

Vypůjčování peněz prodražují válečné výdaje v podobě úroků. Inflace měny, jež často následuje po masivním zadlužování – jak se dělo v případě války za nezávislost, Severu proti Jihu, války ve Vietnamu (abychom vyjmenovali alespoň tři) – je nejhorším způsobem financování války protože zvyšuje ceny, zdvihá náklady, zvyšuje dluh, produkuje nešťastné investice a spekulace, a zhoršuje účinky redistribuce válečných nákladů.

V roce 1861 se Lincolnova administrativa rozhodla, že občané Severu by příliš daní nesnesli a že by to posílilo protiválečnou opozici. Podle Sumnera byla na pořadu následující finančnická otázka:

“zda pokračovat ve válce za hodnotných peněz, nízkých cen a malého počtu dovozů, nebo využít emise bankovek, která by zvýšila ceny a nesmírně zmnožila dovozy”.

Byl zvolen druhý způsob a následkem toho národní dluh vyskočil ze 65 milionů dolarů v roce 1860 na 2,7 miliard dolarů v roce 1865, a současně došlo k masivní redistribuci bohatství směrem ke správcům erárních statků.

V roce 1865 se finanční otázka dostala do hry znovu. Tentokrát zněla následovně: "Máme stáhnout bankovky, opět získávat kovy (zlato a stříbro), snížit ceny, snížit dovozy, snížit dluh a oživovat ekonomii dokud nesanujeme válečné ztráty, nebo máme pokračovat v používání papírových peněz, vyvézt vzácné kovy, které jsme nabídli jako zástavu půjček, kupovat zahraniční produkty atd. a dělat jakoby nic??"

Nejjednodušší volbou byla ta, kterou se vydali i nyní (a platby kovy nebyly obnoveny až do roku 1879, o čtrnáct let později a téměř dvacet let po jejich zrušení v roce 1861) a důsledkem byl trh burzovně přefouknutý inflací a železniční rozkvět, který vrcholil panikou v roce 1873, úpadkem House of Cook a velkou železničářskou stávkou v roce 1877 a propuknutím první průmyslové násilnosti ve velkém měřítku v americké historii.

Mýtus čtvrtý: Vytváření deficitu dělá dobře ekonomice a také vládnímu dluhu

Před třiceti lety, kdy sekretář státní kasy Paul O'Neill namítal proti Bushově politice cukru a biče a snižování daní, se mu dostalo od viceprezidenta Dicka Cheneyho této odpovědi: “Na dluhu nezáleží.”

Evidentně neměl dluh význam pro něj, zato pro zemi a pro občany ano.

Léčba deprese navržená Johnem Maynardem Keynesem zahrnuje snižování daní a zvyšování státních výdajů. “Teď jsme všichni keynesiáni”: toto by mělo být nové moto, jež by mělo být vytesáno na průčelí paláce státního eráru ve Washingtonu.

Ovšem Keynes říkal, že když je recese pryč, měly by se státní výdaje redukovat, daně zvýšit a deficit zrušit.

Současná americká politika znamená pokračující zadlužování i poté co recese přešla a neustávající zadlužování jak v době míru tak v době války. Stařičká kritika této politiky říká, že zadlužení vlády “vzdaluje soukromé investice zvyšujíce úrokové sazby”.

V době, kdy je tvorba dluhu tak snadná, jak je snadná, zůstávají úroky nízké přes masivní zadlužení, které dosahuje 500 miliard ročně, neberou ekonomové tuto námitku vážně.

Jiná kritika však říká, že akumulací dluhu se odsuzují nové generace k velkému zatížení, které je nespravedlivé a deprimující a brání budoucímu růstu. A opět: ekonomové i politici zůstávají vůči této námitce hluší a považují ji za neopodstatněnou. Oni se domnívají, že budoucí generace budou požívat výhod plynoucích z těchto extrémních dluhů – více bezpečnosti, více infrastruktury, více zdraví a více blahobytu; a kromě toho tento kapitál nebude muset být nikdy splácen – a tak se vůbec nestane zátěží.

