Amerika je v úpadku

Obyčejná komunikace mezi lidmi se také velmi zhoršila. Lidé, kteří by se v jakékoliv internetové chatovací místnosti řadili mezi nejubožejší z ubohých, dnes hostují rádio a televizní pořady; rozšiřujíc svojí nenávist a často také nestoudné lži. Tyto prázdné dunící a mluvící hlavy to samozřejmě dělají pro peníze, ale efekt, který to má na obyčejného posluchače je devastující. Je to devastující vůči populaci, která není vychovávána analyzovat (až možná zpochybňovat, pozn. překladatele), je to devastující vůči lidem, kteří by nade vše potřebovali komunikaci mezi sebou otevřít, ne ji zavírat.

Inteligentní diskuze v americké televizi nebo rádiu byla vystřídána dětinským vytahováním. Už to není o tom, jak zahnat oponenta do rohu krásnou angličtinou a logikou, je to o znevažování jiných kousavými a často obhroublými výkřiky. Tyto nové způsoby ovlivnily střední proud v dennodenním životě, obyčejní lidé věří, že takto lze vyhrát diskuzi. Podstata a logika byly vystřídány nadáváním.

Hlavními viníky jsou moderátoři rádiových talk-show. Obyčejný člověk si neumí představit, co to obnáší stát se takovým moderátorem, ale věřte mi, nikdo z těch lidí není ani inteligentnější, ani hloupější než vy nebo já. Samozřejmě mají přehled o dění kolem, ale to je podstata jejich práce. Zatímco my trávíme pěkných osm nebo deset hodin v práci, oni se věnují jen současnému dění. Výsledkem je, že není snadné je porazit v rámci přenášené diskuze; zvlášť, když kontrolují témata pořadu. Porazit takového moderátora je nemožné, věřte mi, sám jsem tu práci několik let dělal.

Mimochodem, součástí jejich práce je i dobře vypadat. Chlapíci jako Rush Limbaugh jsou značně otylí, protože propadli drogám a alkoholu. Příkladů je možné uvést více, John Belushi byl první, kdo mi přišel na mysl.

Tedy televizní nebo rádiová debata v moderní Americe není o událostech dne. Je to možnost jak si může megaloman u nic netušících posluchačů vylepšit své image, a šance znevážit protivníka. Toto by se v Japonsku nikdy nestalo. Nejde to nejen proto, že samotná struktura japonského jazyka neumožňuje skákání do řeči, ale také proto, že Japonci jsou zdvořilí. Domnívám se, že se tak neděje nikde kromě Spojených států.

Takovéto dětinské chování má pak vliv zvláště na mužskou populaci, ale i ženy jsou tím dotčeny (slyšeli jste o tzv. fotbalových matkách?). Vítězství je vše. Co se stalo s rčením není důležité vyhrát, ale zúčastnit se? Na současného Američana nelze aplikovat. A toto verbální špičkování se zákeřně vtírá do americké psychiky. Je vysoce nakažlivé a ničí sociální kontakt, řeč i chování všude kolem.

Vlastnost současného Američana je infantilní mužnost. Během mé návštěvy jsem měl možnost sledovat reklamu v televizi propagující sportovní auto. Základní idea, kterou se snažili divákům vsugerovat, byla asi v tom smyslu, že když si tohle auto koupíte, současně tím naznačíte všem svým přátelům, že jste o něco lepší než oni. Jak dětinské. Jaký druh muže se potřebuje vytahovat a povyšovat se nad své přátele svým autem?

Představte si průměrně talentovaného a ničím nevynikajícího člověka, neschopného pohotové odpovědi. Jak se zachová, bude-li veřejně z jemu neznámého důvodu ponížen? Snad to bude držet v sobě, až jednoho dne pozdvihne pěst.

Nikdy jsem neviděl, že by se nějaké sportovní utkání v Japonsku zvrhlo v pranici. Viděl jsem to v Americe? A vy? Ano, až příliš často. Naposledy v Kalifornii, kde se takzvaně přátelské basketbalové utkání zvrhlo v hokej a následně si to pár chlapíků rozdalo kvůli údajnému faulu. Až se zdálo, že jejich život závisel na výsledku toho utkání. Bylo to ponižující. Sám bych si rád zahrál, ale kdybych hrál, nehrál bych jen pro výhru. Rozhodně bych nerad přišel k úrazu. Raději jsem tu myšlenku zavrhl.

Američané zdětinštěli a stali se nejvíce sebestřednými dospělými, jaké jsem kdy viděl.

