Hlavní zprávy: Muž na mostě

Na denním pořádku je teď zatýkání občanů za fotografování, projevování svého politického názoru, nošení protistátních triček, nebo za to, že se - což je zvlášť plíživé obvinění - chovají podezřele. Občas zadrží také kluka obnažujícího se před veřejnou knihovnou, ale to je jiný problém. To vše jsou cíle brigády, která razí zásadu "bezpečnost v první řadě, svobodu až nakonec". Zneklidňuje mě to z jednoho prostého důvodu. I já jsem se stal obětí.

Býval jsem designer zábavních parků a patřil jsem mezi světové špičky v tomhle oboru. Věděli jste to? Přirozeně, že ne. Navrhoval jsem parky, oddychová prostranství, městská centra, muzea, atrakce, zoo a akvária na všech kontinentech. Pomáhal jsem s výstavbou Berlína po pádu berlínské zdi. Byl jsem mezi vedoucími architekty při přípravě největšího zábavního parku světa - afrického safari ve Zvířecím království Walta Disneye. Stačí? Samozřejmě, že ne. Trvám ale na tom, abyste to vše věděli, jinak byste stěží pochopili, že i když jdu do zábavního parku jako obyčejný zákazník, je to pro mě z poloviny služební cesta.

Toto léto jsem se uvolil zúčastnit se jako dospělý doprovod dětské výpravy z letního tábora do zábavního parku. Součástí parku bylo rovněž vodní království. Je to místo plné vysokorychlostních skluzavek, umělých pláží, nálevkovitých tunelů a vos. Oděn pouze v plavkách, na očích zdravotní sluneční brýle vstoupil jsem do objektu s pěti energií nabitými divochy pod svými ochrannými křídly. Hra začala. Děti se rozptýlily a brzy se mi ztratily z očí. Na mně bylo, abych je našel, ověřil si, že jsou v pořádku, že jim nic nechybí a čas od času je namazal novou vrstvou ochranného krému před slunečními paprsky. Nakonec jsem se vzdal snahy neustále pobíhat za těmi nepředvídatelnými potomky Neptuna a trvale jsem se usadil na stinném mostě klenoucím se nad betonovými serpentinami plnými nafukovacích pneumatik ne náhodou připomínajících hemoroidní polštáře. Z toho místa jsem měl celkem slušný výhled a mohl víceméně sledovat pohyb všech pěti dětí.

Vydržel jsem tam takhle trpět téměř hodinu. V jednom okamžiku se u mne objevil plavčík. Abych nějak zabil čas, dal jsem se s ním do řeči. Nastínil jsem mu svou odbornost a položil několik dotazů: kolik nafukovacích pneumatik denně používají, kolik lidí je vrací apod. Vyhýbavě něco mumlal a brzy doslova utekl. Uvědomil jsem si, že se mi z očí ztratily čtyři z mých pěti svěřenců. Jako ztracenec ve městě hledal jsem své čtyři plaváčky.

A v tom okamžiku se ke mně přiblížil uniformovaný policista. S rukou na pažbě pistole se mě zeptal, jsem-li ten muž, který před okamžikem kladl plavčíkovi na mostě podezřelé otázky. Rozbušilo se mi srdce. Kolem nenápadně postávalo nejméně deset dalších plavčíků a tři policisté pro případ, že bych ztratil nervy a odpálil na sobě svůj klobouk s výšivkou Red Sox. Ve zlomku okamžiku jsem pochopil situaci: příští otázku, kterou budu muset řešit, jaký je rozdíl mezi typickým dnem v parku a pobytem v lapáku. Takže namísto abych se držel svých principů (což jsem si velmi přál), jsem se obšírně rozhovořil o tom, co jsem se plavčíka ptal a proč, vysvětlil jsem svou kvalifikaci a přesný důvod, proč jsem stál na mostě. Děti mě naštěstí podpořily - Bůh jim za to žehnej. Jakmile bylo mé alibi potvrzeno, přestal jsem pro ně být nebezpečný. Policista mi prozradil, že zaměstnanci parku mě sledovali už delší dobu. A plavčík, se kterým jsem hovořil, byl de facto vyslán, aby si mě prohlédl zblízka a zkusil uhodnout, o co mi jde. Dozvěděl jsem se, že celý zábavní park a místní policie měla vyhlášený poplach, kvůli mým otázkám a skutečnosti, že jsem neplaval. Rovněž jsem pochopil, že hranice mezi ostražitostí a chorobnou podezíravostí může být zatraceně úzká.

Jakmile bylo dlouhé rameno zákona uspokojeno, ztratili o mě zájem. Byl jsem pro ně jen obyčejný chlápek. Sehnal jsem své stádo dohromady, přešli jsme napříč do podloubí s video automaty a pak jsem je krmil pětadvacetníky, dokud nebyl čas nahnat křičící hordy do pronajatého autobusu. Celá epizoda trvala nicotných patnáct minut, než dospěla k rozuzlení, ale v těch patnácti minutách jsem balancoval na ostří nože a kriminálu jsem byl vzdálen jen krůček. Zde je v kostce morální závěr: Vzdáváme se naší svobody rychleji, než nás o ni stačí připravovat naše vláda. Ne, nebyl to duch, co jsem viděl. Byl to fantom. Fantom ztracené svobody.

Podle článku Man Stands on Bridge, News at 11 uveřejněném 17.7. na serveru counterpunch.org.