Znalecký posudek na knihu Mezinárodní Žid od Henryho Forda

Je nepochopitelné, proč by kniha, která více než 70 let vychází téměř všude na světě, u nás vyjít neměla a proč by právě českému čtenáři mělo být upíráno právo, aby si ji sám přečetl a sám si na ni utvořil svůj názor. Zakazování jakéhokoli filoso­fického díla nelze nazvat jinak než porušováním základního lidského práva a odsu­zováním občana do role nesvéprávného individua, kterému musí někdo moudřejší určovat, co má číst a co si má myslet.

Stanovisko demokraticky smýšlejících odpůrců díla by mělo být následující: Jsme přesvědčeni, že kniha je antisemitská. Zde je, přečtěte si ji a učiňte si o tom sami svůj názor.

Posuzovat knihu abstraktně filosoficky, historicky, tj. z hlediska doby kdy vznikla a z osudů za více než 70 let její existence, by vyžadovalo rozsáhlou studii. Nezbývá tedy než se omezit na hledisko dané účelem posudku, tj. na posouzení vý­hrad vůči ní a jejímu novému českému vydání. Odpůrci Fordovy knihy ji charak­terizují - nejstručněji řečeno -jako „antisemitský pamflet, který se na základě padě­laných Protokolů siónských mudrců snaží dokázat, že existuje celosvětové židov­ské spiknutí, usilující o světovládu“. Odtud pak v našich právních poměrech dochá­zejí k závěru, že kniha „hanobí národ, rasu a přesvědčení, rozpoutává rasovou a ná­rodnostní nenávist“, představuje „společenské ohrožení nejvyššího stupně“, a proto musí být zakázána a její vydavatel trestně postižen.

Z této charakteristiky plynou následující otázky:

Je Fordova kniha antisemitská?

Je Fordova kniha pamflet?

Snaží se Fordova kniha dokázat existenci nějakého celosvětového židovského spiknutí?

Lze tvrzení o „židovském spiknutí“ považovat za „hanobení národa, rasy a pře­svědčení“?

Je pro posouzení, zda Fordova kniha „hanobí národ, rasu a přesvědčení“ pod­statné, že Protokoly siónských mudrců jsou „podvrh carské tajné policie“?

Může být „hanobením národa, rasy a přesvědčení“ vydání Fordovy knihy více než 70 let po jejím vzniku a 66 let po vydání českého překladu?

Může Fordova kniha „ohrozit společnost“?

Rozhodnout, zda je Fordova kniha „antisemitská“ či nikoliv, předpokládá, že víme, co je antisemitismus nebo co se jím nazývá. Předpokládá to definici tohoto pojmu a ta zase určitý konsensus mezi uživateli. Ve společenských vědách jsou ale s definicemi vždy potíže.

To platí i o „antisemitismu“. Obecně lze tvrdit, že „antisemitismus“ (nehledě k věcné nesprávnosti, kdy význam má užší rozsah než název) je pojem nejasný, ne­určitý, mnohovýrazový, který zejména u nás dosud definován nebyl a používá se zcela kasuisticky a pragmaticky. Ford soudí, že za antisemitu bývá označen kaž­dý, kdo se kriticky vyjádří o Židech. Bohužel nezbývá než uznat, že to do značné míry platí dodnes. Poté obvykle následuje charakteristika antisemity jako zakomplexovaného primitiva, který si hledá nepřítele, aby na něho mohl svalit vinu za své životní neúspěchy.

Jenže ke kritikům Židů patřily kromě primitivů i významné osobnosti filosofie, vědy i umění. Podle Forda by Židé měli hledat příčiny 2000 let starého jevu, zvaného antisemitismus, nejen u těch druhých, ale také u sebe.

Antisemitismus je pojem velice široký, zahrnující celou škálu významů, počí­naje nějakou kritikou Židů, přes různé formy diskriminace, jak je známe z evrop­ských dějin, až po brutální formy nenávisti, jak se objevovaly dříve v pogromech, naposledy v nacistickém Německu. Bylo by tedy správné používat místo tohoto je­diného pojmu několik pojmů, vyjadřujících jeho různé formy a stupně. Často se ale první formy ihned ztotožňují s posledními; kdo se kriticky dotkne Židů, bývá ihned obviněn, že je stoupencem plynových komor.

Mluví-li se o Židech, mívají věty často poněkud jiný význam, než jsou-li vy­sloveny o kterémkoli jiném národě. Analyzujme z tohoto sémantického hlediska např. Fordovo tvrzení (str. 37 a 47 čes. vydání, r. 1924), že Židé vykonávají ve spo­lečnosti moc, neúměrnou jejich počtu. Ponechme stranou pravdivost tohoto tvrzení, ať ve 20. letech v USA, kde Židé představovali 3 % obyvatelstva, nebo třeba v sou­časnosti u nás, kde je jich 0,01%. Ptejme se, co by se dělo, kdyby někdo např. tvr­dil, že v letech 1970-1989 měli Slováci v Československu moc, vysoce převyšující jejich počet. Někteří by toto tvrzení dokazovali, jiní popírali. Sotva by ale kdo sou­dil, že toto tvrzení „hanobí slovenský národ“.