Mýlí se, jestliže se vyhýbají zvýšení daní (pozn. překladatelky – zde se autor mýlí, protože ekonomická škola George- Gesellovská – /viz text Silvana Borussa Ekonomie, etika a paradoxa, existuje východisko?/ tento problém vyřešila a jinak, lépe, kromě toho, že vytáhla Argentinu z krize 2001): zadlužení skrývá cenu, kterou bude třeba zaplatit větší společenskou spotřebou (což je destruktivní úchylka práce a kapitálu k soukromým účelům a ve prospěch vládních projektů) jež generuje potenciální opozici veřejnosti novým a větším vládním iniciativám jak u nás tak kdekoliv jinde. A jedná se o cosi, co je zároveň jak proti Republikánům tak proti Demokratům

A za druhé, podle toho na jak dlouho je požadováno splácení kapitálu, se může akumulace úroků zdvojnásobit, ztrojnásobit, zečtyřnásobit.... Cena počátečního deficitu (a naše země dosud nebyla schopná splatit počáteční dluh vzniklý během občanské války!). (Sic!)

A za třetí, splácení úroků představuje perpetuální transfer bohatství od pracujících k držitelům erárních statků – což je jakýsi druh regresívní daně, která neustále obohacuje ty bohaté a neustále ochuzuje ty chudé.*

Nakonec dluh uvádí na finanční trhy nové a naprosto umělé druhy nejistoty, kdy se každý snaží uhodnout, zda bude dluh splácen daněmi, inflací či nijak.

Mýtus pátý: vládní iniciativy pro podporu exportu jsou dobrý nápad

Omyl, který říká, že vláda je nejlepší posuzovatelem způsobu profitování pro organizaci práce a kapitálu – spíše než jednotlivci – báječně ilustrují právě podpory exportu. Ve dvacátém století se federální vláda snažila podporovat export nejrůznějším způsobem. První spočíval ve vynucování si otevírání zahraničních trhů prostřednictvím kombinace vojenských a diplomatických tlaků, udržujíce zároveň vlastní trh uzavřený či alespoň částečně uzavřený. Slavná politika “otevřených dveří” , formulovaná státním sekretářem Johnem Hayem v roce 1899 nikdy nepředstírala, že by chtěla dopřávat druhým reciproční efekty (především – on pracoval v McKinleyově administrativě, a ta byla nejvíce ochranářská ze všech, které jsme kdy v americké historii měli) a často si objednával válečnou loď s osádkou vyzbrojených mariňáků, jež pomohla otevřít takovéto dveře kopancem. Druhým nástrojem byly subvence exportérům, které se dosud udržují. Exportní a importní banka (rozuměj: ta, co momentálně financuje export nukleárních zařízení) byla vytvořena Roosveltem v roce 1934 aby zajistila pomoc v podobě hotovosti, půjčky zaručované vládou a úvěry za nízkou cenu exportérům a jejich zámořským zákazníkům. Existuje dodnes – nedotčená "dosazenou" administrativou ani republikánskými poslanci “ku prospěchu” svobodného trhu. Třetím nástrojem je znehodnocování dolaru, aby cena amerického zboží byla přijatelná v zahraničí. V roce 1933 Roosevelt vyvedl zemi ze zlatého standardu a směnil jej za 34,06 dolarů za unci, což představovalo významné znehodnocení. Účelem toho bylo vyvolat větší domácí inflaci a zvýhodnit export zejména zemědělských produktů, což selhalo. Ale Bush to zkusil znovu. Čtvrtým, nástrojem, který vyzkoušela Reaganova administrativa, bylo snížení nákladů farem, aby se zvýšil export, uzavíraje tak klepeta platební bilance. Plán spočíval v prodeji amerických produktů pod cenou, v ovládnutí trhů a shrábnutí zahraničních valut. (Když si takto počínají druzí, my to odsuzujeme jako agresivní chování). Co se stalo? No jistě, vyšlo najevo, že trh zemědělských exportů je dostatečně elastický. Země jako Brazílie a Argentina, které závisejí na zemědělských exportech jakožto na jednom z mála zdrojů zahraničních valut, jež zoufale potřebují pro splácení svých dluhů za půjčky, jednoduše musí snížit své ceny, aby se srovnaly s těmi americkými. Plán selhal.

