Novodobí otroci

Případ našeho známého

Říkejme mu Mirek. Jméno je samozřejmě změněno, stejně jako některé detaily. Mirek mi totiž přísně zakázal o tom psát. Jestliže přesto porušuji jeho zákaz, je to proto, že se na to prostě nemohu dívat.

Mirek je programátorem u počítače. Devět let pracoval jako sub-kontraktor pro velkou firmu v Torontě. Ve skupině deseti sub-kontraktorů byl jasně nejlepší. Znal dokonale systém, dokázal pracovat rychle a bez chyb a byl ochoten každému poradit. Vím o čem mluvím, sám jsem s ním nějakou dobu dělal. Považuji se za dobrého odborníka, ale on byl lepší.

Počátkem ledna t.r. svolal jejich manažer schůzi skupiny a oznámil, že od února už žádného z nich nebudou potřebovat. Byl to pro všechny šok, protože práce bylo nad hlavu, ale firma zkrátka neměla dobrý rok a muselo se šetřit. Práce na rozpracovaných projektech se zastavuje. Namísto software, který vyvíjeli, se koupí hotový softwarový balíček made in Indie. Hotový software je sice malinko dražší (stál několik milionů), ale zase je na klíč a firma ho jenom nainstaluje a spustí. Alespoň tak si to její vedení představovalo.

Byl uspořádán pro všechny slavnostní oběd. Odcházející sub-kontraktoři dostali poděkování a hodinky s vyrytým věnováním. Odstupné žádné, protože jako sub-kontraktoři nebyli vlastně zaměstnanci firmy.

Stojí za doplnění, že Mirkův plat, ač mírně nadprůměrný, nebyl sedm let zvýšen.

Mirek tedy začal hledat práci. Samozřejmě, že marně. Programování a analýza je obor, který zde v Kanadě v podstatě přestal existovat. Veškerý vývoj i údržba se dnes provádí v zemích Třetího světa.

Uběhly dva měsíce a zavolali ho z firmy, která ho v lednu propustila. Nabídli mu stálé místo. Dělal by pro stejného šéfa. Ale už ne jako sub-kontraktor, stal by jejich zaměstnancem. S drobnou změnou: Za poloviční plat.

Mirek to vzal.

Novou pracovní naplní Mirka bylo zavádění zakoupeného software, drobné úpravy a předělávky tak, aby software vyhovoval požadavkům firmy. Ukázalo se ale, že o žádné drobné úpravy nejde, bylo nutno vytvořit celé bloky aplikace znovu, protože zakoupený balíček vůbec nepracoval tak, jak firma potřebovala. A ke všemu chyběla dokumentace a zdrojový kód nebyl přístupný, protože byl "obchodním tajemstvím" indické firmy.

Mirek si nestěžoval. Byl rád, že vůbec má nějakou práci. Konečně živil rodinu, obě jeho dcery studují a za studium se v Kanadě platí.

Naštěstí nebyl nucen dělat přesčasy. Ne, že by bylo málo práce, ale firma neměla peníze na jejich proplacení.

V srpnu svolal šéf schůzi a vyzval zaměstnance, aby pracovali o sobotách a nedělích, protože jsou pozadu s plánem. Ale bohužel, firma pořád nemá peníze, takže to nemohou dostat proplaceno. A také si to nemohou vybrat ve formě volna, pak by totiž chyběli na pracovišti a práce by stála. Řečeno jednoduše, lidé byli vyzváni, aby pracovali zdarma.

Přijali to všichni. Nikdo se neodvážil protestovat.

Šéf jim navrhl, ať si přesčasové hodiny píšou někam na papírek, že si je snad budou moci příští rok vybrat. Jak bude zaměstnavatel příští rok ověřovat, zda zaměstnanci s přesčasy nešidí (vzhledem k tomu, že žádný oficiální doklad o přesčasech neexistuje), to už šéf neřekl.

Situace, do jaké se Mirek dostal, není ojedinělou. Tady v Kanadě zaměstnavatelé velmi často zneužívají zaměstnance poměrně hrubým způsobem. Sám jsem na vlastní kůži zažil několik podobných případů, i když nikdy ne tak vyhraněných.

Existují zde zákony, které podobné praktiky přísně zakazují. Kdyby na to přišli, firma by byla zcela jistě potrestána. Jenže kde není žalobce, není soudce. S tím, kdo by ozval a případ nahlásil, by se ve firmě velmi rychle rozloučili. Záminka se najde vždy. A co víc, dotyčný by se dostal na černou listinu a žádná jiná firma by ho nepřijala. Ta listina opravdu existuje. Není oficiální, ale existuje.

Navrhoval jsem Mirkovi, že sám napíšu na příslušné ministerstvo, třeba i anonymně, ale je tak vyděšen možností, že by mohli v práci odhalit, kdo si stěžoval, že to důrazně odmítl.

Trend doby, řeknete. Ano, je to trend doby. Namísto abychom (díky automatizaci a promyšlené organizaci práce) pracovali stále méně, dřeme jako nikdy v minulosti.

Ale to není nejhorší. Nejhorší je podle mne to, že lidé v zoufalé snaze přežít ztrácejí svou lidskou důstojnost. A to považuji za tragické.