Nedávný výlet do Crawfordu mi ukázal další stránku amerického života. Přinesl jsem si videokameru a pásky na osm hodin nahrávek. Chystal jsem se udělat dokument pro japonské posluchače o současném dění v Texasu (v japonských zprávách jen velmi zřídka najdete kritickou zmínku o cizí vládě – zejména pak té americké). Chtěl jsem autenticky zachytit protiválečnou demonstraci. Doufal jsem, že takový dokument by umožnil pochopit japonským posluchačům, co si myslí průměrný Američan.

Když jsem po návratu do Japonska vsunul natočenou pásku do editovacího pultu, sledoval jsem dokument se vzrůstajícím zoufalstvím. Jistě mohu přiblížit průměrnému Japonci co to je, být Američanem a co si takový průměrný Američan myslí. Ale až tento dokument dokončím, nejsem si zcela jist, zda opravdu chci umožnit Japoncům pochopit Ameriku více, než si oni sami přejí. Budou hledět na obrazovku a v hlavách se jim budou rojit myšlenky o tom, že se Američané kompletně zbláznili. A já budu muset souhlasit.

Cindy Sheenan a její hnutí je čitelné. Cindy se zdá být rozumná žena se zdravým úsudkem. To spíše ti ostatní vypadají šíleně. Ne všichni samozřejmě, ale vypadalo to jako cirkus plný šílenců. A tito šílenci byli na obou stranách plotu.

Ještě horší než (někteří z) demonstrantů proti válce byli ti pro válku – já jich viděl maximálně šest i když noviny pak psaly o 250. Mluvil jsem se ženou, která tvrdila, že právě přijela z Bagdádu. Lhala. Poznal jsem to v deseti vteřinách podle toho, jak mluvila. Její angličtina ukazovala na přinejmenším desetiletý pobyt ve Státech. Ale i tak tvrdila, že právě přijela. (Dobrá, uznávám, vše je relativní, zvlášť v zemi kde je lež akceptovatelná, pokud povede k cíli).

Byl tam další chlapík, který hrál, nebo se o to spíše pokoušel, a při tom zpíval: „Kolik duchů jsi dnes vyrobil? Tím, že pomáháš nepřátelům a spoluvinou, kolik duchů jsi dnes vyrobil?“. Pár falešných slok téhle písně by se jistě dalo vydržet, kdyby ten chlapík nehrál bez přestávky na prudkém slunci nejméně šest hodin. Možná to ale vysvětluje jeho chování – uvařil se mu mozek z toho pobytu na prudkém slunci.

Celá ta scéna s protiválečnými a pro válečnými demonstranty a George W. Bushem v hlavní roli, který cestou na zápas raději použil helikoptéru, aby se těm davům vyhnul, připomínala příběh z pera Lewise Carrolla. A já tam stál a sledoval Alici, šíleného kloboučníka, červenou královnu (George) a ty ostatní, kteří se zdáli v pohybu, ale ve skutečnosti se nehýbali.

A k tomu všemu si přidejte reportéry místních televizních studií s perfektními zuby, dozadu uhlazenými blonďatými vlasy a velkými nánosy makeupu zakrývajícím vrásky, kteří se pokládají za střed světa, a máte skutečnou hororovou situaci jako na Commedy Channel.

Ale skutečné horory v Americe tím zdaleka nekončí. Současná Amerika je chudá, co se finančních prostředků týče a chudá na duchu. V mnoha ohledech jsou tyto dvě věci propojené. Japonci šetří. Američané ne. Samozřejmě, že šetřit dává smysl. Japonská šetrnost je rozumná, šetří pro případ nepohody a nečekaných událostí.

Navštívil jsem ve Státech svého dobrého přítele. Říci pravdu, domnívám se, že patří mezi mé nejlepší přátelé. Jsem rád, že jsem ho mohl navštívit, pomohlo mi to poznat, jak velmi se Amerika propadla. Ačkoliv neoplývá bohatstvím, dovolil mi u něj zůstat. Byl jsem mu za to velmi vděčný, netuším jak bych si bez jeho pomoci poradil. Nikoho jiného jsem totiž neznal. Stačily mi prvé dvě minuty pod jeho střechou, abych pochopil, jak moc střední Amerika zchudla.

Můj přítel nemá žádné peníze... skutečně žádné. Požádal mě o dvacet dolarů na benzín. Dal jsem tu stovku..., byl šťastný... Já byl z mnoha důvodů zklamaný. Především, Ameriko, sto dolarů není pro západní svět zase až tak veliká suma. Byl jsem zklamaný, že si o ty peníze řekl. Prosím, abyste mi rozuměli, já ho neviním. Žil celý život v Americe, byl tak vychován. Ale pamatuji doby, kdy tomu tak nebylo. Taková věc je nemyslitelná v Japonsku (a skoro myslím, že všude v Asii).