Ale stalo se něco horšího: američtí zemědělci museli prodat větší množství (za nižší cenu), aby získali stejně jako dříve. Ale nedosti na tom: zatímco se objem amerických zemědělských exportů zvyšoval, jejich reálná hodnota (v konstantních dolarech) klesala – více peněz za méně profitu. Mimoto museli vesničané importovat více petroleje a jiných produktů, aby mohli expandovat svou produkci, což ovšem zhoršilo platební bilanci. Takže došlo k souběžným nečekaným efektům a výpadkům. Expanze obdělávání a chovů dobytka degradovala kvalitu polí, znečistila vodní toky a snížila výživovou hodnotu většiny sklízeného i zvířecích proteinů.

Nakonec se stalo to, že politika nízké ceny přivedla většinu malých zemědělců z vesnice do měst a do zahraničí. Byla to taková ekonomická politika, jež nejenže selhala ve svých cílech, ale dokonce zhoršila problémy, které si kladla za cíl odstranit, vyvolávaje nutriční, ekologickou a demografickou katastrofu.

Mýtus šestý: obchodní válka funguje

Sumner vysvětlil, že Američané, kteří vyhlásili svou nezávislost na Spojeném království, se ve skutečnosti nikdy neosvobodili od omylů merkantilismu. Merkantilisté věří, že vláda musí buď regulovat nebo podporovat některé typy ekonomických aktivit, protože ekonomie není schopná samoregulace, ani nedokáže dosáhnout maximální efektivity, pokud je ponechána sama sobě. A tak ve svém boji za nezávislost Američané adoptovali dvě politické pochybnosti: obchodní válku a inflační válečné hospodářství.

Nechci se znovu rozepisovat o historii “kontinentálních” (rozuměj anglických) peněz, které byly znehodnocovávány (viz: peníze vydávané během války) – což vedlo ke konfiskaci majetků bez spravedlivé kompenzace, okradení věřitelů, ožebračení vojáků i námořníků, ke kontrole cen a obrovskému válečnému dluhu – ne, chtěl bych upřesnit, co tak zeširoka Sumner demonstroval ve svém popisu finančních dějin Revoluční války: obchodní válka poškodila mnohem víc Američany než Angličany.

V osmnáctém a devatenáctém století, nabyla obchodní válka podoby bojkotování a embarg. Nosná myšlenka spočívala v tom, že když zavřeme náš trh pro Angličany, nebo když jim budeme odpírat naše produkty, průmyslové nebo zemědělské, nebo suroviny, tak je budeme schopni mírovou formou donutit změnit politiku. Jenomže tato praxe zafungovala jen jednou, a přinutila Angličany stáhnout v roce 1765 jejich zákon Stamp Act, ale od té doby, kdykoliv jsme to zkusili znovu, jsme antagonismus a represe vůči sobě. V letech 1774-1775, na úsvitu války měli Američané zoufale zapotřebí posil, aby se připravili na válku. A Angličané nám dodávali nejlepší zboží za nejlepší ceny.

Američané tím, že odmítli vykonávat obchodní směnu, s nadějí, že donutí Angličany stáhnout jejich zákony Coercetive Acts, zahájili válku trpíce nedostatkem dodávek, což se časem ještě zhoršovalo. Po několika letech války jsme se nacházeli v situaci, kdy obchodovat s nepřítelem bylo nezbytné, ovšem dělo se tak skrze Holandsko a ostrovy Antigua a Sant Eustacha. Embargo presidenta Jeffersona z let 1807-1809 bylo totálním fiaskem. Nejenže selhalo ve svém účelu a nepřinutilo Angličany ani Francouze respektovat náš trh a považovat jej za neutrální, ale zdevastovalo také ekonomii Nové Anglie, jež závisela na obchodu a stavění lodí, jsouce vzdálena od jižních plantáží (které nemohly exportovat), kromě toho snížila výnos z federálních daní a dotlačila stát Novou Anglii na pokraj zkázy (viz: něco podobného se nyní děje všude na světě díky trojímu zdanění: seignioragem, inflací a “normálními” daněmi).