V případě Židů se však tento závěr považuje za téměř samozřejmý.

Nejednoznačný je nejen pojem „antisemitismus“, ale i pojem „Žid“. Označuje národ, náboženství či něco jiného? Značná část Židů se současně hlásí ještě k ji­nému národu. To je specifikum, které je odlišuje od všech ostatních národů. Židé tvoří společenství, pronikající mnoha národy a odtud pak zřejmě plyne nejen obtíž s vymezením pojmu, ale někdy i podezřívavost ostatních vůči nim jako celku.

To ale není případ Fordův. Jeho kritika se netýká Židů jako národa, ale jak už plyne z názvu knihy, jen některých židovských kruhů, zejména finanční oligarchie.

„Tisíce malých židovských obchodníků požívají dnes ve svém zaměstnání plné úcty, taktéž jsou ctěny tisíce židovských rodin jako naši sousedé. Kritika, která je namířena proti významným finančníkům, nemá být podnětem rasové zášti.“ (str. 16)

„Patrně jest nejvšeobecnější vlastní příčinou antisemitismu působení mezi­národního Žida, jež často není zřetelně poznáno, a přece vždy jistě pociťováno, ale nevinnou obětí jsou chudí Židé.“ (37)

„Není tomu tak, že mezi internacionálními finančními světovládci jest jen ně­kolik Židů: světovládci jsou výhradně Židé. Tento nápadný jev tudíž plodí trapnou situaci pro ony Židy, kteří nepatří k těmto světovládcům a kteří nejsou dále ničím, než národem židovské rasy.“ (49)

„Nežidům má se vtisknouti nepřetržitou propagandou předsudek, že každý spis, který nekape sladkostí vůči všemu židovskému, spočívá na předsudku a nená­visti. Podle toho je takový spis plný lží, urážek, nadávek a štve k pogromům... Bylo by zapotřebí, aby naši židovští spoluobčané pojali do svého rozčlenění také onu tří­du, která uznává existenci jisté židovské otázky, přesto však antisemitskou není.“ (58)

„Druhý stupeň antisemitského smýšlení lze označit jako nepřátelství a nená­vist... takové pocity jsou neštěstím pro lidi, kteří je v sobě nosí.“ (63)

„Veřejné projednávání židovské otázky není antisemitismus.“ (60)

„Snášenlivost vyžaduje především snášení pravdy. Dnes se jí požaduje k potla­čování pravdy.“ (88)

Kritiku určitých kruhů nelze považovat za „hanobení národa“. Proti podezření, že „chce rozpoutávat nenávist“ vůči Židům, se Ford důrazně ohrazuje. Předvídá to­to obvinění. Je vůbec příznačné, že základní námitky, dodnes proti Fordově knize vznášené, v ní on sám již vyvrací.

Fordova kritika je střízlivá a věcná. Nenalezneme v ní ani jediný rys typický pro „hanopis“ neboli pamflet. Pamflety přestávají být časem aktuální a vzbuzují zájem pouze historický.

Je-li Fordova kniha naopak i po 70 letech aktuální do té míry, že proti její­mu vydání má být veden soudní proces, znamená to, že problémy - o nichž po­jednává - jsou ve společnosti stále živé.

Odpověď na otázku, zda se Fordova kniha snaží ukázat existenci světového ži­dovského spiknutí, zní ano, s určitou výhradou vůči pojmu spiknutí, které nevysti­huje formu, jíž se židovské mocenské kruhy v různých zemích podle Forda pro­sazují. Ford v podstatě dokazuje, že židovské vůdčí kruhy usilují v různých zemích o maximum ekonomické a politické moci. Zda je to všeobecně pravda, je pro ob­jektivně uvažujícího čtenáře diskutabilní. Jisté je, že v určitých dobách a zemích ži­dovská elita o politickou moc usilovala, že jí do značné míry dosáhla a že alespoň u nás lze o těchto skutečnostech získat informace jen s obtížemi. Jde např. o fakta o účasti židovské elity v bolševické revoluci, o jejím vlivu a zastoupení ve vedení bolševické strany až do stalinských čistek nebo o jejím podílu moci ve vedení KSČ, zejména v letech 1945-1950.