Host do domu je vzácnost. S takovým člověkem se zachází s úctou. Hosta nežádáte o peníze a kdyby je nabídl, téměř určitě to odmítnete.

Tak tomu bývalo i v Americe. V Japonsku jsou úcta a respekt mnohem důležitější než peníze. Mít v Japonsku hosta a být nesolventní, půjčíte si. Nebo to nějak jinak zařídite. Důležité je, že s hostem je zacházeno s největším respektem. Je absolutně vyloučené půjčit si od něj peníze.

Připomíná mi to jeden film Chevy Chase, Prázdniny ve Vegas, kde on s rodinou navštíví chudou rodinnou větev jeho manželky a švagr se zeptá „Dal by sis jedno studený?“. Chevy odpoví: „Jistě“. Na to švagr: „Já taky. Máš nějaké peníze?“.

Tohle je filmový vtip z roku 1997. Dnes je to v Americe realita.

Zaznamenal jsem, že v současné době je průměrný 30letý vysokoškolák v USA placen méně, než jsem byl já v roce 1975. A to jsem dělal prodavače v obchodním domě Sears Roebuck na částečný úvazek a výši mé odměny určovalo to, kolik jsem prodal. Kamarád mi přiznal, že teď pracují za šest až osm dolarů na hodinu. Při 40 hodinách týdně je to okolo 320 dolarů před odečtením daní. Já měl v roce 1975 tisíc dolarů po zdanění a to míval dolar jinou hodnotu. Nejsem ekonom, ale jak by s takovým příjmem mohli něco ušetřit?

Projížděl jsem s kamarádem skrz město směrem na Camp Casey. Zastavili jsme u pumpy. Samozřejmě jsem se nabídl, že to zaplatím. Tady jsem si všiml dalšího indikátoru, že Amerika, pokud tam ještě není, pak určitě je na nejlepší cestě stát se zemí třetího světa. Stěžoval si na cenu benzínu. Galon za tři dolary. Slyšel jsem, že v Atlantě, po hurikánu Katrina, dosáhla cena šesti dolarů za galon.

Potřásl jsem hlavou a pomyslel si, kdy se tito blázni už probudí. Zřejmě je dobré, že Amerika napadla Irák, aby si zajistila ropu. Japonsko nemá žádné přírodní zdroje, Amerika je má. Amerika má i vlastní ropu. A víte co? Před sedmi lety stál v Japonsku litr benzínu sto jenů (3.78 litrů je jeden galon). Nyní stojí 125 jenů. To znamená, že současná cena v zemi, která nemá vlastní ropu, je asi 4.58 dolarů, zdražení představuje jen asi 25 procent za posledních sedm let. Nemusíte být matematický génius aby vám došlo, že jestliže se cena benzínu v zemi, která produkuje vlastní ropu, zdvojnásobila, pak je někde asi problém. Jak je možné, že existuje tak vysoký nepoměr v nárůstu cen pohonných hmot mezi Japonskem a Amerikou?

Může za to jen válka v Iráku? Nebo je to zaviněné poklesem dolaru? Asi obojí, ale jedno je téměř jisté. Prospěch z toho mají špičkoví politikové v americké vládě, lhostejno jste-li republikán nebo demokrat. A Američané přitom na to federální monstrum stále nedají dopustit.

Po naplnění nádrže jsme zamířili na dálnici. Díval jsem se na krajinu ubíhající kolem a najednou jsem měl déjá-vu. Uvědomil jsem si, že tohle už jsem někde viděl. Ale kde? A pak mi to došlo. Silnice do Crawfordu až příliš připomínala cestu z phuketského mezinárodního letiště směrem k pláži Patong. Moc hezká silnice to byla, ale rozhodně ne silnice hodná světové velmoci.

Čas od času jsme projeli malým bezejmenným městečkem. Budovy zchátralé a pobořené, už jen stín minulosti. A kromě vybydlených budov a prázdných ulic nebylo vidět nic než špínu. Byla všude, všechno jako by přestalo fungovat. Veřejné záchodky snad nikdy nebyly uklízeny. Občas jsme zahlédli osamělého bezdomovce – zmateného a neupraveného, ploužícího se po krajnici, prostě země třetího světa. Takovou chudobu v Japonsku neuvidíte. Tak tohle jsou dnešní Spojené státy.

Američané při každé příležitosti rádi připomínají, jak jsou bohatí a svobodní. atd. atd. Ale z očí amerických dětí zmizel ten americký úsvit. Stmívá se. Nevidím cestu ven, nevím, jak se vyhnout katastrofě, ke které ti lidé směřují. Problémů je příliš mnoho, potřebná debata schází a duch je již zničen.

Článek America Is Bankrupt byl uveřejněn 12.9. na serveru informationclearinghouse.info. Překlad provedl Václav Kabát.