Mýtus sedmý: konec devatenáctého století byl érou liberálního kapitalismu "Laissez-Faire"

Samozřejmě že konec devatenáctého století NEBYL obdobím Laissez-Faire, přestože existuje zpozdilý a odolný mýtus, který tvrdí opak. Ve skutečnosti sice byly jen malé vládní regulace podnikání, ale zato byla vysoká cla a mýta, podpora železnic a také národní bankovní systémy ukazují, že vlády nebyly neutrálními pozorovateli. Sumner velmi akurátně popisuje, jak vládla plutokracie, která pro bohatství politicky organizovaná používala státní moc ve svém zájmu a pro své výhody.

Měli bychom být na stráži: "Nikde na světě není nebezpečí plutokracie tak vysoké jako u nás v Americe". Kvůli těmto indiskrecím se hierarchie průmyslníků a poživatelů statků státu pokusila Sumnera zbavit katedry na Yalské univerzitě, tvrdíce, že by mohl “otrávit svým jedem” mladé mysli jejich dětí herezemi svobodného trhu. Pouze během dvou období po roce 1776 nechala vláda ekonomii na pokoji: během prvních let federální republiky a během prvních dvou desetiletí před válkou Severu proti Jihu. Politický ekonom Condy Raquet nazýval první období svobodné ekonomie, od roku 1783 do roku 1807 “zlatým věkem” republiky. Obchod byl svobodný, daně nízké, peníz solidní a Američané požívali více ekonomické svobody než jakýkoliv jiný národ světa. Profesor Sumner se domníval, že roky mezi 1846 a 1860 – období nezávislé státní pokladny, nízkých cel a peněz ze zlata byly opravdu “zlatým věkem”.

(Historici považují prezidenty tohoto druhého období - Fillmorea, Pierce a Buchanana – za nejhorší, jaké jsme kdy měli. Jenže právě naopak v tomto období mezi 1848 a 1860 byl v zemi mír, ekonomie prosperovala, byly nízké daně, pevný peníz a veřejný dluh se snižoval. Což napovídá hodně o tom, co naši historici považují za politickou grandióznost.

Mýtus osmý: obchodní společnosti upřednostňují svobodný obchod

Nikdy v dějinách naší země společnosti, finančníci na Wall Street, držitelé státních obligací ani žádní další velcí kapitalisté, jako třída společných zájmů, neupřednostňovali politiku svobodné ekonomie a nezasahování ze strany vlády. Vždy a odjakživa dávali přednost nějaké formě merkantilismu. Je určitě signifikantní, že Druhá republikánská strana, založená v Michiganu v roce 1854, byla financovaná a vedená lidmi, kteří chtěli zničit přání anarchistů z let 1840 a 1850. Samozřejmě existovaly výjimky.

Obchodníci a vlastníci lodí flotily Nové Anglie usilovně bojovali za svobodný obchod a za pevný peníz v prvních letech republiky. Bankéři New York City devatenáctého století byli demokraté, kteří věřili ve svobodný obchod, nízké daně, pevný peníz a zlatý standard. Ale i zde byly samozřejmě výjimky.

