Hokejové třeštění

Hlavní party proběhla už tradičně na Staroměstském náměstí. Podle článku se sportovní komentátoři ČT snažili nadšení řídit provoláváním hesel jako „Kdo neskáče není Čech, ukažte nám malíček!“.

Cítím nad tím rozpaky a určitý stud. Domnívám se být Čechem možná více, než leckterý ze skandujících, ale poskakovat kvůli tomu? Připomíná mi to vzdáleně Bushovo „Jsi buď s námi, nebo s nepřítelem!“ Já vím, že to jen heslo, že to jen zdůrazňuje radost, že to není myšleno doopravdy. Ale přesto...

Proč se mám radovat z něčeho, na čem nemám osobně žádnou zásluhu? Proč mám své patriotství opíjet a šálit poskakováním v davu?

Z obrázků se smějí tváře pomalované vlajkami nebo barvami modrou, bílou, červenou. Vyhrát Kanaďané, viděl bych ty stejné tváře, ovšem kanadských fanoušků a patriotů. Pomalovány by byly červenou a bílou a javorovými listy.

Padá na mě chmura z té stejnosti reakcí – ať tady nebo tam.

Kdybych těm dotyčným fandům položil otázku, jak pomohou své zemi tím, že si pomalují tvář její vlajkou, asi by na mě dost nechápavě civěli. Možná by se někdo zmohl na odpověď, že přeci to je propagace. No dobrá.

Davové třeštění je mi cizí, vždy mi bylo cizí. Nemá to nic společného s věkem. Hysterické provolávání slávy si ještě pamatuji z obdoby socialistických Prvních májů. Už tenkrát by mě nikdo nepřinutil skandovat s davem. Dnes do toho mladí lidé lezou dobrovolně.

Zajímalo by mě, kolik z těch českých patriotů zabalených do českých vlajek a s českými vlajkami na tvářích hlasovalo pro vstup do EU a kolik jich bude (bude-li referendum) hlasovat pro přijetí Smlouvy o evropské ústavě? Kolik z těch patriotů dobrovolně souhlasí s předáváním naší suverenity a našich občanských svobod anonymním úředníkům do Bruselu?

Vlastenectví je intimní záležitost. Projevuje se v tichosti. A nemá nic společného s vlajkou na ksichtě.