Terminál

Bulhar Viktor Navorski (hraje ho Tom Hanks) přiletí na newyorské letiště JFK. V době, kdy letí přes oceán, dojde v jeho zemi k puči. Američtí úředníci jej odmítnou vpustit do země, protože má pas sice platný, ale vystavený státem, který před několika hodinami přestal existovat. A nemohou jej ani zavřít (nic neudělal), ani deportovat zpět (není kam). A tak Viktor uvázne na devět měsíců v tranzitní hale, než se vyřeší jeho status.

Viktor neumí anglicky, ale poměrně rychle (na můj vkus až příliš rychle) se naučí mluvit tím, že si čte reklamní letáčky v ruštině a angličtině, které na letišti najde.

Americkou státní byrokracii ztělesňuje ve filmu šéf bezpečnostní služby (security manager) Frank Dixon (Stanley Tucci). Najdete jej na posledním obrázku. Dixon je úředník přísný, ale velmi spravedlivý, dbající zákonů do poslední tečky – takové ztělesnění zbožného přání, jak by měl státní úředník vypadat. Rád by se Navorského zbavil, slibují mu totiž povýšení a nevyjasněná přítomnost Navorského v tranzitním prostoru jej znervózňuje, Dixon má oprávněný pocit, že by mohla jeho povýšení ohrozit. Pokouší se Navorskému umožnit odchod do New Yorku a splynutí s davem. Sdělí mu, že východ z tranzitního prostoru nebude od dvanácti pět minut hlídán – než se vymění služba. Ale Navorski neodejde. Není jasné, zda je to jeho úcta k autoritám nebo naivita, zkrátka zůstane.

Když první pokus zbavit se Navorského nevyjde, Dixon si jej zavolá do kanceláře a navrhne mu, že může požádat o azyl. A že jako azylant může volně odejít. A že soudce, který o azylech rozhoduje, je zavalen prací, soud nebude dříve než za řadu měsíců. A mnoho čekatelů se před soud ani nedostaví, tak nějak se v té velké Americe ztratí a nikdo už je nehledá. Jediné, co je k tomu třeba, je Navorského vyjádření, že má strach. Dixon za něj sám vyplní azylovou žádost. A Navorski bude ještě dnes v New Yorku.

„Strach?“, ptá se Navorski. „A to je všechno?“

„Všechno.“

„Já mám strach z mnoha věcí. To nebude problém,“ říká Navorski.

„Tak. Já vám teď položím jednu otázku a vy pečlivě zvažte, co odpovíte,“ říká Dixon. „Bojíte se vrátit se domů?“

„Domů? Já bych mohl jet domů?“

„No, vlastně nemohl. Je tam nebezpečno. Střílí se tam. Určitě se bojíte,“ napovídá Dixon.

„Bát se? Domů? Oooó ne, jet domů se nebojím.“

Dixonovi poklesla čelist. „Ale uvažte, můžete tam přijít o život. Ten stát už neexistuje. Byl tam puč. Prezident byl svržen. Mohli by vás zavřít... nebo zabít...“

„Tam patřím..., tam je můj domov... moje rodina.... Jak bych se mohl bát vrátit se domů? ... Bojím se hodně věcí, ale jet domů ... ne .... to se nebojím...“

A tak Viktor Navorski v tranzitním prostoru zůstal. Protože neměl peníze, jídával sušenky, které jsou k polévce zdarma, s kečupem a hořčicí. Brzy se seznámil s personálem místních obchodů, pokoušel se najít si práci, ale tu dostal, až když jednou v noci perfektně předělal a obložil dřevem stěnu, kterou tam řemeslníci nechali nedokončenou spolu s nástroji. Brzy ukázal svou mimořádnou šikovnost a parťák mu platil 19 dolarů na hodinu cash – více, než vydělával šéf bezpečnosti Dixon.

Navorski se také v tranzitní hale seznámil s letuškou Amelií (hraje ji Catherine Zeta-Jones). Dokonce si koupil oblek Hugo Boss a perzonál letiště jim oběma připravil v jedné místnosti tranzitního prostoru perfektní, stylovou, romantickou večeři se svíčkami. Z Amelie se vyklube typická Američanka, která neví, co chce, a nedá pokoj, dokud to nedostane. A která nerozezná Navorského kvality.

Po celou dobu svého pobytu nosil s sebou Navorski konzervu. Nikdo nevěděl, co v té konzervě vlastně má. Jednou řekl, že jazz, podruhé, že slib. Došlo to tak daleko, že šéf bezpečnosti Dixon (který často Navorského sledoval kamerami ze svého dispečinku) požádal o pomoc letušku Amelii; chtěl, aby to z Navorského nějak dostala. Pamatujme – toto je filmové letiště, kde bezpečnostní složky, které normálně mají právo podívat se člověku i do konečníku, respektují práva cestujících ad absurdum. A před Amelií Navorski tu konzervu otevřel. Ukáže se, že tam má lístečky s autogramy jazzových hudebníků. „Jeho otec,“ vysvětluje Navorksi, „miloval jazz. Jednou někde objevil fotografii se skupinou předních jazzových hudebníků. Týden se na ni díval. A čtyřicet let mu trvalo, než sehnal všechny jejich podpisy. Až na jediný.“ A pro ten poslední podpis se jeho syn vydal přes oceán. Aby splnil slib daný otci před jeho smrtí.

Ve filmu dochází ke střetu dvou kultur: Odosobněná, účelová a povrchní americká na straně jedné a původní, primitivnější kultura jakéhosi východoevropského národa. Tedy vlastně Slovanů. Ta druhá kultura má všechny prvky, které ta první už dokázala převálcovat a teď je marně hledá: Úctu k rodičům a ke všem lidem, úctu k právu, přirozenost, lidskost, schopnost adaptace, pracovitost, čestnost...

Film byl natočen v roce 2004, tedy v době, kdy na amerických letištích už byly zavedeny drakonické zákony oklešťující lidská práva, nechutné prohlídky a odebírání otisků prstů, ale nic z toho není ve filmu vidět. Lze to chápat také tak, že letiště, které nám režisér Steven Spielberg nabízí k pohledu, je spíše zbožné přání, než skutečnost. Takhle by si zřejmě Američané přáli být viděni: Jako přátelský, dobrosrdečný národ mnoha ras a náboženství, který nicméně ještě neztratil svou lidskou tvář (např. závěrečná scéna, kde se bezpečnostní perzonál vzbouří a odmítne poslechnout svého puntičkářského šéfa), a který vítá každého cizince s respektem a důvěrou, a je-li dotyčný dostatečně pilný a adaptabilní, Amerika to dokáže ocenit. Jen ty byrokratické předpisy a nařízení je hold někdy trošku těžké obejít.

Hodnocení Násilí není Erotika, sex není Zbraně ve filmu nejsou Filmové triky nejsou Počet výbuchů a spektakulárních explozí žádný Počet rozbitých automobilů žádný Počet mrtvých žádní Počet bělošských padouchů žádný Počet černých kladných hrdinů žádný Počet homosexuálů a lesbiček žádní Počet mladých, vnadných žen v roli vedoucích úderných týmů nebo úspěšných manažerek žádná Stupeň politické korektnosti (na stupnici 0-5) 0 Celkové hodnocení  4