Vyslechněme si svědectví Williama Simona, jenž byl sekretářem státní pokladny za doby Nixona:

"Nevěřícně jsem pozoroval, že lidé ze sféry obchodu se obracejí na vládu během jakékoliv krize, dožadujíce se protekce a obrany proti hospodářské soutěži, jež náš ekonomický systém učinila tak efektivním. Viděl jsem vlastníky půdy z Texasu, zasažené suchem, jež se dožadovali vládou ručených půjček, viděl jsem gigantická zemědělská družstva, jež vytvářela tlak, aby udržela vysoké ceny, viděl jsem vůdčí letecké společnosti bojovat s deregulací, aby si udržely svůj monopol, viděl jsem obrovské společnosti, jako je Lockheed požadovat federální asistenci, aby se zachránily ze své hluboké neefektivnosti, viděl jsem bankéře, jako David Rockefeller, jež žádali od vlády záchranu, aby zachránily své špatné investice, viděl jsem vůdčí média, jako Wlliama Paleye z CBS, jak se bijí za zachování legálních restrikcí, aby zabránili zrození jiných sítí a médií televizních konkurentů. A vždycky tito gentlemani prohlašovali, že jsou oddáni myšlence svobodného podnikání a že jim jsou bytostně odporné arbitrární zásahy státu do ekonomického života. Samozřejmě s výjimkou situace, kdy se jednalo o ně, kteří jsou přeci jedineční a ospravedlnitelní svou neuvěřitelnou starostí o veřejný zájem.

Během devatenáctého století ti, kteří usilovněji a s větším úspěchem cílili na vládní intervenci do ekonomie, byli většinou lidé obchodu, ale samozřejmě tak činili i zemědělci. Obchodníci žádali politiku preferování, ochranná cla, národní banky a veřejné financování "vnitřního vylepšování" - čímž jsou myšleny mosty, silnice s mýtným a kanály. Po roce 1820 ti, kteří navrhovali tento program, jej nazývali “americký systém”, čehož šampionem byl senátor Henry Clay z Kentucky. Raquet to akurátněji nazýval “anglický systém”. Clay s tímto programem šel třikrát do prezidentských voleb – a třikrát je prohrál: v roce 1824, v roce 1832 a v roce 1844. Jeho chráněnec Abraham Lincoln se z této zkušenosti poučil, a tak když se ucházel o prezidentství v roce 1860, doufaje, že implementuje tento program, sotva se o tom zmínil. Naopak sliboval, že zachrání západ před hrozbou otrokářství a sliboval zničení otrokářství – což byla hezká politická kamufláž, jež brilantně zafungovala. Americký systém byl totiž určitou podobou znamenité politické redistribuce silných zájmů. Obohacoval plantáže cukrové třtiny v Louisianě, pěstitele konopí z Kentucky, chovatele ovcí z New Yorku, výrobce železa z Pensylvanie, textilní magnáty z Nové Anglie, společnosti průplavů a železnic – a to všechno na náklady vesničanů, pěstitelů, dělníků a spotřebitelů. Předválečnéochranářské hnutí dosáhlo svého vrcholu v roce 1828, kdy bylo zavedeno dvojnásobné clo, které v roce 1829 zvýšilo toto danění průměrně na 44% o rok později na 48%.

V té době Raquet spočítal, že průměrný Američan pracoval celý jeden měsíc v roce jen proto, aby zaplatil tato cla. Jeho čtenářům, kteří neplatili žádné federální daně, ani spotřební daně, toto množství připadalo ohromné. V roce 1830 nastal den daňové svobody prvního února. Dnes je zapotřebí pracovat až do července, abychom zaplatili všechny daně, – tedy šestkrát více. (Pozn. překladatelky: ještě někdy ve třicátých letech 20. století byl V Československé republice dnem daňové svobody 13. únor.**)

Další transfer rent se uskutečnil skrze bludný a prostopášný bankovní systém oné doby, v němž korporátní bankéři, bez vlastního kapitálu, používali úroky k tomu, aby těžili ze seigniorage (pozn. překladatelky: seigniorage, saloně ražebné, realisticky panské, viz texty Pascucciho, Penoptese, Borussa, Auritiho a dalších – viz zde na Zvědavci.) při směně kusů papíru (bankovek) a vkladů – vidouce, že nestojí nic, odhlédneme-li od nákladů na jejich potisk. Někteří liberálové říkávali, že toto byla epocha svobodomyslných bankovních praktik. Ale tak tomu opravdu nebylo: bankéři byli chráněni právním vymezením omezeného ručení a během finanční paniky, kdy došlo na útok na přepážky, také zvláštními zákony, které rušily povinnost vyplatit peníze – to když odmítali vydat zvonivý penížek proti jejich vlastním kusům papíru.

