Holocaust nebyl

Již v roce 1789 zapsali tvůrci francouzské Deklarace práv člověka a občana, že svobodné projevování myšlenek a názorů je jedním z nejcennějších práv člověka. I v právním řádu ČR je v Listině - čl.17, zakotvena tato svoboda, jako první mezi politickými právy.

Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny a každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat i rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. A to bez rozlišení, zda se jedná o vyjádření racionální nebo emotivní, odůvodněné nebo bezdůvodné, či zda je ostatními přijímáno jako užitečné nebo škodlivé, hodnotné nebo bezcenné. Svoboda projevu platí i pro vyjádření všeobecně šokující, znepokojivá pro veřejnost či stát, svoboda projevu totiž nezná "špatné myšlenky". Mezi svobody projevu patří i projevy neverbální - tiché demonstrace, hladovky, nebo například spálení cizí státní vlajky, či jen prosté mlčení.

Svoboda projevu je subjektivním právem veřejnoprávní povahy, jemuž odpovídá povinnost - především státu, aby nikomu ve vyjadřování jeho názoru nebránil. Je svobodou chránící individuum před státní despocií, před rozpínavostí státní moci. Bez svobody projevu by byla nemyslitelná pluralitní demokracie se svojí deklarovanou tolerancí a duchem otevřenosti.

J.S.Mille napsal: "...když umlčujeme názor, možná že umlčujeme pravdu; dokonce i nesprávný názor můře obsahovat zrnko pravdy; dokonce i v případě, že obecně uznávaný názor je celou pravdou, tento názor by neměl být z racionálních důvodů zastáván, pokud se nepodrobí zkoušce a není obhájen; pokud obecně uznávané mínění nečelí čas od času výzvám, ztrácí svou životní sílu a svůj účinek".

A přesto. Svoboda projevu neexistuje, případně existuje-li, je velmi omezena státní zlovůlí, tzv. státním fašismem. Česká republika, ač se navenek tváří jako demokratická země se všemi tomu povinnými atributy, představuje velmi dobře fungující režim, který potlačuje ty nejzákladnější svobody, jako například svobodu projevu a právo shromažďovací. Například dnes navrhovaný zákon, který dává obcím pravomoci ke "konfiskaci" soukromého majetku, tedy k "vyvlastnění v zájmu obce", je v civilizované Evropě neexistující, Bělorusku se blížící norma, jasně útočící na další, ústavou deklarované svobody.

JUDr. Mgr. Jiří Herczek, Ph.D. (specialista na ochranu lidských práv), ve své studii "Meze svobody projevu" (ze které v některých momentech vycházíme) napsal, že svoboda projevu spočívá v tom, že si každý může povídat, co chce, a nikdo mu v tom nesmí bránit, ledaže by mu v tom bránit směl. Trefné.

Bohužel platné. Zákon nám svobody zaručené obratem omezuje a toto omezení se stává samo zákonem. Omezení svobody projevu v čl. 17 odst. 4 Listiny, je natolik vágně specifikováno, že umožňuje represivním složkám prakticky nekontrolovatelnou moc nad výkladem obsahu první občanské svobody.

Dnes a denně se setkáváme se státní censurou, se soudním či policejním zásahem proti "zaručeným svobodám" a co je ještě horší, s absolutní censurou s politickým zadáním, procházejí veškerá média, dnes z 98% vlastněná německými či nadnárodními společnostmi. A tyto - pokud si něco opravdu nepřejí - je svoboda projevu pročesky píšících žurnalistů, politologů či politiků. A to jsme v kategorii uveřejňování pravdivých informací, které jsou doložitelné a všeobecně známé. A protože nelze ani říci, že v České republice existuje svoboda vyhledávání informací, jejich držení, analýza a zpracovávání, je z hlediska zákona velmi těžké "objektivně" publikovat. Národní strana se nejednou stala obětí státního fašismu v podání bývalého ministra vnitra Grosse. Naše svobody byly často poníženy či absolutně potlačeny. Nátlakové akce, nemožnost svobodně publikovat, pomlouvačné státní kampaně a mediální blokáda. A přesto jsme připraveni hájit svobodu projevu všech, kteří se s diskriminací setkají.

Svobodný člověk tedy nesmí mít strach z postihu za publikování názoru, byť domněnky, nepravdivé informace či tvrzení (pokud nejde o pomluvu), neb by tento strach omezoval autora v leckdy trefných a doložitelných komentářích, které se stanou všeobecně "přijímanými" a "pravdivými" až po mnoha letech či desetiletích, jak známe i z naší blízké historie. Národovečtí politikové a komentátoři z našich řad neustále atakují pomyslnou hranici popisovaných svobod. Nejsme ztotožněni s mírou omezí těchto svobod v České republice a budeme jejich hranice dennodenně posouvat. Je povinností každého svobodného občana demokratického státu, a politické strany především, aby na porušování základních občanských a politických práv poukazoval, aby nespravedlnosti zamezoval, byť jen jejím zveřejněním či občanskou neposlušností.

Zřetelným políčkem do tváře občanům České republiky a jejich politickým svobodám, jsou pak soudní procesy s vydavateli "nevhodných historických knížek", rozsudky peněžní i odjímající svobody veškeré... K tomu by se mohly přidat zmanipulované soudní procesy s odpůrci dnešního socialistického režimu z řad konzervativních aktivistů a politiků, či kauza Hučín a další.

Mezi největší státem řízené omezení svobody projevu a vyhledávání informací, byla mediální kampaň před referendem o přidružení ČR k Evropské unii. Vyčleněných 200 miliónů korun ze státního rozpočtu bylo poukázáno Ministerstvu zahraničních věcí na barnumskou prounijní reklamu a přes mnohé protesty odpůrců, včetně politických stran a poslanců, nebyla ani jedna koruna přidělena na opoziční vysvětlující kampaň, kterou si nakonec Národní strana financovala z vlastních zdrojů. Jsme přesvědčeni o tom, že vládní kampaň před referendem, kterým by se měl ratifikovat podzimní podpis evropské ústavní smlouvy, bude stejně podlá, klamavá a omezující politickou soutěž.

Převzato ze stránek Národní strany.