Jsi exkomunista - jsi náš

Exčlenové KSČ stále tvoří kádrovou rezervu polistopadového režimu

Luděk Toman

17.4.2009 Komentáře Témata: Česká republika 1865 slov

Nově jmenovaný „překlenovací“ premiér ČR Jan Fischer byl v období 1980 – 1989 členem KSČ. Tedy té strany, která nesla plnou zodpovědnost za totalitní vládu v období 1948-1989 a samozřejmě i za kolaborantský vztah k někdejšímu SSSR, jehož vojska vstoupila do naší vlasti v roce 1968.

Jenže světe div se. Nikomu – tedy nikomu z jindy tak fanaticky antikomunistické politické elity dnešní České republiky a ještě fanatičtěji antikomunistických médií – to nevadí.

Jak je to možné? Kde jste, vy všichni Martinové Komárkové a Karlové Steigerwaldové, Markové Bendové, Janové Vidímové a celá antikomunustické posádko z ODS včetně vašeho otce zakladatele, který si dokonce – obrazně řečeno – dal s Fischerem pusu?

Přitom polistopadový právní systém porodil i zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu (č. 198/1993 Sb.). V něm se ten „komunistický režim“ (ve smyslu vlády komunistické strany, nikoliv Marxovy definice komunismu) věru nešetří. Konstatuje mimo jiné: „Komunistický režim a ti, kteří ho aktivně prosazovali, upíral občanům jakoukoliv možnost svobodného vyjádření politické vůle, nutil je skrývat své názory na situaci ve státě a společnosti a nutil je veřejně vyslovovat svůj souhlas i s tím, co považovali za lež nebo zločin, a to perzekucemi nebo hrozbou perzekucí vůči nim samotným, jejich rodinám a blízkým,.. používal k perzekuci občanů všech mocenských nástrojů, a to zejména: popravoval, vraždil je a žalářoval je ve věznicích a táborech nucených prací, při vyšetřování a v době žalářování vůči nim používal brutální metody včetně fyzického a psychického mučení a vystavování nelidským útrapám….“

Dnes prý máme „demokracii“. Ti, kteří tak nelidský režim, jak je popsán tímto zákonem, „aktivně podporovali“, a členství ve vládnoucí KSČ jako rozhodující mocenské složce starého režimu bezesporu takovouto podporou bylo, nastupují do vedoucích státních funkcí, jako by se nechumelilo. Aby nyní podporovali, budovali a vůbec tak nějak rozmnožovali naši „svobodu“ a naše „demokratické hodnoty“.

Jak je možné „nemluvit s komunisty“ – a na mysli se přitom mají ti komunisté dnešní, v nichž jsou i lidé, kteří v té předlistopadové ani nebyli a ani tam být nemohli (např. dnešní poslankyně Konečná ) a vydávat jakékoliv konzultace s nimi za „ohrožení demokracie“, jak to s oblibou dělají antikomunističtí propagátoři a´la MF DNES či Lidové noviny, a na druhou stranu pardonovat – řečeno dikcí protikomunistického zákona - takové „zločince“, jako byl třeba Fischer? Tedy, abychom byli korektní, nastupující premiér Fischer možná není zločinec ani podle zákona č. 198/1993 Sb., neboť ve druhém odstavci § 1 se v něm praví: „ Za spáchané zločiny a další skutečnosti, uvedené v odstavci 1 jsou plně spoluzodpovědni ti, kteří komunistický režim prosazovali jako funkcionáři, organizátoři a podněcovatelé v politické i ideologické oblasti.“

Možná lze věřit tomu, že Janovi Fischerovi se skutečně podařilo v době vrcholící normalizace vstoupit do vládnoucí strany a úspěšně absolvovat kandidátské období, které trvalo 2 roky (požádat o vstup tedy musel v roce 1978, kdy právě odeznívala antichartistická vlna), aniž by pro matku stranu cokoliv „zorganizoval“ nebo „podněcoval“ v politické i ideologické oblasti. Možná to tak bylo. Ale je to pravděpodobnost hraničící se zázrakem. Mlčící a inertní duchy vykazující nulovou aktivitu KSČ – celou svou podstatou přece politická a ideologická organizace – ve svých útrobách nepotřebovala.

To, že v protikomunistickém zákonu nejsou jako osoby odpovědné za zločiny komunismu výslovně uvedeni členové KSČ, ale bezesporu není náhoda. Protože pak bychom ze „zločinců“ měli sestavenu téměř celou posádku „demokratických“ vlád po roce 1989. Což by bylo poněkud trapné.