Jejich papírovost bývala přijímána pro placení daní v krajích a státu. Pokud si někdo kupoval půdu nebo platil clo z importu či si nakupoval cenné papíry a akcie, byly pro vládu bankovky stejně dobré jako zlato. Tato plutokratická opatření zvládala výkon redistribuce bohaství dávno před zrozením socialismu. Sumner říkával, že plutokracie v jeho poválečné době (průmyslníci, železničářští baroni, národní bankéři a správci státních statků) se jednoduše “snažila dělat to, co obvykle dělali generálové, šlechta a církevní hodnostáři v minulosti – využívat moc státu ve svých rukou takovým způsobem, který potlačoval práva ostatních a jí přinášel skutečný zisk".

Dnešní plutokracie dělá naprosto totéž, jen ještě úspěšněji a takřka bez jakékoliv opozice.

Mýtus devátý: Hamilton byl veliký

Dalším mýtem je mýtus týkající se faktu, že finanční a ekonomický génius státníka Alexandra Hamiltona zachránil kredit Spojených států v jeho počátcích a že stabilizoval ekonomickou a finanční základnu v dostatečné solidnosti, aby mohla zajistit budoucí růst a prosperitu. Životopis Hamiltona od Rona Chernowa se stal bestselerem a naplnil regály knihkupectví; ale jeho účelem je opakování mýtu o Hamiltonovi další generaci.

Koncizní a zničující životopis, jak ho sepsal Sumner, hovoří o marnivém, domýšlivém trubci a zbabělci, a přestože byl sepsán před více než sto lety, zůstává jednou z nejlepších věcí ke čtení. Profesor Sumner hluboce prostudoval dopisy a spisy Hamiltona včetně třech zásadních – Zprávu o veřejném kreditu (1790), Zprávu o národní bance (1790) a Zprávu o průmyslnících (1791) – a došel ke třem závěrům: zaprvé – Hamilton nikdy nečetl Bohatství národů od Smithe (1776), což byl nejdůležitější spis v angloamerickém světě té doby; zadruhé – byl to merkantilista, který pro ministerstvo Sira Roberta Walpolea a lorda Northa pracoval z domova; zatřetí – Hamilton velmi věřil spoustě nepravdivých věcí – že federální majetek je formou kapitálu, že veřejný dluh je národním požehnáním, že existence bank zvyšuje kapitál země. Že zahraniční obchod ochuzuje nějakou zemi o její bohatství, pokud se nepřidají exporty, a že vysoké daně jsou pro průmysl povzbuzující výzvou, a také nutnou výzvou, anžto Američané jsou leniví a příliš vyhledávají nejrůznější zábavy.

Jeho myšlenku lze ve své podstatně shrnout následovně: domníval se, že pokud Američany více zdaní, tito budou pracovat více, aby si udrželi svůj životní standard a tak zvýší hrubý národní produkt své země a dodají vládě více peněz, které by mohla rozhazovat ve velkých projektech a vojenských dobrodružstvích. Na Hamiltona jednou také dopadalo kamení, to když narazil na dav rozčilených newyorských dělníků. Zdalipak byste uhodli proč?

