Takové docela normální zatčení

Pan Fantino se zúčastnil jakési akce na CNE, kde měl projev. V projevu si stěžoval na vzrůstající kriminalitu města a vzpomínal na časy, kdy Toronto bývalo relativně klidným místem k životu. Když projev dokončil a vracel se s kolegou k vozu, někdo na ně zavolal. Upozornil policisty (zřejmě aniž si uvědomil, že hovoří s nejvyšším šéfem policie) na nevhodné chování nějakého muže.

Další popis události je poněkud skeč. Praví se (v článku), že Fantino muže konfrontoval a po krátkém boji jej pacifikoval a zatkl. Co přesně se míní slovem konfrontoval, nebylo sděleno. Rovněž jsem nepochopil, jak se taková konfrontace změnila v potyčku. Faktem je, že na fotografii leží muž v prachu na zemi a šéf policie mu nasazuje pouta.

Možná byl ten člověk drzý - to nevím. Možná policistovi odpověděl, aby si hleděl svého a šel chytat opravdové zločince. Nebo na oslovení "občane, doklady!" zareagoval poněkud hystericky a poslal jej někam - v domnění, že žije ve svobodné zemi (což je nám, mimochodem, denně otloukáno o hlavu). Ať už to bylo jak bylo, noviny jsou v této věci podivuhodně stručné. Což je v kontrastu s délkou článku, který je neobyčejně rozvláčný a působí dojmem, že byl napsán proto, aby dosáhl určitého počtu slov. Muži byly zabaveny dva fotoaparáty a stanou se zřejmě součástí průkazního řízení.

"Myslím, že osobně provedl zatčení, protože zná své povinnosti policisty," řekl o svém šéfovi seržant Roy Sorgo.

Zločinec byl tedy zadržen, spravedlnosti bylo učiněno zadost. Nejvyšší šéf prokázal, že pobyt za psacím stolem mu neubral na fyzičce a že - když je třeba - neostýchá se přiložit ruku k dílu. Dvaačtyřicetiletý muž stane před soudcem, kde se bude zodpovídat z (cituji v originále) mischief, interfering with property and assaulting police. Tedy z rošťáctví, zasahování do vlastnictví a útoku na policistu. Takový byl zhruba rámec článku, který dále pokračoval jako úplně nezajímavý blábol.

A vy se asi teď ptáte, proč se o tak o banální příhodě rozepisuji a zda jsem se nezbláznil a nepřevzal styl časopisu Blesk. Nepřevzal. Mně totiž z té události mrazí. A jsem zřejmě sám a jediný, který z toho má mizerný pocit. Ten zadržený spáchal zločin opravdu děsivý.

Fotografoval děti.

Nikoliv svlečené, nikoliv za účelem porna. Prostě jen fotografoval děti. Zřejmě nikoliv své vlastní, a aniž se ptal na povolení rodičů. Ono to někdy ani nejde. Zkuste na pískovišti v chumlu dětí identifikovat rodiče ke každému z nich.

A proč to dělal? Tipuji to na fotografa-amatéra. Asi věděl, stejně jako každý, kdo se někdy pokoušel o malinko hlubší fotografické vyjádření, že děti jsou nejlepšími modely - bezprostředními, přirozenými, hravými. Záběry dětské tváře, rozzářených dětských očí, nebo naopak uplakaných dětských očí, v minulosti vyhrály ceny nejednomu fotografovi. V době, kdy jsem se pokoušel o uměleckou fotografii, jsem se i já vydával do ulic s fotoaparátem a lovil snímky docela neznámých dětí. Tenkrát to ještě zločin nebyl, to bylo za totality. Dnes máme svobodu a demokracii a všechno je úplně jinak.

Otázka, která se mně v poslední době vrací stále častěji (a nejen nad touto příhodou): Proč jsme, krucipísek, vlastně utíkali, a kam?