Nechci ale tvrdit, že Jan Fischer musí být špatný chlap, natož pak zločinec jen proto, že byl dlouholetým členem KSČ. Možná tam nevstupoval ani proto, aby nechával pro názory zavírat či jinak diskriminovat své spoluobčany nebo že by byl nadšeným obdivovatelem řešení a´la tvrdá dělnická pěst, která řádila v 50. letech. Mohl tam vstupovat z úplně jiných důvodů. Idealistických i méně idealistických. I úplně neidealistických. To, že zrovna příliš velkým idealistou nebyl, ale naznačuje fakt, že v roce 1989, kdy starý režim padl, KSČ opustil. Samozřejmě je i možnost, že dnešní předseda vlády patří k tvorům lehce ovlivnitelným a takříkajíc permanentně názorově se vyvíjejícím a každou dekádu střídá své politické přesvědčení, což ale u exaktního statistika příliš nesedí….

Ptám se ale, jak je možné, že dnešní politické a mediální elitě principielně nevadí Fischerovo členství v KSČ a nevadilo ji ani předtím u Čalfy, Dlouhého, Kočárníka, Tošovského, Stráského, Tlustého, nemluvě již o starokomunistech (a pak často disidentech) typu Jičínský, Pithart, Kohout, Ruml etc. etc a nevadí jí ani, že řada dnešních pravicových agitátorů se vylíhla z někdejšího svazáckého hnízda (např. Mladá fronta, do roku 1989 tiskový orgán Socialistického svazu mládeže), ale naopak jí vadí u komunistů, kteří buď ve straně zůstali i po roce 1989 nebo do ní dokonce ještě vstoupili až po tomto roce.

Buď tedy „komunismus“ byl skutečně jen ve všem tak zvěrský systém, jak je vylíčený pritikomunistickým zákonem. Pak jsou vinni jedni i druzí stejnou měrou. Jen ti uprchlíci z KSČ po roce 1989 jsou ještě víc vinni. Neboť jsou tak drzí, že i se svou „zločineckou“ minulostí nám tu chtějí budovat, a už dost dlouho to dělají, i „demokracii“ a s ní to nepochybně dopadne nebo již dopadlo tak, jako předtím se socialismem, který zprznili svými „zločineckými“ sklony.

Anebo socialismus nebyl jen „zločinecký“ systém, ale byl – kromě toho, že v něm skutečně docházelo ke zločinům (to samé se ovšem děje i po roce 1989) i něčím jiným. Ostrakizovat dnešní KSČM je proto nejen nesmyslem, ale přímo nehorázností, když tuto ostrakizaci z velké části mají na svědomí sami bývalí členové totalitní KSČ. Ostatně nedávno na televizních obrazovkách vystoupil jeden z členů NERVU Vladimír Dlouhý a vysvětloval, proč žádný konec kapitalismu nehrozí. Copak by dnes lidem vykládal, nebýt roku 1989?

Ale nepohybujme se jen v otázce mravní, jakkoliv je to otázka jistě zásadní. Tvrzení, že každý exkomunista je zloduch je stejně zcestné, jako že každý nekomunista je anděl. Před exkomunisty ve vysokých vládních funkcích po roce 1989 a často zuřivými antikomunisty se ale společnost měla mít na pozoru. Těm, kteří se naopak nechovali jako politické prostitutky a drze si na sebe nenasadili po roce 1989 cedulku „demokraté“, aby se mohli podílet na privatizačních zlodějinách, by naopak měla poděkovat.

Otázka exkomunistů ve vysokých vládních a manažerských funkcích je i zajímavá otázka sociologická. To, že exkomunisté byli a do značné míry ještě jsou „všude“, svým způsobem potvrzuje důslednost, se kterou se za normalizace prováděla kádrová politika. Všichni nadějní kádři do strany, bylo její heslo, a nutno dodat, že fakt, že i 20 let po listopadu 1989 se v této zemi pro křeslo premiéra nenašel nikdo jiný, než muž s tak dlouho komunistickou minulostí, je velmi výmluvný.

Skoro jako by se zdálo, že exkomunisté si po sametovém převratu vypůjčili půvabné heslo studentů, které vlálo na transparentech té slavné demonstrace na Albertově 17. listopadu 1989: „Kdo, když ne my?“ Kdo, když ne my, tu má budovat kapitalismus? Tak se nejspíš ptali sami sebe i svých rodin dlouholetí komunističtí kádři poté, co briskně odhodili rudou knížku a „pochopili“, že „pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“. Ředitelé státních podniků, komunističtí a svazáčtí propagandisté a vůbec celá manažerská vrstva socialismu,….Pomocí konexí, know-how a zkušeností, které pochopitelně měli jenom oni a nikoliv občané stojící mimo privilegovanou nomenklaturní vrstvu, tak mnozí s nich skutečně chytili příležitost za pačesy.

Kdeže zůstaly rudé včerejšky?