Někteří naši politici se občas vyjadřují v tom smyslu, že „nevěří na spikle­neckou teorii dějin“ (historici bývají v takových tvrzeních spíše opatrnější). Může si ale někdo opravdu myslet, že ekonomická moc nesouvisí s politickou a že světová finanční oligarchie se o politické dění nezajímá a nechává mu volný průběh? Nebo snad že taková oligarchie neexistuje?

Masmédia v demokratické společnosti údajně odrážejí nebo tlumočí veřejné mínění. Kdo se ale věcí blíže zabývá, ví, že masmédia toto veřejné mínění ve značné míře naopak vytvářejí, a to nikoli náhodně.

Veřejné mínění není mínění obecné, ale naopak mínění relativně malé skupiny žurnalistů, kteří jsou někým, například zaměstnavatelem nebo politickou stranou, řízeni.

Právě tomu se říká manipulace!

Pokud je zde ale manipulace, jsou zde také manipulátoři, a to manipulátoři pečlivě utajení.

Je zde tedy určitá forma spiknutí!

Při rozhodování, zda tvrzení o židovském spiknutí „hanobí“ židovský národ, je třeba vrátit se k sémantickému faktu, že určité výroky o Židech se hodnotí jinak, než tytéž výroky o komkoli jiném. Ze snahy o světovládu byli obviňováni Angliča­né, Němci, Rusové i Američané. Dosud sotva někdo považoval autory nebo vyda­vatele takových výroků za hanobitele dotyčných národů, už z toho důvodu, že auto­ři - i když užívají jen jmen národů - nemají samozřejmě na mysli je, ale vždy jen jejich určitou vládnoucí oligarchii.

Snahy o diskreditaci Fordovy knihy se často opírají o tvrzení, že je založena na Protokolech siónských mudrců, o nichž bylo údajně dokázáno, že jsou produktem carské policie. Na tuto námitku odpovídá sám Ford: „Je vedlejší, zda jsou Proto­koly padělek; podstatné je, že se jejich program uskutečňuje.“

Na rozdíl od běžného názoru, podle něhož jsou Protokoly siónských mudrců dílo myšlenkově ubohé až slabomyslné, se odvažuji tvrzení, že - nezávisle na tom, zda jsou či nejsou padělek - zůstávají geniálním odhalením moderního člověka euroamerické civilizace a předpovědí vývoje jeho společnosti ve 20. století. Představa konzumní společnosti byla na počátku století neznámá. Protokoly ale už mluví o jejím vytvoření a charakterizují řadu jejích rysů. Je v nich řeč o upoutání společnosti k ekonomickým problémům, k neustálému zvyšování výroby a „životní úrovně“, o nastolení mýtu permanentního vývoje a pokroku, o kultu vědy, hmoty, materiálních potřeb a módy, o vzniku neofilie, o vzrůstající úloze mas, o úpadku idealismu a nastolení morálky úspěchu bez ohledu na prostředky. Protokoly sión­ských mudrců představují dílo mimořádné myšlenkové hloubky, a to je také hlavní důvod, že nejsou už dávno zapomenuty a že stále žijí.

Protokoly siónských mudrců by měl znát každý, kdo chce porozumět dnešnímu člověku, jeho době a společnosti. V českém překladu vyšly Protokoly v r. 1924 a 1937. Vydání byla inzerována tiskem a nikdo se nad tím nepohoršoval.

Otázka, zda Fordova kniha hanobí či nehanobí židovský národ, je vůbec dosti absurdní. Kniha vznikla v jiné zemi a době, než je naše. Zabývat se touto otázkou je něco podobného, jako řešit s Russelem problém, zda Platón byl prvním fašistou.

Proto je záležitost Fordovy knihy podle mého mínění irelevantní a tudíž bezpředmětná.

Totéž platí o otázce, zda je či není hanobením židovského národa nové vydání jejího českého překladu. V demokratickém státě by také mělo být zbytečné připomínat, že vydáním kni­hy vydavatel nepředkládá názor svůj, ale autora, a že je na čtenáři - na svéprávném čtenáři - aby si sám vybral, s čím hodlá souhlasit či nesouhlasit. Svoboda myšlení je základní podmínkou demokracie. Její omezování má také většinou opačný výsle­dek, než se předpokládá. Popularitu Fordovy knihy vytvářejí do značné míry její odpůrci utajováním její existence, diskreditací různými přívlastky a frázemi, až po snahy o její zákaz a pokusy trestně stíhat jejího vydavatele.

Může Fordova kniha „ohrožovat společnost“?

S touto totalitární frází snad není třeba polemizovat. Je to jen trapný strašák, který má sloužit jako záminka k omezování občanských svobod. Společnost ohro­žují zcela jiné věci než knihy, o které se navíc zajímá jen nepatrné procento občanů.

Posudek vyjadřuje pouze můj osobní a soukromý názor.