Mýtus desátý: zemědělství versus průmysl – musíme se rozhodnout

Historikové učí, že Američané let 1790 a 1800 měli na výběr dvě ekonomické možnost – Hamiltona a federalisty, kteří věřili v pevné peníze, v banky, v průmysl a v ekonomický rozvoj, nebo Jeffersoniány, kteří věřili v inflaci, zemědělství a stagnaci. To je ovšem hrubé zjednodušení. Jednak ne všichni federalisté byli Hamiltonovci: mnozí jím pohrdali. Hamilton dogmaticky trval na tom, že Spojené státy se po vzoru Anglie musí stát průmyslovým národem a že je povinností federální vlády dosáhnout tohoto cíle prostřednictvím politiky náborů. Jefferson naopak osciloval mezi liberalismem a zemědělstvím. Jako liberál byl lepší, ale dlouho dogmaticky věřil, že Spojené státy by měly zůstat zemědělskou zemí, a že povinností federální vlády je udržet je takové zpožďujíce průmyslový vývoj velkého rozsahu.

Takže pro obchodní expanzi bylo třeba: porazit protekcinářské síly a nepřátelské obchodní skupiny, získat co nejvíce obdělavatelné půdy buď nákupy či válkami a, poté, co se vydupal ze země potřebný zákon, zafinancovat stavby interních vylepšení pro usnadnění pohybu zemědělské produkce směrem k přístavům.

Kvůli tomu Jefferson schválil dobytí Louisiany prostřednictvím tripolské války, embarga, a jeho zvolený nástupce, James Madison vedl válku roku 1812 – vše pro naplnění této zemědělské vize. Jako prezident se Madison stal ještě více prohamiltonovským: doporučil znovu zřízení Banky Spojených států, zvýšení daní, volbu a nominaci nacionalistů do Nejvyššího soudního dvora. Nominoval Johna Storyho, což bylo, abychom tak řekli, jako když Bush jmenoval Soutera. Mezitím už dávno v penzi, Jefferson bránil průmysl jako prostředek dosažení národní ekonomické soběstačnosti.

Ale proč nikoliv svobodu?

Kromě podpory průmyslu nebo zemědělství existoval ještě třetí proud – říkejme mu liberalismus neboli Laissez-Faire – jenž tvrdil, že vláda by neměla verbovat ani pro průmysl ani pro zemědělství, ale nechat vše v klidu, ať už to prosperuje či nikoliv, ať už expandují nebo jsou v recesi, podle své přínosnosti, užitku, individuální volby či ekonomických zákonů. Tento směr se inspiroval spisovateli Adamem Smithem a Davidem Ricardem, ale ještě více radikální školou Rugota, Saye a de Tracyho, jejichž hesla “laissez nous faire” (nechte nás klidně dělat) a “ne trop gouverner” (nevládněte příliš) se stal inspirativní vlastností pro dobré vlády.

Mezi předními představiteli této liberální filozofie byl mladý Daniel Webster, který si vytvořil reputaci u publika skvělými disputacemi ve prospěch svobodného trhu, pevného penízu a státních práv, jako poslanec za New Hamsphire. A také velký John Randolph z Virginiehire, který se hádal s Jeffersonem o embargu a oponoval válce 1812, v čehož důsledku ztratil své křeslo, nebo také Condy Raquet, vlivný politický ekonomom, který jako první Američan vyvinul teorii monetárního ekonomického cyklu, jež byla jeho odpovědí na paniku 1819. Laissez-Faire byl model, který se protivil plutokracii a stál na straně lidí. Představoval úvahu dostatečně etickou a také funkčně ekonomickou.

Závěr

Když psal Sumner své stěžejní dílo “Historie amerických peněz”, vzal v úvahu otázku toho, jak to, že Amerika mohla snést takové hladiny inflace a zadlužení, které by zničily takřka jakoukoliv evropskou zemi. Jeho odpověď zněla: “Předvídaná budoucnost jaksi svobodně doceňuje naše směnky. Šest měsíců sebeobětovávání se, abychom dali do pořádku sebe a také naši úvěrovou víru, jako předpoklady budoucích plodů práce, postupně hutní."

Jinými slovy: země byla tak produktivní, že ztráty způsobené těmito excesy, se rychle vyřešily samy. Ještě dodal: "Často se chlubíme zdroji naší země, ačkoliv jsme ji nestvořili. Jaký motiv pro toto chlubení máme? Naším problémem je: co s tím uděláme? Nikdo nedokáže správně ohodnotit přírodní zdroje této země, dokud studujíce pustošivé následky špatných peněz a špatného danění, neuděláme obrázek o tom, kolik promrhali a zničili první lidé, kteří se zde usadili."