Masové nasazení exkomunistů v polistopadovém režimu je ale i nejzřetelnějším svědectvím o skutečné povaze toho předchozího „socialismu“ a vládnoucí komunistické straně, která se dávno stala pevností technokratů, kteří v jejích řadách především soupeřili o výnosná a lukrativní místa ve státním a hospodářském aparátu země. Byl to takový a asi nejspíš jen zdánlivý paradox, který podle všeho postihl všechny tzv. socialistické státy. Zatímco dělnických kádrů se straně nedostávalo, inteligence stála často na vstup fronty. Ta česká zvláště horlivě a zvláště úslužně. Aby jí mezi rudé aristokraty vůbec vpustili. A některým byl vstup zapovězen, i když žadonili sebevíce. A nedostali by se dovnitř, ani kdyby ve dne v noci na ulicích zpívali sovětské písně.

Je škoda, že působení exkomunistů ve správním aparátu či v hospodářské sféře jako skupiny vykazující některé nepřehlédnutelné shodné rysy není příliš zmapováno. Bylo by to zajímavé čtení. Spíš než věrnost „demokratickým hodnotám“ lze od nich očekávat povolnost k moci. Tu, kterou kdysi projevili již za normalizace. V podmínkách permanentní antikomunistické propagandy je tu však ještě jedno nebezpečí. Většina z nich nejspíš svou komunistickou minulost považuje za hřích na kráse (tedy pokud mají trochu slušnosti) svého dnešního „demokratického“ přesvědčení i kádrového profilu a udělají a mnozí již udělali vše pro to, aby svou minulost odčinili. Jen menšina z nich (a čest těm výjimkám mezi nimi) se proto bude řídit idealistickými pohnutkami, zato se stanou vzornými „realisty“ a technokraty moci.

Příkladem fungování „realitického“ manažera nám může být třeba dlouholetý předlistopadový člen KSČ a dnešní ředitel České televize Janeček a jeho ekonomický náměstek a taktéž předlistopadový člen strany (pravda, přijatý až v roce 1988) a dokonce milicionář Lambert: žádná jiná instituce v tomto státě není tak arogantní a ignorantská k názorům a vůli českých občanů, jako tato. Jenže jak říká moudré pořekadlo: Poturčenec horší Turka….

Znepokojující na těchto exkomunistických figurách a jejich stále nové a nové recyklaci v odpovědných funkcích je fascinující tolerance médií, které se těší, a to často i navzdory prachbídným výsledkům, které instituce jimi řízené vykazují. I když možná jsou tolerováni právě proto… Namísto samozřejmých otázek, které by tedy snad na Jana Fischera v této souvislosti bylo možné očekávat od „svobodného“ tisku, se rozeznělo zaryté mlčení.

Proč jste se v roce 1978 rozhodl vstoupit do KSČ? Odpověď na tuto otázku by totiž mohla být jen dvojí. Věřil jsem v komunistické ideály, je ta první varianta, po níž by muselo následovat otázka, v jaké ideály věří nyní. A po jejím zodpovězení (pokud by ta druhá odpověď nebyla nečekaně absurdní jako „nevím“, „no comment“ či „své přesvědčení jsem nezměnil“ nebo dokonce drsně upřímná jako „věřím už jen v prachy“) by musela následovat otázka třetí, proč mu to máme věřit. Nevěřil jsem v ně, ale chtěl jsem kariéru, by byla ta druhá možná odpověď na počáteční otázku. A zahraniční politika? Byl jsem věrným přítelem Sovětského svazu. A dnes? Chci být věrným spojencem USA. Ani jedna z odpovědí by u občanů příliš důvěry nevzbudila. Možná spíš vrhla těžký stín na celý morální profil polistopadových politických kádrů…

Jenže špatní, ba strašidelní politici nejsou jen výsadou exkomunistické enklávy. Copak takoví politici jako Schwarzenberg, Parkanová či Bursík někdy byli komunisty? I proto Fischerovo téměř 10leté členství v totalitní straně nepovažuji za tragédii. Dokonce připouštím, že by mohl být i dobrým premiérem. Na rozdíl od té dlouhé řady jeho předlistopadových soudruhů, kteří v 90. letech u nás privatizovali státní majetek a často především do své vlastní kapsy.

Ve velké části případů uprchlíků z KSČ po roce 1989, domnívám se, se nejedná ani o žádné zběsilé antikomunisty a ani o žádné vědomé „škůdce“. Jejich nemoc se jmenuje realismus. To je jen naše česká specialita, protože v „realismu“ se pravděpodobně řadíme mezi světovou špičku. Věčně shánět krmivo pro sebe a pro své rodiny. Posledních 20 let tu tedy i zásluhou „realistických“ exkomunistů máme „realistickou“ (reálnou?) demokracii. Tak jako jsme tu předtím měli reálný socialismus se sovětskými vojsky „na věčné časy“.