Jde o věci, které není na první pohled vidět. Započněme exkurzí do zeměpisu a přírodních zdrojů, na které naráží Sumner. 48 nejnižších států leží dokonale v mírném podnebném pásu. A odhlédneme-li od pouštních států jihovýchodu, všem se dostává vydatných dešťů. Větší část země je úrodná a je půdy je dost. Země překypuje přírodními zdroji.

A pak jsou tu také lidé. Až do nedávné doby požívaly Spojené státy nízkého hustoty osídlení, což znamenalo relativně vysoké platy a nízkou cenu půdy Po staletí bylä populace jednou z nejprůmyslovějších na světě a vytvořila infrastrukturu, na které lze stavět. A pak je tu kultura. Značně kvůli křesťanství se zde závidí i tomu, komu není co závidět, narozdíl od třetího světa, kde právě nedostatek této kvality je možná hlavní zábranou tvorby bohatství a rozvoje.

Ze stejného důvodu je zde nízká korupce, což také chrání růst. A nakonec existuje zákonná tradice, respekt vůči soukromému bohatství, tradice profitu a smluvní svoboda. Tyto instituce – a nikoliv pochybné ideje, zkorumpované instutce a vadná politika výše jmenovaná – tvoří srdce americké prosperity.

Přeložila Kateřina Amiourová

Historik Scott Trask je stoupencem Mises Institute, což je hlavní sídlo Rakouské ekonomické školy www.mises.org

V Itálii žije nejméně 5 ekonomů rakouské školy:

• Marco Bassani - Università di Milano; Mises Institute
• Enrico Colombatto - Universita' di Torino
• Raimondo Cubeddu - Università di Pisa
• Roberta Adelaide Modugno - Università di Roma 3
• Carlo Lottieri - Università di Siena 

Dnes má toto přerozdělování ještě o něco komplikovanější podobu: nejde jen o držitele státních statků, jde o držitele nezbytných komodit a služeb – zdraví, voda, elektřina, telekomunikace, ale, co je velmi zvláštní, ani při rozdělování státních zakázek se nedbá Borussovského -Gesellovského principu subsidiarity – zvýhodňováni jsou ti, kteří jsou největší. K podobnému – veřejností nepříliš dobře přijímanému přerozdělování dochází také umožněním podnikům a podnikatelům odpočítávat od daní spoustu tzv. “investic” - například nové auto každé čtyři roky, které nakonec stejně končí v pacinkách podnikatele- soukromé osoby, který milé autínko ihned po jeho odpisu prodá a výnos z toho skončí v jeho kapse bez danění. Obdobně je to, myslím, i s lecčím jiným. Když čert sere, sere na jednu hromadu, říká se, a tak ti bohatší odepisují z daní spoustu věcí, na které se chudí ani nevzmohou – ale které kdysi patřily do obligatorních výdajů a dnes nikoliv, takže bohatší si od daní odepisuje nejen stavební spoření, ještě na něj dostává o státu příspěvek, naopak v některých rodinách se svého těžce krátkozrakému potomkovi skládají na brýle, protože kolem 15-20 dioptrií tyto stojí již 20 tisíc za skla. On bez brýlí nemůže fungovat, pojišťovna na to nedá.

** Vcelku vzato pozdní den daňové svobody a opulentní svislice obligatorních výdajů rodin vyvazují prostředky, jež mohly být použity pro nové podnikatelské aktivity, rozšíření jejich spektra.

(pozn. Tento text má být součástí almanachu spisů nezávislých ekonomických myslitelů, který připravuje právě zakládané os.Bioranger, zoufale sháníme peníze na vytištění, můžete-li pomoci, kontaktujte mne na: Katerina.Amiourova@seznam.cz. Pomohla by i bezúročná půjčka, nejen dar.)