Nechci končit tím, že vyzvu ke svržení všech realistů do Vltavy. I když v některých případech by si to „realističtí“ politikové zasloužili.

Někdy mohou být ale i realisté potřební. A někdy dokonce mohou být méně strašní než ti největší idealisté.

Ostatně byl to kdysi císař Nero, který, jak dosvědčují historikové, byl v prvních rocích své vlády dokonalým vladařem a určitě byl i tím nejčistším idealistou. Pak se v Nerovi něco změnilo.

A shořel Řím.

Známka 1.7 (hodnotilo 99)

Oznámkujte kvalitu článku jako ve škole
(1-výborný, 5-hrozný)

1  2  3  4  5 

Články s podobnou tématikou

Káva pro Zvědavce

35

Být v obraze něco stojí.
Připojte se k ostatním a staňte se
také sponzorem Zvědavce, stačí
částka v hodnotě jedné kávy měsíčně.

Za měsíc duben přispělo 73 čtenářů částkou 12 198 korun, což je 35 % měsíčních nákladů provozu Zvědavce.

Bankovní spojení: 2000368066/2010

IBAN: CZ4720100000002000368066
Ze Slovenska 2000368066/8330
IBAN: SK5883300000002000368066
BIC/SWIFT: FIOBCZPPXXX

[PayPal]

Bitcoin:
bc1q40mwpus89teua4ruhxrtal6v45lc3ye5a9ttud

Další možnosti platby ›

Ve zkratce

Účast Ruska na ceremoniálu osvobození koncentračních táborů považována za "nežádoucí".19.04.24 19:08 Německo 0

ICC zvažuje vydání zatykačů pro válečné zločiny na Netanjahua19.04.24 19:00 Neurčeno 0

Írán odhalil polohu všech izraelských jaderných zařízení a je připraven na ně udeřit19.04.24 18:54 Írán 1

Dluh České republiky rekordně narůstá 19.04.24 18:05 Česká republika 0

Apollo 11 – Přistáli Američané na Měsíci?18.04.24 19:58 USA 9

Nové informace o kauze „Ostatkový kříž“18.04.24 18:48 Česká republika 0

Třetina Ukrajinců živoří 18.04.24 10:57 Česká republika 6

Rakušan neříkal pravdu17.04.24 16:43 Česká republika 3

Lidé nebděli, lidé mlčeli, aneb “jak pr.s..t naši vlast“16.04.24 19:44 Česká republika 1

Už i Německu kolabuje rozvodná síť16.04.24 17:39 Německo 2

Kávička s Bidenem nás vyjde pěkně draho16.04.24 15:24 Česká republika 4

Takže je to PRAVDA! FBI konečně vyšetřuje útok na Baltimore Bridge jako kybernetický16.04.24 12:31 USA 2

Euro 7: Rada EU přijala nová pravidla pro emisní limity osobních a nákladních automobilů a dodávek15.04.24 19:02 Evropská unie 3

"Nikdy jsem neslyšela žádné odsouzení ukrajinských úderů proti Rusku": Marie Zacharová se vyjádřila k výzvě Izraele, aby odsoudil íránské údery.15.04.24 18:51 Rusko 1

Neuroložka, která nemlčí. Končí u ní lidé s následky. Stát je ignoruje.15.04.24 06:59 Česká republika 0

Rozpočet USA - 2024: kolaps a následky15.04.24 06:48 USA 0

Írán zaútočil na Izrael14.04.24 05:58 Írán 3

Ceny elektřiny pro obyvatele, včetně daní, přepočteno dle kupní síly13.04.24 10:40 Neurčeno 1

Spoluzakladatel Greenpeace otevřeně: „změna klimatu“ je podvod!12.04.24 21:32 Neurčeno 0

Pandemická „ďábelská“ smlouva, Green Deal v Německu a Gender agenda – Velký rozhovor o aktuálních informacích se Zdeňkem Chytrou.12.04.24 20:12 Evropská unie 1

Měnové kurzy

USD
23,71 Kč
Euro
25,26 Kč
Libra
29,33 Kč
Kanadský dolar
17,24 Kč
Australský dolar
15,22 Kč
Švýcarský frank
26,06 Kč
100 japonských jenů
15,34 Kč
Čínský juan
3,28 Kč
Polský zloty
5,86 Kč
100 maď. forintů
6,41 Kč
Ukrajinská hřivna
0,60 Kč
100 rublů
25,25 Kč
1 unce (31,1g) zlata
56 853,68 Kč
1 unce stříbra
682,25 Kč
Bitcoin
1 522 506,33 Kč

Poslední aktualizace: 19.4.2024 21:00 SEČ

Tuto stránku navštívilo 20 873